Vyprávěj rozšafně a dlouze o tvém rozmachu i touze, kdy a  jak dal jsi básním a vyprávění volnost a slov rozechvění?

Snad láska to byla, co mě oslnila. K mamince, k ježíškovi, co nosí dárky, k sestře, co jsem chránil, k tátovi, který jako by už tehdy mluvil z dálky. A fascinace životem. A poznávání ústy, doteky, slovy a později i … jo poznávání života svým životem.

Co ženy v tvém životě, jakou mají roli, drtí tě?

Ach ženy, ty vnímal jsem osudově, pokud neležel jsem v pivě, psával jsem o nich a utrpení lásky tklivě. Sestry mám dvě a obě skvělé a naše srdce jsou propojené. Jak někdo řek by, jsou to dobrý ségry!

Ženy někdy hladí, ač jsou plemeno hadí… Co sporty, záliby? Literární pochyby?

Byly. Život není černobílý, ale taky milý. Gymnastika, atletika, co se slušných výkonů týká. A pak fotbal, ale to bych ti lhal, kdybych tvrdil, že dobře. Dobře jsem jen fandil a hráčům při hře radil! A napsal báseň nemilostnou, když v Nuslích jsem se klátil, aby Honza Berger do fotbalu se vrátil. Honza nebyl pro mě vzduch, z chlastu se dostal a pak byl zase bůh. Honza není člověk, Honza je bůh. Na to jsem si vzpomněl, co znamenal pro mě: naději. O tom jsem měl jeho příběh raději.

A literární pochyby? Ba přímo chuť se předvést, ba přímo halil stud, že to o čem píšu, je plno věčných ostud. A několikrát jsem přestal. Ale to jsem přestál. A teď jedu i prózu. A to je kromě daru i práce jako náraz v nočním baru a naráz jako denní dřina na soustruhu. Blbě se to dělá, když se bojíš dluhů. Ale je v tom moment, co ti dá poznat, že tvořit je velká svoboda. Ovšem do fachy chodím. Jenom psaním prachy nevyplodím.

Sportem k trvalé invaliditě, ví dnes jak včera každé dítě. Psaní výdělečné bývá prodělečné, lepší psát pro radost, ne pro žalost. Řekneš si někdy: a dost?

Naopak, mě nakopla cena, za Jmenuju se Tomáš, čtenářská Litera. To mě popohnalo k akci a včera mi vyšly Spratci!

Tak to je ale prima, že osvěžuješ literárně klima! Oč kráčí v Spratcích? Máme plakat do cích?

To jsou kluci, co bojujou a pokud žijou, tak se nevzdávaj. A nežijou dlouho sebelítostí, nebo že nadávaj. Mladý kluci, co žijou, milujou a uzrávaj. Spratci jsou kluci, co vědí, že dobrá parta je základ. Základ všech problémů. A tajnou zkratku UC maj v emblému.

Mladí kluci jsou vždycky spratci, a staří kluci jsou jejich dědci. Je snadné blažit juniory. Máš ale něco pro seniory?

Věřím, že Spratci pobaví i seniory. Ale je tu nejen pro ně i Tomáš Holý. Tedy kniha o celém jeho životě, nejenom o dětské filmové prázdninové lopotě. Ty tu knihu ještě nemáš? Jmenuje se: Jmenuju se Tomáš.

Jmenuju se Tomáš – – a tumáš! Co tě přivedlo z beletristické ekvilibristiky do hájemství dokumentaristiky?

Začal jsem poezií a někdy ji porád žiji a pak jsem vždycky prozu jakous rozepsal a buď se mi ti nelíbilo, nebo mi z toho blbě bylo, či nevěděl jsem, jak s ní dál. A pak po smrti Tomášovy mámy jsem o něm napsal, bylo to dar, kterej mi on dal. A pak Spratci, co jsem je tak odkládal. A teď Šílená láska by měla být dál.

Achjo, vy s tou šílenou láskou… vždyť lásky tajemství poráží všechna šílenství! Jaké máš umělecké vzory, stylové vzdory?

