Na 6. mezinárodním operním a hudebním festivalu „Janáček Brno“ jsem na podzim 2018 shlédl čtyři Janáčkova scénická díla ve třech večerech. Avšak letošní Janáčkův festival se honosil provedením všech scénických děl tohoto autora, což bylo lákadlo veliké, neb časné Janáčkovy scénické věci se uvádějí velmi zřídka nebo prakticky vůbec. Dal jsem jim proto přednost a velmi jsem se na letošní festival těšil. Po pravdě řečeno jsem ale nadšen nebyl.

Femme fatale 21. století – feťačka u konce s dechem

Na první představení Věci Makropulos 25. 11. v provedení Vlámské opery (Antwerpy/Gent), které bylo z toho, co jsem v Brně shlédl, samozřejmě daleko nejlepší, se musíme podívat pohledem celoevropského, respektive celosvětového dění. A v tomto smyslu bylo představení rovněž zklamáním, přestože bylo v tisku hodnoceno víceméně příznivě. Režisér Kornél Mundruczó nezapře svůj původ herce a filmového režiséra. Zato Janáčkovu hudbu považuje zřejmě za nudný přežitek. Jak jinak si vysvětlit při předehře vpád party motorkářů do soudní síně, kteří se přehrabují ve spisech, a když naleznou to, co potřebují, zmizí a už se řítíme s videoprojekcí po silnici zasněženou krajinou kdesi v horách. Míhavé video velice rušilo poslech hudby i při zavřených očích. Jak má potom posluchač to nejdůležitější – hudbu – vnímat? Po skončení předehry do advokátní kanceláře nenápadně vnikne Emilia Marty. Domníval jsem se, že tato femme fatale, kvůli níž muži přicházejí o rozum či páchají sebevraždu, by měla vystupovat jako sebevědomá osobnost. A s tím by měl souviset i nástup postavy na scénu. Namísto toho se do advokátní kanceláře vplouží zdrogovaná motorkářka, která přímo na scéně ve fetování pokračuje. Po chvíli se svlékne do jakéhosi negližé či obvazů a sundá si paruku, takže vypadá jako larva či umírající v posledním tažení. V tomto úboru svádí (a pozor – svede) Jaroslava Pruse (Martin Bárta) a jeho syn Janek – Denzil Delaere se kvůli tomu zabije. Opravdu takto by nepojal postavy ani režisér posledního amatérského divadla.

Pěvecky lze Rachel Harnisch, představitelce Emilie Marty, vytknout především plné nasazení v expresivních pasážích hned od počátku. To bylo nejvíce patrné v závěrečném monologu, kdy sopranistka už nemohla dále fortissimo stupňovat a zůstávala stále na stejné dynamické i výrazové úrovni, což působilo křečovitě až směšně. Byli jsme tak ochuzeni o gradaci a vyvrcholení. Ještě že v orchestrální dohře vystupňoval napětí celé opery český dirigent Tomáš Netopil. Absence gradací jednotlivých scén v celé opeře by se snad dala vysvětlit záměrem režiséra a snad i dirigenta v tom smyslu, že Emilia Marty je již u konce sil, neschopná ani citu, ani vcítění, proto zůstává ledová, stále stejná. Ale vzhledem k otřepaným klišé, a školáckým chybám, jimiž byla režie protkána, se domnívám, že tomu tak nebylo. Výkony ostatních zpěváků byly na dobré úrovni. Symfonický orchestr Vlámské opery hrál čistě, bezchybně, ale kromě závěrečné orchestrální katarze to bylo vše. Že by opravdu záměr?

Osud Osudu

Donedávna měla čtvrtá Janáčkova opera Osud punc nepovedeného opusu. Především pak libreto bylo považováno za velmi slabé. Tato opera se ve 20. století prováděla zřídka, a přestože existují i nahrávky, černý puntík ztratil Osud teprve nedávno. První krok k revidovanému náhledu na toto dílo učinili až Jiří Bělohlávek ve spolupráci s režisérem Robertem Wilsonem v Praze v roce 2002. Wilsonova režie však u děl různého charakteru zůstává stále stejná a jde proti rytmu Janáčkovy hudby. Krom toho nevystihovala atmosféru lázeňského městečka, v níž se příběh odehrává, nýbrž zcela něco jiného – Wilsonovskou, sice působivou, ale monotónní poetiku. Až teprve o 10 let později právě v Janáčkově divadle v Brně vnesli na tuto operu v podání dirigenta Jakuba Kleckera a v režii Ansgar(a) Haag(a) svým profesionálním přístupem a vynikajícími výkony zcela nový pohled. V tomto duchu pokračovalo i výborné uvedení Osudu opět v nastudování Jakuba Kleckera v režii Jiřího Nekvasila v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě. Toto představení bylo uvedeno i v rámci pojednávaného janáčkovského festivalu, viděl jsem však pouze úspěšnou premiéru 18. 10. 2018 v Ostravě. A vida – dnes se hovoří o Osudu jako o plně vyzrálé opeře včetně libreta, dramatu z doby vrcholné secese, symbolismu a rodícího se expresionismu.

