Publikum se smálo. Oni ne. A prý byli na představení, kde jsem vyprávěl, že když točil Pavel Liška show v Lucerně, tak diváci, aby se dostavili, dostali honorář jako za kompars. Publikum se zase smálo. A prý mluvím dvojsmyslně, ale oni v tom vidí jen jeden smysl. Tak jsem se snažil vysvětlovat zásady poezie, že ne dvojsmyslně, ale daleko více smyslně, protože poezie staví na podobenství, reflexech a širokosti obrazů, a proto si každý může odnášet svůj dojem podle toho, kým je, ale když si něco odnáší, ještě to neznamená, že to tak bylo míněno a že ONI nejsou publikum a nemohou se otevřít působení poezie. A proč už podruhé mě volají oni a mluví se mnou o mé práci, ale ještě nikdy se mnou nechtěl mluvit někdo, kdo pracuje v kultuře. Nad tím by se měli zamyslet. Říkali, že se DO KULTURY NEPLETOU, to není jejich věc, že se zabývají porušováním zákona, a tedy pozor na Hlavu I. Nevěděl jsem přesně, o co jde, ale pochopil jsem ze souvislostí, že o vězení. Do té doby jsem znal pouze Hlavu XXII, ale to je kniha. A taky jsem měl do té doby dojem, že když někoho nějaké umění pohoršuje, tak si najde jiné a o to, co se mu nelíbí, se nezajímá. Anebo to vypíská, eventuálně poplivá jako impresionistům první výstavu.

Změnilo se to. Jde to žalovat JIM. Možná jsou k ochraně té netleskající pohoršlivé menšiny. A vůbec, když se jim zdá, že zpívám špatně, tak ať o tom napíšou do novin, kde se o zpívání píše. Tam, zatím pokud píšou, píšou příznivě. Nebo alespoň na podzim 1976 ještě psali.

Pak mi oznámili, že jsem na představení v Čáslavské ulici řekl, když si fandové přimontovali k mému mikrofonu ještě své, že nevím, který mikrofon je do publika a který na StB. Publikum se smálo. Během večera se nás vždy vystřídalo několik zpěváků a nebylo nutno se představovat. Už před půl rokem se jedné dívky ptali, kdo to řekl. ONI nás tehdy ještě nerozpoznávali od sebe, a tak se nakonec rozhodli, když už mě tam mají, že mi to přišijou. Ale já to neřek. Řek to jinej a zdá se, že měl pravdu, jinak by to nevěděli. Uzavřeli to úvahou, že ONI se nebudou mazat s tím, aby to řešili. Od toho je národní výbor a instituce, tak ať s tím sami něco dělají. O tom, KDO jim poradí, se nezmínili. To bylo 28. září 1976. V tleskajících a zpívajících sálech nebylo slyšet ty, kteří netleskají a nezpívají, a přesto mají v taštičce magnetofon. Pak jsem slyšel, že na Supraphonu, v rozhlase, v televizi a na národním výboře byli vždy dva muži, kteří mluvili o mně nehezky. Rádio SAMO OD SEBE mě přestalo hrát, televize se už neozvala a v Supraphonu mi řekli, že třetí LP nebude.

