Klidná síla neboli KDU-ČSL volbou předsedy Pavla Bělobrádka opět nechala vyniknout svoji patinu strany Národní fronty asi tak v duchu: „Heleďte tajemníku, zvolíme tady mladýho, vypadá solidně, má zajímavý názory a přitáhne k nám lidi.“

Ovšem také to mohlo být úplně naopak: Bělobrádka s vizáží zodpovědného synka, pověstí praktika-veterináře a s projevem adolescenta si nechali Křesťanští demokraté vyrobit od nějaké agentury na klíč. To když spontánní volba Čunka jaksi nevyšla, protože jeho zásluhy o vystěhování Romů do obytných kontejnerů se ukázaly jako politicky příliš pomíjivé téma.

Volbou tohoto Budulínka nebo „staréhomladého“, jak kdo chce, ale lidovci zariskovali hodně. Nebylo by snad lepší, kdyby tato strana, v mnoha ohledech názorově sympatická, důstojně odešla (na čas) z vysoké politiky? Například s opravdu křesťanským lídrem, který by sice nepřitáhnul „mladý“, ale třeba by konečně z této strany spláchl letitý nános Národní fronty, který na KDU-ČSL ulpívá celou dobu – přinejmenším co se týká významné části členské základny.

Možná ovšem toto očekávají lidovci právě od Bělobrádka, který tyto doby nepamatuje. Je na něm rozhodně sympatické, že není ve svých soudech tak agresivní, jako byl například bývalý poslanec Pavel Severa, není to zas takový vykuk, netrpí tolika předsudky, homofobií, xenofobií – je vlastně jakoby lidský. Dokonce i přímo pojmenovává a odmítá zjevné zlo – bolševismus, rasismus, tupý nacionalsmus atd. Tím se odlišuje od některých svých spolustraníků, kteří ve snaze „chránit rodinu a křesťanské hodnoty“ se staví k těm opravdu nebezpečným a pro křesťana nepřijatelným věcem (komunismus nebo rasismus) blahosklonně. Na prvním místě je přece „rodina“ a vágně definované tradice, pak teprve láska k bližnímu a odpuštění.

Samozřejmě, že se teprve uvidí, co nový předseda Bělobrádek vymyslí a jak si bude počínat. I když blogy politiků jsou tak trochu nablblé všechny a nelze z nich zas tak moc usuzovat, ten Bělobrádkův je docela síla, a legrace to je jen do okamžiku, než si čtenář připustí, že pisatel stojí v čele strany, která si ještě nějaký ten vliv přeci jen drží.

Médii nejpropíranější téma, a sice jeho adorace skupiny Orlík, je sice nutné brát s rezervou, ovšem že o svém zaujetí rasistickými texty politik nemlčí, a že vyzdvihuje antikomunistmus, chlapáctví a vlastenectví porevolučních skinheadů z Orlíku, jde na vrub jeho do nebe volající naivity a nesoudnosti. Koho dnes zajímá, co poslouchal Bělobrádek v patnácti letech? Navíc tady chlapec trochu lže, když odkazuje na druhé album Orlíku a zároveň zamlčuje, že na něm už byly texty typu „Co to bylo za ránu, kdo nám to sem z palmy spad, černý ruce, černý tělo, to není můj kamarád,“ a za chvíli „zařvi si oi oi, držku mu rozbij, s takovym šmejdem nesmíš se srát“.

„Uvědomil jsem si,“ píše naopak na blogu Bělobrádek, „že kdo si z Orlíku chtěl něco do života vzít, ten to udělal. Bez ohledu na nacistické pohrobky cítím, že Orlík mnohé z naší generace ovlivnil pozitivně. Dospěli jsme, intelektuálně i světonázorově se vyprofilovali, názory už máme méně radikální. Mnohému z tehdejších textů a představ se dnes zasmějeme, s mnohým nesouhlasíme, ale za zastuzeného skinheada se sám sebe označit nezdráhám,“ píše na blogu Bělobrádek. Ještě zbývá naděje, že má Bělobrádek jen problémy s českým jazykem, a že namísto „nezdráhám“ chtěl říct „nehodlám“. Naděje je ovšem jen malá. Kdyby to myslel, jak to napsal, tak z toho vyplývá nejen, že byl skinhead, ale má i problémy udržet myšlenku, protože se jednou od holých lebek distancuje, a pak se zase „nezdráhá“ k nim přihlásit.