I přes růžové brýle

Z tohoto úhlu pohledu se pak lze jen podivovat, jakým souborům a sólistům byla svěřena první scénická Janáčkova díla, k nimž se sice sám autor později moc nehlásil (Šárky si však cenil), ale přece jen je složil a dramaturgie letošního janáčkovského festivalu je do programu zařadila. Počátek románu a Rákoš Rákoczy provedl Orchestr a sbor studentů konzervatoře Brno a Umělecký soubor Hradišťan pod vedením Tomáše Krejčího. Zde je nutno připomenout jednu skutečnost, která jaksi nebyla doceněna. Právě tato časná díla, balet Rákoš Rákoczy (1891), Janáčkova první verze opery Šárka (1884–1888) a druhá opera Počátek románu (1891–1894) zaujala nejvíce zahraniční milovníky opery včetně kritiků, z nichž některé znám i osobně. A ti jen kroutili hlavou. A při představeních se hlasitě smáli a v kuloárech po představeních se vyloženě vysmívali. A zcela právem. Jak mohlo provedení ve výše uvedeném nastudování dopadnout, jsme viděli a slyšeli 26. 11. (Počátek románu a Rákoš Rákoczy).  Bylo ostudné po všech stránkách, a to už jsem si růžovější brýle nemohl nasadit. Navíc jsem se mylně domníval, že na konzervatoři se vyučuje zpěvu a nikoli řevu. Jejich projev hlasitosti a řvaní ukazoval na nezkušenost s větším prostorem, ale od toho je dirigent, aby je usměrňoval. A zcela nehorázné pozměnění a sloučení příběhu Počátku románu s Rákošem Rákoczym režisérkou Kristianou Belcredi, navíc když původní znění obecenstvo nezná, je opravdu snad jen projevem namyšleného ega, které se cítí být povolanější nežli Janáček sám.

Nejinak se musíme postavit k instrumentaci první verze Šárky Ondřejem Kyasem, který byl pravda omezen pouze komorním orchestrem (provedení se odehrálo v prostorově stísněné Redutě 28. 11.), proto prý připsal do komorního souboru vibrafon, kytaru a baskytaru, což mělo údajně posouvat zvuk k vrcholnému, pozdnímu Janáčkovi. K tomu lze doplnit jeho citát z programu: „…doufám, že dnes poněkud omšelé a oposlouchané romantické postupy tak mohou získat ztracenou svěžest.“ Co k tomu dodat? O provedení Šárky souborem Ensemble Opera Diversa a výkonech dirigentky a pěvců raději pomlčím, abych neurážel, přece jen se nejednalo o studenty konzervatoře. Svou operní prvotinu Šárku Janáček nezavrhnul, naopak ji miloval a první verzi v roce 1918 rozšířil, dokomponoval a zinstrumentoval. Bohužel osud mu nepřál a Janáček se nedožil jejího uvedení. Je jistě záslužné předvést obecenstvu první verzi, ale lepší by bylo zůstat u provedení s klavírem.

Naskýtá se otázka, zda „časná Janáčkova díla“ vůbec uvádět? A vnucuje se odpověď „samozřejmě ano“, ale je nutno dbát na profesionální úroveň po všech stránkách a nesnažit se během osmnáctidenního festivalu provést všechny Mistrovy opery. Myšlenka je to sice dobrá, ale v praxi nezvladatelná, což se ostatně jasně ukázalo.

Závěrem dovolte krátké zamyšlení. Skutečnost, že první Janáčkovy scénické kompozice nebyly svěřeny profesionálům, lze hodnotit jako přecenění reálných možností festivalu nebo selhání dramaturgie? Nevím, v každém případě se nejednalo o dobrý tah. Dovolil by si někdo ve světě dokomponovat a provést Brucknerovu devátou, Mahlerovu desátou, Skrjabinovo Mysterium, anebo zůstaneme-li u opery, Šostakovičovy Hráče nebo Bergovu Lulu obdobným způsobem? A zvolit instrumentaci, která naprosto neodpovídá duchu díla? A zasadit děj do jiné doby, aby bylo možné pozměnit libreta a jejich celkový smysl?  Nebo je snad Janáček méně cenný než Alban Berg, že se k němu takto stavíme? Že méně je někdy více, se potvrdilo znovu. Stačilo by zaměřit festival na raná díla, svěřit nastudování profesionálům a možná bychom byli překvapeni Janáčkovou hudbou. Osud Osudu tomu rozhodně nahrává.