* *

Za rodiči snad mohu. Na festival do Valašského Meziříčí už ne. Byli tam. Byli i v Olomouci za ředitelem Parku kultury, ať svým podřízeným mě zakáže. Od podzimka tu nesmím hrát. 17. 11. 1976 přišel na představení lidových písní pan Tylšar, kulturní pracovník okresního národního výboru, který býval učitelem v Kozově, vesnici vedle Bouzova. Ptal se mě, jak to, že nemám PÍSEMNÉ OPRÁVNĚNÍ ke zpěvu lidových písní a POVOLENÍ KE VSTUPU do Severomoravského kraje. Pečlivě si opisoval údaje z mé občanky. Snažil jsem se mu vysvětlit, že cenzura byla zrušena a povolení ke zpěvu lidových písní a ke vstupu do nějakého kraje se nevydává, že každý občan má právo svobody pohybu a umělecké realizace. Odvětil, že TO NENÍ PRAVDA. To by si pak KAŽDÝ mohl jezdit kam chce a zpívat, co se mu chce. Čímž říkal, že zákony jsou jedna věc a rozhodnutí úřadu druhá. Viděl prý představení Josefa Nose. Jelikož se zul na jevišti, tak proti němu ZAKROČIL a poslal stížnost na agenturu. Rázem byl Nos na dlažbě. Po takových řečech se mi zdálo hloupé mluvit o umělecké pravdivosti, síle výpovědi a záměru. To cítilo publikum. On jenom duněl. Když jsem byl na jevišti, hrabal se v zákulisí v mých textech, které jsem nezpíval a dělal si výpisky. Pak mi vysvětloval části těchto MÝCH textů. Nebavil jsem se s ním. Nevím, co v Kozově učil, ale muselo to vypadat. A tento člověk budí v Olomoucké kultuře hrůzu. Chodí po představeních a legitimuje hudebníky. Luboši Andrštovi, našemu nejlepšímu kytaristovi řekl, že svou hudbou debilizuje mládež a několik jiných lichotek.

Když v druhé půli odcházel, musel kolem mne a sálem. Tak jsem ho publiku představil. Nastalo ticho a zazněl ostrý potlesk, když se za pohledu všech a mého mlčení doprodíral k východu. Pak prý stál venku pod oknem a poslouchal. Měl na sobě šedě hnědý starší oblek, trochu ušmudlanou košili a laciné polobotky. Jízlivý úsměv a chování vtíravě důvěrné, pod paží ochmatanou aktovčičku, do které mu zřejmě panímáma dávala svačinku na šichtu. Třeba před ní utíkal a mstil se. Pečlivý úředník. Chápe funkci svého úřadu a nechápe jeho smysl. Kolik takových Tylšarů nad naší kulturou úřaduje?

* * *

Pan Zdeněk. Usmíval se a hovořil buď s příjemnou převahou, nebo blahosklonnou jedovatostí. Byl doma, kdežto já byl na policii, a tak jsme viděli svět z jiných perspektiv. Měl snahu, abych přijal JEHO objektivní vidění. To se mi nechtělo, protože jak bych potom vysvětlil, že duha je na černobílé fotografii jenom jakýsi světlejší čmouh. Tak se mluvilo o mých příjmech s odbočkami všelikams. Byl jistější než já, přesto měl daleko více otázek. Třeba:

„Tak s jakou taktikou jste sem přišel, pane Hutka?“ „Téhle otázce moc nerozumím.“ „No, jestli si budete hrát na naivního?“ Nebo: „Tak vy se zabýváte politikou?“ „To bych neseděl tady.“ „A kde myslíte, že byste seděl?“ „Někde, kde to nese peníze.“ „Ano, jistě peníze,“ povzdechl si jízlivě a já pochopil, že má na mysli dolary. Ale já ne. Já měl na mysli JEHO politiku a JEHO peníze.

„Taky bych vám nikdy nepovídal, co si myslím, kdybych dělal politiku.“

„Jste věřící?“ To mě rozesmálo. Co by ještě nechtěl vědět?

„Ne,“ ale neřekl jsem to jako Petr, který zapřel Krista, ale že tak je to jediná možnost zarazit další otázky. Usmíval jsem se.

„To jsem rád, že si také myslíte, že věřící nejsou slušní lidé,“ odvážně zadedukoval, nebo možná zaprovokoval. Většinou to nejde rozeznat a možná to ani oni nerozeznávají. Tahají z člověka rozumy a když se to daří, je to úspěšná provokace, když se to nedaří, je to odvážná dedukce.

„Znám věřící, kteří slušní jsou,“ uzavřel jsem dedukci a stabilizoval provokaci.

