Pandemie čínské chřipky přináší mnoho nových zkušeností. Možná jen funguje jako čočka, která zvýraznila již stávající kvality mnoha statečných lidí, projevy solidarity, ale také temné obludnosti. Nechci psát již mnohokrát napsané, v těchto dnech se téma koronaviru přetřásá ze všech stran. Lidé žijí v obavách z nemoci, ze ztráty blízkých a z chudoby. Někteří z nás se rovněž obávají o svobodu.

Třicet let po návratu demokracie do naší země jsme svědky, jak snadno a rychle lze všechny výdobytky zbourat. Namítnete snad, že je nebezpečná situace, že lidé mají obavy a že se vše vrátí, až nebezpečí pomine. Ale v roce 1948 měli lidé také obavy a nebezpečnou situací nás komunisté strašili stále. Tu se plížili šumavskými lesy němečtí revanšisté, tu zlý Strýček Sam chystal atomovou bombu na tábor míru a socialismu. Lidé byli zničení právě prožitou válkou, báli se další války a vystrašeně se vzdali svobody.

Dnes jsou mezi námi také lidé, ano žádné překvapení, opět komunisté a jejich kamarádíčci, kteří zavětřili svou příležitost, nehraje jim do rukou ani tolik strach z války jako strach z nemoci. Lidé se opět bez námitek zřekli části svých práv a svobod. Co se však zpočátku jevilo jako pochopitelné a akceptovatelné opatření, pomalu přerůstá do uměle protahované šikany a zastrašování: uzavření hranic, militarizace projevující se válečnou rétorikou, udavačství, šovinismus (my jsme nejlepší, jsme jednička, zlaté české ručičky, všichni se od nás učí, v Česku je také krásně, proč cestovat?), paternalistické „vychovávání“ občanů (lidé jsou neukáznění, musíme přitvrdit), ptydepe potentátů a rozdělení občanů na plebs a na vyvolené, kteří stojí nad zákonem (Vratislav Mynář se svou papalášskou zabijačkou, Martin Nejedlý okázale ignorující povinnost nosit na veřejnosti roušky). Výsměch mocných „chudobě“, jak nás nazývá pilný Moničin zahradníček, se během karantény druží se zvlášť odporným odbrzděním nejšpinavějších nenávistných výlevů.

Zabijačka v Osvětimanech je ještě legrace. Horší je to, co opakovaně předvádí soudruh Zdeněk Ondráček. Tento výškrabek nejhorších bolševických tradic, obdivovatel tvrdé bolševické linie a Putina, syn sadistického otce, rovněž fanatického komunisty Jaroslava (jeho výroky jsou známé: „Milada Horáková si trest zasloužila, protože se přiznala,“ nebo: „Vojska Varšavské smlouvy přijela v roce 1968 chránit socialismus, nebyla jiná cesta.“ A k listopadu 1989: „Prahu oplotit pětimetrovým plotem a nechat je tam vychcípat. Protože všechna ta revoluce se vždycky vyvážela odtamtud.“), se již stačil proslavit řadou odpudivých gest a činů.

Nedávno vyplulo na povrch, že svou dizertační práci stvořil pomocí opsaných a neozdrojovaných materiálů, zuřil kvůli odstranění sochy maršála Koněva a vyzýval ruské turisty, aby se vyhýbali Praze, před několika dny pak chtěl nahánět studenty na robotu: „Studenti nejsou privilegovanou skupinou. Když mají čas chodit na demonstrace, mohou i do polí!“ Na svém profilu o tom poreferoval: „Přátelé, včera proběhlo další jednání Ústředního krizového štábu. Kromě obvyklých informací a kontroly plnění jednotlivých úkolů a opatření se nejvíce diskutovalo o uvolňování režimu na hranicích. Vznikla pro to nová pracovní skupina, která to bude řešit. Druhým problémem je nedostatek lidi pro sezónní zemědělské práce. Hledá se cesta, jak je přivést ze zahraničí a eliminovat riziko zavlečení nákazy. Já navrhl povolat studenty nižších ročníků VŠ. To prý ale naráží na nemožnost jim to nařídit, resp. ta možnost tu je jen ve stavu nouze a ten má končit už 30. 4. (já hlasoval pro návrh do 11.5.). ODS a celé pravicová opozice další prodloužení už odmítají. Co tedy budeme na podzim sklízet je stále ve hvězdách.“ (FB 16.4.2020)