Mácha, ach ja. Iggy Pop. Seifert, Gellner, Diviš, Zábrana. Z prózy jednoznačně Hašek. Pak Bruno Schulz. Hrabal. Witold Gombrowicz. Meyrink. Švandrlík. To bylo namátkou. Jsou tuny dalších. Dobrejch autorů a dobrý literatury je v době bez cenzury spousta. A každej si najde to svoje. A nějak se nám to nerýmuje! Orten, Blatný. Ať jsem i od Svratky. Kainar. Morgenstern. Mallarmé. Rimbaud. Bulgakov, Charms. Za některý knihy, ne názory! Marquez. Kolář. Viola Fischerová. Jan Satunovskij. Villon. A další milion. A taky ten Franz Kafka a třeba Třešňák a Karel Pecka. A už tečka! A k Iggymu ten Johnny Rotten! A ta folková básnířka Patty Smith. Starší Cave a celá PJ Harvey! A Neubauten. Jo, a třeba ten Murakami, Kafka na pobřeží, to jo, Afterdark taky, např. Norský dřevo mě ale nebavilo, ale ten je dobrej.

Doprčic, můžeš rýmovat? Zkus to, a gusto!

Mohu, díky tobě a Bohu. Jen ta parta idolů drží verš volný pospolu.

Volné verše jsou usnadnění literární rešerše. Co nového v poesii?

Teď už budu, ne že nechci, odpusť znavenému veršotepci. Již několik let před vydáním jsem se zdržení neubránil. Připravuji sbírku Má láska je kurva, ale je jemná a nejsem v ní hulvát.

Jen se snaž, hochu milý, odměna je v každé chvíli 

Máš ty pravdu, veršů reku, věky věků i ve člověku.

Co tvá témata, jsou složitější než elektrochémata. Sděl nějaké natotata!

Jako zcela mladý samá nešťastná láska a smrt, s přibývajícím věkem přibyly klady a vnady a i někdy neangažovaně, ale z Česka i témata společenská: doba, strach, svoboda, krach. I příroda ach. Píšu, co cítím, ať je mi dobře či se někam řítím. Hledám vždy kód doby a jazyka, snažím si s ní to vyříkat.

Co doba, poslouchá, když jí špitáš do ucha? Do jakého jsi vstoupil paktu, že se věnuješ literatuře faktu?

Tomáš byl můj kamarád a jeho smrt bolí, fakta jsem psal a ověřoval o něm, ne o komkoliv. Jinak v literatuře faktu, pravda často drhne v taktu. Takže píši poezii a beletrii, ty můžu vyslovovat tak jak jím a piji.

 

Ptal se Vít Kremlička

 

Má láska je kurva

autistická poezie 

Ota Kars

výběr z připravované sbírky pro Vítka

 

IMUNITA

 

Nemoci Zápaly

přehrne

šílenství

Ale furt pálí

nezletilý nezákonný

krvavý zápal

blan panenských

„Vím přeci už dost vo životě a vo ženských.“

Hlasy nedočkavého zla

ti říkají

„Začni co nejdřív.“

Na dveře už ti buší

přízrak

samoty

Jen čekáš

na zázrak

a rajská jablka

pomalu dozrávají

na Slunci

„V našich zeměpisnejch šířkách.“

Maličkej výškrab.

Antibiotika těla

Injekce

Operace

Uspání

Bezvědomí

Z noci bláhovost zrodit se

a bláznovství se v ní vzbudit

Ze sna šípku

co se mu zdálo

že z tebe bude růže

Zatím zklecovaný

rozedraný

neopeřený

ozářivkovaný

kuře

.Rozkmitanej proud

Na rohu není mlékárna

na rohu už dávno není nic

Auta jen mlčky rypáky

zírají do ulic

Doplněk

domnělé

lásky

Přisprostle

tajemné

Obrázky

Povstání už ztrácí dech

„Povstání už ztrácí dech!“

Pozpátku ozvěna

plazí se po schodech

Sevřeni v zavlhlých

tyranských zdech

Napůl venku

Napůl v lůně matky

Slepota světel

co řídí křižovatky

Na pragmatismus

je cynismus příliš ušlechtilý

svými zásadami

„Nutí nás říkat tátovi mami.“

Na dveře už ti prší

Infekce

Anděl slabosti

co naoko podá ti pomocnou ruku

aby ti navěky narušil

imunitu

Ze sna šípku

ti lže, že

vyroste růže

Rozevřený vykuchaný

kuře

„Víš, co mi můžeš.“

Přece jen.

