Babylonské vykopávky – k 73. výročí konce války přinášíme článek, který v tištěném Babylonu vyšel v roce 2005, tedy k 60. výročí. „Československo patří k poraženým druhé světové války, neb se nedokázalo dostatečně vzepřít důsledkům ‚osvobození‘ z východu. Mohlo se vzepřít, ale nechtělo – silnější než komunisté byly totiž sympatie k nim.“

☺☻☺

Nebýt historické vojenské přehlídky na Letné, oslavy 60. výročí konce války by se české kotliny dotkly spíše jen okrajově. Přitom české země sehrály na jejím počátku i konci významnou úlohu. A příznačně se 99 % všeho slavení týkalo vzpomínek veteránů na průběh bojů, zveřejňování zapomenutých fotografií a filmových záběrů a rekonstrukcí v podání skupin „historického šermu“ neboli přátel staré válečné techniky.

Ani pohnuté životní osudy posledních žijících účastníků konfliktu nestály pražskému primátorovi Pavlu Bémovi za osobní účast – dovolená na Papui-Nové Guineji mu byla přednější. Doufejme, že časem přiletí nějaký ten zapomenutý bumerang a dá tomuto pomalu stárnoucímu elegánovi pořádně po papui, pecku do čenichu by však zasloužila celá naše tzv. politická elita. Proč? Protože na rozdíl od Poláků a Pobalťanů strčila hlavu do písku před aktuálními mezinárodněpolitickými otázkami, jež válečné výročí a jeho oslavy v Moskvě nastolilo. Zatuchlé omílání obecných frází z povinnosti završilo odhalení sochy Edvarda Beneše před Černínským palácem. Zaujalo hlavně sudetské Němce a nebýt jejich křiku, snad by se o soše ani nevědělo.

Co je to vlastně vítězství nad nacismem? Komunismus s ním přeci jeden čas úzce spolupracoval a výtěžek z této spolupráce si po válce ponechal. I proto pobaltské republiky nechtěly slavit v Moskvě. Zůstaly totiž obětí paktu Ribbentrop-Molotov i po bezpodmínečném vítězství Spojenců v roce 1945.

Komunismus válku vždy pojímal pouze a jedině jako příležitost k expanzi, nikdy tedy neosvobozoval, vždy pouze dobýval. A když bylo osvobozování ve zjevném rozporu s mocenským zájmem, armády se zastavily a čekaly, až za ně nepřítel udělá „špinavou práci“. Viz varšavské povstání. Účast na moskevských oslavách byla proto v zásadě nemorální a lze ji omluvit pouze dvěma argumenty: kromě ohledů na aktuální diplomacii zejména pietou k milionům nebohých lidských bytostí, které jako prostí vojáci (či jako prostí důstojníci) nesly tíhu válečného běsnění na vlastních bedrech a často prokázaly obrovskou odvahu a velké vlastenectví, ochotu k  nejvyšší oběti. V zázemí však hrála čertův mariáš různá menší i větší machiavellistická knížata, česky řečeno politici.

 ***

Nejen o Američanech se často říká, že dokáží vyhrát válku, ale prohrávají mír. Válka je však pokračování politiky jinými prostředky, takže kdo prohraje mír, prohraje celou válku. Pak se ale namáhal a obětoval zbytečně, krev byla prolita nadarmo. My? My jsme v květnu 1945 uhráli remízu, válka však pokračovala. Válka s komunismem, kterou ale nikdo nechtěl vidět – mnozí se dokonce snažili komunistům vlichotit. Edvard Beneš lpěl na svém domnělém „přátelství“ se Stalinem, jež tento zapřísáhlý abstinent v prosinci 1943 – navíc zrovna krátce po mozkové mrtvici – stvrdil několika stakany vodky. I proto si možná myslel, že se Stalin polidští a komunismus se zhumanizuje. „Podíl Beneše na polidštění Stalina“, tak měl znít název oslavného spisku, vystaveného na pultech knihkupectví po celé Zeměkouli, jenž však nikdy neopustil říši Benešových snů a fantazií. Sám si však oděl svého vlka do roucha beránčího, či alespoň pragmatického…

