Tohle jsi měl v Atriu na Žižkově.

Jo. Každá výstava je dobrá v tom, že teprve na ní člověk vidí, co je blbě.

* A tohle?

To je figura z 80. let, kdy jsem byl pod vlivem Palcra. Předtím jsem taky dělal objekty, když mi bylo dvacet, jako avantgardista, mladej.

* Mladej blbec.

Jo, každý starý blbec byl jednou mladý blbec. Pak jsem potkal Palcra a dlouhou dobu, asi osm let, mi to trvalo, než jsem se zase vrátil k sochám. Poprvé tenhleten problém zaznamenal Giacometti, který dělal ve 30. letech objekty a pak se vrátil k figurám ─ v podstatě zavrhl tu svoji objektovou formu. Palcr se Giacomettiho postřehu, že existují sochy a objekty, chytil, a začal to zkoumat z různých stran, co to tedy znamená. Mě na tom fascinuje to, že to Giacometti nakousnul, Palcr to rozvinul, Rezek o tom píše a nikoho dalšího už neznám.

* Jaký je tedy rozdíl mezi sochou a objektem?

Socha je podle Palcra ztělesnění duchovního světa lidskou figurou, přičemž slovo ztělesnění je od slova tělo, to znamená, že základem je tělo, které je prosvětleno duchem. K tomu se já hlásím a to si myslím, že je podstatný, ačkoli v evropské kultuře to úplně vymizelo ─ posledních padesát let se nedělají plastické věci, ale jen ty, které jsou produktem myšlení nebo intelektu, s plastičností to nemá vůbec nic společného. Skrze plastičnost už se nechce nic vyjádřit. Objekt je naproti tomu jakýkoli předmět, který se ztotožňuje s něčím, co je pak předváděno ─ klidně to může být třeba mrtvola. Palcr tvrdil, že socha nebo obraz odděluje skutečnost od něčeho umělého ─ od umění, což vlastně skutečnost postihuje daleko silněji, zatímco objekt se se zobrazovaným jenom ztotožní, obstará důkaz pravdivosti skutečnosti. Jednou měl Rezek přednášku, měl mít přednášku, o tom, jestli může být socha stromu. Nepřijel tam a poslal telegram: Socha stromu být nemůže.

* Tohle je co?

To se jmenuje Oduševnělý maso. Je to problém, jak udělat hmotu „plasticky“, aby z ní vyzařovalo nějaké duchovno. V dnešním sochařství je buď tělo, nebo duchovno.

* Tady ta totálně zjednodušená figura, mužská a ženská…

Původně to byl Adam a Eva. Furt jsem na tom dělal, člověk to sádruje, pak to vyseká, zase sádruje, tak se to mění, takže jsem to udělal i takhle obrovský. Takhle to dávám na dvůr, vyvedu to jako dobytek na pastvu, tady je lepší světlo. Tohle se jmenovalo Nepřítomnost figury, protože mě v 80. letech zajímalo, jak to vyjde, když tam ta figura nebude. Takže to je nika a tady jsou takový pozůstatky hmoty. Vlastně jsem hledal figuru, aby se mi vůbec objevila, protože tenkrát vlastně nebyl žádný důvod dělat figury ─ na figurální sochařství jsme byli dost alergický.

* Tohle je ženská?

To je ženská.

* Socha nebo objekt?

Socha.

* A tohle?

To je sedící Buddha. Jezdil jsem sedm let do Kambodže, do Angkoru, kde jsem se inspiroval lidmi a mnichy, jak tam chodí rovně a sedí rovně. Když tam přijede zájezd z Evropy, tak jsou všichni jak ohnutý větve, zatímco tihle ti frajeři si jdou naprosto rovně a je na nich něco vidět. Udělal jsem to kvůli svým dětem, abych jim ukázal, jak mají sedět, ha ha ha.

* Takže to není socha, ale didaktická pomůcka.

To je jednoduše Buddha. Mě na té buddhistický kultuře fascinuje, že mají guru, který je zobrazován v ležící podobě, nespí, ale je v jakési nirváně. Buddhista se nesmí unavit v práci, protože by mu to bránilo v přechodu do nirvány, což je v příkrém rozporu s evropskou kulturou, kde nečinnost či lenost je hřích. Já jsem největší rozhodnutí nebo řešení situací vždycky docílil v poloze ležmo.

* To je princip tvého sochaření.

To je problém plochy, aby nebyla placatá ale plastická ─ aby bylo vidět, že se to klube ven. A nemělo by to být schematický, že to člověk zakulatí, jako designově, aby bylo vidět, že to je živý, živější než skutečnost, a to dokáže jenom socha. To je rozdíl mezi sochou a objektem, který je mrtvý.

* Tady ta tanečnice…

To je z hinduistické kultury. Oni tancují tak, že se v podstatě nehýbají, stojí a hýbají prsty, ty pohyby jsou minimální. V tom je zajímavý ten zadržený pohyb, který je vlastně vevnitř. Když z toho člověk dělá sochu, tak by tam měla být ta zadrženost, ale zároveň by se to mělo i hýbat. A taky by tam měla být ta statuárnost a kontakt se zemí.

* Jak je to v Kambodži s buddhismem a hinduismem?

Kultura v Kambodži byla původně hinduistická, potom asi po půlce 12. století se to mění. Hinduismus má sklon k takové poživačnosti, to je hinduistický Angkor, kde jsou ty polonahé tanečnice, oni si z toho udělali ráj na zemi. Na to byla buddhistická reakce trvající asi dvě stě let, ale jelikož buddhismus nebyl schopen se bránit, všichni chtěli být v nirváně, patrně, tak to zase přešlo k hinduismu, který je bojovný a sochám Buddhy pozurážel hlavy.

* Jak jsi se do Kambodže dostal?

Atomový ústav v Řeži dostal grant, že budou u nich v reaktoru měřit vzorky kamene z těch chrámů, jejich stáří a původ. K tomu potřebovali restaurátora, který bude ty vzorky odborně odebírat, takže mě tam vzali. Po dvou letech se to rozštěpilo jenom na restaurování a na tu vědeckou část, a já tam dalších pět let jezdil sám se svou ženou Kateřinou, která to organizovala.

* Kolikrát jsi tam byl?

Asi jedenáctkrát.

* Na měsíc?

Většinou na dva měsíce.

* Byl jsi jenom v Angkoru nebo i jinde po Kambodži?