Něžná.

Ta, kterou neznáš.

 

Společný dopis M. a H.

Není divu, že jeden

z vás pánové

kolem bloudil

a druhý se tu snad proto rovnou narodil

(viz. pamětní deska)

Nedivím se tomu dneska

Zarostlý hřbitov

kolem kostela

Rozpadlé máry

umrlčí světničky

Pak ulice s kouskem fary

Za jejími okny kýčovité české rybičky

Park

a v něm nikdy neodejitá sedmdesátá léta

Kolonáda pomníků a vitrínek pro nikoho

Náměstí v neděli

na kraji studeného léta

a žaludek piva

vítr zdvihá

Vprostřed nádvoří

bývalého zámku

Viděn s foťákem

jsem šmírovaným šmírákem

 těch

kteří bydlí na ochozech

Vystaveni jak prádlo na pavlačích

Malé Strany

když jsem tam chodil za babičkou

A když už ze zámku

ven pluješ

od zdi u něj

jsou podivné sluje

sklepy a dřevěné kóje

Škoda Tunning

jediná místní limuzína

široko daleko

Na náměstí je pořád zima

Někde blízko je tábor

pro běžence

alespoň o tom mluvili v telce

Nejsem už schopen ani

jít

tuto neděli

prázdnou

kdy jsme si chtěli někam vyrazit

Abychom zakryli

to nic

v našich životech

To nic. To nech.

Zbytky třpytek

v odlescích jehličí

okolních mlčících lesů

Ze všeho se vyvinout

Už to neunesu

A tak z posledních sil

frázuji: „Jak ty jsi skvělá!“

Neděle. Poledne. Bezděz se Bělá.

2007, nebo 2008

 

Krevní msta

Myslel jsem

že jsem

potomek

Žida

že se

furt

trápim

Ale jen

nemoh

jsem

dělat

co

chci

Jsem dítě

vražedný

bezcitný

bestie

Moje krev

sebe sama

vypije

Jsem zplozenec

stroje

a zrcadlem praskliny

harpyje

a nato tata

synáček

psychopata

Myslel jsem

že jsem

potomek

Žida

co to neunese

Vina,

že jsem

Vina,

že jsem.

 

Jak zapomenutý transporty

Jak zapomenutý

transporty

zapomenutý

války

Jak piano

vzdáleného

jazzu

a kvílení trubky

je smutek

zapomenutých

lásek

a smrtí

Všech konců

kterým se

nevyhneme

Pořád jsou

hvězdy

hlad

a nenávist

pod níž ani nevzdechneme

na nebi měst

a z prázdných míst

už nevidíme

nic

Tiše padá

druhý duben

do třetího

trylkuje pták

je trubka

ubitýho

A láska ani

život

se už nevrátí

jak moc jsme se

srdcem

mohli

pomilovati

a mít spolu děti

se nestyděti

za svá trapna

A ti, co umřeli

ti, co jdou dál

Život, co naplat

Noc je chladná

však vzduch

už dýchá

horkými galejemi

léta

Spálená kůže

pod krémy

hojivými

se svléká

Noc jako auto

osamělýho

znavenýho

řidiče

Minulost minula

Už jí nepřepíšeš

Minulá minulost

Tak proč´s přišel

Přišel za mnou

Nedávám ti

naději

ni malou

ni klamnou

Pero tvoje

sotva něco napíše

Mobil je vybit

Nebudeš

vyslyšen

Už brzo bude

svítat

Tvý oči napuchlý

a ztěžklý

jak rakve

víka

Odhrň je

pro ráno, co

dýcháš

Zvedni se, jdi

Pro chvíle, který

jsou

Zvedni se, jdi

Na protější

zdi

Tvůj stín

jde před tebou.

