Mejla Hlavsa v Pelclově knize Bez ohňů je underground vzpomíná na to, jak dělali s Pavlem Zajíčkem kulisáky v divadle E. F. Buriana: Zajíček měl roli zákulisního hybatele –během hry nechával zjevovat se na jevišti různé rekvizity, což probíhalo tak, že když byl na scéně bytový interiér, přistrčil tam Zajíček místo štokrlete patník, a když tam byla silnice, zjevilo se na scéně štokrle. Lidi řvali smíchy, což Zajíčka definitivně vytrhlo z předstírání něčeho, co není. Nezavřel propadlo, a když herečka Kateřina Buriánová při závěrečné děkovačce vyběhla na pódium, vysekla pukrle a udělala půlkrok stranou, zmizela v propadlišti, což publikum odměnilo frenetickým aplausem pro nejpovedenější kousek z celé hry. Jenomže ona to nebyla hra.

Ve skutečnosti se Mejlou popsaná divadelní příhoda odehrála, mohla odehrát jinak: patník se v pokojové scéně neocitl díky zmatenosti Zajíčka z nějaké konstruované pseudoreality, ale odkazoval k situaci, kdy je zrušen význam mezi slovy já a svět, interiérem a exteriérem: člověk si myslí, že je doma, v hotelu, v bezpečí jako kramář Matyáš Lebermayer, přičemž se ale ukáže, že hotel je chyták – člověk se chce schovat pod postel a ocitne se na cestě, ponožky, límce, vata pro vlka, ta čisťounká, bělounká, všechno je pryč, soukromí v prdeli. Z člověka je věc veřejná, autoritou posvěcená, myslí si, že si myslí, a přitom jen kopíruje cestu vytyčenou okresním úřadem posvěcenými patníky, na které močí tajný coby pes, aby se zajíci za volantem nevylekali. Patník představuje nejen lokálního fízla, je to fízl sám. Cesta se stáčí jako smyčka, která se zadrhne kolem krku marně kličkujícího hlodavce, zatímco psi štěkotem oznamují pánovi úlovek.

Zajíček ovšem není zajíc – nikdy pro smyčku kolem krku nedorostl. Odmítne nabídku volné ha ha jízdy špalírem fízlů a umístí na silnici štokrle, které není účastníkem systému pravidel silničního provozu – nemá řidičák, oprávnění k řízení čehokoli, včetně sama sebe. Hrdina tedy nejede, jak se předpokládá, sedí na štokrleti a zírá do prázdna. Na konci hry pak nechá zmizet v propadlišti herečku, protože ve skutečnosti o hru nejde. Kulisák hru ruší a přitom odkáže ke rčení: ať se na místě propadnu, jestli to není pravda. A o to právě Zajíčkovi jde – nechat mizet v propadlišti sebezáchovné instinkty, byť třeba v tomto případě zprostředkovaně. Patník, štokrle, herečka jsou v podání Zajíčkova angažmá v divadle E. F. Buriana kulturní archetypy, s jejichž pomocí autor coby jevištní dělník bourá a znovu staví svět, dnes a denně, stále dokola, od počátků časů do jejich skonání.

Patník, štokrle i zmizelá herečka, jakožto spousta dalších věcí, v přímočaré logice tehdejšího světa, či světa vůbec, přispěly k tomu, že byl posléze Zajíček obviněn z výtržnictví.  Nemohl být větší omyl.

Dne 23. září 1976 rozhodl Okresní soud Praha-západ, že obžalovaní I. Jirous, P. Zajíček, S. Karásek a V. Brabenec jsou vinni tím, že v období od června roku 1971 až února roku 1976 organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin „Plastic People Universe“ a „DG 307“, jejichž program byl zaměřen tak, že stálým opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami. – Písně samé i jejich obsah a způsob vystoupení hudebníků vyjadřovaly negativní protispolečenské rysy, hrubou vulgárnost s protisocialistickým působením, přičemž společenskou nebezpečnost jednání obviněných zvyšuje zejména ta skutečnost, že páchali tr. činnost po delší dobu a na různých místech ČSSR. 

U soudu Zajíček po pravdě uvedl, že tzv. vulgárních výrazů neužil samoúčelně ale funkčně – ta slova jsou pro něj nenahraditelná, s jejich pomocí se dostává do hlubších poloh svého myšlení. Jeho básnicko-hudební tvorba je výrazem jeho života, jde mu o jeho jednotu. Štokrle a atom.

je to co vidíš

obraz tvýho cejtění?
je to kam míříš

světlo tvýho snažení?

Kdo čte Dona Quijota pozorně, zjistí, že potulný rytíř je jediný, kdo se v celém Cervantesově tlustospisu chová racionálně. Jestli byl Magor ideolog a revolucionář, Zajíček sedí ve své jamce sám a vysílá z ní paprsky. Nepíše protesty a manifesty, koulí očima, ze strany na stranu, s žárovkou v hubě proskočí plátnem do obecenstva jako do snu, který se otočením vypínače rozzáří. Co člověka více otřese, rána pěstí nebo ticho? Jestli se Magor ve společnosti občas choval jako buran, Zajíček je apokalyptický beránek, který rozlomí sedmou pečeť.

milovat neživý a živý nevidět ve všem jenom chyby přijímat co tě voslovuje voslovit co tě vobklopuje plně prožít nepatrnou chvíli míříme k stejnýmu cíli přistupovat k věcem z trochu jiný strany neřvat zběsile a prázdně že všechno je posraný

Pavel Zajíček, stejně jako Ivan Martin Jirous nebo Fanda Pánek, je český barokní autor, který proti přímočaré vulgaritě renesance staví ticho a křik, vteřinu a věčnost. Proč chcete znamenat něco v ničem! Jsme děti radosti, mluvíme, milujeme se, malujeme, stejně jako štípáme dříví do kamen. Radost z toho, co má smysl, nebyla ještě nikdy tak intensivní, jako je dneska!

Poslední český korunovaný král Ferdinand V., řečený Dobrotivý, je Iásón sající mléko kentaurů, který nás zve na palubu Arga na výpravu za Zlatým rounem. Aby loď mohla vyplout, je třeba pod plachtovím Babylonu shromáždit padesát těch, co nic nechtěj, nic nevyžadujou. Zajíček je dvanáctý. Kolik jich sedělo kolem stolu na Zelený čtvrtek? Kdo komu bude mýt nohy! Kdo sepíše hrdinské činy argonautů! Zajíček má tu výhodu, že toho moc nenamluví, což je na dalekou cestu k nezaplacení.

vstávaj nový bojovníci

je to světlo neválčící

vstávaj nový bojovníci

žádný kurvy žádající

vstávaj nový bojovníci

v naději se radující nadšený a chápající

proč TEĎ bejt svině

proč TEĎ zaprodávat se zlu

Šestého prosince každý pytlík fazolí a do hor!
Vítáme tě, Pavle, na palubu.

Prosloveno při předání Ceny Ferdinanda Dobrotivého Pavlu Zajíčkovi 9. dne 1. měsíce roku dvoutisícího šestnáctého od Narození Syna Božího na Všebaráčnické rychtě na Menším Městě pražském 

 Pavel Zajíček: Proč TEĎ bejt svině

Magor a jeho doba