Vernisáže výstav bývají obvykle společenskými událostmi, na nichž se člověk potká s kolegy i dlouho neviděnými známými. Poskytnou sice dobrou příležitost pomluvit ty, kteří nedorazili, v nastalém zmatku však jejich účastníkům, vysíleným domněnkami zahajujícího uměnovědce nezbydou síly na to, aby si mohli soustředěně a v klidu prohlédnout to, kvůli čemu sem původně přišli – totiž obrazy, sochy, kresby, objekty, fotografie, nebo cokoliv jiného, co bývá předmětem vystavování, často pouze v naivní víře, že se jedná o umění. (Individua, jejichž záměrem bylo přijít se najíst a pokud možno také přiožrat, je třeba vnímat jako podskupinu, sledující od začátku zcela jiné cíle.)

O něco lepší je to v případě autorsky komentovaných prohlídek výstav. Tam bývá prvním obranným valem před nájezdem „holubí letky“ vstupné a druhým nejistota, zda vůbec bude nějaké pohoštění k mání. Ale ruku na srdce, máte „komentovky“ v oblibě? Nebo jste dokonce tak otrlí, že vyhledáváte jen ty, jichž se vedle autora účastní i jejich kurátor? V tom případě patříte nejspíš k nepočetné skupince mimořádně rezistentních jedinců, které jen tak něco nerozhází. Já se jim (rozuměj komentovaným prohlídkám) snažím vyhýbat, pokud je to jen trochu možné. To, co se na nich lze dozvědět především – totiž co v praxi znamená úsloví „cintat si pentli“ – už dávno vím a znovu se to (zatím!) dozvědět nepotřebuji. O věcech, které mě zajímají, si rád tvořím názor sám a obvykle nestojím o to, aby mě autor (nebo snad dokonce kurátor) nějakým vysvětlováním svedl z cesty, na kterou mě svým výkonem přivedl.

Jsou ale výjimky, které tu a tam potvrzují pravidlo. Třeba to, co si myslí kamarád František Štorm, mě zajímalo vždycky. A netýká se to zdaleka pouze jeho výtvarné a hudební produkce. Velmi zjednodušeně řečeno, v jeho případě mi přijde zajímavé všechno, včetně poznámek, poodhalujících inspirační zdroje a okolnosti jeho malířské, grafické i ilustrátorské práce. Výsledky jeho pozorování, nekonvenční závěry i neotřelé názory, které z nich logicky vyplývají, si vyslechnu vždycky rád i opakovaně nejen proto, že Františkovy priority, nebo lépe řečeno jejich okraje, se poměrně často mění. Tím nechci říct, že by byl každou chvíli někým jiným, ale že dokáže na předmětech svých pozorování a zájmu nacházet a docenit fasety, kterých si dříve buď nepovšiml, nebo je nepovažoval za důležité. Jeho cesta terénem (nejen) výtvarného umění tak připomíná spíš slalom, než sjezd, pokud poněkud nepřípadně využiji přirovnání ze sportovního slovníku.

Zastavím-li se teď konkrétně u Františkových maleb, které jsem shlédl v Severočeském muzeu v Liberci na autorem komentované přednášce za účinného přispění kurátora Luďka Lukuvky (sic!), sluší se hned na úvod říci, že v tomto případě se jednalo o jednu z oněch vzácných výjimek, o nichž jsem se už stačil zmínit na úvod přítomného textu. Komentáře obou průvodců výstavou byly totiž její organickou součástí a ti, kdo je neměli příležitost slyšet, ji vlastně „neviděli“ celou. Byly totiž nejen poučné a orientující, ale dokonce vtipné, což při podobných příležitostech, které návštěvníkům setkání s autorem poslouží většinou k ulovení společné fotografie, podpisu do katalogů nebo – v případě náruživějších milovnic umění – na bříško či ňadro, nebývá zvykem už vůbec.

Napřed dám slovo Františkovi: „Snažím se vnímat zvuky, barvy a světlo jen skrze přírodu. Nic jinýho není,“ říká v úvodím textu skromného katalogu Luďkovi Lukuvkovi. To sice zní poněkud obecně, ale na druhou stranu je takové konfesi těžko co vytknout. Především je třeba mít stále na zřeteli, že Štormova práce výtvarná a hudební jsou spojitými nádobami, což je nejlépe patrné na obalech alb, ať už jeho vlastních, nebo pro spřízněné hudebníky.

