Lidská práva, jak je po dvou světových válkách, z kterých se zrodily totality, vyhlásila OSN, jsou dnes s větším či menším stupněm alibismu přijímána i mimo západní civilisací, kde mají svůj původ. Pes je ale zakopaný v tom, že se od počátku staly také nástrojem politiky. Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou před 75 lety 10. prosince 1948 mimo jiné přijaly země jako Barma, Guatemala, či Nikaragua, zatímco Československo se podle hesla SSSR náš vzor hlasování zdrželo – spolu se Saúdskou Arábií. Dobře vědělo proč. Komunismus byla taková proletářská šaría.

Rusínský Mnichov

Nešlo přitom jen o plošné postižení sudetských Němců pomocí od nacistů přejaté viny spočívající v původu lidí, což se stalo základem tuzemské poválečné národně (nacionálně) socialistické revoluce. Češi rádi poukazují na Mnichov jako na zradu Západu demokratického Masarykova Československa. Ve skutečnosti nás nezradil Západ, a dokonce ani ne Francie, ale jedna francouzská vláda (s Británií jsme spojeneckou smlouvu neměli), která se také záhy na to poroučela a sám Daladier byl za Mnichov nacisty po zásluze uvězněn. Jistě, byla to hnusná zrada, ale v dobové situaci, kdy byla Evropa vydíraná Hitlerem, to byla zrada ne omluvitelná, ale pochopitelná: Francouzi měli ještě v živé paměti hrůzy 1. sv. války, kterou zažili naplno, na rozdíl od českých zemí stejně jako Slovenska: odehrály se tam ty nejkrvavější bitvy a na východě Francie se od severu k jihu táhl desítky kilometrů široký a stovky kilometrů dlouhý pás totálně spálené země, kde nerostly žádné stromy, nežila tam zvířata a kde byly celé vsi vymazány z povrchu zemského. Nic podobného české země a Slovensko nezažily ani náznakem. Je možno se divit, že francouzské veřejné mínění přijalo mnichovský „mír“ s úlevou ba s nadšením?

My jsme naproti tomu nezradili spojence, ale – a to už po válce – vlastní občany: obyvatele Podkarpatské Rusi jsme předhodili Stalinovi v situaci, kdy nás nikdo nevydíral hrozbou válečného konfliktu jen proto, že jsme se chtěli vetřít v přízeň tohoto sovětského diktátora – jednoho z největších masových vrahů v lidských dějinách.

Na rozdíl od stále dokola připomínaného Mnichova ale nemá tato domácí řekl bych velezrada vlastních občanů v českém veřejném diskursu dodnes sebemenší odezvu, přitom to, co se dělo na území Podkarpatské Rusi po jejím obsazení Rudou armádou a připojení k SSSR, bylo v některých ohledech horší, než co se dělo za války v nacistickém protektorátu: všechny rusínské školy byly zavřeny, rusínský jazyk byl zakázán, tamní řeckokatolická církev byla zlikvidována, její představitelé byli zavražděni nebo uvězněni, stejně jako ti, kteří měli za předválečné Masarykovy republiky nějakou funkci – zbylá rusínská elita byla deportována do gulagu, kde mnozí z nich zahynuli. Sovětská politika vůči Rusínům má všechny rysy genocidy a obsazení Podkarpatské Rusi Sověty se dělo ve stejném duchu jako obsazení východní části Polska po sovětsko-nacistickém paktu Molotov-Ribbentrop, stejně jako okupace Severní Bukoviny nebo Besarábie nebo pak Pobaltí. Československá vláda se de facto stala spoluviníkem na tomto nacisticko-sovětském spiknutí proti Evropě, jehož tragické následky vidíme dnes ve formě ruské agrese proti Ukrajině. Češi se ale dodnes vidí pouze jako oběti.

Lidice a Lety

Tragický osud středočeské obce Lidice, která byla vyhlazena nacisty v odvetě za atentát na říšského protektora Heydricha, se stal součástí národního a státního kultu. Na obdobně tragickém místě v Letech u Písku, kde stál koncentrační tábor, ve kterém zahynulo přeš tři sta Romů, převážně dětí, a odkud byli Romové deportováni do vyhlazovacího tábora Osvětim, komunisté – inspirováni zřejmě Orwellovou Farmou zvířat, kde se řízení věcí veřejných ujala prasata – si postavili v 70. letech prasečák, který tam stál až do letošního roku, třiatřicet let po pádu komunismu!

Pamatujeme si, když někdo upírá lidská a občanská práva nám, ale z paměti vytěsňujeme, co jsme my sami udělali či pomohli udělat jiným, nebo si to vůbec nepřipouštíme. Lidská práva jsou ale universální a pokud ne, je z nich pouhá mocenská zvůle.