No, ono tam těch chrámů je asi dvě stě na ploše jako Praha. Samotný Angkor Vat je tak obrovský, že by vyplnil plochu od Můstku k Právnické fakultě ─ jeden chrám. To bylo město, které mělo v 11. století milion obyvatel v době, kdy Praha měla deset tisíc a Paříž třicet tisíc obyvatel. Ty chrámy byly tedy součástí milionového města, které bylo ze dřeva, zatímco všechny chrámy byly z kamene, takže se zachovaly jenom chrámy. Původně tam přišla hinduistická civilizace, takže ta tradice indická, sochařská, tam je, ale je tam i takový období cca sta let, kdy ty sochy připomínají evropskou tradici.

* Jak to na tebe působilo?

To obklopení množstvím sochařské plastičnosti bylo blahodárné, neuvěřitelný pocit, ta plastičnost, která v evropské kultuře vymizela, je tam přítomná všude.

* Soulože a podobně.

Šoustačky jako v Indii tam nejsou, jenom ženský figury nahoře bez. To musel být ráj na zemi, protože tam byli kněží, pak tyhle tanečnice a pak kameníci, kteří podle nich sekali ty sochy. Pro sochaře to muselo být ideální.

* Musely tam existovat sochařské fabriky.

Ty jsou do teďka! Já nevím kolik procent tamních obyvatel žije z toho, že vyrábí kopie soch ─ to jsou tisíce kameníků, celý vesnice. To jsem viděl už předtím v Indii. V Číně jsou města, kde je prý třicet tisíc kameníků a dělají sochy, do každého hotelu, ke vchodu a podobně z téhle doby. Takže se nezanedbatelné procento populace zabývá sochařstvím, které muselo být ještě vyšší, když se stavěly ty chrámy.

* Kde jsi tam bydlel?

Asi sedm kilometrů od toho chrámového komplexu je město Siem Reap, odkud jsem denně dojížděl ─ nesmí se tam zůstávat přes noc.

* Jak ses tam dopravoval?

Na kole, motorce, motorovou rikšou. Měl jsem už svého drožkaře, který mi tam ještě pomáhal.

* Jací byli místní lidi?

Různí. Po čase jsme získali spolupracovníky, kteří byli skvělí, pracovití, a hned věděli, co a jak. Jinak tam buddhismus přežívá v tom, že lidi často jenom okouní. Třeba jsme něco řezali, potřebovali jsme někoho, aby něco podržel, kolem bylo osm, deset lidí, všichni koukali a nenapadlo je, že bys potřeboval pomoct, takže jsi jim musel říct, a pak to podrželi. Tyhle ty pracovní automatismy nemají v sobě. Proto je rozčilují Vietnamci, kteří jsou pracovití a tzv. ziskuchtiví.

* Asijští Němci.

Jo, furt makaj a otravují, mají to zorganizovaný a tak. To se říká, že Vietnamec zasadí rýži, Kambodžan ji hlídá a Laosan poslouchá, jak roste. V historii vždycky zbohatli Vietnamci a Číňani, kteří třeba lovili ryby, aby je mohli prodat, koupit loď a rozjet to ve velkém, kdežto Kambodžan naloví jen tolik ryb, aby se ten den nasytila rodina, víc ne, nic mu to neříká.

* Kambodžský nacionalismus je protivietnamský.

Protivietnamský. Mají státní svátek, kdy před tři sta čtyři sta lety pomlátili nějaký Vietnamce a dodnes to slaví. Vietnam je tradiční nepřítel, s kterým po staletí válčili.

* Je tam ještě cítit ta šílená doba Rudých Khmerů?

My jsme jeli do těžko přístupných oblastí, kde se Khmerové drželi až do roku 1996, kde, když zaprší, tak se tam nedá dostat. Přijeli jsme do vesnice a všichni chlapi, kteří tam byli, byli takoví vážní.

* Chodící masky.

Jo, strnulé, nehybné obličeje, jak jim vymyli mozek.

* Něco jako v blázinci?

Jedny obrovské Bohnice, ti lidi neměli vůbec normální reakce. Bylo to, jako kdyby člověk vstoupil do nějakého filmového hororu. I když už patnáct let obdělávali pole a žili jakoby normálně, tak to pořád v nich bylo. Oni skutečně dokázali lidem vymýt mozek.

* To bylo vidět i na těch pár Rudých Khmerech, kteří stanuli před soudem ─ to byly opravdu mrtvý tváře.

Copak tihle, to byli všechno francouzští studenti, intelektuálové, kteří to všechno řídili, kteří byli spíš vychcaný. Lidi ale systematicky cvičili jako psi, denně jsi musel psát svůj životopis, a když jsi na něco zapomněl, tak znovu, dělat zpověď, cos udělal špatně, pořád dokola, každý den, několik let.

* Podařilo se jim zničit lidskou identitu.

Úplně. Ta předchozí proamerická loutková „demokratická“ vláda, která to tam celé rozkrádala, byla velice neoblíbená, takže když Rudí Khmerové město dobyli a pochodovali ulicemi, tak je obyvatelé Phnompenhu vítali, mysleli si, že to jsou osvoboditelé, ale teď viděli, jak pochodují, jako stroje, bez jediného hnutí v obličeji, bez jediného pousmání… A to si vůbec ještě nedovedli představit, jaká strašlivá apokalypsa je čeká. Tady byl proti tomu softkomunismus.

* Jak se s tím lidé vyrovnávají?

Oni na to ani nechtějí vzpomínat, tu strašlivou minulost úplně vytěsňují. Ta země se jakoby probudila ze strašlivého snu, lidé si chtějí užít zcela běžný život a mladá generace o tom, co se dělo během vlády Rudých Khmerů, vůbec nic neví. To mi vyprávěl můj žák, sochař, který se mnou v Angkoru dělal, že jako pětileté děti se chodily dívat na ta vražedná pole, jak tam ty lidi zabíjejí, a měly z toho legraci, jak to odsýpá. Já se ho ptal, co a jak, jak se s tím vyrovnává apod. a on vůbec nic ─ usmívá se od rána do večera, pracuje, má tři děti, krásnou ženu a snaží se žít, jak nejlíp umí. Třeba přišli do vesnice a řekli starostovi, že by se všichni měli přidat k nim a odešli. A když ten starosta nic neudělal, tak se vrátili a zabili ho i jeho rodinu, načež se celá ves dala k nim. Rodiče, kteří se zpěčovali, zavraždili, a děti vzali do výcviku. Z nich pak vychovali ty nejhorší zabijáky. Děsivý to bylo i v tom, že rodina, která měla třeba deset sourozenců, tak půlka z nich byla u Rudých Khmerů a druhou půlku komunisté vyvraždili. A co potom s tím, měli se vraždit dál? Tak to nechali být. Radši na to nemyslet, užívat si, dělat děti, žít normálně.

* Vůbec to neřeší?

Ne, vůbec. Tohle mě fascinovalo, jak je to zasutý. To je asi stejné jako u dětí, které byly zneužívané, tak to potom taky nějak vytěsní.