Žijeme v době, jež nevěří, že Bůh existuje. Nevěří proto ani v existenci hříchu, který nahradily vývody psychoanalýzy. O to těžší bude uznat jednoduchou pravdu: Ke komunismu nás přivedla i pýcha a pomstychtivost Edvarda Beneše. Pýcha, neboť na Versailleské konferenci zažil, jaké to je, když jsou plány určujících Mocností v souladu s plány menšího jedince a on z toho dovede těžit, ba ony Mocnosti ho za to ještě pochválí, ba i trochu vyvýší. Toho Beneše, který ještě v roce 1915 živořil v bídě v pařížském exilu, kde se živil chlebem mazaným levnou marmeládou a upatlanými prsty pak smolil agitační brožurky bojovně nazvané „Zničte Rakousko-Uhersko!“. Papírové tygříky, které nikdo nečetl. Dal by se přirovnat k člověku, který vypouští z okna šipky z papíru a na otázku, co činí, hrdě odvětí: „Posílám bombardéry nad Německo!“

Takovým bláznem Beneš do poloviny války opravdu byl. Žil sám, psal si snad jen s Masarykem a s některými členy rodiny, až po čase mu Štefánik díky svým kontaktům ve vysokých kruzích obstaral nějaké peníze, takže se mohl slušně obléci a přesídlit na lepší adresu. Však za to také bonvivánského Štefánika upřímně nenáviděl. Logické, leč hříšné. Říká se tomu nenávist k dobrodinci a jde o jednu z mnoha podob pýchy. Nenávist nakonec Beneše zničila, ale spolu s ním i československou demokracii.

Beneš tedy zažil zázračný obrat, kdy se v průběhu pouhých tří let přenesl z plesnivého bytu na předměstí do světodějné záře Versailles. Sice ne v hlavní roli, avšak mohl by klidně aspirovat na Oskara za nejlepší výkon v roli vedlejší. Otázkou je, nakolik si svůj vzestup zavinil sám a nakolik ho vynesla slepá tsunami dějin. Subjektivně si však určitě vytvářel různá zdůvodnění pro první verzi, což pokoře rozhodně neprospívalo. Doufal, že versailleské uspořádání bude říší, nad kterou Slunce nezapadá. Začlo zapadat docela rychle, ale jak známo, po západu Slunce nebývá hned tma, což někomu postačí, aby si vytvořil iluzi pravého poledne. Mnichov jí však učinil definitivně přítrž – Mocnosti najednou nehladily, neodměňovaly, naopak, vrčely a cenily zuby. V případě Francie sladké a hrdého Albionu šlo o zuby zrádné a pokrytecky zbabělé, ale stisk od nich bolí snad nejvíc. Zde leží kořen Benešovy touhy po satisfakci za každou cenu, který ho přivedl do Stalinovy náruče.

Beneš navíc pochopil, že Versailles druhé světové války leží v Moskvě, v čemž se nemýlil. Vůbec nebyl hloupý, často u něj nalezneme velmi prozíravé intuice i pronikavé, zejména sociologické vhledy do budoucnosti. Světlo jeho koncepcí, intuicí i analýz však, tak jako skoro u každého, zatemňoval a deformoval hřích. Pýcha (rádoby)zasvěceného znalce objektivních zákonitostí běhu světa, uražená ješitnost, vskutku až jedovatá pomstychtivost. Zde nemám na mysli Mnichov, který byl opravdu těžkou ranou.

