Lehounký spánek bylin

Alexej von Jawlensky, 1931

Moje odpověď na otázku po prudce se měnící době:
Ať se mění!
Moje odpověď na otázku po bolestně míjejícím čase v souvislosti s prudce se měnící dobou:
Ať si míjí!
Moje odpověď na otázku po mém stárnutí v souvislosti s míjejícím časem na podkladě prudce se měnící doby:
Ať si stárnu!
Moje odpověď na otázku po mé smrti v souvislosti s mým stárnutím z důvodu míjejícího času:
Ať si umřu!

Kdo by chtěl v takové době,
příšerně zestárlý v sobě,
s bolestí v srdci a v hlavě,
z minutého času dravě…
… žít dál!

Ale…
Osud se mění
Míjí, stárne, umírá
Zas a znova, v čase

Stromy na zahradě šumí větvemi a drží se za srdce,
nechtějí zahynout ve věčnosti
Potok protékající hrušňovým sadem šumí vodou a drží se za srdce,
nechce vyschnout měnící se dobou
Rybník napájený potokem šumí rybami, studená krev nemíní zteplat,
chce proudit dál

Ryby dýchají vodu, přejí si aby to tak zůstalo, aby to vydrželo
i přes prudce se měnící dobu, v depresi běžícího času,
nechtějí stárnout,
nechtějí být staré,
nechtějí umřít

Moje odpověď na otázku,
na jakoukoli otázku v souvislosti s čímkoli,
zní:

Hladím kůru hrušní šupinami

 

CESTOU Z KASEMAT

A z toho místa
kde zimují sny
se prodere na povrch
stín odstínu
světlo tmy
trn buku

Malby žádné
na vlhkých zdích
Jedině snad mapy
hledačů pokladů

Není to sen
Není to prázdné

Víno ohnivé zatímco hasne
dým se pod rukama rozplývá

A jsi náhle sama
Sama se sebou
V sklenici
V sklenici obrácené
Obrácené hlavou nahoru
Nahoru

 

LESNÍ NEBE

Již za mnou poslední strom v kruhu
zavřel světy hvězdnaté černě,
moji bolest i radost moji
nehybní v nočním světla pruhu
paprsky měsíční důvěrně,
jejich vzývání pod obojí

Mknou se ke mně jak družka k druhu
Lehounký spánek bylin věrně
chrání šiškami ztěžklé chvojí
Píšťaly ptáků noční duhu
zvou k letu vratkém rovnoměrně,
nebe je krásné v dlani Tvojí

Alexej von Jawlensky: Heilandsgesicht. Mondlicht (Verheissung), 1922

HŘÍCH
Hle, co moudrý David král
Šalamounovi kázal:
Nedávej se synu můj
cestou lidí bezbožných
před nepravou stezkou stůj
Pospíchají spáchat hřích
prolévat krev bezmocných

 

JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ

Tak tu stojím, patřím Ti do tváře, oslněn její září, Pane.
Jsem strom? Anebo muž?
Tajemným korytem proudí míza mé krve,
jež teskní po návratu ke koruně stromu,
kmenem a větvemi a listy, snítkami, haluzkami a výrostky, žilami.
Čtu v knize tištěné do půli, aniž bych tušil, jak se sudba uzavře.
Je to nesnesitelné a jediné možné zároveň.
Jen v spáncích mi buší vzkaz neživých,
jedenácté přikázání: Nezapomeň!

MOJŽÍŠŮV ŽALOZPĚV
Když vbodnu kopí do písku,
neteče krev
Teče písek
Mohu se vykoupat
ve zraňujících zrníčcích
Omývat tvář slídou
a naději žhnoucím dechem

Když vytáhnu kopí z písku,
crčí ven voda
Poutní míza
Mohu se zahalit
vlnami Rákosového moře
Osvěžit tvář křídou
osleplých pouštních obzorů

Vbodni kopí do mé hrudi,
poteče krev
Hříšný písek
Může ji zastavit
tvá bloudící přítomnost, jež
skrývá tvář solí slz,
vráskami kamenných desek

Zaslíbená zem je kopí
Krev z něj kape
jako láska
pohlcená tichem
Sním na levé straně řeky,
s pamětí Sinaje,
o Tvé tišící náruči
Nezapovězené