* To je ale ta první reakce a jednou se k tomu bezpochyby vrátí, nové generace se dřív nebo později začnou ptát.

Jasně, teď už to začíná, po třiceti letech poprvé někoho soudí. On je ovšem jen problém s tím, že není, kdo by tu historii zpracoval, pokud nebereme zahraniční badatele, tak oni sami měli skutečně inteligenci úplně vymlácenou a dodnes tam ve společnosti pořád zeje ohromná díra. Intelektuálové stejně jako obyvatelé měst. Jak ti Rudí Khmerové kambodžskou populaci zdecimovali, tak po Pol Potovi byl obrovský populační boom ─ rodiny se strašně rychle rozrostly, všechny měly třeba deset dětí. Příroda si vždycky nějak pomůže. Ty děti ale měla na krku často jen máma, protože chlapů bylo minimálně.

* Na Angkor jsou pyšní…

Jo, i když sami pět set let už nic nedělají, jsou hrdí na to, že to kdysi vytvořili. Když byla u nás bitva u Lipan, tak Angkor opustili a založili Phnompenh. Říká se, že to bylo z několika důvodů. Jeden byl ten, že už to bylo tak veliký, že to nešlo technicky zvládnout ─ vodu, kanalizaci, odpadky… Závlahový a vodovodní systém byl tak rozsáhlý, že jenom samotné jeho čistění spolykalo tolik pracovních sil, že už to nemohlo dál fungovat a všechny hlavní instituce včetně krále přesídlily do Phnompenhu.

* Kdy ses rozhodl jít na Akademii?

Maturoval jsem na Hellichovce v roce cca 1974 a pak jsem tam třikrát dělal zkoušky.

* Co sis tehdy myslel?

V té době, co jsem si tak mohl myslet…

* Měl jsi jasno o režimu?

To bylo jasný od toku 1968, kdy mi bylo třináct.

* Zažil jsi 21. srpen v Praze?

Já byl sice v Hradci Králové, ale hned jsme se vrátili do Prahy, a když je člověku třináct, tak je ve věku, kdy je na takový věci nejvíc citlivej. Tenkrát to bylo všechno úplně jasný a nevzpomínám si, že by někdo z lidí, třeba na škole, to tak neviděl ─ po čase jim sice asi doma říkali, aby drželi hubu, ale v té době táhli všichni za jeden provaz.

* Honili vás kvůli vlasům na škole?

Měl jsem dlouhý vlasy a na škole s tím byly problémy. Brácha mého kamaráda hrál v nějaký Karkulce nebo jak se to jmenovalo, což byl snad předchůdce Olympiku, takže měl všechny nahrávky z první ruky. V roce 1970, kdy mi bylo patnáct, jsme už poslouchali bigbít.

* Jak to pak bylo na Akademii?

Vzali mě až napotřetí, ale mezitím jsem byl asi půl roku zavřený.

* Za co?

Po gymplu jsem asi rok studoval jazykovku, pak jsem dělal uklízeče a pak v Geodézii. O politiku jsme se nestarali, ale chodil jsem kreslit, na Žižkov k Plačkovi, jak je Divadlo Járy Cimrmana, tak tam byly večerní kursy kreslení, od 16 do 19 hodin každý den, a na těch kursech jsme se tři, já, Michal Motl a Eva Michlová, plus ještě Kateřina Krausová, s kterou jsem chodil, dohodli, že utečeme společně za hranice a skončilo to tak, že nás chytili.

* Někdo vás udal?

Ne, měli jsme blbý papíry. Bylo to v době, kdy začala Charta77, čili leden 1977, a to nás asi zachránilo. Obstarali jsme si nějaký falešný výjezdní doložky a naplánovali si odjezd. Aby nikdo nic nepoznal, ani rodiče, tak jsme týden předtím dělali všichni tři zkoušky na Akademii. Ty skončily v pátek a v sobotu jsme už jeli vlakem do Štětína, kde jsme měli přestoupit a jet do Švédska.

* Jak jste získali ty falešný výjezdní doložky?

Jeden člověk, který pracoval v Čedoku, se dostal k razítku, sám sobě si vytvořil výjezdní doložku, jel do Švédska a zase zpátky, a napadlo ho, že by si z toho mohl udělat kšeft.

* A vy jste byli jeho první kunčofti.

Jo, my jsme byli jeho první kšeft. Otec mi zrovna tenkrát dal prémiové spoření mladých, k dvacátým narozeninám, třicet tisíc, což byly tehdy ohromný peníze, a já ty doložky za všechny zaplatil ─ dohromady ty čtyři stály třicet dva tisíc. A teď nás v tom Polsku chytli.

* Jak?

Něco se jim na tom nezdálo, volali do Prahy, ale jelikož to bylo v neděli, tak se nikam nedovolali. Tak nás dali do hotelu a na chodbě nás hlídali. My jsme pořád tvrdili, že to je pravý. V pondělí ráno, když už se v Praze úřadovalo, všechno prasklo, a z hotelu nás převezli do kriminálu. Nejdřív jsme byli dva dny ve vojenských kasárnách a pak nás dali do vazby ve Štětíně.

* S kým jste byli na cele?

To byl Bangkok, protože tam bylo dvacet čtyři postelí a osmdesát osm lidí, jedno umyvadlo a jeden záchod, samí zloději, asi deset vrahů. My jsme se jich ptali, jestli tam jsou taky politický, a oni tomu vůbec nerozuměli. To byl rok 1977. Až pak jeden se chytil, seděl s nimi tam a tam, vlítli na národní výbor a všechny komunisty vyházeli z okna, cha cha cha. Tak to byli politický v Polsku ─ ne že někdo někde něco xeroxoval.

* Jak se k vám chovali?

Poláci se chovali výborně. Někteří z nich byli v roce 1968 na vojně a zúčastnili se okupace, tak z toho měli takový ujímání a snažili se napravit „dojem“.

* Kdo vás vyšetřoval?

V Polsku nás ani tak nevyšetřovali, jako ošetřovali. My jsme se s tím Motlem dohodli, že se ve vazbě podřežeme. Na začátku nás sice dali každého na jinou celu, až když proběhly ty první výslechy, dali nás zase dohromady ─ sebrali nám tkaničky od bot, ale nechali mi brejle. Tak jsme si řekli, že to uděláme. Rozdupl jsem brejle, podřezal se a on když to viděl, řekl, že to nedokáže, ať ho podřežu já. A já, celej od krve, jsem ho taky ještě podřezal.

* Cha cha cha.

