Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, praví lidové rčení. Vzestup hnutí ANO podnikatele Andreje Babiše, který zaznamenalo hned několik agentur pro výzkum veřejného mínění, by se dal zdánlivě vysvětlit pomocí citované lidové moudrosti.

Vždyť Babišovy pekárny Penam pokrývají údajně zhruba 15 % českého trhu, což je hranice, kterou ANO v některých průzkumech atakovalo. Uvidíme, jak se budou preference hnutí dále vyvíjet, pokud by však volební výsledek odpovídal aktuálnímu podílu firmy Penam na trhu s pečivem (či agregovanému podílu Penamu, Vodňanského kuřete, Olmy a Kosteleckých uzenin na trhu poživatin), budou mít politologové o čem přemýšlet.

Čím ale dosavadní nástup ANO, kromě výše naznačené teorie, vysvětlit? Například tím, že sliby snížení daní, podpory podnikání či vzdělávání nebo vize státu řízeného jako firma (to jest potenciálně efektivního) mohou zaujmout i někdejší příznivce ODS či TOP 09, což potvrdila i analýza společnosti Jana Herzmanna.

Drobní podnikatelé a živnostníci, tradiční voliči pravice, museli některá opatření Nečasovy vlády, zejména zvyšování daní, vnímat jako atentát na vlastní zájmy. Přitom právě pravicová hospodářská politika velí v čase krize daně snižovat a podporovat tak podnikání. Těžko se pak divit, pokud by část těchto vrstev dala hlas právě Babišovi. Typickému kapitalistovi – skutečnost, jestli byl kdysi dávno agentem StB, je v dnešních souvislostech skoro irelevantní.

Babišův nástup navíc manifestuje daleko širší i hlubší fenomén. Souvisí se samotnou podstatou polistopadové transformace a úspěch hnutí ANO (popřípadě jiných stran podobného typu) je vlastně jejím logickým završením. V listopadu 1989 všichni ještě volali po svobodě, avšak již první svobodné volby v roce 1990 se nesly v duchu jiného hesla: Prosperita! Každá strana má od těch dob toto slovo v programu, každá se jím ohání, každá tvrdí, že právě ona nejlépe prosperitu zařídí a lidé vlastně od politiky a politiků nic jiného nechtějí. Navíc, trh u nás vládne nikoliv pouze v ekonomickém smyslu, ale též jako hlavní kulturní a normotvorný fenomén, neboť už skoro vše, včetně kultury, ovládly tržní logika a marketinkový jazyk. Pak není nic divného na tom, že Babišova hvězda stoupá a že všichni ostatní, včetně takzvaných zavedených stran, oslovují veřejnost již jen pomocí reklamních hesel a sloganů.

V jednom nedávném sociologickém průzkumu Češi na polistopadovém režimu nejvíce ocenili možnost volně cestovat a mnohem pestřejší výběr zboží na trhu. Pojem „západ“ jim převážně splývá právě s těmito širokými (byť mělkými), zejména konzumními možnostmi. Zvláště mladší generace se dovedly na západní životní způsob dobře adaptovat, včetně znalosti jazyků, a ti talentovanější, pilnější nebo asertivnější se dokáží prosadit i v západní konkurenci. Společnost se tedy dokázala „přizpůsobit“, jedni aktivněji, druzí pasivněji, ale nic víc. Většina spíše pasivně, čemuž odpovídají zjištění jiného průzkumu, podle nějž Češi převyšují evropský průměr, pokud jde o čas strávený nakupováním. Což paradoxně platilo i v dobách komunismu, kdy lidé trávili hodiny ve frontách nebo sháněním základních věcí po známých. Nyní však jde o zábavu, o oblíbený způsob trávení volného času. Pravidelně každý den prý takto radostně courá po obchodech 15 % obyvatel.

Dnešní člověk se tedy pohybuje hlavně v kapitalismu (chodí do práce, nakupuje, spotřebovává, a to doma i v centrech zábavy), nikoliv v demokracii. Veřejnému životu se běžný občan věnuje jednou za čas, když jsou volby, nebo alespoň s drobnou pravidelností, když se večer mrkne na zprávy. Tudíž v průměru maximálně tak půl hodiny denně.

Ostatně, o bídě českého státu a společnosti svědčí i to, že po listopadu nevznikla snad jediná významná stavba, jež by sloužila veřejnému životu, něčemu kulturnímu, netržnímu – možná kromě několika knihoven. „Již Perikles, který dal 500 let před Kristem vystavět Akropolis, totiž věděl, že ještě po tisících let bude svědčit o velikosti Atén, a podobně psal také Vitruvius císaři Augustovi: ‚Říše získává svůj význam díky kráse svých staveb,‘“ zdůrazňuje Liselotte Ungersová v knize O architektech. Ale jaká stavba je vlastně symbolem polistopadové doby? Centrum Černý Most? Metropole Zličín? Bezduchá skleněná krabice honosně nazvaná Charles Square Center na Karlově náměstí? Či nějaké jiné podobné nevzhledné kancelářské nebo obchodní centrum? O čem svědčí všechny ty obchodní galerie nebo kancelářské budovy, vybudované za miliardy leč vlastně lacino a fádně a nepochybně někomu dobře vydělávající? O průšvihu, do nějž se Česká republika řítí čím dál tím rychleji. Už dávno se všude tančí tak, jak se tam – v kanclech a obchoďácích – píská.

Podle jiného lidového rčení ani to kuře zadarmo nehrabe, a kuře vodňanské, chlouba Babišova koncernu Agrofert, sotva představuje výjimku. Politika je docela drahá záležitost: ve volbách uspějí hlavně ti, kteří budou schopni v kampani protočit desítky, ba možná stovky milionů. Což ale zároveň opět odráží hlavní bolest českého veřejného života. Společnost je totiž pasivní, nedokáže se sama zorganizovat, reaguje pouze na nabídku. Když člověk přijde do obchodu, kde prodávají chemickou hmotu pod názvem chleba od pěti či deseti různých výrobců, prostě si nějaký koupí, dle ceny nebo dle názvu, značky, obalu. A nechá si přibalit třeba vodňanské kuře, podle stejných kritérií výběru. Ostatně, co mu zbývá, sám už si chleba upéct neumí.

Společnost konzumentů se pak konzumentsky chová i na volebním trhu, byť si o něm třeba myslí svoje. Ale nezbývá jí nic jiného než kupovat to, co je zrovna v regálu. Není tak o moc svobodnější než kuřata v Babišově velkochovu. Podle toho také volby dopadnou, tedy, ať už vyhraje kdokoliv a ať už sám Babiš skončí jakkoliv, patrně nedopadnou dobře.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 3/XXII, 14. 10. 2013