Podobně chaotické a naivní jsou i jeho komentáře k zahraniční politice, viz jeho z jakéhokoliv kontextu vytržený příspěvek k otázce ruské imperiální agrese v Gruzii, jenž začíná údivem a slovy „To jsou ale paradoxy, řekl by klasik,“ a pokračuje: „Rusko, které odmítlo separatistické snahy Albánců v Kosovu, podporuje totožnou snahu na své jižní hranici. Klidně dává ruské pasy občanům jiného státu. Na druhou stranu USA, které bombardovaly Srbsko, zatím s bombardováním Gruzie nespěchají.

Inu, ukázalo se, že uznat Kosovo byl precedens, který separatistům všude na světě dal odvahu. Zlegitimizuje snahu jakýchkoli národnostních či jiných skupin násilím se odtrhnout a narušit územní celistvost států. Pikantní je, že se Rusko a USA a spol. dostávají do opačných pozic v Srbsku a v Gruzii. Co chtějí nyní podporovatelé uznání Kosova vyčítat Rusku?“

Na výše uvedeném jsou ovšem „pikantní“ spíš dětinské myšlenkové pochody předsedy KDU-ČSL. Představa, že by se s podobnými úvahami čerstvý lidovecký předseda vytasil někde na mezinárodním fóru, je opravdu děsivá.

Zcela v intencích myšlení lidovců je ovšem Bělobrádkův blogerský text o Kateřině Jacques. Ta mu je sice sympatická jako žena i politička, ale její snad jediný chvályhodný kousek, a sice to, že se před zvolením do PS zúčastnila protestu proti shromáždění neonacistů, vyvolává v Bělobrádkovi averzi, protože Kateřina Jacques porušila „obecně závazné předpisy“. Vyšinutý policista, který ji zmlátil, byl podle „starého-mladého“ chytrolína zcela v právu. Případ Kateřiny Jacques je vůbec pro myšlení Bělobrádka a Lidovců celkem ilustrativní. Že tenkrát v Praze manifestovali neonacisté, že Jacques proti tomu vystoupila, a že ji postarší, dvakrát objemnější a zjevně frustrovaný policista zbil, protože se mu nelíbilo její chování a asi ani vzhled a názory, jsou pro ně podružné – hlavní je respekt před autoritou.

Na prvním místě jsou přece klid, pořádek a obecně závazné předpisy – křesťanská solidarita, lidská slušnost a odvaha postavit se nesvobodě až daleko za tím. Tak to bylo za ČSL v době normalisace, kdy vlastní perverzní předpisy nerespektovali ani ti, kdo je vydávali, a Lidová strana k tomu dělala stafáž. Ve jménu ochrany tradičních křesťanských hodnot pak jako málokterá strana (pochopitelně s výjimkou KSČM) po revoluci přehlížela mnohé obecné zlo, které ohrožovalo základy demokracie a svobodu, zatímco se profilovala na tématech, jako jsou drogy, prostituce, výherní automaty, kontrola cizinců a podobné věci. Tak to bylo za Josefa Luxe, za Jana Kasala a vyvrcholilo to Čunkem, který tomu se svojí razancí, se kterou vyžadoval „respekt k tradicím a řádu“ od vsetínských Romů, až je nastěhoval do unibuněk, nasadil korunu. Roztomile nablblý „vzorný syn“ a předseda Lidové strany, byť pohrobek Národní fronty, bude pravděpodobně i hrobníkem tohoto politického uskupení. Truchlit asi nebude po kom, ale že další velký krok k infantilizaci české politické scény byl učiněn, je jisté už teď.

Stanislav Škoda

Babylon 14/XIX, 29. listopadu 2010