Je-li František některými znalci – skutečnými i domnělými – přirovnáván k Jaroslavu Panuškovi nebo Josefu Váchalovi, je to přirovnání značně přibližné. Zrovna tak by se mohlo hovořit o mexických retablos, Alfredu Kubinovi, Jose Guadalupe Posadovi, poněkud vzdáleně, ale pořád v logice takových přirovnání pak třeba i o HR Gigerovi.

Nejdůležitější je ale stále především ono již zmíněné prorůstání Štormova hudebního a vizuálního světa (do nějž v tomto konkrétním případě nezařazuji tvorbu písmovou, abych orientaci v jeho práci nedělal zbytečně ještě složitější, než je nutné), která udává osobitý tón jeho tvorbě. Jako předák metalových Master´s Hammer se přidržuje makabrózní estetiky žánru, kterou obohacuje o specifický, poněkud potměšilý humor. Na tomhle základním pozadí pak rozehrává děje nejrůznější povahy – makabrózní, ironické, filosofické, poťouchlé, ekologické i introspektivní, z nichž se některé blíží horečnatým stavům halucinací, nebo vizí dávných zřeců. Sem tam zazní také překvapivé tóny křehké přírodní lyriky nebo sociální solidarity – ty zejména v tužkových ilustracích gessamtkunstwerku Namaste. Ale i do nich se často vkrádají fantaskní témata a prvky, k jejichž pochopení se nabízí hned několik vysvětlení – třeba Františkova zjitřená fantasie, sluneční žár a ganja. Nebo jeho potřeba tvořivosti nekráčející s davem a jistý druh sofistikované potměšilosti. A v neposlední řadě také dobrá orientace v historii umění dějinných etap, které ho nejvíce přitahují. (Jejich vyjmenováním nebudu urážet vaši inteligenci.) Nevylučuji však ani mocné a vzájemně se podporující spolupůsobení všech právě jmenovaných zdrojů, které jsou rozhodně mnohem sympatičtější a užitečnější, než někdejší donekonečna omílané tři zdroje vědeckého komunismu.

Na Štormovu paletu mají velký vliv jeho cesty a setkávání s „naturálními malířskými projevy“ obyvatel indického subkontinentu, které zaujatě zaznamenával na fotografiích ručně malovaných reklam, karoserií autobusů, gumových zástěrek zadních kol náklaďáků nebo vývěsních štítů, jejichž odvážnou barevnost následně uvádí do souvislostí s divokým koloritem květin, dramatičností nebe, s odlesky světel na mořské hladině, jakož i s pro Středoevropana nepovědomou pestrostí oděvů a chrámů. Vedle obvyklého barevného forte však dovede František i překvapivě ztišit hlas, jako příklad mohu uvést třeba obraz Ostrov v mlze, aniž by ho nečekaný mollový akord stavěl kamsi na okraj jeho díla nebo dokonce naznačoval začátek nové tvůrčí etapy. Vedle „bochnatkového“ cyklu (o existenci těchto organismů jsem do návštěvy výstavy Libero neměl nejmenší tušení) a obrazu s cyklistou na vegetativním bicyklu mě nejvíc zaujaly dva drobné portréty čtenářů. Během komentářů umělce a kurátora jsem se k nim opakovaně vracel a v jednom z nich nalezl Františkův modifikovaný autoportrét. Budu si s ním muset o tomhle obrazu promluvit…

Pozoruhodná výstava pozoruhodného tvůrce o níž, bohužel, referuji poněkud pozdě. Skončila 26. května. Pokud jste ale na Štormovu práci zvědaví, a to byste být měli, protože jinak se připravíte o možnost nahlédnout do jeho podivuhodného světa, najdete ji na jeho webových stránkách. A při té příležitosti se dozvíte, kdy bude vystavovat příště a možná si v e-shopu vyberete i některou z jeho grafik…

P.S. Nedávno jsem se byl také podívat v Musoleu Davida Černého. Ale o tom někdy příště…