„Podle toho, pane Hutka, soudíte, že vyhláška ministerstva kultury se na vás vztahuje?“

„Podle toho, co jsem dosáhnul a podle článků v novinách.“

„Prosím vás, noviny!“ řekl pohrdlivě, jako by si myslel o JEJICH novinách totéž, co já.

„A víte, že nemáte žádné oprávnění k vystupování?“ „To nevím.“ „Tak jak to, že vystupujete?“ Ach ta logika!

„Promiňte, ale vy tomu nerozumíte. Nemám oprávnění brát honorář za ZPÍVÁNÍ, ale vystupovat může kdokoliv!

„Vy ale berete honorář za zpěv.“ „Už jsem vám vysvětloval, že za sestavení pořadu z věcí, které jsem napsal.“ „Ale zpíváte je.“ „Jistě, ale smlouva je na mé AUTORSKÉ DÍLO, ne?“ „Zajímalo by mě, proti čemu byste protestoval, kdyby byl u nás kapitalismus?“

„Neprotestuji. Zpívám písničky.“ Ale potěšil mě, že mě považuje za rozzlobeného mladého Ira, který MUSÍ nadávat a být VŽDYCKY proti. Že nenadávám, a dokonce se pokouším o cosi jemného a laskavého, bych mu vysvětloval zbytečně. ONI VĚDÍ.

* * *

Umělec má možnost být POUZE poslušen, nebo padnout ve společenském a sociálním žebříčku ke dnu. Umělci jsou vystrašeni. Kolem gramofonového průmyslu, rozhlasu a televize vznikají uzavřené gangy samovýrobců hudby a ze soutěží a festivalů se stal služebník naporučených idejí. Vším vládne totální pokrytectví a nikdo nemá možnost učinit nápravu.

V létě roku 1970 jsem měl s Hvězdoněm Cignerem závěrečné představení „Měsíce folku“ v později zrušeném divadle Orfeus. Těsně před koncem do sálu vtrhlo mnoho policistů se světly a kamerami. Publikum bylo filmováno, legitimováno a polovina odvedena na strážnici, kde někteří zůstali do rána. Záběry byly za několik dní použity v televizi jako reportáž z narkomanských doupat. Už tehdy jsem na mnoho scén nesměl. Hlavně kvůli vlasům. Moje fotografie se nesměly objevovat v novinách a psalo se o mně opatrně. V televizi jsem byl dvakrát, a to vždy, když jsem se nechal přemluvit, že schovám vlasy pod čepici. Na mnoho dalších scén jsem nesměl, nebo je musel opustit kvůli repertoáru. Desky s mými písněmi se nevydávaly, a i kolem lidových písní byly potíže. 12. července 1977 mi přítel zaslal poštou ZPRAVODAJ č. 2 Okresního kulturního střediska v Benešově. Na straně 10 jsem našel tento text:

UPOZORNĚNÍ – PRAŽSKÝ ZPĚVÁK Jaroslav Hutka, nar. 21. 4. 1947, bytem Neklanova 30, Praha, člen nového sdružení písničkářů „Šafrán“ MÁ ZAKÁZÁNO veřejně vystupovat a sjednávat jakékoli dohody o veřejné produkci, protože mu k takové činnosti nebylo vydáno povolení. V případě, že by někde v našem okrese své vystoupení uskutečnil, hlaste to ihned na adresu: Okresní kulturní středisko, Mírové nám. 74, Benešov.

Podivný text a podivné přiznání o porušení zákona. Lze se o to soudit? Musím se jich poptat, kdo vydal takové nařízení, kdo mě zakázal a jak to, že mi to neoznámil.

Jak zcela jiná byla pozice Aristofana, který ve VÁLČÍCÍCH Athénách mohl se svými útočnými komediemi na veřejnost, i když napadal zájem obce, válku, lid i vládce. A lid ho ochránil a prosadil. Dnes by musel projít schválením, potom by mu teprve půjčili herce, sál a PUBLIKUM. A když by neprošel, neměl by ani lid možnost ho ochránit, protože by se o něm vůbec NEDOZVĚDĚL. Takto agentura určuje, na co má lid PRÁVO se dívat a co mu DOVOLÍ poslouchat.