Alexej von Jawlensky: Heilandsgesicht, Der Tod II, 1919

PŘÍLIŠ MALÝ ČLOVĚK
Co člověk může vyslovit,
je příliš malé proti všemu světu,
který je příliš malý proti vesmíru,
který je příliš malý proti jsoucnu,
které je příliš malé proti Němu

NÁDECH

Mé křehké spánky
svíráš v jemných perutích
konečky cítí

Zpíváš na břehu
mého uvědomění
Sama a sebe

Stromy dokola
podávají si ruce
cítí tvé srdce

Vzduch jde hladinou
rákosí kývá vánkem
kořeny tonou

Flétna z rákosu
hraje tóny tajemství
rybí oči spí

Nadechl jsem se
pod hladinou sluneční
tvého úsměvu

 

CHCE SE MI DOJÍT AŽ TAM

Chce se mi dojít až tam
kde paprsek prosvítá mezi listy Javoru
Ležím v mechu a poslouchám ticho

Chce se mi dojít až tam
kde se rackové budou chechtat O to poprosím
než se je pokusím namalovat

Chce se mi dojít až tam
kde pohladím a obejmu děti
Moje Žijí v mých halucinacích

Chce se mi dojít až tam
kde hromady mrtvol nepopírají člověka
Hlad Za plotem trčícím do nebe

Kápovi bloku je to fuk
Klouby odřené
na dlani počítá moje zuby

NEVYHNUTELNÉ
Uschlá větev praskne žízní
Měsíc svítí neviděn
Satan svoji duši trýzní
Bůh počítá slzy žen

 

Alexej von Jawlensky, 1929

VYKOUPENÍ

Utrpení je přirozenou součástí života Nikoli trest
To je těžce vykoupená starověká zkušenost Znovu a zase nabývaná

Utrpení je hanebnou součástí života Trest za odlišnost
To je těžce vykoupená dějinná zkušenost Znovu a zase nabývaná

Zkušenosti však utrpení neulehčují Jen pomáhají zasout poznání
že s každým novým utrpením umírá hluboko v tobě
B ů h – D u š e – L á s k a

A na vyklizené pozice vpochoduje v kovovém tichu
arktických plání prázdnota
Nenaplnitelná – PRÁZDNÁ – prázdnota

Metastáza černé díry tvého vesmíru vylouhovaná z bolestí minulých a přítomných
Tresť kořenů dávno pokácených stromů
Smetiště bez citu – bez resonance – bez odezvy

Teprve bujení této prázdnoty Tam uvnitř Vědomí nevratnosti
Nemohoucnost a nemožnost návratu k mnohovrstevnosti
K barevnosti – ke kráse – k plnosti bytí

s sebou nese bolest prorostlou všemi rozměry
Palčivou – tupou – BOLEST

Jako jedinou jistotu
na cestě
vedoucí k vysvobození

 

Z
Z nebe visí provaz
Zatahala za něj
Zjevil se jí
Zalkala štěstím
Zazářil
Zjihla
Zvedl křídla
Zůstaň prosím
Zas zítra
Zahalekal

 

NEKTAR
Vletěl mi do pokoje motýl
Otevřel jsem v bytě všechna okna dokořán,
aby mohl zkamenět na fialových květech
Zvenku přiletěli další motýli
Hodně motýlů
Posadili se na mě a sáli nektar mých andělů
I těch černých

ALE SEN

Zvolna
Ale
Napjatě
Zvědavě
S očekáváním
Dychtivě
strkám dlaň do vody rybníka
až po čáru života
Na její hranici svírám dlaň v pěst
a mačkám mozoly
Hladinu
Přelom mezi smrtí a životem
Zvolna
Ale sen

Alexej von Jawlensky: Meditation, 1937

MARIÁŠ
Zemřel sousedovic pes
Pak umřel i soused,
kterého ten pes vlastnil
Venku je sychravo
Vesnice v dálce mrká
Les pospává ve stoje
Sedím u kamen
Čekám na smrtku
Přepočítávám drobné na mariáš

 

KŘÍDLA ANDĚLSKÁ

Hladíš kůru vzrostlých cedrů,
cítíš hebkou pleť kojence
Napadá tě melodie,
která nemá žádný rytmus

Zvedá tě lehce ze země,
žiješ ji a zpíváš si s ní,
a říkáš si: to je krásné
jako láska To je láska

