Krutosti pravěký: Kremličkův poetický rozhovor s Brabencem

Kde vzal se ten čas, proč a zas, veršům žes propůjčil vzmach svůj a hlas?

 

ČAS RAS

HLAS BAS

SE VZAL PROČ

VZMACH VERŠŮM!

PROPŮJČIL ŽES

Napoprvé je to slabší – jen obměna,

ne odměna…

Na další tvoji otázku už mám předem odpověď….

CHIBI V BIBLI

nebo

CHYBY V BYBLY

nevim si s tim rady

TEĎ PRÁVĚ

LEPŠÍ JE LEŽET

V PEŘINÁCH

NEŽ

V TRÁVĚ

Tim neni myšlený kouřit zrovna TRÁVU

KRUTOSTI PRAVĚKÝ

DOSTALY SE

AŽ DO 21. STOLETÍ           TO TO LETÍ

PRAVĚKY NAVĚKY            <  TA STALETÍ

A VONA VAŘILA

BRAMBORY

BEZ KMÍNU JÁ SE Z TOHO SNAD

POMINU

 

Četl ´s Máchu i Jiráska; odkud znáš Sváťu Karáska?

Čet´ sem  Jiráska

i Máchu

a dalo mi to

pěknou fachu

zvlášť u toho Jiráska

pak už jen

stačilo

potkat

Karáska

karásek je ryba

zajíček…

brabenec

sou zvířata

ale Jirous

není ryba

zvíře – sui generis

– na vyhynutí…

 

Zima, jaro, léto, podzim taky, radějí se opaluješ, nebo pouštíš draky?

Ilustrace Franz von Bayros.

 

Za posledních asi tak 15 let se jara zkracují, nebo předčasně

zvrhávají v léto. Stalo se to několikrát, že už v dubnu byla

tropická vedra. Viděl jsem jak už koncem ledna chladili se lidi

v Berounce.

Jako zahradník nerad sázím zahrady na jaře.

Je vedro a sucho. Často studna padesát let spolehlivá najednou

vyschne. A voda tzv. z řádu se platí…

V Číně jsem viděl, jak alejovýmu stromu ovinou konec motouzem,

asi konopným, aby nevysychal „na těle“. Dost dobrý! Pak ten špagát

kropí…

Takže vyjmenovávám nevýhody jara. Snad jen to dubnový šplouchání

v chladný řece.

Jaro je doba smrti i naděje – života – zrodu –

Hodně kultur a národů, který o nějakým křesťanství / židovství

neměly ánung se 40 dní před velikonocemi postí, aby se zbavily

tuku na těle i na duši –  po dlouhý zimě –  a nezhebly.

Krucifixování neznaj a setkaly se s tím až až při často brutální

misii.

V Britský Kolumbii, kde jsem léta žil, oznamují žáby začátek půstu.

Nádherný žabí chorály! Bílí věřící by na ně –  na ty žáby poslali

nejraději buldozéry, nebo je něčím posypali, aby už byl

konečně, kurva, klid…

 

Radostný podzimní čas – co ale když zimou mráz udeří v nás?

Neznámý autor: Dotek času. Výřez z grafického listu, 1720.

 

JARO – MÁRO V POLÍCH KLÍČÍ

 

VŽDYCKY ZJARA

ČUBA HÁRÁ

ABY UŽ TEN PES

NA NÍ, KURVA, VLEZ

VESNIČANŮM LEZOU

LEZOU VOČI Z DŮLKŮ

ABY SI TEN PES

NEUSKŘÍPNUL KULKU

ALE OUHA

UŽ SE VÁŽOU

ROZEKLANÝM

PENISEM

               JSOU ZA ZENITHEM

 

VŽDYCKY ZJARA

ČUBA HÁRÁ

PAK JAK PÁRA NAD HRNCEM JEDE KÁRA POHŘEBNÍ

BĚŽÍ SRNA ZA SRNCEM

POČKEJ HOLKA NA JESEŇ

VESNA NEBUDÍ MI ZE SNA

JE TO TROCHU SPOTŘEBNÍ

JARO – MÁRO V POLÍCH KLÍČÍ

RYBÁCI UŽ CHYSTAJ MLÍČÍ…

 

PODZIM

 

PODZIM! PODZIM!

ZAPIJU TĚ

MLÍKEM KOZÍM

UŽ SE TOHO HROZÍM

A BUDU PŘI TOM MYSLET

NA TĚ

 

UBALÍM SI ŽVÁRO

Z BRAMBOROVÝ

NATĚ

 

A CO KDYŽ V ŽIVOTĚ

LIDSKÝM

SEJDE SE PODZIM S PODZIMEM KOSMICKÝM?

TO SE PAK STÁT MŮŽE

VPRAVDĚ ČASEM KOMICKÝM…

—————-

A KDYŽ ZIMA NASTANE

NIC MOC SE ZAS

NESTANE

ČAS AŤ VEZME ĎAS…

 

Muchomůrky červené… Edward Okun: Wo Die Buchen Dämmern, 1906.