Pak nás vezli do nemocnice a já pak skončil na uzavřeném vězeňském oddělení blázince ve Štětíně. Za dva měsíce nás pak odtamtud vezli do Prahy na Ruzyň. To bylo 30. dubna, a tehdy, což bylo na tom právě to neuvěřitelný, teprve začalo vyšetřování. Naštěstí Ota Kraus ─ otec Kateřiny, sestry Honzy Krause, toho herce ─ byl šest let v koncentráku, z toho dva roky v Osvětimi a napsal Továrnu na smrt, chodil za nějakými kamarády z tý doby, aby to nějak vyžehlil. My jsme tvrdili, že holky nic nevěděly, tak je pustili z vazby. Už předtím jsme byli smluvený, že když nás chytí, vezmu to na sebe, protože jsem byl předtím v blázinci, kvůli sebevraždě, a dostanu tedy polehčující okolnost.
Od 1. do 5. února byly zkoušky na Akademii, 6. února nás chytli v Polsku, 30. dubna nás převezli na Ruzyň, kde jsem byl ještě dva měsíce a pak mě taky pustili. Bylo to v době Charty a já si to vysvětluji tak, že když fízlové zjistili, že žádný chartisti nejsme, ale debilové, kteří ještě tvrdili, že tam nechtěli zůstat, tak o nás přestali mít zájem.
Mezitím mi v březnu, když jsem seděl v Ruzyni, přišlo domu, že jsem přijatý na Akademii! Protože jsme byli ty dva měsíce v Polsku, tak tady žádný šetření neprobíhalo a na škole o tom nikdo nevěděl.
V kriminále jsem měl pocit, že dostanu osm let jako vůdce organizované skupiny, jak mě strašili, ačkoli tenkrát se už za takový věci dávaly podmínky, rok, dva. Pak jsem vylezl ven a doma jsem měl, že se mám dostavit na soustředění AVU do Soběšic. Ještě ostříhaný z vazby jsem přišel do školy, a teď tam byl kluk, který měl jet původně s námi, všechno to věděl a já mu říkám, ať drží hubu.
První soud mi dal pokus o opuštění republiky. Ale můj advokát říkal, ne, ne, oni tam nechtěli zůstat, na to nejsou žádné důkazy, žádné peníze, zlato u sebe neměli, žádné dopisy. To bylo snad šest soudů a nakonec jsem dostal dvojnásobný flastr, ale ne za opuštění republiky, ale za použití padělané listiny, což mělo výhodu v tom, že to nebyl politický paragraf.

* Ani po rozsudku tě nevykopli.

Ne, právě že to nebyl politický paragraf a na škole studovali lidi, kteří měli za výtržnosti třeba tři podmínky, porvali se a tak ─ to byla škola schopná spolknout, což je i dneska. Celý ty čtyři roky na škole jsem ovšem čekal, kdy přijdou a řeknou, tak, pane Blažku, pojďte.

* S nezávislým prostředím jsi tehdy nepřišel do kontaktu?

To bylo až později. Nás to tehdy opravdu ani nezajímalo. To bylo po procesu s Plastiky a my si říkali, že tady nemá cenu jakkoli se angažovat, že nemá cenu si s nimi cokoli začínat. Odjedeme do Ameriky, a tam si budeme dělat, co budeme chtít, malovat a tak. Takhle jsme se na to tehdy dívali s kamarády. Bylo nám dvacet.

* Co bylo pak…

Dva roky potom byl poslední soud. Nakonec utekla ven Kateřina Krausová, Motl i Michlová a já si ještě v té podmínce vzal Italku a taky jsem se chystal ven. Teď ovšem policajti chtěli, abych s nimi spolupracoval. Já to odmítl. Žena byla donucena odjet. Když jsem tam potom za ní jel, myslel jsem si, že v Itálii něco uvidím. Prolezl jsem tam všechny galerie, všechny akademie, v Miláně, v Římě, v Neapoli a nenašel jsem tam jedinou současnou věc byť jen srovnatelnou s tím, co tady dělal Palcr. Nakonec jsem se vrátil zpět. V letech 1980 až 1984 jsem za ní ještě jezdil ven, než jsme se dohodli, že se rozvedeme.

* Jak tě lámali ke spolupráci?

Po tom kriminále jsem to čekal každý den, kdy to přijde, ale oni si dali dva roky čas. Lámali mě třikrát. Jednou, to bylo týden před svatbou s tou Italkou, že žena prý vozí nějaký dopisy a že bych jim měl říkat, o co jde. Já na to, že nemůžu, protože jsem blázen ─ hrál jsem to vždycky na tu psychiatrii. Byl jsem pro ně zajímavý i tím, že jsem uměl řeči. Pořád otravovali, a já byl z toho tak vyřízený, že při svatbě jsem měl v hospodě podepsat účet a já tam ztropil scénu, odmítl jsem to podepsat, protože jsem si myslel, že ten podpis na účtu je finta StB.

* Cha cha. Tos cvoka ani nemusel hrát.

Cha cha cha, přísahám. To se odehrálo U Krále Jiřího v Krčském lese. Všichni tam byli strašně milí, což bylo podezřelý, a teď přede mne položili nějaký papír, tady je účet, tak nám to laskavě podepište, já vyskočil, jako když mě píchne a zařval: Nic vám nepodepíšu! Doklad tehdejší paranoie.

* Kde to na tebe zkoušeli? To tě někde vyzvedli, nebo si tě předvolali?

Jednou si mě předvolali na Olšanskou, kde si vzali kancelář u pasů a víz. Byli dva, jeden z nich byl specialista na Itálii a tvrdil, že žena prý vozí materiály od Pelikána. Tak jsem to popřel. Naposledy to bylo přímo v kachlíkárně na Letné. Byla tam holka, která podávala ruku, úplně studenou jako leklá ryba, a tahle leklá ryba tam byla ještě se Slovákem, který tam měl zřejmě moje papíry a ptal se, proč s nimi nechci spolupracovat. Já na to, že jsem na tom psychicky špatně, že musím často k psychiatrovi. Tenhle „pohovor“ byl korektní bez nátlaku, a tím to skončilo. Já z toho ale vždycky málem zešedivěl.

* Jak jsi to měl s vojnou?

Mám modrou, už v šestnácti jsem byl v blázinci, což mi asi pomohlo. To mě zřejmě uchránilo i před kriminálem, tak i pak, když mě lámali k té spolupráci.

* Jak ses dostal k Palcrovi?

