Genialitu oper Leoše Janáčka dnes obdivuje celý svět a není tedy divu, že zájem o jednu z nich projevilo i divadlo v jednom z nejstarších německých měst – v Trevíru. Theater Trier zvolil dílo poměrné méně hrané, ale o to výjimečnější – operní biologii Výlety páně Broučkovy. Jde sice o satirický pohled na typického českého měšťáka, líného a zbabělého, který ve svých snech je postaven do dvojí konfrontace – jednak fantastického světa na Měsíci, jehož obyvatelé žijí abstraktními představami o umění a lásce a vše pozemské se svou materiální filosofií chutného pivního moku a šťavnatých uzenek je jim cizí, jednak odbojného světa husitů z l5. století, kteří pro pravdu Boží jsou ochotni položit životy.

Režisérka Jasmina Hadziahmetovic spolu se scénografií (výprava: Paul Zoller a Valentin Köhler) volila fantasmagorickou inscenaci, kde je v centru jeviště pohodlná lenoška pana domácího, co chvíli zde usínajícího, aby se tak realita prostupovala s jeho vidinami v neustálém řetězci bizarních situací. Vhodně využívá režie točny a pohyblivých jevištních vozů, připomeňme dřevěného koně Pegase, který Broučka unáší po měsíční krajině. Jistě, po atmosféře známě hospody Vikárky na Pražském hradě není ani potuchy, na její místo staví scénografie jakousi dřevěnou boudu, dřevo se vůbec stává typickým materiálem pro celou trevírskou inscenaci.

Samozřejmě že módní vlna všechno aktualizovat se promítla do úvodních scén v kostýmech Málinky a Mazala, do scén na Měsíci ani do 15. století naštěstí nezasáhla. Režisérka vtipně kombinuje naturalistické prvky v jednání pana domácího s hyperbolizovanými akcemi Měsíčňanů, kde se surrealistickou uvolněností gestikulují jednotlivé postavy nadšeně velebící měsíční zvyklosti i abstraktní uměnovědné principy, harmonující do značné míry s fanatismem husitů stejně netolerantních a stejně nesnášenlivých. V tomto kaleidoskopu vyšinutých scén ideologické nadřazenosti ovšem paradoxně vyznívá pragmatičnost pana domácího Broučka docela sympaticky, je to prostě jeden z nás.

Ale v celku trevírská inscenace přináší groteskní pohled viděný z mnoha úhlů, každá situace dostává svou razanci i vnitřní smysl, směšné se tu spojuje s lyrikou, s patosem i magičností. Zvláštní pozornosti zaslouží nápad vytvořit postavu jakéhosi andělského mluvčího, do jehož úst jsou vloženy nejprve repliky číšníčka a zázračného dítěte na Měsíci, zpívajícího měsíční hymnu, a posléze part básníka s jeho árií, což položeno do hlasové polohy kontratenora vytvářelo nepopsatelnou atmosféru perzifláže, kde se právě patos a lyrika přelévala v satirickou nadsázku.

Hudební nastudování (GMD Victor Puhl) důsledně vycházelo z Janáčkova osobitého rukopisu, akcentovalo vtipně zejména jeho valčíkové melodie i citace husitských chorálů, každé pěvecké frázi dávalo plasticitu i naléhavost.

Dobře si vedli i jednotliví sólisté – především Johannes Preissinger jako věčně nabroušený a sebejistý pan domácí Brouček, dále pak v trojici postav Aldo di Toro jako ohnivý malíř Mazal, poblouzněný básník Blankytný i zapálený husita Petřík, Silja Schindler jako půvabná slečna Málinka, rozdychtěná Etherea i hluboce věřící Kunka, Lukas Schmid jako rozdurděný sakristán od sv. Víta, horující měsíční filosof Lunobor i skálopevný Domšík od Zvonu a také László Lukács jako bodrý hospodský Würfl, obdivovaný mecenáš umění Čaroskvoucí a nesmlouvavý konšel. Výborní byli i další – připomeňme alespoň ještě Fritze Spenglera v kontratenorové trojroli číšníčka, zázračného dítěte a zjevení básníka Svatopluka Čecha a představitele měsíčních umělců – Oblačného (Dieter Goffing), Harfoboje (Eva Maria Amann) a Duhoslava (Bonko Karadjov).

A samozřejmě to byla i kolektivní tělesa, která přispěla k výraznému úspěchu inscenace Janáčkových Výletů páně Broučkových v Trevíru – Philharmonisches Orchester der Stadt Trier, Opernchor a Extrachor des Theater Trier (sbormistryně Angela Händel) – a která soustředěně a pečlivě zvládla svůj nelehký úkol.