V Mnichově včera skončila tradiční bezpečnostní konference, tentokrát 54. ročník. Odhlédneme-li od nepostradatelných informací, kolik účastníci vypili vína, snědli krevet a vykouřili doutníků, prodiskutovali i některá témata hýbající současným světovým děním včetně válečných konfliktů. Sestava k tomu byla vysoce reprezentativní, v mnichovském hotelu se sešly desítky hlav států, premiérů, a ministrů, na rozdíl například od zasedání Valného shromáždění OSN v méně formální atmosféře a za účasti zástupců mezinárodních nebo i nevládních organizací. Hotel Bavorský dvůr je sice každoročně kritizován za stísněné prostory majícím sloužit současně stovkám účastníků, právě ty ale umožňují mnohá i neplánovaná setkání zainteresovaných. Diskuse o přesunu do větších prostor tak zatím vyšla vždy naprázdno.

Organizátoři se rozhodli nechat konferenci zahájit Evropany, konkrétně německou ministryni obrany von der Leyenovou a francouzskou kolegyni Florence Parlyovou. Červenou nití jejich příspěvků byla snaha po větším využití potenciálu Evropské unie coby mezinárodního aktéra, a to pomocí jak společných vojenských jednotek, tak především větší akceschopností či rozhodností za pomoci rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou i na některá rozhodnutí zahraniční politiky. Že by EU jako samostatný aktér na mezinárodní scéně měla jistě silné postavení je zřejmé, jenže byť tlak na takové změny rozhodovacích mechanismů bude sílit, jeho prosazení v praxi je zatím v nedohlednu.

Největšími odpůrci jsou nyní středoevropské země procházející traumatem přehlasování při prosazení uprchlických kvót, ovšem přes zajímavé proklamace nelze počítat s podporou ani jiných zemí. V rámci současných výzev, kdy např. válka v Sýrii místo deeskalace se naopak rozšiřuje i o země, kterých se již týkají současné bezpečnostní závazky mnoha zemí Evropy, tak bude dosáhnout jednomyslného schválení čehokoli těžší a těžší. To si účastníci uvědomují, ovšem recepty nenacházejí. A že by se mohli schovávat za recepty někoho jiného, třebas Američanů, je v podstatě vyloučené. Na konferenci je sice zastupoval ministr obrany James Mattis, oproti zvyklostem však vůbec nevystoupil a toto privilegium bylo svěřeno Trumpovu poradci pro národní bezpečnost McMasterovi. Ten se zaobíral především krizí kolem severokorejského jaderného programu, pokus o jejíž řešení ovšem hrozí pouze další eskalací. Ostatní krizové regiony ponechal jiným a potvrdil tak stávající směřování americké diplomacie k selektivnímu izolacionismu. Mnozí Evropané tak považovali za důležité poukázat na společné hodnoty, jejichž prosazování bylo vždy i v zájmu Spojených států.

Vystoupení ruského ministra zahraničí připomnělo jeho vystoupení před třemi lety, kdy se mu vehementním popíráním vojenského obsazení Krymu podařilo celý sál rozesmát. Nyní se věnoval spíše historii a steskům kvůli „protiruským“ náladám na Západě. Pokud šlo o odpověď na obvinění z vměšování do amerických prezidentských voleb, budou je teď Američané brát ještě vážněji.

Vzájemná konfrontace íránského ministra zahraničí a izraelského premiéra vyšla naprázdno, nicméně rozšiřování íránských pozic (a jeho milicí) v zemích jako je Irák, Jemen, Libanon nebo Sýrie je pozorováno se značným despektem i jinde než v Izraeli, čímž se obloukem vracíme k tématu znějícímu nejčastěji: Právě nyní se svět nachází na prahu nebezpečně mnoha válečných konfrontací. Navíc jsou v ohrožení i mnohé stávající instrumenty, jako např. dohoda o zákazu raket středního doletu nebo dohoda o íránském jaderném programu.

Postupující diverzifikaci světa i ohrožení toho „svobodného“ víceméně potvrdilo vystoupení Antónia Guterrese. Mnozí si museli připomenout, že již přes rok vykonává funkci generálního tajemníka OSN, aniž by si vůbec zapamatovali jeho jméno. Význam OSN tak klesá úměrně tomu dosáhnout konsensu na její půdě, respektive odráží rostoucí asertivitu většiny jejích členů, kteří se nemohou chlubit právě dodržováním lidských práv nebo demokratickým zřízením. Reprezentovat tak různorodý spolek zároveň ztěžuje i schopnost skutečně promlouvat do světového dění.

Nápadné mohlo být poměrně slabé zastoupení Číny, jejíž projekt novodobé hedvábné stezky mnozí vidí jako další ze způsobů určených k oslabení liberalismu coby hodnotového řádu mnoha zemí. K vypracování strategie proti čínské expanzi vyzval například stále ještě současný německý ministr zahraničí Gabriel.

Ze složení řečníků, panelů a pracovních skupin bylo zřejmé, že český názor či postoj nikoho nezajímá. To by se mohlo změnit, kdyby nějaký existoval.