Spolužák Bartůněk chodil s dcerou Olbrama Zoubka, který s Palcrem, Podhrázkým a Boštíkem restaurovali zámek v Litomyšli, asi deset let. Oni ho tam pozvali s tím, jestli ještě někoho nezná, a on vzal mě a Míku, a pak jsme tam měli ještě Rezka, který pak ovšem šel na nějaký vojenský cvičení, kde útočil při dobývání kóty tak vehementně, že spadl do jámy a utrhl si slezinu. O tom, jak Zoubek, Palcr, Podhrázký a Boštík restaurovali na zámku v Litomyšli, dokonce napsala ta Čechoněmka Moníková román Fásada, kde jsou takový bejkárny, jako že Zoubkovi zamontoval zubař do zubu ─ Zoubkovi! ─ odposlouchávací zařízení, cha cha cha, spletl se, a místo odposlechu mu tam dal vysílačku, takže mu z huby pořád mluví někdo cizí. Dostala za to dokonce cenu za nejlepší německý román napsaný cizincem. Dělali jsme tam s nimi pět let, na tom lešení, a taky jsme s nimi bydleli. Bylo to při škole, vždycky o prázdninách, a Palcr vždycky večer začal přednášet o sochách a objektech a tak. Zoubek bydlel ve městě, ale s Palcrem, Podhrázkým a Boštíkem jsme takhle každý večer diskutovali a byla to pro nás obrovská škola.

* Jaký byl Palcr v osobním styku?

No tak, on byl… on se strašně stranil, nevystavoval, jednou jedinkrát jsem zažil, že svolil k výstavě. To bylo v Litomyšli v domě u Rytířů, kde vystavovali všichni, kteří tam restaurovali. Jinak všechny výstavy odmítal. Měl pocit, že to, co dělá, ještě není dokonalý a že to vystavovat nebude, a to nejenom tady. Přijel třeba ředitel Centre Pompidou, nějaký Bozo nebo jak se jmenoval, a chtěl tam udělat Palcrovi výstavu. On to ale odmítl a nabízel místo sebe Podhrázkýho a Chlupáče, kteří jsou prý lepší ─ byl opravdu přesvědčený, že to nemá ještě dokončený.

Palcr má ještě další důležitý princip ─ socha je stání. To je specifická věc, která není o tom, že socha stojí, stejně tak dobře to může být figura, která leží nebo sedí. Ten základ toho je, že člověk se kdysi postavil a stojí, což málokdo jiný dovede, možná ještě klokan nebo slepice, ale je to strašná rarita. Sochař musí věřit, že pro člověka existuje důležitost takového stání. To stání samo o sobě je kvalita, která vychází z nějakého duchovního postoje. Stání si sochař nevymyslel, ale vypozoroval je. Většinou se lidi jeví spíš jako popínavý rostliny, kdežto ten kdo stojí, stojí sám o sobě. Je skutečně málo lidí, kteří stojí sami o sobě a stojí za to, aby se jim dělaly sochy. Já dělal takové figury, jakoby kubistický, který mají těžký spodek a jsou zapřený, protože ten tlak byl zepředu a já měl strach, že mě odnese. Prostě jsem dělal postoj, ve kterém jsem byl já, zatímco Palcr dělal krásně stojící figury, protože na svět kolem kašlal, ničeho se neúčastnil, žádných výstav, dělal si své věci, ve stodole. Byl úplně mimo, chránil se před vnějškem a mohl si dělat, co byl pro něj ideál, kdežto já byl v tom víru, a z toho vznikly takovýhle věci. Co teď dělají figury? Buďto někam lezou nebo visí, lítají, padají, a když člověk někam leze po čtyřech, tak to nejspíš leze někomu do prdele. Rozumíš, co to jako je?

* To má jen ten význam, který to má.

No, a kdo za to může? Holocaust!

* Já bych začal u Francouzské revoluce.

No dobře, ale o tom nikdo nic nevěděl. Kdo věděl v Kutné hoře o tom, že tam lidem řezali hlavy jako u řezníka? Tohle ale vědí všichni! Tady se to neláme na opozici mezi kapitalismem nebo socialismem, ale na dobu před holocaustem a po něm. Já byl teď ve Veletržním paláci a koukal jsem na toho Rodinova Balzaca. Z tý sochy čiší taková víra a nadšení v lidské schopnosti, ta socha úplně puká sebevědomím a je jasný, že takovouhle věc by nikdo už neudělal po holocaustu. Ty hromady brýlí, hromady bot nebo kufrů, který vidíš v Osvětimi, tenhle Rodinův svět úplně rozbíjí. Kolář řekl, že od doby, co byl v Osvětimi, nebyl schopen nic jiného, než rozstřihávat knížky, tedy ničit. Sice to pak slepoval, ale nebyl schopen tvořit z nuly ─ aby mohl něco vytvořit, musel nejdřív něco zničit. A já si myslím, že to je tím holocaustem. Kdybys dělal po holocaustu takový figury, jako dělal Rodin, tak by to bylo směšný.

* Objektové sochařství je následek ztráty víry ve smysl stvoření?

Jo, zanikla víra v lidské dobré. Člověk přestal věřit ve svou dobrou stránku a ta fascinace objektem vyvěrá tady z toho. Dneska ti autor dá do galerie třeba hromadu golfových míčků ─ jako ty brýle, a je to.

* Holocaust.

Jo, to je holocaust. Já bych se nedivil, kdyby na Benátském bienále měli do dvou let svůj pavilon Hitler se Stalinem jako největší „umělci“ všech dob, protože když ta skutečnost akcí, objektů atd. proniká do pavilónů, tak proč by se neměli ocenit ti, kteří ji „pojali“ nějakým „originálním“ způsobem.

* Socha je vzpoura proti objektu.

Tuhle otázku nastolil Palcr, který se ptal: proč je ten objekt silnější než socha? Od poloviny minulého století, kdy se to začalo otáčet, jsou sochaři vlastně vymírající druh. Tenkrát lidi jako Kolíbal, Malich a ti, co jsou dneska klasici objektu, dělali něco jakoby nového, probojovávali tu cestu, ale dneska to dělá každej. Sochařství je dnes poraženo. Dělají ho tady snad tři nebo čtyři lidi, víc jich neznám.

* Který čtyři lidi?

Bude to znít blbě, ale kromě mě a Kotrby, který už ale umřel, Středa, Bartůněk, Zdeněk Preclík a Hapalová, třeba.

* Co třeba Hendrych?

V 60. letech udělal dobrý věci, ale teď už je v důchodu na Akademii. Když má dát věc na nějakou výstavu, tak omotá hadr kolem nějaký hlavy a to nechá odlít. Čili objekt ─ jakoby se styděl za figurální sochařství.

* A co ty jeho Pomony?

No a kdy je dělal naposled? Před třiceti lety! Tím se zapsal do dějin sochařství. Když jsme dělali výstavu Opojná plasticita v Mánesu, tak jsme ho tam s tímhletím zařadili.

* Rezek uvedl strom. Ale co třeba anděl ─ je možná socha anděla?

