Podle Bohumila Doležala není skutečnost, že se Mašínové postavili teroristickému režimu se zbraní v ruce, sice trestná, ale to je podle něj také všechno (viz B. Doležal: Bratři Mašínové nemohou být za své činy trestáni, LN 25. 2.). Podle Doležala totiž Československo počátku 50. let, kdy komunistický stát naháněl určité společenské skupiny jako dobytek, nelze označit za občanskou válku, která by odpor Mašínů „posvětila“. (Zajímalo by mě, jaký má autor názor na protektorát. Probíhala tehdy občanská válka, či ne? A pokud ne – v protektorátu podobně jako za komunistického teroru pro ni také nebyly zrovna „ideální“ podmínky – mohl se občan protektorátu bránit proti režimu se zbraní v ruce? Nebo tak mohl učinit až poté, co se mu podařilo spasit se útěkem za hranice a vstoupit do pravidelné spojenecké armády?) Ať už je Doležalovo východisko při posuzování činnosti bratří Mašínů založeno na jakékoli konstrukci, jeho tvrzení, že jednání bratří Mašínů bylo neodpovědné a neadekvátní, je i v kontextu „neexistence občanské války“ trochu silné kafe a může vypovídat jen o jednom: Doležal nemá tušení o genezi a okolnostech vzniku odbojové skupiny Mašínů a vychází zřejmě jen ze zbeletrizovaného „dobrodružného“ příběhu skupiny, jak jej kdysi podal Ota Rambousek. Považovat bratry Mašíny za kluky, kteří si hráli na válku v jinak spořádané společnosti, jak to vyplývá z poznámky Bohumila Doležala, je scestné. Při posuzování vzniku a činnosti diverzní skupiny bratří Mašínů nelze vynechat odbojovou činnost jejich otce generála Mašína za okupace – jinak bychom celý jejich příběh hrubě zkreslili. Bratři totiž úzce navazovali na příklad svého otce popraveného nacisty. Dospívali s jeho odkazem, který zanechal na motáku určeném jim, dětem, který otec sepsal několik dnů před popravou: „Pamatujte, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou tak musíte postupovat.“ Bratři Mašínové začali otcův odkaz naplňovat jako malí už koncem války, kdy pomáhali k útěku z transportů sovětským zajatcům. Počáteční nadšení nad osvobozením z nacistického jha však záhy začalo dostávat trhliny. Všechny atributy svobodného Československa začaly být systematicky likvidovány. Pro Mašíny to znamenalo především to, že z vedoucích míst v armádě začali být odstraňováni demokratičtí důstojníci, mezi kterými byli i přátelé otce. Po uchopení moci začali komunisté zavírat a popravovat protinacistické odbojáře. Jejich zloba se nevyhnula ani mrtvému generálu Mašínovi: Ulici v Praze, pojmenovanou na Mašínovu počest, komunisté přejmenovali a z domu, kde byl Mašín zatčen, nechali odstranit pamětní desku. Bratrům, kteří se chtěli po vzoru otce stát čs. důstojníky, bylo znemožněno studovat na vojenské škole pro jejich „buržoazní původ“. Pro bratry to byl jasný důkaz, že svobodné Československo je opět ohroženo. Proto přesně po vzoru otce organizovali ilegální odbojovou skupinu, začali shromažďovat zbraně a provádět diverzní akce. Přitom očekávali, že dojde k nové válce mezi svobodným světem a komunisty a že je třeba pro okamžik vypuknutí konfliktu připravit v českých zemích půdu pro povstání. Jejich očekávání se nesplnilo, a proto se rozhodli prostřílet se na Západ a bojovat proti komunistickému režimu ve spojenecké armádě. Označit jejich jednání za neodpovědné a poukazovat přitom na absenci „občanské války“ je školometský pozitivismus, který má setsakra tlusté brýle. Jak mělo takové „odpovědné“ jednání odpůrců komunistického režimu v 50. letech vypadat? Měli bratři zalézt pod peřinu a čekat, až je přijde StB zatknout, nebo se postavit na hlavu uprostřed Václavského náměstí? Vůči komu nebo čemu měli být Mašínové neodpovědní? Vůči KSČ, nebo mlčící většině? Na závěr doporučuji čl. 23 ústavní Listiny základních práv a svobod: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ To byla přesně situace počátku 50. let.

Lidové noviny – 3.3.1999