Rudé právo, v rámci kampaně proti českému undergroundu napsalo, že je u nás 1400 beatových kapel a potíže nemají. Toto číslo je nesmyslné, Beatových kapel, které se snaží svým uměním něco vyslovit, ať jakoukoli metodou, které zarytě věří, že hudba má jen tehdy smysl, když je svobodnou, je sotva několik desítek a všechny mají potíže základního rázu. Z osobní zkušenosti a známosti s mnoha předními hudebníky a zpěváky vím, že jedinou píseň, kterou pějí, je STRACH. Rozpolcení, do kterého se dostali, z toho, že musí obstát před agenturou i publikem, je děsivé, protože požadavky agentury a publika jsou opačné. Umělci mají strach z institucí a instituce mají strach z umění, protože se bojí publika. Těžko docenit, kolik akcí vůbec nedošlo ani ke stavu zrodu, ale popíšu tři festivaly, které byly zardoušeny zaživa.

První festival byl v roce 1973 v Náměšti na Hané a měl být přehlídkou celé mladé hudební scény v republice. Pořadatelem byl Severomoravský podnik služeb mládeže. Několikaměsíční přípravy probíhaly dobře. Nic nebylo opomenuto. Třídenní festival s třiceti tisíci diváky. Na předběžné letáky přišlo dvacet tisíc objednávek. Tři týdny před zahájením přišel zákaz. Ve dnech, kdy se měl festival konat, bylo na nádraží v Olomouci a Prostějově množství policistů a ke každému vlaku bylo hlášeno, ať cestující jedoucí na festival vystoupí, že byl zakázán. Policie procházela vagóny a kdo se jí nelíbil, byl z vlaku vyveden. Kontroly byly i na přístupových cestách. Přesto se tam sjelo několik tisíc lidí. Pořadatelé byli dotazováni policií na SKUTEČNÝ motiv festivalu.

V roce 1976 byl zakázán druhý ročník celostátního festivalu mladé hudby v Dobrušce, pořádaný ve spolupráci s Jazzovou sekcí svazu skladatelů. První ročník se podařil skvěle a nebyl důvod k zákazu. Přesto přišel. V okolí byly zase silné oddíly policie.

Též v létě 1976 byl zakázán už čtvrtý ročník celostátního festivalu folkové hudby v Českém Krumlově. Byl to festival pětidenní, minulé tři ročníky dopadly ke všeobecné spokojenosti a byly chváleny tiskem i odborníky. Byl zakázán za velmi nejasných okolností několik dní před zahájením a padlo přitom i moje jméno. Byl plakátován, ohlášen tiskem i rozhlasem a bylo prodáno množství lístků. Každému předplatiteli v republice byl poslán telegram a po celém území se do domova každého předplatitele dostavil policista, aby osobně potvrdil, že se festival nekoná a upozornil, aby na něj nikdo nejezdil. K některým lidem zašli i v dalších dnech se přesvědčit, jestli neodjeli. Ve dnech, kdy se měl festival konat, byly v Českém Krumlově pohotovostní oddíly, zrovna tak na nádraží v Českých Budějovicích.

Vše začíná od toho, že ve vedení agentur jsou lidé, kteří si kulturu představují jako službu moci. Ale tím, že snížili stavy umělců, a vyhodili každého, kdo nebyl ochoten k poslušnosti, neznamená, že VLÁDNOU. Vládnout znamená zajistit si i budoucnost. Oni pouze DRŽÍ, ale ztratili přehled, protože umění se vrátilo ke svému ZÁRODKU, k jedinci a jeho potřebě svobody. Umění se u nás realizuje neveřejně. Moc přestává zprostředkovávat, co by život ZASAHOVALO, VZDALUJE se od života a tím si určuje budoucí osud. Život se bude prosazovat bez ohledu na DNEŠNÍ STRUKTURU. Vznikají NOVÉ kruhy. O ty se zajímá policie, ale práce je marná. Život si pro svůj tok najde koryto a pokud u nás zůstávají prameny čisté, není možné je zastavit zasypáním, nebo přehrazením.

