Letošní Magorská pouť byla věnována Julianě, která koncem srpna letošního roku odešla za Magorem na věčnost. Tady ukázka z jednoho z jejích posledních dopisů Magorovi do kriminálu:

Milý Martine,

začínám psát tentokrát dřív, abych něco napsala, a také proto, že dneska, v pondělí, došlo k takové osvěžující události. Když jsem se vracela před polednem z nákupu, spatřila jsem před domem stříbrnej bourák a hrozně jsem se lekla, že zas nějaký cizinci. Ale mělo to naštěstí pražskou značku a mně se rozbřesklo, že to je Vaškův golf. Radostně jsem se hnala dovnitř, skutečně, v sednici seděl Vašek a nervózně rozmlouval s babičkou. Byla jsem šťastná, že ho vidím, přijel zcela sám a to bylo moc zvláštní, samotnýho jsem ho snad v životě neviděla. Stavil se cestou ze Slovenska a přivezl mi krásný dárek – hřib pravý od Nikolaje z Priskalek. Nervózní ale byl úplně maximálně, říkal, že nemá už několik dní ani doprovod a z toho právě ten trochu dezolátní stav. Cestou přespal dokonce v motelu, a nic se nedělo, byl to pro něj moc zvláštní zážitek. Jinak mám vyřídit, že Olga hrozně děkuje za lístek k narozeninám a že bude uveřejněn v N. br. Také mám uloženo tlumočit Ti jeho názor, že každé Tvoje zavření vždycky trochu posune situaci a že to platí i o tomhle, zvlášť o tomhle. Podrobnosti toho Ti vyložím ústně. Mě tahle teorie nijak zvlášť nenadchla (mnohem radši bych viděla, kdyby se situace posouvaly bez pomoci Tvého zavírání), ale s myšlenkama tak slavné hlavy si nedovolím polemizovat. Oběd samozřejmě nechtěl, načisto se vylekal, když jsem to jen zmínila, a spěchal strašně, aby dojel, kam jel, a měl pokoj od auta. Takže než jsem si stačila uvědomit, že tady je, byl zase pryč, ale dostala jsem aspoň pusu, to mě velmi potěšilo

– píše Juliana Magorovi do NVÚ ve Stráži pod Ralskem začátkem září 1989. Za necelé tři měsíce, 25. listopadu jsme přivítali Magora v Galerii U Řečických, kde byla redakce Informačního servisu – prvních svobodných novin, když se 17. listopadu 1989 z Velvet Undergroundu stala Velvet Revolution. První půlka fotografické dokumentace (ze Staré Říše přes na Pinďurce do Nové Říši, kde jsem se občerstvili v hostinci u Šimáčků, pak přes Červený Hrádek, kázání u Jersic, Hříšici do Kostelního Vydří) pochází od Martina Machovce. Když se pak pan doktor filosofie ožral jak zákon káže a vysekal se na kole tak, že skončil v nemocnici (poslední barevné foto), zaskočil za něj Saša Kobranov (černobílé fotky ze mše v Kostelním Vydří a kulturního večera v dačickém hotelu Dyji), což se děje pravidelně.  Foto hrdiny poutě na bicyklu v závěru je od Alžběty Wolf.  -red-