Charta 77

S tím, že se ozýváme, když se děje něco nám, ale když se to samé děje druhým, tak to přehlížíme, počítali komunisté, kteří v lidovém moudru co tě nepálí nehas po desetiletí společnost vyučovali.

Znervóznění z nárůstu popularity mezi mládeží nonkonformních hudebních skupin, které nebyly nijak systémem podchyceny, rozhodli se komunisté zakročit proti kulturnímu undergroundu. Na jaře roku 1976 normalizační režim pozatýkal dvě desítky čelních představitelů undergroundového hnutí ve snaze celé společenství a jejich příznivce z řad mládeže zastrašit.

Režim přitom nonkonformní hudebníky, kteří spořádané občany odpuzovali už jen svým zjevem, představoval jako narkomany a asociály, kteří se štítí práce, přičemž počítal s tím, že se nikdo na jejich obranu nepostaví a režim celou věc v klidu vyřídí, aniž by způsobila nějaký větší rozruch. Jenže státem po desetiletí pečlivě pěstovaná občanská přízemnost, která si hledí jen toho svého, a na všechno, co by mohlo narušit jeho sice malou ale jistou, zdánlivě, existenci nevraží, dostala v procesu s undergroundem na frak.

Na obranu nonkonformních hudebníků vystoupili lidé z opačného pólu kulturního světa a sociálního zázemí, jako byl národní umělec básník Jaroslav Seifert, nebo přední český filosof Jan Patočka, který byl přitom z psychedelické hudby, kterou provozovali Plastici, upřímně zděšen – vedle dramatiků Václava Havla a Pavla Kohouta katolicky orientovaný filosof Jiří Němec. A co hůř, ze Západu se proti procesu s mladými hudebníky ozval nositel Nobelovy ceny, světoznámý levicově orientovaný spisovatel Heinrich Böll, což bylo pro pražské komunisty o to horší, že Böllovy knihy, kritizující západní společnost, vycházely i v normalizačním Československu.

Solidarita kulturně, sociálně, ideově nesourodé společnosti s „vlasatci“ dala vzniknut společenství Charty 77, která následně vydala ustavující prohlášení tohoto neznámějšího opozičních hnutí v bývalém východním bloku.

Ostrakizace undergroundu komunistům nevyšla. Přepočítali se ale už v tom, že se cynicky přihlásili k mezinárodním paktům o lidských a občanských právech, jak je vyhlásil Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v srpnu 1975 v Helsinkách. Měli za to, že se z nějakých lidských práv nestřílí, že to, k čemu se zavázali, nebudou dodržovat – podstatné bylo, že konference stvrdila poválečné hranice na Odře a Nise, stejně jako existenci sovětského satelitu Východního Německa.

Jenže se ukázalo, že se z lidských práv střílí. Při procesu s undergroundem se na chodbě soudu v Karmelitské ulici, kde se sešel underground s akademiky, dělníci s umělci, konzervativci s exkomunisty, ustavilo společenství Charty 77, vyhlášené 1. ledna následujícího roku, což nebyla žádná papírová instituce nebo iniciativa zhrzených politiků a umělců, kteří se snad brali jen sami za sebe a proti režimu se postavili jen proto, že je nějak postihl. Jeden z prvních dokumentů, které Charta vydávala po celou dobu své činnosti k nejrůznějším aspektům problematiky lidských práv, jejichž součástí byla i ochrana kulturního dědictví a přírody, se týkal nerovnoprávného postavení Romů v komunistickém Československu.

Královská říše

Základem chartovního společenství nebyl nějaký vztah či zápolení s mocí popírající základní lidská práva. To byla více méně technická záležitost. To, co Chartu dělalo Chartou byl dialog napříč generacemi, různými ideovými, sociálními, kulturními proudy a východisky: otevřený, bezpředsudečný dialog o minulosti, přítomnosti, budoucnosti – o historii, kultuře, politice, z kterého nebyl nikdo předem vylučován. To byl základ chartovního společenství.

Když jsme na jaře 1988 vydali s několika přáteli Manifest Českých dětí, ve kterém jsme proklamovali obnovu českého království a mj. jsme v něm navrhovali přechod politických stran (strany) k cirkusům, měli jsme za to, že se od nás Charta když ne distancuje (ve snaze opozici denuncovat, nechala StB část manifestu přetisknout v Rudém právu), bude aspoň dělat mrtvého brouka, a světe div se, i když někteří exkomunisté, kteří přes své průšvihy mládí nepřestali brát politiku smrtelně vážně, a dosud z toho nevyrostli, brblali, Charta se nebála s Českými dětmi podepisovat společná prohlášení – vzala nás jako legitimní občanskou iniciativu a královský manifest vyšel v hlavních disidentských a exilových periodikách v Infochu a Svědectví.

