„Nechci multi-kulti svět,“ zní zásadní zvolání v asi nejpopulárnější písni skupiny Ortel „Mešita“. Vyjadřuje mínění nemalé části obyvatelstva, která se bojí invaze „barevných“, především tedy muslimských uprchlíků. Kritika „multi-kulti“ je v podání řady lidí samozřejmě jen převlečeným rasismem, kdy dotyčný ví, že útočit na někoho pouze dle barvy pleti je společensky opravdu neúnosné, kdežto kritizovat údajnou multikulturní politiku přece znamená vyjádření politického názoru.

Tento posun se plně projevuje i v aktuálním sporu o reklamní leták obchodního řetězce Lidl, kde jakousi mikinu propaguje černošský model. Některé občany notně pobouřil, neboť mikiny pro Čechy by údajně měli propagovat pouze ryze čeští figuranti. Nicméně hlavní proud kritiky nebyl prvoplánově rasistický, leč jaksi zástupný. „Především je přitažené za vlasy to hysterické kvičení sluníček, kteří neustále papouškují nesmysl, že někomu vadí černoch … ačkoli stokrát bylo řečeno, že vadí multikulturní propaganda ….. počínající v čt a konče třeba právě takovýmto letákem,“ uvedl jeden z diskutérů na facebookovém profilu společnosti Lidl.

Tím však zaměňování a skrývání nekončí. Největší zmatek se totiž týká samotného pojmu multikulturalismus. Ten lze vnímat především jako popis jednoho z hlavních rysů současného globalizovaného světa, pro nějž je, i díky obrovskému rozvoji techniky, dopravy a informačních technologií, typické právě mísení různých ras, kultur, náboženství i ideologií. Mísení pochopitelně často konfliktní, leč nevyhnutelné. Migrační vlny jsou jen jedním z jeho projevů.

A jednou z reakcí na multikulturalismus coby objektivní stav je, či spíše byla, politika multikulturalismu. Dost nešťastná, neboť stála na naivním předpokladu, že kultura a náboženství jsou čímsi víceméně individuálním, něčím na způsob odlišného účesu, a že tedy pro moderní západní společnost nebude znamenat problém integrovat jedince pocházející z jiných kontinentů. Náboženství však představuje především sociální fenomén, své vyznavače zavazuje k dodržování řady pravidel, týkajících se stravy, sexuality, rodinného života, vzájemných vztahů mezi lidmi, prostě skoro všeho, co k životu patří.

Problém tedy opravdu nespočívá v odlišné barvě pleti, neboť primárně vězí v odlišných žebříčcích hodnot. A západní země teď hořce doplácejí na dosti mělké předpoklady politiky multikulturalismu – a začínají též přistupovat k její revizi. Ta však zpravidla nebude a ani by neměla spočívat v tom, že se Evropa obežene ostnatým drátem a všechny „barevné“ vyšoupne před něj, jak by si to u nás asi leckdo maloval. Nicméně bubnovat proti politice multikulturalismu nyní každopádně znamená dosti zpozdilý poplach, tažení proti něčemu, od čehož se stejně upouští.

Jeden z internetových diskutérů v kauze „černoch z Lidlu“ dokonce tvrdil, že politika „multi-kulti“ povede k vyhubení bílé rasy. Tento zjevný nesmysl však přesto cosi odráží. Představuje totiž jednu z možných psychologických reakcí na konec globální dominance lidí bílé barvy kůže. Ta začala objevitelskými plavbami Portugalců a Španělů v patnáctém století a vyvrcholila v době před první světovou válkou, kdy evropské mocnosti ovládaly skoro celý svět. Dvacáté století znamenalo pozvolný úpadek „bílé moci“, jehož politickým vyjádřením byla dekolonizace. Populační růst i schopnost přejímat západní technologie a operovat na volném trhu pak učinila nebo v krátké době učiní světové mocnosti ze zemí, které se ještě před sto lety nacházely v koloniálním područí či přinejlepším ve sféře evropského vlivu.

