Andrej Babiš působí jako pouliční flašinetář. Omílá pořád dokola pár stejných věcí, ale jeho produkce stále zabírá. Na únorovém sjezdu ANO 2011 opět jen zopakoval či lehce pozměnil své ohrané šlágry. O údajném zefektivnění státu, jemuž by snížil rovněž počet ministrů i poslanců a senátorů. O zlých zkorumpovaných stranách, jejichž zástupci jen korytaří v parlamentu, nemakají, pouze rozkrádají. O tom, jak zařídí, že bude líp. Prezentoval se jako fachman, co maká, takže skoro nespí, ale když si na chvilku dá šlofíka, zdá se mu o lepším Česku. Chce totiž, po vzoru Donalda Trumpa, učinit Českou republiku „znovu skvělou“.

Popsanou produkci provozuje s drobnými obměnami už několik let. A nehledě na Čapí hnízdo, dluhopisy za korunu, jimiž vyzrál na berňák či samotný kolosální střet zájmů, který obnáší spojení rolí velkopodnikatele s ministrem financí, si jeho ANO drží v průzkumech zhruba třetinu hlasů. Čím to? Kdo jsou lidé, naši spoluobčané, kteří volí či chtějí volit Babiše? Proč jim stačí vlastně tak málo – slib miliardáře: „Bude líp“? Ano, má štěstí, že nevládne v době světové ekonomické recese, leč i tak jeho dosavadní úspěch navazuje na jisté tradice a má nepříliš zmiňované a zároveň zneklidňující hlubší příčiny.

Česká společnost totiž k různým „Babišům“ permanentně tíhne od roku 1990. Viktoru Koženému hromadně upisovala tisícovku za „jistotu desetinásobku“, Václavu Klausovi nasypala hlasy, neboť vyvolával naději, že „bude líp“. Její volební chování se v podstatě moc nemění. Vždyť více než před deseti lety kraloval žebříčkům popularity českých politiků jistý JUDr. Stanislav Gross – s opsanou diplomkou o třiceti stranách. V masce milého upřímného hocha stoupal tvrdě vzhůru, za pomoci předlistopadových estébáků, jimž předal vnitro k užívání, a mágů pavlovovských reflexů z reklamních agentur. „A nevadí, že Stanislav Gross nedovede zaujmout jasný politický postoj k řadě otázek?“ byl jeden z nich kdysi dotázán zvídavějším novinářem. „My o tom víme a budeme to řešit. On už si Standa nějaké ty názory pořídí,“ dostalo se mu odpovědi.

Standa si nakonec vylámal zuby, ba zlomil vaz. Byl příliš mladý a nezkušený. Ovšem pěstoval rovněž těsné vztahy s jistým ing. Andrejem Babišem. A on s ním.

Miliardář Babiš vybudoval své ekonomické impérium, zahrnující zejména podniky chemického a potravinářského průmyslu, právě na základě velmi těsných kontaktů s politiky, byl vlastně zosobněním toho, co česká veřejnost vypjatě odmítala: prorůstání politiky a byznysu – často na samé hraně legality a v řadě případů až za ní.

Babišův vliv lze ilustrovat na situaci z května 2010, kdy potřeboval prosadit novelu zákona, jež zvyšovala podíl biosložky přidávané do pohonných hmot, kterou mu prezident Václav Klaus vetoval. Učinil tak těsně před volbami, kdy už sněmovna neměla mít čas veto případně přehlasovat. Majitel Agrofertu si však dokázal díky kontaktům v rámci celého politického spektra schůzi sněmovny zařídit a prezidentské veto prolomit pohodlnou většinou 125 hlasů. Hlasy sice dodali poslanci zvolení za sociální demokracii, komunisty, zelené, lidovce i občanské demokraty, avšak reálně šlo o neviditelnou stranu Agrofertu.

Proč se tedy divit, pokud si Andrej Babiš posléze založil stranu vlastní. Z obchodních důvodů, poněvadž v tom spatřoval lepší způsob prosazování vlastních zájmů, než pouhým taháním za nitky loutek v různých stranách napříč politickým spektrem.

A byť voliče ANO (českou veřejnost vůbec) jednání tohoto typu velmi rozhořčovalo a stávající politickou elitu lidé v podstatě považovali za pokrytecké a zkorumpované lokaje skrytých zájmů, Andreje Babiše si s podobnými praktikami prostě nespojovali. Ostatně, tvůrci Babišovy kampaně v roce 2013 zjistili, že majitele a volebního leadera ANO 2011 široká veřejnost moc nezná a jedním z hlavních cílů jejich agitace proto bylo dostat Andreje Babiše do širšího povědomí (pochopitelně pozitivně, jako kladného hrdinu v bílé košili).

Přitom o řadě případů Babišova nadstandardního vlivu na politiku a jeho využívání ve prospěch Babišova koncernu v minulosti vyšly kopy článků, kde se daly patřičné informace dohledat, a část médií je v průběhu volební kampaně sama aktivně nabízela. Bohužel, úspěch ANO 2011 ve volbách 2013 tak opět doložil smutnou skutečnost, že v České republice tvoří informovaný a politiku sledující volič, bez něhož nemůže žádná demokracie řádně fungovat, jen malou menšinu, kdežto valná část obyvatelstva představuje marketingem lehce manipulovatelnou masu.