A jako by jeho hanby nebylo dost, pustil se do něčeho, co sice staří komunisté v soukromí vyznávali, ale vždy si dávali pozor, aby to neprosáklo na povrch, ba to u jiných trestali: tupý rasismus naprosto stejný jako rasismus nacistů. 17. dubna se Ondráček vyjádřil ke zprávě o diskriminaci Romů, kterou zveřejnil Deník N. Podvodník kradoucí duševní práci jiných, bolševické netáhlo, násilník, který si zvolil kariéru u komunistického Pohotovostního útvaru Veřejné bezpečnosti, kde potlačoval pokojné protesty občanů a sám hrdě přiznával, že mu nikterak nepřišlo trapné mlátit děvčata, se navezl do Romů, aby se zalíbil davu. Na svém facebookovém profilu napsal:

„Přátelé, jsou věci, které mě dokáží naštvat. Ona zde vyrůstá už druhá generace cikánů, která neviděla svého otce či matku nikdy pracovat, do školy chodí, když se jim zrovna chce (a to je málokdy), rodiče dostávají dávky snad na všechno, na co si vzpomenou a ověšeni zlatými řetězy si pro ně jezdí v BMW nebo Audině, ale oni jsou diskriminováni. Co by pak měla říkat matka samoživitelka, důchodkyně, která žije sama nebo lidi pracující za minimální mzdu?“ (FB 17.4.2020) Komunista se tváří, že ho zajímají matky samoživitelky (kolik svobodných matek seřezal obuškem v Praze během Palachova týdne?), důchodkyně (kolika babičkám podrazil na Václavském náměstí nohy, když se nechtěně připletly do davu?), lidé pracující za minimální mzdu (to se námi štědře placenému soudruhovi ve sněmovně vskutku stát nemůže) a ani v této vemlouvavé litanii nevybočuje z pokrytecké rétoriky komunistů, kteří měli vždy plná ústa proletářů, ale sami nevěděli, co by si ještě samou rozcapeností užili.

Ondráček tento svůj mentální výron doplněný infantilními smajlíky stejně jako myšlenky ve své dizertační práci pouze zkopíroval, či parafrázoval, od frustrátů, kteří plní diskuse na Novinkách a skryté kouty sociálních sítí. Urban legends o tom, jak Romové dostávají automaticky nadstandardní dávky na všechno, jak si ověšeni zlatými řetězy jezdí v drahých vozech pro podporu, to jsou projevy závisti neschopných lidí, kteří do mýtických Cikánů promítají své vlastní představy o lenošení, blahobytu a příjemném životě. Je to dětinský projev hledání viníka vlastní neschopnosti a označování obětního beránka. Na nějaký čas u nás tyto pohádky a projekce zakryly podobné vyprávěnky o hordách svalnatých přistěhovalců s drahými iPhony. Když se hordy nedostavily, tekutá nenávist se vrátila k osvědčeným zlatým řetězům a BMW domácích Cikánů.

Násilník řečený Mlátička dobře ví, na co značná část veřejnosti slyší a v době zjitřených nemocí během řádící nákazy a vynucené karantény ráda přijme jako odreagování od vlastních úzkostí a hněvu. Aby se neřeklo, přidává soudruh esenbák obvyklé klišé, onu alibistickou floskuli všech rasistů: „Nechci všechny cikány házet do jednoho pytle, to ne, znám jich mnoho slušných a pracovitých, ale ti pochopili, že bez práce nejsou koláče. Nebo snad i oni jsou ti hloupí jako my všichni, my co nás nazývají většina?“ Ano, opět to otřepané: „Nejsem rasista, sám mám přítele Cikána (Žida, Vietnamce, černocha), ale…“ Omezený duševní obzor esenbákovi prostě neumožní víc než omílání prastarých frází.

Je děsivé a jaksi lepkavé, že tyhle podivné, temné existence sedí za naše daně v zákonodárném sboru, ve vládě, v silových složkách, ne-li v justici. Strašidelné je to, že je tam vynesly hlasy voličů. Ano, volba to byla svobodná. Už nemáme žádnou výmluvu, koronavirová krize jen nasvítila špinavé bahno české společnosti počátku 21. století, páchnoucí kal, který zde byl vždycky, ale nechtěli jsme o něm vědět a raději jsme se dojímali nad sametem revoluce, zlatými českými ručičkami, našimi chlapci z Nagana, holubičí povahou a hrdinstvím předků. Pandemie se již zřejmě vyčerpává a bude možné se vrátit k otevřenému světu. Teď jen musíme ohlídat, aby nám novodobí papaláši a jejich ochotné mlátičky nenaordinovali pendrekovou karanténu za souhlasného hýkání jejich stoupenců. Lovení volebních hlasů na nostalgii po socíku, rozviřování závisti, rasistické výpady a slibování zářné budoucnosti jim jde stejně dobře jako mlácení holek a věšení politických protivníků.