Takže láska,

řek sem,

každej chce bejt

připuštěnym hřebcem.

 

Lakonika / Laskonky

 

Kralupy: Pohled pod vlak

Pohled pod vlak na koleje

co duní duní

zhlcené oči beznaděje

To já chci dnes slunečný podvečer

a příběh nové lásky

Tu starou už jsem obrečel

A chuť hltat čistou vodu vzduch

skrze tvá slova

Znovu se znovu

zbláznit

Zamilovat

 

Ulice, která vede do nebe

Ulice, která vede

do nebe

pod majestátní

tmavou modrou

modrou oblohou

Tam jednou vrazim

do tebe

Řeknu si o mnoho.

Ta dlouhá ulice,

co vede do nebe

Je dálka mezi domy

Zapadá za obzorem

Tam dívka žije pro tebe

se svým zvláštním sklonem.

Lidi se lámou.

Odmala. S mámou.

Lakonika

 

Jdeš a

Jdeš a

můžeš vzpomínat

a žádnej vděk

a urveš si

a ona si urve

Hledáš víc

To, co máš

nestačí

Jdeš dál

a žene tě

celá ta

chiméra

zvaná

Tvůj život

na který

máš

právo

Na něj a na ohledy

a ono hovno

ať už je ty máš, či ne

Život kašle

na to, co si

myslíš

ty

Nedojímá se

Jde pořád

vzpřímeně

a neuhýbá

tomu

co přijde

Nebojí se

ani vězení

ani smrti

Život je větší

než my všichni

Protože život je

tak bezohledný

jako všechny

moje lásky

ke mně

a já k nim.

Jenže skutečná

tvrdost

spočívá

v uznání

toho, že

je

v pokoře

o které

ani vzdáleně nevíš

co to je

a v něze, která

není rozbředlá

Ale pevná

jako

objetí

beze slov.

Jardins

Sedím v zahradách

v Barceloně

na keramické lavičce

V klidu Vprostřed

borovic palem

a další zeleně

kterou neznám

Tolik krásy

a klidu

jako v zahradách

malostranských

Tolik krásy, kterou

stvořil člověk!

Proč jsem se neučil

líp

proč jsem nevěřil

vůbec ve vzdělání

Mohl bych prací

i nápady

stvořit krásu

— asi proto, že

jsem nechtěl být

komunista

a počítal jsem

že život proflákám

po vrátnicích

a že mi tedy veškeré

vzdělání bude

na nic

– protože vzdělání

mojí doby bylo

víc jak 90% žvástů

Lenin a Marx

vykukovali

i znázorněný krávě ze žaludku

a žvásty, který jsme

hravě zvládali

nám říkaly

jen to samý

ŽVÁSTY, ŽVÁSTY, ŽVÁSTY

Teď vidím

že jsem měl studovat

a

k tomu

dlouze a trpělivě

splývat

až ke kráse

a harmonické radosti

Já místo toho

proflákal půl

života mezi lahvemi

půllitry a ponurými

radostmi a zoufaleckými

nářky

nad svými pochybnými

láskami

a teprve pět let

po deseti letech

analýzy mi

to došlo

Teď

Nikdy jsem nevěřil

ve smysl něčeho

co se dá stavět pomalu

a není hned

Jako začátek

mozaiky

která kousek po kousku

vytváří

zázrak krásy

a melodie

Neumím o tom

ani pořádně

napsat

Jsem básník

ničení

a boje

Ne harmonie

Jardins

Potůčky stékají

ve vytesaném zábradlí

vodopád podtéká

pokaždé chodník a pak mizí z terasy

na terasu

Potůčky zábradlí

 pot můj chladí

a proudy fontány

čistí mé čelo

Češu češu

Chybí tu porno

špeky, pilule

jehly

bodající hluk

To chybí

Jsou tu jen dvě kozatý Španělky

na lavičce naproti

a já, starší kluk z Čech

co ztratil půl života

Co se jen mihotal

Zahrady

vytvořit,

kde můžeš se pokochat.