Kristus v čase pandemie

čili Česká boží broučkiáda

Gauguin, Žlutý Kristus

Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?

Matouš 16, 26

V záplavě špatných, lepších, hloupých i praktických zpráv, která se na nás denně valí v době pandemie nového typu viru, zapadla velikonoční zpráva o Vzkříšení potulného kazatele z Galileje zvaného Ježíš Kristus, která byla po tisíciletí úhelným kamenem evropské civilisace.

Ostatně Češi si se zvěstí evangelií nikdy moc nevěděli rady. V době národního obrození od přelomu 18. a 19. století jsme – abychom si dodali síly – vzývali křesťanství s odkazem na středověké boží bojovníky. Ve skutečnosti to byl Výlet pana Broučka do 15. století, který byl koneckonců pravdivější, než celé Palackého Dějiny národa českého w Čechách a w Morawě, protože to byla satira, zatímco otec národa to s husity myslel vážně – podobně jako jiný měšťák Wagner s Tannhäuserem.

Jediná kontinuita, která nám z té doby zbyla, byla snad jen v tom, že kališníci se k prosazení svých požadavků přimkli ke světské moci a zničili tak ve středověku pracně vybojovanou církevní autonomii. A tak to pak už w Čechách a w Morawě zůstalo – přes Bílou horu, v době absolutismu i konstituce, a pak i za republiky, kdy za katolíky, kteří se kvůli své loajalitě k Habsburkům ocitli na hanbě, ochotně zaskočili, co se týká servility k moci, pravověrní republikánští husité. A tato tradice – pomineme-li dobu nesvobody – doputovala až k současnému arcibiskupovi Dukovi, z kterého je hradní kaplan zemanů a dalších lidí ne nízkého původu, ale myšlení a jednání.

I když doba barokní nebyla v některých ohledech oním Jiráskovým temnem, rozhodně ne v architektuře, nelze nevidět bídu pobělohorského křesťanství, církve zmasírované státem, které – aby se nemuselo potýkat s realitou – uteklo se k niternosti na hraně infantility, což bylo nakonec i to nejcennější, protože vskutku prožité. To pak našlo odezvu v další broučkiádě, v Broučkách, tentokrát reformovaného faráře Karafiáta. A není to nakonec – vedle Briedela a Kadlinského – největší výkon novodobého tuzemského křesťanství, minimálně do 1. republiky, než začalo jít – na prvním místě – o spotřebu?

Každopádně tato dětsky pojatá víra připravila půdu pokrokářsko-pozitivistickému mudrování, které k infantilitě přidalo ještě senilitu, nazírajíc svět z té nejnižší možné perspektivy, kterou de facto „posvětil“ svou ideou humanitní i tatíček T. G. Masaryk, i když to sám třeba tak nemyslel. Přes mentálně strašidelný spolek Volnou myšlenku jsme doputovali ke Zdeňku Nejedlému a komunismu coby dědici pokrokových husitských tradic a všemu, co následovalo až podnes – od ochránce katedrály Zdeňka Mahlera, přes šéfa komunistických Restaurací a jídelen husitu Jiřího Paroubka a jeho spolubratra ve víře Václava Klause seniora, až po eléva z Haló novin haló katolíka Ovčáčka, který byl při Dukově velikopáteční mši v českém svatostánku ve svatovítské katedrále poctěn čtením. To je tuzemská boží broučkiáda LP 2020, která už ani broučkiádou není. Zůstala nám tak starost o naši existenci vezdejší, tedy dneska, a to dá taky práci. Tolik někdy kritizované sobectví je také svým způsobem určité sebezapření, protože nikdo není od přírody jen tak sketa.

Ať už byl, jaký byl, po generace děděný a obecně přijímaný hodnotový rámec, vzal každopádně dávno za své – možná už v krizi oné kruté občanské války 15. století, povstalé z nedospělé, zjitřené reakce na problémy tehdejšího světa postrádající zdravou míru skepse a pochybností, které ke zralé – ne jen – víře patří. Zdá se, že jediné, co dnes společnost ještě dokáže integrovat, je marketing, ať už politický nebo konsumní, což je často k nerozeznání.