Nástupu komunismu však uhladila cestu (autostrádu!) jiná Benešova pomsta. Pomsta agrárníkům (zejména jejich pravému křídlu) za to, že Beneše nechtěli v roce 1935 zvolit prezidentem, a učinit ho tak následníkem Masarykovým. Což Beneš mohl vnímat takřka jako vzpouru proti Prozřetelnosti (za první války byl údajně přesvědčen o tom, že kdyby se ocitl na frontě v nejprudší palbě, kulky ho minou). Rudolf Beran nebyl žádný aktivní kolaborant, víceméně se pouze snažil zabránit nejhoršímu a stejně skončil v nacistické internaci. Po válce byl však exemplárně potrestán jako ztělesnění zrady a hanby, byť se za okupace choval statečněji než drtivá většina populace. Za mřížemi se ocitl pouze z politických, mocenských důvodů.

Beneš, který v roce 1938 neslavně opouští zemi v letadle za doprovodu posměšku „Měl svůj plán – aeroplán“, se z logiky moci musel vrátit jako triumfátor, musel před očima národa vrazit kopí do drakova chřtánu. Musel zabít, neboť i moderní stát čerpá svou legitimitu z krve. Za draka Benešovi posloužili – mimo jiné i – agrárníci, motivací k jejich výběru byla letitá zloba za jejich postoje k prezidentské volbě. S bolševiky v zádech sahá Beneš k jejich metodám. Trockij kdysi definoval soudní proces jako „naleštěný politický výrobek“. Skončil s krumpáčem v hlavě. Podobný „výrobek“ si obstaral Beneš procesem s Beranem. Skončil jako zlomený člověk, jenž nedokázal komunistům klást sebemenší odpor – pouze občas trucoval. I jeho smrt jakoby byla spíše z trucu, a k ničemu už nebyla.

Chci-li něčemu vzdorovat, musím stát na pevných nohou. Beneš jednak komunistům ani vzdorovat nechtěl, neměl to v plánu, neboť vytvořil koncepci sbližování komunismu s kapitalismem, jakési třetí cesty. Západní welfare state, jenž vrcholí v 70. letech minulého století, dává Benešovi vlastně za pravdu, ale jen zčásti, neboť skutečnost vypadala o dost jinak, než jak si Beneš představoval. Pronikavost úsudku se zde u něj skloubila se slepou (a pyšnou) vírou ve Stalinovo pragmatické zmoudření, dle Benešových teoretických koncepcí, jejichž platnost měla Beneše znovu vynést do nejvyšších kruhů, učinit ho opět jedním ze zakladatelů a strážců poválečného uspořádání světa. Beneš tedy nechtěl s komunismem bojovat, on ho hodlal polidštit, humanizovat, westernizovat. Již tato strategie musela vést do záhuby.

Ale dejme tomu, že by se Beneš chtěl komunistům opravdu postavit. O co se však mohl v takovém případě opřít? Agrární strana byla před válkou nejsilnější českou stranou, reprezentantkou českého venkova (jenž tehdy představoval zhruba polovinu populace). Beneš ji však zakázal, v jeho Národní frontě neměla co pohledávat. Důvod byl vlastně dvojjediný: snaha o rozšíření vlastní mocenské základny a msta za prezidentskou volbu. Národní socialisté rolníky nepřevzali – sami reprezentovali spíše část státních zaměstnanců, a ti se – jako správní úředníci – raději skloní, než aby bojovali. Komunisté cílevědomě prorůstali celým státním aparátem, policií, armádou. I sociální demokracií. A lidovci? Nezklamali, byli při tom, byť v rámci lidové strany se alespoň občas ozývala ostřejší kritika – i když jen v mezích národněfrontovního zákona.

***

Druhá světová válka tak u nás končí až 25. února 1948 nástupem komunistů (a tedy i samotného Stalina) k moci. Ten nelze považovat za jednoznačný důsledek války, tak jako v případě Pobaltí, ale za výsledek jejího plíživého pokračování na našem území po květnu 1945. Zásadní otázka každého válečného konfliktu totiž zní: Kdo a jak bude po něm ovládat určitá území, slovo „osvobození“ často představuje pouze propagandistickou frázi. Druhá světová válka proto není bojem dobra ne-nacismu se zlem nacismu, ale dynamickou strategickou situací vzniklou v důsledku nástupu nacismu k ozbrojené expanzi, včetně, a to zejména, následných reakcí. Integrální (a hybnou) součást oné dynamické strategické situace tvoří též hodnotové systémy účastníků, jejich osobní vlastnosti, záště, pýchy, odvahy, zbabělosti, špatné odhady situace i pomýlené koncepce.