Pohybuji se po republice s kytarou deset let. Mám možnost sledovat změny na dechu a tepu publika a lidí, se kterými jsem se potkal, u kterých jsem přespal, kteří mi psali, kteří mizí a objevují se. Dívám se a ptám. S cizinou srovnání nemám, protože mi sebrali pas „v zájmu republiky“ a „ohrožení vnitřního pořádku“. Jsem v této zemi zaklet zrozením i policií. A VADÍ MI, ŽE JAKÝSI KDOSI Z TÉTO ZEMĚ DĚLÁ KULTURNÍ POUŠŤ! Města po deváté hodině večerní umírají, vesnice přes týden ještě dříve a okna se zamodrají televizním jedem. Nejsou kluby, nejsou divadla, není kam jít. V pátek a sobotu se čas od času podaří něco zorganizovat na vesnicích. Lidé z měst v tyto dny na vesnici odjíždějí a večer se vracejí zpátky. Kolik takových nočních stopařů jsem potkával a kolik jsem jich sám vozil ze svých představení domů. Jeden hoch dokonce kvůli mému představení ušel 50 kilometrů v noci domů. 10 a 20 kilometrů se bralo za normální. Mladá kultura se o víkendech na vesnicích mátožně probírá, ale nemá možnost ZAZNÍT, najít se, rozvinout, zaradovat, otevřít. Smutno je po Čechách. Úřady jsou tvrdé a policie ostražitá. Řeč mládeže zní NESPOKOJENOSTÍ, nedůvěrou, ochablostí, bezvýchodnem, absurditou a nezájmem o vše oficiální a schválené. Těžko se něco podniká, je neskutečně mnoho překážek a komplikací, že jen málokdo má odvahu a sílu něco začít. Lehce se věc zvrtne, klub je zavařen, zábava zakázána, diskotéka nepovolena. Zbývá pracovní povinnost a lidé nehledají PRÁCI, ale ZAMĚSTNÁNÍ a začínají si pozvolna tvořit prostor pro osobní i národní SOUKROMÍ. Je to stav přežívání a čekání. V lidech je únava a nechuť, ale také nadějná zarytost. Potkal jsem v různých městech hudebníky a kapely, co nikdy nevystoupili, a přesto si ušetřili na drahé nástroje a aparaturu a hrají a zkoušejí po domovech a sklepech pro SEBE a několik přátel. Zarytě a vytrvale bez možnosti uzrát před publikem, změřit si svůj talent realizací. ALE JSOU! Existují lidé divných povolání skladníků a nočních hlídačů atd., kteří se soukromě vzdělávají, hledají a píší, čtou a shánějí A JSOU! Existuje velmi rozsáhlá vrstva trampů, která si organizuje kulturu po svém, tajně a stranou všeho dění. A JSOU! Knihy se šíří v opisech, písně na magnetofonových páscích. Je to, jako by se v české kultuře nic nezměnilo od osmnáctého století. ALE PŘESTO: kolik věcí NEVZNIKLO? Kolik lidí chce hrát divadlo a nemá kde, kolik lidí píše knížky a básničky a nemá je komu odnést? Nejsou časopisy, nejsou svobodné soutěže, nejsou festivaly, nejsou… je jen úřad a direktivy prováděné jeho zaměstnanci. Kde vlastně žijeme? Kde jsme začali žít a kde dožijeme?

úryvek z rukopisu Jaroslava Hutky Utkání se skalou, který vyšel v samizdatové edici Petlice 1977, archiv Libri Prohibiti