Anděl… to bych spíš řadil k sochám.

* Koblasovi geometrizovaní andělé jsou sochy nebo spíš objekty?

To je právě problém. Vypadají jako objekty, i když …

* … z nich vyzařuje duchovno?

To je záhada. Například Zeithamml vytváří jakési kultovní předměty ─ jsou to předměty, ale ten duchovní svět v nich je obsažen. Podobně jako když někdo dělá třeba oltář v kostele nebo něco takového, je to v tom, aniž by to byla figura. To uznávám. Je to velmi zřídka, ale jde to.

* Stejně i figury mohou být předměty…

Jistě. Teď třeba v Náchodě vypsali soutěž na Škvoreckého, a podmínka soutěže je, že to musí být realistická figura, Škvorecký musí být poznat, musí sedět na lavičce a vedle něj musí být místo, aby se tam turisti mohli fotografovat! Takže ne socha, ale sedačka! Předmět.

* Udělej řadu Palacký ─ Havlíček ─ Masaryk v sochařině.

Tak to je jasný: Myslbek ─ Štursa ─ Gutfreund ─ Chlupáč ─ Palcr ─ Kotrba ─ to je taková osa sochařství.

* Proč Chlupáč?

Chlupáč to je takový léčitel. Chtěl studovat lékařství, ale za války, když zavřeli vysoké školy, dal se na sochařinu, a i z těch jeho soch ti jde vyloženě taková léčivá síla. A tam to stání je, a to většinou buddhisticky ležmo. Pak je ovšem druhá linie, to už jsou takový ty figurativnosti ─ Bílek třeba, Zívr, Gebauer, Zoubek. Taková ta měkkost, která není plastická zevnitř… Figurína sice může stát, ale to stání tam chybí, třeba právě Gebauer nebo Zoubek.

* A ze zahraničních autorů…

To je ta zlatá doba po Rodinovi ─ Despiau, Maillol, Zadkine, Lipchitz. Tihle si ještě nic nepřipouštěli, tam nevidíš žádný zaváhání. Pak je Giacometti, kde to stání je perfektní, ale už tam není plastičnost, není tam to tělo, nebo jen minimum, ta hmota, to ztělesnění. Pak už je krok k objektu. Anebo jít zpátky k tělu a dělat to zase jinak. Palcr se snažil plastičnost zachránit tak, že ji zatlačil do plochy, jako kdyby na tvar, který ztrácí plastičnost tím, že nemá žádný vnitřní pnutí, položil desku, zatlačil na ni a vytvořil tak protitlak ─ o to víc je pak znát tvar, který chce z té plochy ven. Když dělal Rodin s nějakým štukatérem, to mu bylo třicet pět let, ale ještě nebyl pan sochař, tak mu ten kolega říká, děláš to špatně, to musíš dělat tak, aby tvar šel proti sobě.

* Kdybys Gutfreunda zařadil ve světě…

Jako kubista je ve své době nejlepší. Když dělá Picasso kubistický věci, tak tam jsou takový sochařský nedostatky, že to není vystavěný, že to je pocitový, jistě geniální, ale sochařsky to není perfektní.

* On nad tím moc nemudroval, udělal to z fleku za pár vteřin.

Samozřejmě, on měl ohromný talent, ale u toho Gutfreunda jeden tvar vychází z druhého, a celek vychází z toho jednoho tvaru, všechno souvisí se vším, zatímco Picasso si to dělá celý, jak chce, což je možná ještě lepší ─ prostě génius. Ve své době byl ale Gutfreund jedinečný a taky už se konečně dnes tenhle názor prosazuje. Kdyby se nevrátil a zůstal v Paříži, tak byl už dávno jednička. Takhle mu až někdy v 70. letech, padesát let po jeho smrti, dali teprve hlavu do Vídeňského muzea.

* Co socha a architektura?

Teď jsem dostal cenu, ve středu, čestný uznání Grand Prix.

* Za co?

S architektem Hrůšou za reliéf v soukromé vile v Řícmanicích u Brna. To je jediný architekt, kterého znám, který bojuje za sochy ─ nedovede si svou architekturu představit bez skulptur. Vždycky chtěl Chlupáče a Palcra a teď, když už nežijí, tak jsem s ním něco dělal několikrát já. Socha a architektura dneska skoro neexistuje, všechno je design a tak. I ti sochaři to vzdali bez boje.

* Michelangelo byl sochař nebo architekt…

To je asi stejný. Tihle frajeři, s těma se nemůžeme vůbec srovnávat.

* Michelangelo nebo Donatello?

Donatello se mi líbí daleko víc, nebo Nicola Pisano. Kdyby žil Michelangelo ve 20. století, bůhví, zda by nedělal pro totalitu. Byl si natolik jistý sám sebou, že je génius, že mu takovýhle věci byly úplně jedno. On by si to udělal po svém, pohádal by se s nimi, oni by s ním asi brzo vyběhli, cha cha, ale rincipiálně by se té spolupráci nebránil.

* Jak jste se na to koukali vy?

V letech dejme tomu 1977 až 1983, až v téhle době se vytvořil takový plot a přijal se názor, že etická stránka věci souvisí s kvalitou díla, což bylo asi taky zásluhou Havla nebo co, Jirouse… ─ to předtím vůbec nebylo. My jsme teď vypsali soutěž na portrét Václava Havla, kterou jsme udělali proto, že Knihovna Václava Havla dostala ze Štrasburku zakázku na Havla, a podle etických kritérií vybrali sochaře, který sice nikdy žádnou hlavu neudělal, ale byl morálně v pořádku ─ dokonce ho kdysi vyrazili z Akademie, a ten to strašně zprasil. A já jsem teď velmi zvědavý, jak dopadne při soutěži souboj se starými strukturami, kdo ho vystihne lépe.

* Co to bylo, jak ses tenkrát porval před televizními kamerami?

No porval, jeden štukatér mě chytil pod krkem a já jsem mu jednu natáhnul. To bylo při zkoušení makety sochy Wilsona před Hlavním nádražím. Předtím žvanil starosta Prahy 1, kamery jely, a teď bylo slyšet v televizi, hele, votoč to! Jenže kamery to zabraly právě až ve chvíli, kdy jsem mu ji napálil já, a to, že mě napadl předtím, už pochopitelně nezabraly. A už to jelo. Byla z toho aféra, že se dva sochaři poprali. Podmínku za výtržnictví jsem dostal já a měl jsem ještě zlomenou ruku.

* Kvůli čemu to vzniklo?