Ilustrujme si to na jednom méně známém příkladu – nizozemském. Nizozemsko je dnes středně velký, velmi rozvinutý evropský stát, jedna z nejbohatších zemí světa, avšak žádná mocnost. Přitom v 17. století Nizozemci zabezpečovali zhruba polovinu světového obchodu a vybudovali vlastní koloniální říši globálního rozsahu. Největší a nejvýznamnější nizozemskou kolonií byla Nizozemská východní Indie, rozkládající se na území dnešní Indonésie. V roce 1930 zde údajně žilo okolo šedesáti milionů lidí. V té době si ještě Konstantin Biebl mohl veršovat: „S lodí jež dováží čaj a kávu/ pojedu jednou na dalekou Jávu … Pojedem spolu já a ty/ vezmeš si jen kufřík a svoje rty.“ Inu, romantika dalekých krajů v podání exotikou okouzleného Evropana – byť nechci z Biebla, mimochodem kritika kolonialismu, dělat naivu na základě citátu pár veršů.

V roce 1949 získala zmíněná kolonie nezávislost a stala se z ní Indonésie. Ta je dnes s 230 miliony obyvatel čtvrtým nejlidnatějším státem světa, a poněvadž skoro 90 % obyvatelstva se hlásí k islámu, jde zároveň o nejlidnatější muslimskou zemi. A patří do skupiny G20, tedy do klubu dvaceti největších světových ekonomik (tam by Nizozemsko patřilo také, leč je v G20 zastoupeno v rámci EU).

Zatímco ve třicátých letech dvacátého století žilo v Nizozemsku asi osm milionů lidí, dnes jich tam žije zhruba 17 milionů, etnických Nizozemců je něco přes 13 milionů. To obyvatelstvo Indonésie vzrostlo od třicátých let minulého století skoro čtyřnásobně. Počet lidí na planetě Zemi pak rovněž takřka čtyřnásobně, ze dvou miliard na sedm a půl. A zatímco v roce 1900 tvořili Evropané zhruba čtvrtinu světové populace, kdežto Afričané pouhých 8 %, v roce 2050 se tyto poměry prohodí. (Podíl Asie se pohybuje v rozmezí 50–60 %.)

Jde o skutečnosti, které se prostě ve světové rovnováze musejí nějak projevit – a schválně jsem pro ilustraci úpadku evropské síly a moci vybral „mrňavé“ Nizozemsko, jemuž z jeho koloniální říše nyní zůstalo pár ostrovů v Karibiku.

Multikulturalismus je prostě přítomností i budoucností světa, ať se to někomu líbí, nebo ne. Vyrovnat se s popsanými změnami bude ale velmi obtížné, poněvadž střetávání kultur rozhodně nemusí znamenat procházku růžovým sadem. A nesnáze to může přinést i těm, kteří dnes lomí rukama nad rasistickými zabedněnci, jimž vadí leták s černochem z Lidlu, popřípadě s jejich temnými obzory bojují humorem.

Problém je totiž ve skutečnosti mnohem složitější, a pokud někdo identifikuje současné projevy rasismu či xenofobie pouze jako neschopnost části české populace vypořádat se s faktem, že má někdo odlišnou barvu kůže, ulpívá na povrchu. Z končin, odkud jsme byli po staletí zvyklí jen „dovážet čaj a kávu“, jsou nyní buď sílící mocnosti, nebo naopak zhroucené státy, odkud k nám do Evropy proudí davy zoufalých uprchlíků, navíc často vyznávajících pro nás jen obtížně akceptovatelné věrouky. Ale než je začneme přesvědčovat o pravdivosti těch našich, měli bychom se v prvé řadě zamyslet nad tím, čemu Evropané vlastně v současnosti věří a kolika z nich stojí jejich vlastní přesvědčení vůbec za to, aby pro něj i něco obětovali.