Systémově se v tomto konfliktu „stýkaly a potýkaly“ nacismus (fašismus), komunismus a demokracie. A ne vždy stál prvně jmenovaný proti zbylým dvěma. Reálně lze druhou světovou válku vymezit daty 18. 7. 1936, tedy propuknutím občanské války ve Španělsku, a 25. 2. 1948, nástupem komunismu v Československu, čímž bylo poválečné uspořádání v Evropě završeno. Ostatně, bolševizace republikánského Španělska v době občanské války tvoří svébytný předobraz nástupu komunismu v Československu – v důsledku společné fronty (levicových) demokratů s totalitářskými komunisty proti fašismu. Druhá světová válka tedy trvala dvakrát tak dlouho, než se myslí – 12 let.

Výsledkem rvačky je vždy nějaká rovnováha, ale s tou se často už pak nedá pohnout. Proto jde hlavně o to, na jaké straně rovnováhy se po rvačce ocitneme. S výrazným přispěním výše jmenovaných osobních vlastností a koncepcí Edvarda Beneše (jež spolu mnohdy těsně souvisí, ba prorůstají) jsme tak prohráli světový konflikt, v němž jsme nakonec mohli patřit k vítězům. Rok 1945 přece neznamenal bezvýchodnou situaci. Ale vítězství pro nás mohlo mít pouze podobu demokracie, právního státu a suverenity – nikoliv samozřejmě fašismu (nacismu), ale ani komunismu, druhé součásti triangulární systémově-mocenské geometrie největšího dějinného konfliktu.

Paradoxně tedy Německo nakonec patřilo k vítězům druhé světové války (protože dvě třetiny jeho území skutečně osvobodili západní spojenci), kdežto Československo k poraženým, neb se nedokázalo dostatečně vzepřít důsledkům „osvobození“ z východu. Mohlo se vzepřít, ale nechtělo – silnější než komunisté byly totiž sympatie k nim. Asi nikoliv náhodou oznámily agentury pro výzkum veřejného mínění právě ve dnech oslav 60. výročí konce války, že preference pro komunisty dosáhly 25 %. V tomto smyslu tak pro nás druhá světová válka vlastně končí teprve až 17. 11. 1989. Vojenská přehlídka však na podzim nebude – to abychom „zbytečně nedráždili“ komunisty, které podle stále sílících hlasů máme raději kultivovat k vládnutí. Což o to, v roce 2005 by se již patrně naplnila šedesát let stará Benešova vize, ale stejně.

Na závěr nelze nezmínit sudetské Němce. Jejich odsun je v dobových souvislostech pochopitelný, byť nikoliv ospravedlnitelný. Avšak z hlediska výsledku druhé světové války šlo o velmi neprozíravý akt. Pomsta je vždy kontraproduktivní. Odsun nás (Beneše) ještě pevněji připoutal ke Stalinovi a z etnicky očištěného komunistického Československa pak prchaly tisíce lidí na Západ, do kapitalistického a demokratického Západního Německa. Co je (co by bylo) lepší – komunismus, nebo jistě nelehké soužití s neodsunutými, leč postupně se demokratizujícími Němci v pohraničí (alespoň finlandizovaného) Československa?

Zní to divně, ale člověku je Beneše po těch letech nakonec až líto. S kým z nás by podobné hrátky osudu pořádně nezamávaly? Kam tedy s ním na tomto světě? Před Černínský palác? Raději ne. Spíše naložit do lihu a umístit na teologickou fakultu jako učební preparát do kabinetu katedry morální teologie…

Vyšlo v tištěném Babylonu někdy koncem května 2005.