Divadlo F. X. Šaldy v Liberci uvedlo s úspěchem Verdiho operu Il trovatore, která nesporně patří k nejhranějším operním titulům nejen v tvorbě mistra italské opery Giuseppe Verdiho, ale k nejoblíbenějším operám vůbec. Kdo by neznal Manricovu strettu Di quella pira, jež plně vystihuje sugestivní sílu Verdiho tvorby spojujíc melodickou invenci s vypjatým dramatickým výrazem, což ovšem prostupuje celou Verdiho tvorbu a Trubadúra především.

Dvě typické výrazové polohy, které naplňují operní žánr od pradávna, totiž lyrika a patos, se v Trubadúrovi propojují tvoříce výrazovou náplň každé scény. Dílo je postaveno na tematickém kontextu pro operu příznačných tematických uhelných kamenů – boje o moc na jedné straně a erotických vztahů plných něžné lásky, vypjaté žárlivosti i sebeobětování na straně druhé. To vše umožňoval děj opírající se o mocenské boje ve Španělsku 14. a 15. století ztvárněné v klasickém pětiaktovém díle El Trovadór španělského dramatika Antonia García Gutiérreze a převedeném v operní libreto Salvatorem Cammaranem. Verdi zde našel pro sebe ideální romantickou polohu vypjatých konfliktů i citových proměn, dílo překypuje horoucími vášněmi v áriích i duetech a razantními vstupy operního sboru, který vždy ještě dramatickou atmosféru jednotlivých scén umocňoval. Otázky se vznášejí nad pravdivostí jednotlivých scén libreta, které rozvíjí děj v často překvapivých zvratech. Dalo by se zpochybňovat ústřední téma děje – pomstu cikánky Azuceny za smrt její matky, která směřuje k tomu, že Luna nechá popravit vlastního bratra. Azucena předtím v cikánském táboře i ve vězení překypuje mateřskou láskou k domnělému synovi, avšak neudělá nic pro to, aby mu zachránila život tím, že by prozradila jeho pravou identitu. Jistě, to je problém dějové konstrukce celého díla, ale to nic nemění na tom, že dramatické scény zpracoval Verdi sugestivně a vnitřně pravdivě, s emocionální vypjatostí, která tu nachází maximální hudebně dramatickou sdělnost a účinnost.

Dramaturgie liberecké opery se již po léta vyznačuje právě spojením klíčových klasických děl s pozorností pro díla neprávem zapomínaná a toto propojení evergreenů s tituly opomíjenými je rozhodně nespornou předností liberecké dramaturgie. Proto Trubadúr patří jako klasické dílo k pilířům liberecké operní dramaturgie – od roku 1945, kdy se liberecká opera po odsunu sudetských Němců dostala do českých rukou, to je již čtvrtá inscenace díla, které zdobí svou atraktivitou provoz liberecké opery.

Současná inscenace Verdiho Trubadúra se navíc vyznačuje výrazným inscenačním pojetím. Hudebního nastudování se ujal Martin Doubravský, který přesně postihl jak melodickou invenci Verdiho díla, tak kompoziční bravuru prezentovanou ve zvratech rytmických proměn s dramatickým vystupňováním jednotlivých scén. Lyrická poloha zněla v jedinečném kontrastu s exponovanou gradací jednotlivých scén, které vždy měly sugestivní výraz a důmyslnou stavbu. Také režie Petera Gábora přinesla pro jednotlivé scény vystupňovaný výraz, režisér propracoval akce v prostoru a to jak u sólistů, tak ve sborových scénách, které měly vnitřní napětí a naléhavost. Samozřejmě, že je diskutabilní přenesení středověkého děje do bližší doby, ale i tak vyzněla scéna (Michal Syroví) i kostýmy (Tomáš Kypta) v sociálním aspektu, odpovídajícím daným charakterům i lokalitě, přesvědčivě.

Úspěch verdiovských inscenací ovšem leží vždy na bedrech sólistů. A ti se uplatnili po stránce pěvecké i herecké opravdu jedinečně. Tenorovou roli Manrica předvedl Paolo Lardizzone jako ukázku italské kantability, především razantní rytmus určoval sugestivitu jeho jednání, i když na druhé straně se v pěveckém pojetí dostával až na samou hranici triviality. Dominantní postavou inscenace se ovšem stal Jiří Rajniš ml. coby hrabě Luna, který s podmaňujícím výrazem propojil milostnou touhu s nelítostnou žárlivostí, bojovný elán se suverenitou vojevůdce a vladařskou rozhodností. Jeho pěvecký projev měl přes jeho mládí vyzrálost dokonale koncipovaných frází, jež plně postihovaly verdiovský styl melodické vypjatosti. Nikdy nepropadl prázdnému exhibicionismu, každou jeho pěveckou frázi provázel srdceryvný prožitek něhy plné lásky a bojovného odhodlání.

Velice dobře se uplatnily v ženských rolích obě pěvkyně, které, jak jsme se dočetli v programu, dostaly nastudování těchto obtížných rolí jako studijní úkol. Miroslava Časarová dala Leonoře ženskou přitažlivost i dramatický výraz, její koloratury odpovídaly verdiovskému stylu a rovněž dynamické rozpětí této náročné role splňovalo dramatickou naléhavost jejího ztvárnění. Také Petra Vondrová jako Azucena zvládla s překvapivou působností citovou vypjatost role pomstychtivé cikánky. Klíčové postavy doplňoval i výrazný Jurij Kruglov jako velitel vojenské kohorty Ferrando.

Vysoce propracovaný výkon prokázala i kolektivní tělesa – orchestr a sbor DFXŠ (sbormistr Anna Novotná Pešková).

Pomineme-li dobovou aktualizaci výpravy a kostýmů, stala se liberecká inscenace Verdiho Trubadúra přesvědčivou a příkladnou inscenací naší soudobé operní tvorby.