Zase kvůli sochařství. On byl judista, měl černý pás v judu, chytil mě pod krkem a povídá, měl by ses mi omluvit ─ já o něm asi tři čtvrtě roku předtím prohlásil, že je estébák nebo že se chová jako estébák, protože zpronevěřil odlitek hlavy toho Wilsona, a my jsme ji museli s Talaverou znovu vymodelovat podle originálu v muzeu. Chytil mě pod krkem, a když mě někdo chytne pod krkem, tak mu ji hned natáhnu.

* Školu jsi dokončil v roce 1983. Co bylo pak? Měl jsi razítko v občance?

Razítko jsem měl od fondu, to měl každý, kdo vystudoval, a měl jsem modrou knížku, takže jsem byl zajištěný. Člověk ale musel vykazovat nějaký příjem. Tehdy jsem pomáhal Bauchovi zvětšovat jeho sošky, dělal tehdy takové malé věci a já mu to pomáhal zvětšovat do kameniny. On mě podle tehdejších zákonů nesměl platit, ale mohl ode mne kupovat moje sochy a na tom jsme se domluvili ─ Bauch řekl, že mi to jako národní umělec dosvědčí. Já pak na daňovém přiznání uváděl, že jsem prodal sochy za jedenáct tisíc čtyři sta korun, což byla minimální částka, kterou jsi za rok musel vykázat, aby tě nestíhali za příživnictví. A tím jsem byl z obliga.

* Jaké jste měli vztahy se Svazem výtvarných umělců?

Takoví ti normalizátoři už tam seděli patnáct let, byli už starý i pro ten normální provoz, a mezi mladými absolventy s nimi byla samozřejmě velká nespokojenost. V roce 1985 proti Svazu vznikla petice a já byl od začátku u toho. Pamatuji si, že motivací něco udělat bylo to, že zavřeli Jazzovou sekci. My jsme sice nebyli členy Svazu, to byla výběrová organizace, ale někdo našel v jejich stanovách, že Svaz výtvarných umělců reprezentuje všechny umělce bez ohledu na členství. A taky tam stálo, že místem, kde se Svaz může setkat s nečleny, je pořádání aktivů. V té naší generaci, nebo dejme tomu dvou generacích, bylo několik tisíc výtvarníků a z toho jen zlomek bylo členy Svazu. To byli většinu ti, co byli v SSM a tak. Takže jsme si peticí vyžádali svolání aktivu a dostali jsme se i k takovým věcem, jako byly příjmy svazových funkcionářů, což byly neuvěřitelný sumy. A pak také k tomu, kolik lidí navštíví galerie. Rekord v tomhle ohledu měla Galerie U Řečických, o kterou jsme si potom požádali ─ za měsíc ji navštívilo dvacet lidí.

* Existuje ten text?

Existuje, já ho mám. Petice byla slavnostně předaná nejen Svazu, ale i na komunistickou stranu, do Tvorby apod. Původní text petice byl hodně ostrý ─ ten, kdybychom předali, asi bychom se přehoupli přes hranici, kdy by nás začali stíhat. Potkali jsme právníka Šetinu, který pak byl po listopadu generálním prokurátorem, v 68. roce dělal taky ve Fondu, on si to přečetl a povídá: „Vy jste se úplně zbláznili, s tím vás vyrazí. Musíte postupovat jako na vojně, dobývat jednotlivé kóty postupně, a pak vám to spadne do klína celý.“ Tak jsme jediného z nás, který byl na vojně, zvolili předsedou a jali se dobývat kóty, které měl obsazené tajemník Svazu plk. Spilka. Takže se to změnilo na pět konkrétních bodů: že chceme pro sebe galerii, byla v tom otázka stipendií, které dostávali jenom členové, a také požadavek na veřejnou obhajobu udělení stipendií. Tehdy už byl Gorbačov, perestrojka, a nebylo to jen tak možný z jejich strany hrát, jako že jsme přešli na „protisocialistickou“ rovinu, ačkoli ti staří dědci, co tam byli, to pochopitelně brali jako útok.

* Kdo?

Hána byl předseda a pak mu tam dali k ruce plukovníka od vojska Spilku.

* Lampasák měl výtvarnou školu?

Ne vůbec, to byl prostě armádní plukovník, který se stal tajemníkem Svazu zřejmě proto, aby tam zavedl disciplínu. Oni tam celých patnáct let vůbec nic nedělali, žili si jako šlechtici a brali za to velké peníze. Bez jakéhokoli problému nebo odporu rozhodovali o všem, a teď najednou tohle.
Na tu petici jsme shromáždili sto podpisů mladých autorů a požadovali jsme vlastní galerii. Přitom jsme chtěli zrušit komise, kde to bylo zabetonovaný. Tak jsme vymysleli, že budeme mít schránku na poště, a kdo se přihlásí, bude mít podle chronologie výstavu, což je samozřejmě taky blbost, ale obešli jsme tím ty komise. A schránku na Hlavní poště budu vybírat já. Tím jsme se taky vyhnuli tomu, aby pošta chodila přes Svaz. Galerie Mladých existovala už v 60. letech i v 70. letech, v Mánesu, takže požadavek na její obnovu nebylo na první pohled nic tak „pirátského“. Takže nám nakonec přiklepli Galerii U Řečických.

* Kdy to bylo?

To byl dlouhý proces, s výstavami jsme tam začali naostro až 1. ledna 1989. A jelikož jsme věděli, že je řada výtvarníků, kteří nemohli studovat ani nějakou školu, tak jsme si prosadili, že na každý výstavě bude vystavovat jeden člen fondu, vystudovaný, který si s sebou bude moci přivést libovolného hosta. Malíř Pepa Žáček, který se přihlásil jako první, si jako hosta vybral Davida Němce, chartistu, aby tedy byla nějaká sranda. Byla vernisáž, přišli tam ten předseda Svazu s tím plukovníkem, a teď si mysleli, že tam budou nějaké karikatury Husáka nebo tak, měli z toho evidentně strach, a když uviděli jen nějaký abstrakce, spadl jim kámen ze srdce a říkali, že to je jako dobrý.

* Jméno David Němec jim nic neříkalo…

Určitě ne, i když potom jim třeba nějaký udání přišlo. Při té vernisáži tam natáčel samizdatový Videožurnál, hrál tam Agon a uváděl to Rezek, a jediný „průšvih“ byl, že jsem byl v tričku ─ to bylo jediný, co nám vytkli, cha cha cha. Teď bylo dohodnuto, že se výstavy budou po čtrnácti dnech měnit. A co čert nechtěl, ten poslední den začal právě Palachův týden. Takže David Němec s Pepou Žáčkem svěsili obrazy, odvezli je domů a šli na Václavák, kde oba sebrali a byli pak čtrnáct dní ve vazbě. Takže první výstava U Řečických měla vskutku odpich ─ první dva, kteří tam vystavovali, skončili na Ruzyni. Mimo jiné na tu výstavu přišlo dva tisíce lidí ─ stokrát víc, než byl předchozí galerijní „rekord“.

