Kolega Pepa Mlejnek zde publikoval text Babiš kontra devadesátky, v kterém se snaží dokázat, že výsledky voleb do PS PČR nejsou oproti minulosti ničím výjimečné, za posledních více než dvacet let je prý naopak politická scéna zoufale stejná, jinými slovy možná mimořádně stabilní. Vyznění článku je pohlazením na duši pro všechny, kteří byli z výsledků naopak upřímně zděšeni. Není se čeho bát, vše už tu bylo a stále se opakuje, asi podobně, jako byli před volbami uklidněni čtenáři MF Dnes a Lidových novin, že ve volbách vlastně o nic nejde, a už vůbec ne o demokracii, tedy že by snad mohla kandidovat strana či hnutí chtějící nějakou drobnost, jako vychýlit institucionální uspořádání výrazně ve prospěch exekutivy.

Pepa umně spojuje několik čísel podporujících jeho hypotézu, ovšem při své komparaci bohužel končí opoziční smlouvou v roce 1998, jako by se od té doby, jak ostatně sám naznačuje, nic nestalo. Kupodivu se ale přece jen něco stalo.

Vrátíme-li se do roku 1998 a uzavření opoziční smlouvy, ani ODS, ani ČSSD tehdy neměla k dispozici stranický tisk a vůbec mediální holding, který by smlouvu dokázal voličům „správně“ interpretovat. Tehdejší celostátní deníky měly redakce i majitele nikoli snad zcela bez preferencí, každopádně však bez politických ambicí a nezávislost redakcí na politické moci byla otázkou profesní cti. Sami novináři dokonce věřili, že svobodný tisk je „hlídacím psem demokracie“. Jediný tehdejší stranický plátek byly Haló noviny a na „oposmlouvu“ měl kupodivu podobný náhled jako mainstream. Důsledky opoziční smlouvy byly samozřejmě neblahé, nicméně všechny skandály byly také náležitě medializovány.

Dalším momentem stojícím za zaznamenání je ustavení vlády Petra Nečase v roce 2010 a hlasitě proklamovaná „nulová tolerance“ ze strany ČSSD. V praxi to znamenalo nehodnotit vládu podle činů, ale podle stranické knížky. ČSSD také v očekávání pádu vlády objevila kouzlo v přenesení politických sporů z k tomu určených institucí na pole profesních, nevládních ale i státních struktur. Úspěch se dostavil, leč jiný, než ČSSD čekala. Policejní monstrakcí totiž byla shozena nejen Nečasova vláda, ale i důvěra občanů ve státní instituce a uspořádání vůbec. V důsledku i obecně ve stávající politické strany. Třebaže se nakonec konstrukce policejního plukovníka se státním zástupcem ukázala jako nesmysl, tohoto momentu využil Babiš a celé polistopadové uspořádání šmahem odsoudil coby zkorumpované a škodící zemi, třebaže totálně na buben zemi přivedli komunisté, kterým nikoli náhodou sám byl. Když si k tomu ve stejném roce 2013 pořídil mediální holding MAFRA, bylo zřejmé, že nejserióznějším a čteným listem se náhle stává Blesk. O svobodné politické soutěži však těžko mohla být řeč. Mediální krytí (a nulová sebereflexe) mu tak umožnilo přežít všechny nejasnosti, rozpory a skandály, za setinu z nichž by každý ministr před jeho érou dávno rezignoval.

Naprosté proměně politického diskursu, oné současné absenci étosu kritické reflexe ve veřejném prostoru, velkou měrou napomohla též první přímá volba prezidenta v témže roce. Prezident s oblibou plácající různé provokace, snadno vyvratitelné nepravdy, libůstky lahodící páté cenové a nekladoucí na sebe jakékoli mravní, volní, hodnotové a jiné nároky samozřejmě rozvolnil i obecný diskurs toho, co je ještě přijatelné a co již ne. Ve spojení s jeho oblibou citací z dezinformačních webů a titulními stranami MfDnes referujícími o nových vzorech zimních čepic nebo ceně másla má nejeden člověk skutečně chuť vyhledávat „alternativní“ zdroje informací a někdy je přijímat za vlastní.

Touto obecnou lobotomií jako by začal trpět i Pepa. Zatímco dříve se fašisté s komunisty honili po ulici a dávali si do čuni, jejich čeští pohrobci spolu budou raději jezdit opalovat se na Krym. Hlavně ale ve volbách nezískali 18 %, jak to spočítal Pepa, nýbrž 48 % a to jsem ještě střídmý. Na rozdíl od Pepy si myslím, že takové rozložení sil disponující ve sněmovně pohodlnou nadpoloviční většinou již za jisté znepokojení stojí. I když se nemusí shodnout právě na Babišově vizi ve jménu vyšší efektivity a modernizace zrušit senát, zrušit kraje nebo snížit počet poslanců, jedná se stále o podobnou vizi, kterou kdysi také jeden chlapík modernizoval Německo.