V říjnu se má na plátnech ruských kin objevit blockbuster režiséra Alexeje Učitěla Matilda, nákladný historický velkofilm pojednávající o milostném poměru mladého careviče Nikolaje Alexandroviče – budoucího cara Mikuláše II. – s baletkou a favoritkou carského dvora Matildou Kšesinskou. V posledních měsících se kolem něj v Rusku rozhořel bouřlivý skandál, který ukazuje, nakolik vratká může být znenadání pozice umělce, jenž si doposud užíval komfortního postavení protežé oficiálních kulturních i politických elit.

Skandál se o překot rozvíjí podle dávno zaběhnutého schématu. Skupina fundamentálně naladěných pravoslavných aktivistů sdružených v doposud nikomu neznámé organizaci Křesťanský stát – Svatá Rus režiséra obvinila ze znevážení majestátu cara Mikuláše II. a z urážky náboženského cítění pravoslavných křesťanů. Aktivisté žádají, aby proti režisérovi bylo zahájeno trestní stíhání a aby byla v Rusku zakázána výroba a distribuce filmu. Petici s těmito požadavky podpořilo již více než 17 000 lidí. V opačném případě slibují značně radikální řešení: v tisícovce rozeslaných dopisů varují ředitele a majitele kin, aby film Matilda nepromítali  – „Jinak budou kinosály hořet, a mohou to odnést i lidé.“

Jako politické křídlo této proto-teroristické iniciativy vystoupila superstar ruské politiky Natalija Poklonskaja – bývalá prokurátorka Krymu a nyní poslankyně státní Dumy (a pod jménem Ňaš Mjaš též populární hrdinka japonských animé), která mimo jiné ráda staví na odiv svůj barvotiskový monarchismus: obrátila se na generálního prokurátora Jurije Čajku, aby posoudil, zdali film Matilda nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu „urážky náboženského cítění“ a zdali při jeho financování nedošlo k nezákonnému čerpání ze státního rozpočtu. Zároveň požádala, aby byl v rámci vyšetřování scénář filmu podroben expertize ze strany „odborníků v oblasti historie a představitelů církve“, neboť „hlavními hrdiny filmu jsou osoby oficiálně prohlášené za svaté“ (Mikuláš II. a další zavraždění členové carské rodiny byli v roce 2000 pravoslavnou církví kanonizováni). Obzvláště jí vadí skutečnost, že careviče Nikolaje hraje herec Lars Eidinger, který podle ní „vystoupil jako pornoherec ve filmu Petera Greenwaye Goltzius a společnost Pelikán“.

Potud se vše drží klasického scénáře, na který již v roce 2007 doplatili kurátoři výstavy Zakázané umění Andrej Jerofejev a Jurij Samodurov, kteří byli později z popudu pravoslavných fundamentalistů odsouzeni za „rozdmýchávání náboženské nesnášenlivosti“. Následovalo odsouzení členek skupiny Pussy Riot, ale třeba také zákaz inscenace Wagnerovy opery Tannhäuser v Novosibirsku, Nabokovovy Lolity v Petrohradě, či rockové opery Jesus Christe Superstar v Omsku, skandál kolem uvedení filmu Nikolaje Zvjaginceva Leviathan, zničení uměleckých děl sochaře Vadima Sidura na výstavě v moskevské Manéži, nedávné zavření výstavy amerického fotografa Jocka Sturgese či útoky na výstavu belgického umělce Jana Fabra v petrohradské Ermitáži.

Ve všech jmenovaných aférách šla iniciativa zezdola – spravedlnost se do svých rukou rozhodli vzít pohoršení občané, rozhněvaní a uražení farníci, pravoslavní korouhevníci či pravoslavně-fašističtí aktivisté a nacionalisté, kritizující z ultrakonzervativních pozic nejen dekadentní Západ, ale také Putinův „oportunismus“ a „plutokratismus“. A stát, nejčastěji v osobě Putinova oblíbeného ideologa, ministra kultury Vladimira Medinského, jim většinou tak či onak vyšel vstříc.

Případ Učitělovy Matildy se však od všech předchozích v jedné věci zásadně liší. Alexej Učitěl je systémový člověk. Tak například velkou část nákladů na jeho velkofilm Kraj s rozpočtem 12 milionů dolarů na sebe vzal Učitělův přítel (a také přítel Miloše Zemana a Václava Klause), dnes již bývalý ředitel Ruských železnic Vladimir Jakunin. I natáčení filmu Matilda se neslo v atmosféře porozumění s představiteli státu a církve. Nejenže je film spolufinancován ze státního Fondu kinematografie, ale na natáčení se přijel osobně podívat sám Medinskij a svou podporu mu vyjádřil i vlivný archijerej pravoslavné církve, patriarší vikář Tichon. Sám Učitěl vůbec neskrývá své prorežimní postoje: na premiéru do Marininského divadla chce pozvat politické vedení země.

Jak tedy vysvětlit velký poprask, který se kolem filmu strhnul? S největší pravděpodobností se jedná o důsledek tektonických pohybů v ruské politice, v jejímž podzemí se probudily a sílí tendence kombinující pravoslavný fundamentalismus a temný, etnicky vymezený nacionalismus v monarchistickém hávu. Ty si na jedné straně získávají čím dál tím více příznivců mezi prostým lidem a, jak je vidět na chování prokurátorky Poklonské, i sympatizanty uvnitř systému. Putinova blahosklonnost k průnikům církevního dogmatismu do občanského a kulturního života a rozmělňování sekulárních principů státu je úlitba těm vrstvám obyvatelstva, které by v podstatě nebyli proti hybridnímu teokraticky-fašistickému zřízení – takové ruské variantě Čečenska pod Kadyrovovou vládou.

Skandál kolem Učitělova filmu Matilda již stačil vytvořit značně absurdní situace: tak režisér Nikita Michalkov, známý svými konzervativně-monarchistickými názory, se z pozice předsedy Svazu filmových pracovníků (který byl pro Alexeje Učitěla zázemím po celou dobu natáčení filmu) Matildy a jejího autora ani v náznaku nezastal. Se solidárním prohlášením naopak vystoupil nezávislý Filmový svaz, který sdružuje většinu svobodomyslných a k režimu veskrze kritických režisérů, kteří mají s Alexejem Učitělem v tomto ohledu jen velmi málo společného. Podepsalo se jich padesát. A vzápětí po nich rozvášněné pravoslavné aktivisty zchladil také Putinův mluvčí Dmitrij Peskov: organizace Křesťanský stát – Svatá Rus, která s výhrůžkami přišla, podle něj není zaregistrovaná a proto „se v podstatě jedná o výhrůžky anonymních extremistů“.

Putin a jeho pobočník Medinskij to s Matildou nebudou mít jednoduché: na jednu stranu musí uchlácholit rozhněvaný pravoslavný lid, na druhou nedopustit, aby se prozatím spíše spontánní ultrakonzervativní hnutí proměnilo v organizovanou antisystémovou opoziční sílu opírající se o konzervativní křídlo pravoslavné církve. Kreml se tak tváří v tvář korouhevníkům Tmy paradoxně ocitá téměř na jedné lodi s liberální částí kultury a není zdaleka jasné, jaké bude mít tato politická ekvilibristika důsledky.