* Jak jste na zatčení Žáčka a Němce reagovali?

Jako šéf galerie jsem napsal petici, že členové Mladých výtvarníků Žáček a Němec byli neoprávněně zadrženi, ačkoli se ničeho protizákonného nedopustili atd. a pod tím bylo osmdesát podpisů ─ v té době byl zrovna mejdan UMPRUM v hotelu Tichý, tak to tam všichni podepsali, ožralí, že jo. To bylo zrovna ten první den, co se zatýkalo, my jsme nevěděli, co se děje, a teď tam najednou asi v devět večer začali chodit lidi, kteří byli úplně mokrý, že na Václaváku jsou vodní děla a pohotovostní jednotky. Takže příští den jsme byli na Václaváku taky. Teď na Hlasu Ameriky vysílali, že výtvarníci protestují proti zatčení svých kolegů a bylo tam, že za podpisy ručí Michal Blažek.

* Estébáci na tebe nevlítli?

Ne, nic.

* Ani ze Svazu se neozvali?

To bylo nejzajímavější. Já přišel na Svaz a povídám jim: „Prosím vás, jste informováni, že ti první dva, kteří vystavovali U Řečických, jsou zatčeni? My jsme sepsali petici, že jsou nevinní, protože nic neudělali!“ A jejich reakce byla ta, že jestli jsem někde neřekl, že to je iniciativa Svazu výtvarných umělců!

* Cha cha cha.

Rozumíš, oni měli strach jen o to, aby je s tím někdo nespojoval, cha cha cha, tihle národní umělci. Tak jsem jim to řekl a šel jsem pryč. Pak proběhla druhá výstava a normálně to jelo dál. Už se jim to vymklo z rukou. My jsme ale pořád zůstávali na té „jejich“ straně, kromě tedy Davida Němce. Oni ale zřejmě spekulovali, že kdyby proti nám zakročili, že by nás okamžitě dostali na tu druhou stranu.

* Ani tu žádost v roce 1985 „neošetřovala“ StB?

Já vím akorát jedno, že jeden člen toho petičního výboru mi vykládal, že ho otravujou. No, Petr Vaněček to byl. On s nimi hrál takovou tu hru, myslel si, že je chytřejší než oni a vykládal jim, jak se mýlí, že o nic nejde. Prostě vůl, úplný mimoň. To ale bylo jediný, co vím. My jsme tam chodili na ten Svaz a oni se vždycky snažili na nás připravit. Když jsme měli nějaké námitky, tak oni na to, moment, pane kolego, tady je, že Blažek dostal čtyři tisíce stipendium. Já na to moment, já žádné stipendium nedostal. Oni si na nás psali stipendia, který si potom rozkradli! Ten plukovník, který to tam měl dát do haptáku, z toho byl úplně na větvi.

* Jak došlo k tomu, že se v Galerii U Řečických usídlilo za „revoluce“ Nezávislé tiskové středisko, které vydávalo Informační servis ─ první nezávislé polistopadové noviny?

Aktiv, což bylo asi sto třicet lidí, mě zvolil šéfem té galerie. Byla tam ještě rada, kde byl Žáček, Jírová, Ogoun, Vaněček, Míka… 16. listopadu 1989 jsem se děsně ožral a sedmnáctého jsem měl kocovinu, ale příšernou, že jsem nemohl vůbec nic. Teď jsem samozřejmě všechno prošvihl. Večer jsem se to ale všechno dozvěděl. Druhý den ráno jsem šel do galerie a vyhlásil jsem tam stávku ─ napsal jsem to do oken, dal jsem tam svíčky a začali tam chodit různí výtvarníci. Zůstali jsme v galerii přes noc a ve čtyři ráno tam přišli lidi z Mánesu, Sozanský apod. V neděli jsme U Řečických vesele stávkovali a v pondělí ráno k nám z Mánesu poslali Havla, který hledal místo, kde se scházet. Takže jsme šli koupit polský salám a okurky a oni tam dva dny jednali a až v úterý si našli Laternu Magiku. Herci si to celé trochu přihráli k sobě, v neděli byl tedy Činoherák, ale v pondělí a v úterý to bylo u nás. Když pak v úterý v poledne vypadli, přišel Honza Brabec, bubeník z Plastiků, kterého jsem znal jako kameníka, a povídá: My tady budeme mít štáb! Cha cha cha. Já na to, výborně, a co potřebujete?! Dali jsme tam lavice a tiskové středisko bylo hotové. Dole byla ještě truhlářská dílna, a jak začali jezdit zvenku Schwarzenberg, Janouch a tak, tak tam měli v takovém kamrlíku místnost, kde schůzovali. A k Řečickým pak jezdili i ti, které postupně pouštěli z kriminálů ─ Veverka, Jirous, Čuňas…

* Jak tam NTS bylo dlouho?

Byl to deník, udělalo se třicet jedna čísel, pár dní bylo na rozjezd, takže třicet pět dní nejmíň. Pak se to přestěhovalo do Bolzanovy.

* Jak to U Řečických probíhalo?

Jednou to tam bylo dost divoký. V noci tam měl vždycky někdo hlídat. Často tam byl Kremlička se svým psem, nebo Petráček, který tam bydlel zamotaný v nějakých papírech. Přijel chlap z Českých Budějovic a přivezl nám xerox, který v té době měl jen málokdo. Jeden „výtvarník“ tam udělal v noci mejdan, přivedl tam holky, ty holky si na ten xerox sedaly nahý a kopírovaly se. Já do galerie chodil na sedmou ráno, otevřel jsem dveře a teď celá galerie byly samé kozy, kundy a prdele, které byly napíchaný po stěnách, úplně všude. A teď za dveřmi už se štosovala fronta politických vězňů atd., kteří si do Prahy přijeli pro materiály třeba až z Moravy, a já zuřivě lítal po celý galerii a strhával to, co se dneska běžně v galeriích vystavuje.

* Co bylo s Galerií U Řečických dál?

Já měl mandát na rok, a když skončil, tak jsme odešli ─ já, Ogoun, Jírová, Žáček, a já nevím, kdo ještě a řekli jsme jim, ať si zvolí jiné vedení.

* Šel z vás po listopadu 89 někdo do „struktur“?

Galerie dali všichni přednost svému ateliéru před organizováním, když už to bylo v suchu, jak jsme se domnívali. Vzal to Knížák.

* Takže jste to vybojovali Knížákovi.

To ne, dobyli jsme jednu kótu.

Babylon – 24.6.2013, roč. XXII