Noční můra každého hudebníka, nedejbože skladatele: Koncert začne skladbou, která se nepovedla. Ani skladatel neumí vždy skládat. Navíc, existují i skladby z období, než se skládat naučil. Přesně takovou skladbou začal koncert z díla Aloise Háby. A přesto se jednalo o koncertní událost sezony!

Právě za koncert plný superlativů můžeme prohlásit ten, který ve spolupráci se správcem Hábovy pozůstalosti doktorem Janem Andreskou připravila Pražská komorní filharmonie v rámci cyklu Krása dneška. Aloise Hábu provází pověst nejobtížněji hratelného autora české hudby vůbec. Není se co divit. Věnoval se skládání hudby, která nebrala žádné ohledy na náročnost interpretace a vše podřizovala zkoumání hranic hudebního jazyka. Dospěl dokonce až k přechodu na mikrotonální hudební systém. Přesto je hodnocení jako obtížně hratelného autora vůči Hábovi nespravedlivé. Jeho náročnost není v žádném případě samoúčelná. To ostatně ukázalo i Kofroňovo nastudování jeho opery Nová země v Národním divadle. Vážně míněnou operu podobných hudebních kvalit podaných s takovou vypravěčskou přesvědčivostí česká hudba od poloviny 20. století postrádá.

Ti, co slyšeli Hábovu operu Matka v 60. letech či ji po 1945 dokonce viděli na scéně Divadla 5. května, z tohoto světa odcházejí. Matka je však skladatelovou první operou, trpící nedostatky debutu. Teprve u třetí opery – Přijď království Tvé – se Hába dostal k opernímu mistrovství a svým technickým požadavkům, které dodnes slouží jako falešné alibi, aby jeho dílo nebylo uváděno. Hába byl po absolutoriu učitelského ústavu v Kroměříži vesnickým učitelem. Složil Cavatinu na téma H-A-B-A pro housle a klavír, což je skladbička i na tehdejší dobu průměrná a zůstala bez opusového čísla. Rovněž druhý bod programu Dva groteskní kusy pro klavír nepatří k autorovým skladbám vrcholným. Leč, skladatelská jistota i jistá lehkost již dělají z tohoto dílka příjemný vhled do autorova přerodu v mistrovského skladatele. Pianista Václav Mácha se svého partu zhostil výtečně a u tohoto druhého bodu programu nastal vzácný koncertní okamžik, interpret docílil stavu splynutí s dílem.

Večer si kladl za cíl ukázat Hábovu tvorbu složenou tradičním způsobem. Přesto musela zaznít ukázka z mikrotonální tvorby – reprodukovaně z CD. Připomenulo to, že Hábovu tvorbu máme sice možnost vyslechnout z nahrávek /připomeňme 4 CD Stamicova kvarteta/, ale jeho tvorba pochází z rodu těch, které je nutno vyslechnout naživo. Napůl žertem se objevuje argument: Čvrttónový klavír je umístněn v Muzeu české hudby v Karmelitské ulici. Klavír je v prvním patře a stěhovat jej do koncertní síně normální stěhováci nezvládnou. Je moc těžký, protože má dvě klaviatury proložené dvěmi ocelovými ozvučnými deskami.

Skladba Suita pro fagot sólo, op. 69 v podání Tomáše Františka ukázala, v čem spočívá mistrovství skladatelovo. Představme si následující situaci: Jdete po chodbě a potkáte kolegu, profesora přes fagoty. Ten Vám, řekne, že jede na koncertní turné a že jste ho před dvaceti lety s podobnou žádostí neodmítli dost důrazně. Potřebuje skladbu: Lojzo, slož mě něco! A skladatel složí mistrovskou miniaturu na hranicích fyzických možností interpreta. Předvede v ní prakticky vše, čeho je sólový fagot po technické stránce schopný a kromě toho skladatelsky jen jaksi mimochodem tuto malou variaci graduje posluchačské vytržení. Tak nějak si představuju, že roku 1950 proběhlo ono setkání. Po této miniatuře přichází pravý vrchol večera: Smyčcový kvartet č. 7, Vánoční, mimořádná skladba, posluchačsky vstřícná a na interprety kladoucí velké nároky. Je s podivem, že tento klenot české kvartetní literatury o českých ani moravských vánocích každoročně neslyšíte – pro všechny neofolkloristické pokračovatele i kšeftařské plagiátory by měl být poslech tohoto vánočního kousku povinný.

Na koncertní řadu Krása dneška mají studenti vstup zdarma. Nezbývá než se pak ptát: Kde byli studenti hudebních škol? A kde jejich pedagogové? Onen napůl žertem se objevující argument moc žertovně nevyznívá. Máma mele maso. Máma má Emu. Božská Ema má na dvoutisícovce portrét. Tzv. vážná česká hudba má muzeum. Muzeum má klavír. Klavír je těžký. Skladatel má problém. Přesto máme i příslušníky našeho národa, kteří se nevzdávají, pořádají koncerty, jiní na nich hrají. Fanoušci české hudby mají radostnou zvěst. Máme Hábu! Ó, my se máme! Habemus Hábam!

(Pražská komorní filharmonie. Cyklus: Krása dneška – České 20. století. Název: Alois Hába. Podtitul: Jméno znají mnozí, jeho hudbu málokdo. 22. března 2016, Roxy NoD, Praha.)