Od poety a saxofonisty Vratislava Brabence dostal jsem první odpověď nerýmovanou v telefonické tirádě trvající téměř hodinu. Odehrála se na dvou místech prostřednictvím telefonu po vzoru telenovel – já v kádi s vodou kdesi v horách a Vratislav Brabenec, ve svém zaplivaném vršovickém bytečku, odkud vyráží pro pivo a rum k odpolední snídani. Prý odpověď napsal a vložil do poštovní obálky, ale když si šel pro snídani, zapomněl jej na stole a nechtěl se pro něj už vracet. Omlouvá ho i to, že zrovna nastával předvečer židovského Nového roku a to se stává ledascos. Vietnamci ve večerce prý neumějí pořádně říci nashledanou, ty tři konsonanty vedle sebe jim činí potíž, a já mu namítnul, že je to sice možné, ale taky je takový pozdrav jako buddhisty může urážet, protože buddhisté doufají ve vyvanutí do nicoty nirvanas, a tím v osvobození z koloběhu životů, a když jim někdo řekne, že doufá v další shledání, může je to dost zprudit.

Ale v našich krajích už takový zvyk a pozdrav je, že se řekne pozdrav a oslovený odpoví, čímž dokazuje, že si uchránil jakési vychování, ač třeba jinak má povahu lecjakou. Dotaženo důsledně, mohli bychom se též zdravit “vyvaň!”, aby člověk nezapomněl na poslední věci své, když se po smrti vnoří v zásvětí bardó a vyvanul do nirvány.

Potom se Vratislav Brabenec věnoval své rodové paměti. U městečka Jezeří prý stávalo jakési keltské velkoměsto, křižovatka evropských cest, kudy proudily bečky s pitivem, vínem, kořalkou a pivem, zboží, kožešiny, pazourky, otroci a dobytek od Jøtunheimen po Marseilles a jiné středomořské přístavy, a odtud pocházel zrzavý Vratislavův dědeček, jenž byl tedy jednoznačně posledním z Keltů rodu. Zato pradědeček byl poštovní úředník a měl devatenáct dětí se čtyřmi ženami, což je v našich krajích běžný polygamický stav zdejších Bójů, kteří kdys vyvrátili Řím a založili v něm chanát, čímž nastalo stěhování národů a počátek naší doby.

Zas další pradědeček páně Vratislava Brabence kdys umřel a Vráťa byl na jeho pohřbu. Ležel v rakvi na stole v tom nejlepším obleku a farář štkal, že ještě před týdnem byl s Frantou na pivu, tak co mu to udělal, že umřel tak najednou, s kým teď bude chodit? Dostavily se též plačky, jak je známe z tragédií Sofoklových, naříkaly, drásaly si tváře a škubaly vlasy, by pradědečkův duch byl utišen bolem pozůstalých a nevracel se ze zásvětí již nazpět. Tuhle vizi Vráťa završil tezí, že on se po smrti k Vietnamcům do večerky vracet bude právě pro to pivo a rum jako zmocněnec a velvyslanec Podsvětního Dionýsa.

Opět jiný pradědeček mistra Vratislava Brabence žil v Praze a měl živnost s postroji a potěhy. Jeho choť paní prababička vůbec nikam nechodila, jenom se točila v domácnosti a do Prahy ani nevkročila. Podobně i prababička hronovská, ta byla jenom jednou v Náchodě, kam se dalo tenkrát ještě dojít pěšky, a zjevně zděšena tím velkoměstským ruchem náchodským pravila, že tam již více nevkročí – a opravdu své slovo dodržela. Tam také mistr Brabenec, tehdy čtyřletý viděl dceru Aloise Jiráska, národního spisovatele, jenž byl nominovaný na Cenu Nobelovu, a jen o fous byl v klání předstižen polským romanopiscem Henrykem Sienkewiczem. Vida, jaké slavné rodáky naše dějiny hostí! Spějme dále!

Další zas pradědeček Maestra Vratislava Brabence vyučil se cukrářem v Popovicích u Vlašimi. Bylo to v čas války a rodiče tam pradědečka přihlásili po zralé úvaze, že tak chlapec se nají, neb v ten čas děti prostých lidí mnohdy umíraly na podvýživu. Ztropil tam veselý skandál s koňským povozem, převrátil jej do návesního rybníku a v Popovicích na něj vzpomínají dodnes.

Potom náš družicový telerozhovor dospěl k otázkám lingvopoetickým. Jeden z pradědečků Vratislava Brabence pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny, což byla v časích rakousko-uherského císařství, potažmo československé republiky Země Polyglotů. Tamní kočebráci a židovští kůžičkáři ovládali jazyků třebas dvanáct; otec spisovatele Amoze Oze se posmíval synovi, že umí jazyků toliko čtrnáct, když on sedmnáct. K tomu jsem dodal, že objevitel Tróji Heinrich Schliemann uměl jazyků osmnáct, jak musel rozumět účtům odevšad, když dělal v Rusku obchodního příručího v kvelbu, tak se potom to vědomí zaostří a rozšíří do prostoru a vidí souvislosti synchrodiachronicky, což je to nejlepší, čeho může člověk dosáhnout.

Nakonec jsme probrali milenky a dcery, načež mně Vráťa ujistil, že chystá operní kus, dialog mezi Jehovou a Kristem, na což se těším a slušně jsme se rozloučili.

Náš rozhovor trval 52 celých minut!!