Rozpouštíš se sám od sebe
jako mlha nad jezerem
cítíš v zádech tajemství, jež
spojuje vesmíry stromů,

živých bytostí na stráži,
s vesmírem modré planety
To poznání tě naplní
vstřícností milujícího

Jsi přízrak, jenž levituje
po oblouku zakřivení
Jsi Stromuž s průzračným srdcem,
jež prohořívá hvězdami

Vrostlý do země nedýcháš
A pozoruješ sám sebe,
jak vstupuješ dřevem stromů
za nekončícím poznáním

Vroucně přitom voláš
Pane,
děkuji Ti za Tvé objetí

 

Alexej von Jawlensky: Frauenkopf, 1928
František Kostlán se narodil v Praze v roce 1954. Vyučil se telefonním montérem. Do listopadu 1989 pracoval v různých dělnických profesích: opravář telefonů, závozník, listonoš, pomocný dělník, řidič skladového zakladače, lodník. Od oprav telefonních přístrojů po vykládání vagonů, dalo by se říci, než na deset let zakotvil v přístavu podniku Pražská kanalizace a vodní toky, kde působil jako lodník na šífu. Zde ho zastihlo i listopadové předání moci. Ne, že by jej bavilo makat za pár korun, ale rozhodl se mít s komunistickým režimem co nejméně společného, vstoupit do SSM kvůli tomu, aby mohl absolvovat školu, rozhodně nechtěl, psal do šuplíku a jako kytarista hrál jen v amatérských kapelách…, což mu vydrželo dodnes – po celý život se snažil brát osud tak, jak přišel. Nikdy nebyl členem žádné politické strany, byť s některými po listopadu 89 alespoň na čas sympatizoval. (ODA, Unie svobody, Zelení, Praha sobě.)
Po listopadu 89 se vrhl na novinařinu a v jejím rámci si během dvanácti či třinácti let prošel vše dostupné: noviny, rádia, televize. Jako psavec začínal v antikomunistických Necenzurovaných novinách, které tehdy měly titul „Ty rudá krávo,“ později „Rudé krávo“. Poté byl například šéfredaktorem celostátních novin Český deník, i časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin, dramaturgem politických diskusních pořadů v TV Prima, v několika rádiích dělal vše, co k této profesi patří, včetně moderování politicky zaměřených pořadů. „Když se z české novinařiny stala žumpa, dobrovolně jsem se přemístil do Kongresového centra Praha jako tiskový mluvčí. Pak jsem však seznal, že tento výlet do neznáma byl vhledem do cizího života, takže jsem se pokorně vrátil na cestu svou. Konkrétně do nevládek,“ říká Kostlán. Napřed dělal s uprchlíky ve sdružení Berkat (InBáze), poté dlouho působil ve sdružení ROMEA, respektive na jeho zpravodajském serveru Romea.cz, s nímž, vedle revue Babylon, spolupracuje dodnes. Zde se i nadále zabýval lidskými právy, životem lidí v ghettech, extremismem a přístupem policie a justice k němu. Romy zná hodně zblízka a má je tudíž rád: „Jsou to lidé se srdcem na dlani. Nikdo ke mně nebyl tak přátelský, vstřícný a pohostinný jako oni, i když sami neměli kolikrát co do úst,“ říká k tomu.
Po listopadu spoluzaložil se svým celoživotním kamarádem Karlem Navrátilem skupinu Fénix, která hrála především zhudebněné básně současného křesťanského básníka Ondřeje Fibicha. Dnes občas koncertuje v klubech s jedinečnou písničkářkou Krystynou Skalickou, skládá hudbu i píše vlastní texty, zhudebňuje básně, například Jana Skácela, Anny Achmatové, Williama Blakea, Williama Shakespeara, Edmonda Rostanda atd. Společně se svým kamarádem Marwanem Alsolaimanem (Sýrie) pět let pořádal každý měsíc klubový pořad s názvem „Kruh kolem ohně,“ kam zvali hosty z celého světa, žijící v zemích českých a sousedních. „Ať už se to komu líbí či ne, pěstovali jsme s Marwanem multikulturalismus v praxi. A hodláme v tom pokračovat,“ dodává Kostlán.
Poezie jej provází po celý život.