Vyškolení ruskými tanky v ulicích Prahy v srpnu 1968 už od dětství jsme stáli na straně bídníků, zvoníků od Matky Boží – všech těch, které kolaborantský komunistický režim zatracoval, vylučoval je ze svého národního společenství. Ve své knize Škola od sv. Norberta, jsem to shrnul takto:

Proti jejich výnosům, výkladu dějin, literatuře, pohádkám jsme táhli za jeden provaz se sedláky, biskupy, hrabaty, Schwarzenbergy, barony, uhlobarony, kapitalisty, homosexuály, Cikány, Židy, Sudeťáky, prostitutkami, alkoholiky, podřadnými rasami, bezdomovci, anarchisty, monarchisty, evangelíky, katolíky, skřítky, permoníky, rusalkami, vodníky – všichni obyvatelé české královské říše z indexu komunistického pekelného pantheonu byli naši bratři a sestry …

Charta výše uvedené naplnila. Lidská práva v jejím pojetí překonala komunisty pěstovaný národní socialismus maloměstského střihu, který byl přítomen u zrodu moderního českého národa v 19. století, přežil společenský a kulturní rozkvět za 1. republiky, po září 1938 dostal zelenou, za protektorátu byl uzákoněn pod trestem smrti, po roce 1945 se stal vůdčí ideou režimu Národní fronty, po únoru 1948 byl kanonizován a po listopadu 1989 našel výraz v zákoně Edvard Beneš se zasloužil o stát, kde druhá půlka věty chybí – zasloužil se o stát a také o jeho demolici coby Stalinův užitečný idiot.

Rasismus po roce 89

Jediný omyl Charty podle mne spočíval v tom, že chartovní společnost měla za to, že 17. listopadem 89, zvolením jejího čelního představitele Václava Havla prezidentem a polistopadovou vládou národní oběti, složenou vesměs z bývalých disidentů, se její činnost naplnila a Charta svou činnost ukončila, ač právě po listopadu měla šanci na to jak svou bezmála třináctiletou práci na poli lidských práv zúročit.

Šlo třeba právě o romskou otázku. Zatímco bíla většina slavila pád režimu, který ji všemožně, a často úplně nesmyslně omezoval, romská menšina byla nadále bita, a dokonce víc než za komunismu, protože holé lebky, které se v policejním státě bály projevovat, vycítily nyní příležitost o to víc, že postkomunistická policie a soudy šly rasistům často na ruku.

Dělal jsem nedávno rozhovor s romským spisovatelem Patrikem Bangou, který bydlel na pražském Žižkově a měl tam obdobné zkušenostmi s tamním fízly, co jsem měl já. Rozdíl byl v tom, že já je tam měl před listopadem 89, zatímco on až po listopadu. Ti samí fízlové, co nás šikanovali v 80. letech, šikanovali i je v letech 90., ale ne za to, co dělali, ale za to, žese narodili černí.

V roce 1995 hodinu před půlnocí vnikli čtyři skinheadi pozdě večer do domu romské rodiny Berkiových ve Žďáru nad Sázavou a třiačtyřicetiletého otce Tibora Berkiho, který se snažil bránit svou rodinu, ubili baseballovou pálkou. Vrah dostal třináct let, přičemž soudce JUDr. Ivo Kouřil odmítl kvalifikovat vraždu jako rasistickou. Zdůvodnil to tím, že pachatelé nemohli rodinu Berkiových napadnout pro jejich rasu a národnost, protože Romové jsou stejné indoevropské rasy jako Češi (!). Tato justiční zrůda nebyla vůbec výjimkou.

I když se rasismus podařilo po deseti letech od soudů a policie částečně vymýtit, z komunistických dob znetvořená justice, která neprošla po listopadu žádnou katarzí, produkuje rozsudky, nad kterým zůstává rozum stát, dál.

Každopádně stále platí to, co na adresu svého národa, svého společenství i sama sebe pronesl německých protestantský teolog Martin Niemöller:

Nejdřív přišli pro komunisty a já se neozval. Pak přišli pro Židy, odboráře a katolíky a já se ani jednou neozval, protože jsem nebyl komunista, Žid, odborář, katolík, ale protestant. A když pak přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat…

Lidská práva nemohou fungovat bez mezilidské solidarity. Charta 77 to věděla.

Prosloveno k 75. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv na konferenci o lidských právech pořádanou ÚPN v Bratislavě 7. prosince 2023