Nevybaveni čímkoli, co by nás mohlo přesahovat, jsme zcela beze všeho přijali názor, že stát, společnost lze řídit jako firmu. Jenže když to ve společnosti funguje jako v průmyslovém podniku, vše je pak podřízeno zákonitostem podnikání, a byznys a peníze, které mají pré, jsou conditio sine qua non – určují vše kolem nás, sotva prostrčíme hlavu děložním hrdlem, už nás mají, a drží nás ještě, kdy už ležíme ztuhlí v rakvi. Snad jen rodinné vazby ještě trochu odolávají, ale jistě ne nadlouho. A co církev? Ta si píská. Má Duku a Ovčáčka.

Naše vztahy a vazby ke světu neurčuje už lidská zkušenost, letité vazby, tradice, kultura, knihy, proces vzdělávání, které je hluboce strukturovaný, ale sociální sítě, po kterých běží naše reakce, emoce, přání, způsob našeho nazírání věcí k velké pavoučí matce – superpočítači, který zpracovává veškeré naše zaznamenané hnutí mysli, aby nám pak nabídl na naši míru ušitý produkt, přesně na tělo, na způsob našeho přemítání, cítění … střižený marketing, ať už jde o druh jogurtu, Brexit nebo třeba amerického prezidenta. Už se nerozhodujeme sami za sebe, na základě své zkušenosti, znalostí, ale podle toho, co nám podstrčí Velký bratr, ošetřovatel, rádce, patron, přítel, lapiduch, který o nás ví víc, než víme my sami. Společnost se pomocí sociálních sítí mění na velkochov. Čeho vlastně? To nikdo neví, ani matka Technologie. Dokud se jí ovšem nechopí režim podobný tomu v dnešní Číně.

Bavme se s druhými, choďme s přáteli do hospody (jasně, teď to nejde), sportujme, jezděme na výlety, čtěme knížky, milujme se, nenáviďme se, dejme si třeba i do huby, smějme se, plakejme… ale fyzicky, přímo, tváří v tvář, mimo technologie, na základě naší volby, která je autentická, vychází z našeho života, z toho, co jsme prožili a zažili. Plaťme penězi, ne kartou, vystupme ze systému, který přestal sloužit nám a chce, abychom my sloužili jemu…

Modleme se! Soustřeďme se na to nejhlubší v nás, aktivujme v sobě to, s jehož pomocí můžeme komunikovat s tím, co je mimo nás, aniž by námi někdo mohl manipulovat. Modlení, ztišení, usebrání, které v nás aktivuje duši, je základem naší rezistence proti světu technologií, konsumu, plošné manipulace, každodenního, permanentního útoku na jakoukoli soudnost, proti podprahovému podbízení, které do detailu zná všechny naše slabé stránky, aby nás mohlo postrčit tam, kam chce systém – ne kam chceme my jako svéprávní a suverénní lidé obdaření nesmrtelnou duší.

Pokud nebude mít v sobě řád, který je autonomní, nezávislý na aktuální politice, penězích, byznysu, většinovému mínění, módě, kultu zdraví a štěstí, budeme v jakékoli sebemenší krizi bojovat o holé přežití.

Jsou jen dvě možnosti – buďto bude mít pandemie osvobozující efekt anebo naopak efekt zotročující, jak ty náznaky vidíme všude kolem. Každopádně záleží jen na tuzemských božích bojovnících, anebo že by za nás rozhodli zase broučkové? Braňme svou lidskou důstojnost, těch prvních, i těch posledních, zdravých i nemocných, umírajících, osamělých, smutných, veselých…

Je to jednoduché, stačí mít víru jako zrnko hořčice.

 

Boží hod velikonoční roku 2020 od slavného Kristova Vzkříšení