O návratu Meyerbeerova díla do operních domů jsme pojednávali dosti podrobně na internetových stránkách Babylonu 18. 3. 2017 v příspěvku „Renesance Giacoma Meyerbeera“, proto nyní jen stručně. Ke znovuoživení jeho oper docházelo ve větším měřítku od 90. let minulého století. V té době se uváděly opery téměř výhradně ze skladatelovy nejúspěšnější etapy – francouzského období, tedy z 30. až 60. let 19. století. Tj. z doby, kdy Meyerbeer skládal ve stylu Velké francouzské opery (jedná se o opery Robert ďábel, Hugenoti, Prorok a Afričanka). Od počátku 21. století se pomalu rozšiřuje repertoár o díla ze skladatelova italského období z let desátých a dvacátých. Na první tři opery, kdy skladatel pobýval v různých městech v Evropě, stejně jako na renesanci skladeb instrumentálních a vokálních, si ještě budeme muset počkat (kromě několika málo výjimek prozatím tato díla prováděna nejsou). V době své největší slávy napsal Meyerbeer ještě dvě komické opery, jedna z nich bývá uváděna zřídka (Dinorah), druhá (Hvězda severu) zatím nikoliv (jsou z ní občas hrána vybraná čísla, ale i to velmi sporadicky).

Lázeňské městečko Bad Wildbad v Badensku-Würtenbersku je velikostně srovnatelné s našimi Mariánskými Lázněmi. I ono leží na úpatí pohoří (Mariánské Lázně na úpatí Slavkovského lesa, Bad Wildbad na severním úpatí Schwarzwaldu). V Mariánských Lázních se konává Chopinovský festival a v Bad Wildbad Rossiniovský „Rossini in Wildbad“ (Belcanto Opera Festival). Někdy zde zařazují kromě Rossiniho jednu operu od jeho současníka. Letos došlo na koncertní uvedení Meyerbeerovy opery Romilda e Costanza v tamní Trinkhalle.

Jedná se o první Meyerbeerovu „italskou operu“. Romilda e Costanza modifikuje typus tzv. opery o záchraně („Rettungs oper“), kteréžto operní schéma se ustálilo kolem roku 1800 a bylo tehdy oblíbeno – nevinná postava je zachráněna jinou, která ji miluje. Konec je šťastný, ale děj probíhá komplikovaně a napínavě. (Nejznámější operou tohoto typu je Beethovenův Fidelio, kdy Leonora převlečená za muže se dostává do vězení, aby osvobodila milovaného Florestana.) V Meyerbeerově opeře se toto schéma objevuje s jedním podstatným rozdílem: jsou zde dvě ženy (Romilda a Costanza), které bojují za osvobození milovaného Teobalda. Dění o záchraně je překrýváno milostným trojúhelníkem – obě ženy milují jednoho muže a jsou tedy rivalkami. Teobaldo představuje typ rozkolísaného hrdiny, který sice miluje jen Romildu, ale láska obou žen k němu vytváří společný bod pro city a pocity všech tří postav. Za kruciální lze považovat scénu, kdy Romilda i Costanza vstupují v idylické krajině před gotický hrad, v němž je vězněn Teobaldo. Na zanotovanou píseň Romildy odpovídá vězeň romancí, když však zapěje roztoužená Costanza, nedočká se žádné odpovědi. Tak se rozkrývá vězňův vztah k oběma ženám, který se dál odhaluje.

Úspěch pojednávané opery při premiéře v červenci 1817 v Padově nebyl jednoznačný, a ač byla opera později uvedena v Benátkách, Miláně a ve Florencii, zájem publika se brzy obrátil k další Meyerbeerově opeře Emma di Resburgo (prem. 1819), což byl pro Meyerbeera světový úspěch. Ten se později stupňoval v Paříži kompozicemi ve stylu Velké francouzské opery. Z opery Romilda e Costanza zůstala později na repertoáru pouze jednotlivá čísla a posléze zapadla i ta. K historii našeho lázeňství se vztahuje Meyerbeerův zápis do deníku, kdy byl komponista v roce 1847 na léčebném pobytu ve Františkových Lázních – byl potěšen, ale nikoli překvapen, že tamní orchestr mu na jeho počest zahrál předehru k jeho italské operní prvotině.

Z pohledu operního dění je nutno vysoce ocenit dramaturgii Rossiniovského festivalu v lázeňském městě Bad Wildbad. Na koncertním provedení opery Romilda e Costanza se podílela dvě polská tělesa: sbor Górecki Chamber Choir, který řídil Marcin Wróbel a orchestr Passionart Orchestra Krakow, který dirigoval Janusz Wierzgacz. Slyšel jsem až reprízu 26. 7. 2019, kdy zejména před závěrem nebyla souhra obou těles ideální. Rovněž fagotista, který má rozsáhlé sólo před klíčovou velkou scénou „Ombre ferali della morte“ by potřeboval partii lépe propracovat. Uvedené drobnosti však nijak nezastiňují celkový dojem, který byl doslova ohromující. Dojem z extrémně raritního díla, o němž nikdy neslyšeli ani významně poučení milovníci operního umění, umocňovaly vynikající pěvecké výkony sólistů. Rossiniovskou operu postavenou na koloraturách suverénně zvládaly obě ženské protagonistky: Chiara Brunello (mezzosoprán) jako Romilda a sopranistka Luiza Fatyol coby Constanza. Z mužských rolí pak barytonista mexického původu Emmanuel Franco v roli negativní postavy Albertona. Nad všemi však vynikal černošský tenorista Patrick Kabongo jako Provencálský princ Teobaldo. Jednalo se o narychlo sestavenou souhru sólistů, sboru i orchestru, o čemž svědčí fakt, že někteří sólisté zpívali z not. O to větší obdiv si všichni zaslouží.