Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se po delší pauze opět objevil na titulních stranách novin. Nově zvolený ředitel historik Ladislav Kudrna byl obviněn z podvodu. Celé provinění kolegy Kudrny má spočívat v tom, že v úvodní kapitole své práce Bojovali a umírali v Indočíně o Čechoslovácích v cizinecké legii, shrnující dosavadní bádání v celé věci – ne v práci samotné, použil delší citace jiných autorů, přičemž zdroje neuvedl pod čarou, nýbrž citované práce, i s odkazy na příslušné stránky, uvedl až v závěru kapitoly. Tato přiznaná kompilace je ovšem věcí autora, můžeme mu ji vytknout nebo ne, ale podvod (plagiát) to není. Funkce ředitele navíc není funkce odborná, ale manažerská.

Z celé „kauzy“ čouhá starý ideologický svár, který provázel ÚSTR při jeho vzniku i leta po něm, měl (má) často charakter žabomyší války, ke které patří i zcela nevědecké podpásové jednání. Už jen to, že se celá věc spustila na základě anonymního udání, které bylo adresováno řediteli ÚSTRu, ukazuje, jaké poměry v historické obci panují. Kdybych byl šéfem tohoto ústavu, tak bych jej hodil do koše, respektive předal bych jej napadenému, ať si s ním naloží po svém, a kdybych zjistil, kdo jej napsal, letěl by i s udáním.

Vědecká rada ÚSTR, kterou jmenoval předešlý ředitel Hazdra, v tom ovšem nemohla zůstat stranou. Podle ní se dosavadní vedení ústavu snažilo vymanit práci Ústavu z jednostranných politických klišé, vytvořit prostředí kritického historického přístupu a navázat na mezinárodní vědecké metody a debaty. „Považujeme volbu doc. Ladislava Kudrny za opuštění principů výše zmíněného kritického přístupu k interpretaci dějin, neboť jím předložená koncepce vrací do profilu ústavu ideologický a konfrontační pohled na dějiny,“ píše se v prohlášení vědecké rady, která na protest proti zvolení Kudrny ředitelem odstoupila.

„Politická klišé“ ovšem nejsou v kompetenci vedení ústavu. To má pouze zajišťovat, pokud možno, co nejlepší podmínky pro nezávislé bádání historiků, kteří sami vychází z různých hodnotových či ideových pozic, přičemž případná „politická klišé“ se překonávají ve vzájemné konfrontaci interpretací a pohledů na věc.

Byla to ale právě strana dnešních kritiků Kudrny, kteří kdysi napadali ústav z ideologických pozic jako hnízdo zastydlého antikomunismu, ačkoli jim nikdo nebránil v tom, aby předvedli svou vlastní interpretaci minulosti.

Celé věc se přelila do z pohledu zvenčí poněkud bizarního či směšného boje dvou part, které se vzájemně obviňovaly z pokleslého jednání – antikomunisté měli naplňovat společenskou či politickou objednávku po striktním odsouzení komunistické minulosti, aby o to víc vynikla zářná přítomnost, zatímco revizionisté byli nepoučitelní marxisté či rovnou zakuklení bolševici, kteří si svou frustraci z kapitalistické společnosti kompenzují zlehčováním éry komunismu, snaží se komunistickou minulost relativizovat jako když ne plnohodnotnou alternativu, tak aspoň do jisté míry pochopitelnou a ospravedlnitelnou korekci systému volného trhu, přičemž zlehčují komunistické zločiny. Historie v tom sloužila jen jako nástroj k opodstatnění předem daných „politických klišé“.

Ve skutečnosti ovšem bezskrupulózní kapitalismus, proti kterému se „revizionisté“ staví, v této zemi v době po listopadu prezentovaly především komunistické estébácko-ekonomické elity, které jen „zkapitalizovaly“ své předlistopadové výsady, konexe a znalosti prostředí, a také svůj pohled na svět a společnost, prostý jakéhokoli etického rozměru, což jim umožnilo podnikat přes mrtvoly – na hraně či za hranou zákona, bezostyšně využívat díry v zákonech, stejně jako zákulisními intrikami získávat všelijaké dotace a výhody a bez jakýchkoli skrupulí likvidovat tak poctivě podnikající konkurenci. Antikomunismus v tom byla jen pouhá rétorika. Ve skutečnosti zde žádná dekomunizace neproběhla, a to včetně nějaké hlubší reflexe doby normalizace, stejně jako doby po únoru 1948, po květnu 1945 a už po září 1938. Celá reflexe ostudného selhání české společnosti – a na prvním místě jejích elit – v konfrontaci s totalitami 20. století se odehrála podle hesla, já nic, já muzikant, kterému z doby předlistopadové konformní, mainstreamová historiografie jen vytvářela kouřovou clonu, přičemž nová generace historiků chce, zdá se, na ně navázat.