Přitažlivost Andreje Babiše má však – kromě krátké paměti a neznalosti – i řadu dalších příčin a zdrojů. „Babišismus“ dokonce vyrostl i z některých dogmat 90. let, jež tvoří základ naší polistopadové transformace.

Asi nejsilnějším z nich je přesvědčení, prosazované Václavem Klausem, že stát je špatný hospodář, který svou obtížnou byrokracií vše jen zdržuje a dusí. Proto je nejlepší stát minimalizovat, odsunout ho téměř úplně z veřejného života, učinit z něj pouze pověstného nočního hlídače, jenž bude mít na starosti policii, armádu, emisi peněz plus pár dalších maličkostí.

Oproti tomu až nábožně vzývaným vzorem efektivity a zdrojem nadcházejícího blahobytu se stala soukromá firma operující na volném trhu. Ve společnosti, která měla za sebou trpkou zkušenost s nedostatkovým komunistickým režimem, nalezlo podobné uvažování značnou odezvu a není se co divit. Ale v kolektivním vědomí se udrželo dodnes, více jak čtvrtstoletí po pádu komunismu.

Údajná efektivita soukromé firmy se staví do kontrastu s pomalým rozhodováním na úrovni vlády, parlamentu či státních orgánů čím dál tím víc. A zdaleka nejen u nás, jde o celosvětový trend, k jehož problematickým projevům patří například a zejména Donald Trump. Může se pak ale někdo divit politickému úspěchu podnikatele, který voličům naslibuje, že bude stát řídit jako firmu, tedy moderně či – jak se též říká – progresivně? Zvláště když z věcného hlediska mají podobné argumenty něco do sebe. Vždyť moderní stát dávno mimo jiné plní roli banky, životní pojišťovny, tvůrce dopravní infrastruktury apod. Problém však spočívá v tom, že má plnit i celou řadu jiných rolí, k nimž nelze přistupovat „tržně“, a navíc je nutné dbát i na mocenskou rovnováhu, na institucionální omezení moci, aby se demokracie přes noc neproměnila v diktaturu. Daní za fungující systém brzd a protivah je pak i jistá zdlouhavost rozhodování, jež sice podnikatele může iritovat, leč pak by se měl raději držet svého zlatého kopyta.

Státní byrokracie nebo zdlouhavá koaliční stranická politika však iritují i mnohé voliče, v očích mnoha občanů zkrátka představují parní lokomotivu, kdežto Babiš či Trump jim nabízejí elektrický rychlovlak. Nevšímají si ale, že za vysokou cenu omezení ba ztráty svobody.

Vždyť Andrej Babiš zároveň tvrdí, že sen o výkonném státu lze zatím realizovat jen omezeně, kvůli nutnosti kompromisů s „dinosauřími“ politiky. Stát jako firmu by mohl řídit až po zisku jednobarevné většiny. Nicméně valná část „předbabišovských“ návrhů na změnu volebního systému se u nás zdůvodňovala právě potřebou efektivního, víceméně jednobarevného, vládnutí. Babiš zde tudíž organicky navazuje zejména na tradice politiky ODS a Václava Klause. Volání po změně volebního systému nebo po omezení počtu poslanců má politickému velkopodnikateli Babišovi jen napomoci ke koncentraci moci, k pozici technokratického diktátora (o níž snil i Václav Klaus). Avšak významná část obyvatelstva, považující parlament za „žvanírnu“ a politiky za neschopné a zkorumpované pijavice, podobným návrhům nadšeně zatleská.

V Babišovi tak ostatní české politické strany vlastně jen sklízejí to, co samy zasely. Nejen aférami, korupčním jednáním řady svých představitelů, ale i programem. Ostatně, každý politik tvrdí, že jeho prvotním úkolem je zajistit voličům prosperitu. Pravicovým receptem na ni donedávna byla podpora soukromého podnikání, levicovým přerozdělování ve prospěch nižších příjmových skupin. I ty už ale zčásti věří tomu, že Babiš se o ně postará lépe.

„Vědci se domnívají, že makakové třídí informace podle sociálních obsahů podobně jako lidé hltající společenské časopisy. Zajímají je mocní, sexuálně aktivní a bohatí. Rovněž opice se totiž domnívají, že chování těchto jedinců je klíčem i k jejich úspěchu,“ shrnula před několika lety agentura DPA výsledky výzkumu makaků, který provedli vědci z Duke University v Kurhamu v Severní Karolíně. Pozoruhodné! Vždyť i na náš lidský polistopadový vývoj to padne jak ulité, právě toto je asi jeho hlavní rys. Česká společnost se ve svém mainstreamu prostě chová jako stádo makaků a popsaný vzorec chování uctívá skoro jako náboženství – byť pod zástěrkou vznešenějších termínů jako „potřeba realizovat se“, „posunout se někam“ či „vylepšit kvalitu vlastního života“.

Andrej Babiš za to však nemůže, jen z toho mazaně těží. A kdyby ho náhodou třeba unesli Marťané, jeho osiřelých voličů se pak ujme někdo jemu podobný. Babiš tudíž není kořen zla, představuje jen jeho symptom. Mohli bychom ho vystavovat jako exemplář na Světové výstavě EXPO coby pravé zosobnění hlavního proudu polistopadového vývoje. Jde o hořké zjištění, ale je tomu tak.