Ve svém včerejším článku se Pepa Mlejnek zastal instituce referenda proti pokusům o jeho zneužití týpky jako je Okamura etc., argumentuje přitom, že bychom s vaničkou vylévali dítě. Podle něj nelze referendum odmítat konstatováním, že lid je z principu nezpůsobilý o něčem touto cestou rozhodovat, poněvadž se jím vlastně podřezává větev, na níž trůní samotná demokracie: Je-li totiž v demokracii suverénem lid … – viz o tři palce níž.

Výše, respektive níže uvedená politologická poučka platí ovšem jen tehdy, když je suverén, v tomto případě lid, zároveň sám omezen – parlamentem, zákony, institucemi právního státu, ale třeba i tradicí, kulturou, morálkou, náboženstvím…, jinak bychom se bavili o teokracii. A to je přesně to, v čem věží Achillova pata referenda a proč měli lidový plebiscit tolik v lásce všichni praví i leví revoluční chiliasté, včetně vůdce třetí říše.

Vůdčí duchové francouzské revoluce vyjádřili ideál ničím neomezené „lidovlády“ pregnantně a bez servítků. Revoluční expert přes ústavu abbé Sieyès tvrdil: „Národ je vládcem. Když už se jednou shromáždil, nemůže být vázán žádnými podmínkami ani předpisy, jinak by se odcizil sám sobě. Národ je už samotnou svou existencí výrazem vůle a spravedlnosti: Národní vůle nepotřebuje nic než být realizována.“ Mussolini a Hitler by to jistě podepsali i o půldruhého století později, stejně jako slova Robespierra: „Národní shromáždění samo je podřízeno obecné vůli, a když se jí začne protivit, nemůže dále existovat.“ Nebo třeba Saint-Justa: „Každá strana je tedy zločin, protože způsobuje izolaci lidu a vede k nezávislosti vlády. Každá stranickost je tedy pokusem zaútočit na svrchovanost lidu.“ A na závěr znovu třeba Rousseaua: „Já, prostý a pravdivý člověk, nespoutaný žádnou stranou…“

Výše uvedené je základ všech fašistických a komunistických režimů hlásající spásu skrze lid a národ, jejichž vůle – jíž jsou tyto režimy vyjádřením – není omezena zkorumpovanými politickými stranami a podvodem zvaným parlament.

Profesor moderních dějin na Hebrejské universitě v Jeruzaléme Jacob Leib Talmon kdysi napsal: „Z pohledu poloviny 20. století se dějiny posledních sto padesáti let jeví jako systematická příprava na prudkou srážku empirické a liberální demokracie s demokracií totalitní a mesianistickou. Tato srážka je podstatou krize dnešního světa.“

Výše uvedené vyslovil krátce po skončení 2. sv. války a jeho slova jakoby se bohužel začala naplňovat dnes: na všech stranách vyskakují různí lidoví spasitelé, kteří ve jménu lidu a pro lid útočí na demokratické instituce, podobně jako kdysi útočili na tradiční instituce jakobíni a jejich rudí i hnědí dědicové ve 20. století – apokalyptická orákula, která nabízela lidem přímé spojení se záhrobím.

Základ demokracie ale spočívá právě v omezení moci, rozdělení moci a kontrole moci, ať už má jakoukoli legitimitu, a ne ve zbavení něčí vůle jakýchkoli mantinelů a omezení, ať už se tomu božstvu říká lid, národ, nebo třeba duch svatý.

Nejsem proti referendu, ale ne jako korektivu parlamentu či „opravy“ zastupitelské demokracie, ale jako jejího doplnění – při rozhodování na regionální úrovni (stavba přehrady v kraji atd.), anebo v otázkách, které přesahují jedno volební období a mají ovlivnit zemi na desetiletí, jako byl třeba náš vstup do Evropské unie. V takovém případě to ale musí být dlouhodobě připravované, aby mohla být v klidu a do hloubky prodiskutovaná všechna možná pro a proti – po řadu měsíců nebo i let, než se k takovému kroku přistoupí.

Jak to v závěru svého článku Josef popisuje: „… zákon o obecném referendu by jednoznačně stanovil, kdo a za jakých podmínek je oprávněn všelidové hlasování vyvolat a za jakých podmínek by bylo platné a závazné – a mělo by jít o pravidla hodně přísná. A mělo by se též používat výjimečně, k rozhodnutí ve věcech, k nimž ani parlament necítí plnou legitimitu, nikoliv každou chvíli kvůli kdejaké ptákovině…“