Po opadnutí „revoluční“ euforie a listopadových ideálů převzala otěže v zemi v komunismu vyrostlá a komunismem zformovaná vrstva cynických „pragmatiků“, či spíše hochštaplerů, kteří veškeré vyšší hodnoty převedli na otázku, co z toho. Kapitalismus, proti kterému se dnešní levičáci staví, sem nebyl importován ze Západu, ale vybujel v prostředí společnosti odchované v hodnotovém vakuu normalizace. Tón ve společnosti dnes udává generace tzv. Husákových dětí. Kapitalismus toho jen využil. A revizionisti? Ty jsou toho organickou součástí. Nejde o pohrobky tuzemského komunismu, ani o zakuklené bolševiky, jak jim nadávají jejich oponenti. Jejich levičáctví je staronovým produktem západních universit.

Revizionisti mj. tvrdí, že jejich oponenti nejsou sto nahlédnout minulý režim v širší perspektivě, tedy že komunismus nespadl na zem z nebe, ale je autentickou součástí českých dějin, bez jejichž kontextu jej nelze vyložit. Oponenti naproti tomu měli za to, že to jsou revizionisti, kdo účelově vytrhává komunismus ze souvislostí, když jej zasazuje do rámce tuzemských dějin, ač se doba komunismu u nás, stejně jako kdekoliv jinde, musí vykládat z kontextu moderních totalitních hnutí a politického extremismu masového charakteru, který se rozšířil po 1. sv. válce majíc kořeny v poosvícenské Evropě 19. století.

Výše uvedeného se dotýkal i spor o to, zda je možno dobu normalizace, potažmo komunismu zahrnout pod pojem totalita, ačkoli by bylo správnější nazývat ji státní diktaturou nebo třeba státním socialismem… Povětšinou zcela jalový spor, vycházející z ideologických pozic, se točil de facto kolem fenoménu teroru – zda byl pro režim určující, nebo byl jen jeho časově omezeným vychýleným, ačkoli teror provází organizovanou lidskou společnost od jejích počátků, zatímco podstatou totalitních hnutí byla vise ve všech ohledech homogenní společnosti, kde by byl jakýkoli konflikt předem (jednou provždy) vyloučen.

Revizionisté kritizovali jednoduché, dryáčnické pohledy antikomunistů na éru normalizace, kterou je třeba vidět diferencovaněji a sofistikovaněji, tedy odborněji, přičemž tleskali podle nich „přelomové práci“ o závěru normalizace Konec experimentu z pera dlouholetého děkana FF UK Michala Pullmanna, jedné z nejpitomějších prací, co tady kdy byly o tuzemských dějinách sepsány, nejen po listopadu, ale už i před listopadem – ne snad kvůli „novému“ pohledu na dobu normalizace, ale zvolené metodologii, pracující s trivialitami bez náznaku jakékoli kritické analýzy, a vůbec jen způsobu uvažování a přemítání nad problémy v modu ničím nepoznamenaného malého dítěte, že se až člověk při jejím čtení styděl, že se něco tak pitomého z pera vysokého akademického funkcionáře může na veřejnosti prezentovat: jako kdyby oživly doby sektářů, kdy vědecké ústavy řídili vrátní a uklízečky, které strana a vláda obdařila potvrzením s razítkem pro vyšší typ poznání. (Kolega Ondřej Vojtěchovský v sobotních LN obvinil „Kudrnu a spol.“ z ideologické uzavřenosti a nekritičnosti vycpané banálními soudy – to samé je ale možno říct i o druhé straně, ke které Vojtěchovský nikdy podobné výhrady neměl).

Mladí levicoví autoři, z jejich řad se rekrutují „revizionisté“, sice znají současné trendy na západních universitách, často spíš módní, než vědecké, za to jim – stejně jako těm, od kterých opisují – chybí všeobecné vzdělání. Místo, aby jim jejich obor pomohl prohloubit všeobecný rozhled a chápání složitosti věcí, tak je naopak vymezí a omezí – uvězní je v malém okruhu otázek, které sice mohou detailně znát, ale je jim to k ničemu, protože nejsou sto nahlédnout dějiny, člověka, věci pozemské v jejich celku, v kontextu staletí, v myšlení a kultuře od starověku po dnešek, a pak doleva a doprava, výš nebo níž.

Ve skutečnosti je pochopitelně jedno z jakých pozic kdo při hodnocení minulosti vychází. Různí marxističtí autoři stejně jako ti, kteří se řadí k fašistickým ideologům, sepsali řadu cenných prací, které zájemci o dějiny pomáhají nahlédnout do zákrutů moderní společnosti. Stručně řečeno, jde jen o to, jestli je nějaká práce dobrá nebo blbá – omílající pořád dokola tu samou jednu mantru arogantního blbce, svazáka, který se cítí být na soudu dějin, nebo zda autor k věcem přistupuje s vědomím své lidské i odborné omezenosti.  I když jsem třeba konzervativec, v diskusi můžu dát za pravdu exkomunistovi proti jinému konzervativci z prostého důvodu – jeho argumentace a vývody k diskutovanému problému jsou pádnější, přičemž tím svou pozici nijak neoslabuju, ale naopak: bez sebereflexe se z živých idejí stane bohapustá ideologie.

Třicet let po pádu komunismu jsme se nenaučili vést diskusi, ke které patří i ostrý ideový střet. Za to nám jdou intriky, anonymní udání a pomluvy, orámované ideologickým viděním. Trpíme názorovou konformitou ke své opičí tlupě – národu, profesní, názorové či kulturní skupině, sociální bublině. Historici a společnost jsou v tom spojené nádoby.