Mám o sobě určitou představu, stýkám se s bližšími nebo vzdálenějšími známými, účastním se společenského života a cítím potřebu vysvětlit, co to všecko znamená. Já sám se sebou, já s druhým člověkem, já a společnost, já a metafyzika. Čtyři základní vztahy, rozměry mého bytí.

Kdybych je měl seřadit podle konkrétnosti, dal bych na první místo svůj vztah k druhému člověku. Ani sebe necítím dost konkrétně, jsem přece uvnitř toho, co vnímám, a nemohu se srazit sám se sebou. Ale přítomnost druhého člověka je fyzická skutečnost.

Společnost je skoro úplná abstrakce. Smyslově ji mohu vnímat jen jako hemžící se dav na náměstí. Zbytek, ten důležitý zbytek, si musím vybavit pomocí obecného pojmu. A když nakonec přejdu k metafyzice, zmizí i poslední stopa tělesnosti. Pojmy jako Bůh nebo dějiny, závisle na tom, jestli si zvolíme metafyziku náboženskou nebo světskou, jsou už zcela obecné.

Jak se stalo, že divadlo, které je už svým charakterem uměním fyzickým, zanedbalo první vztah (člověk a druhý člověk), který je přirozeně jeho vlastní oblastí, a vrhlo se na zbývající tři?

Vztah člověka a druhého člověka už dlouho trpí tím, že ho naše vědomí zvláštním způsobem ztrácí ze zřetele, jako by na něho chtě nechtě zapomínalo. Nechceme si vzpomenout na to, co je nám nejbližší, upíráme pohled k světům vzdálenějším a daleko méně konkrétním. Dneska se nosí zejména vztah číslo čtyři (člověk a metafyzika), hlavně v jeho světské podobě a afirmativním duchu.

K metafyzickému divadlu bych přiřadil jak Beckettovo divadlo, což není nic jiného než ustavičné zoufalství z nedostatku jakékoli světské či náboženské metafyziky. Je to tedy metafyzické divadlo, i když se záporným znaménkem.

V Beckettově divadle najdeme i vztah číslo dvě (člověk sám se sebou). Neexistuje žádná metafyzická možnost, člověk je odsouzen k tomu vnímat výhradně sebe samého, zdá se mu nepříjemný sen o sobě samém. Druhý člověk vystupuje jen v úloze přízračné ozvěny, kdežto vztah číslo tři (člověk a společnost) neexistuje vůbec.

Nejnižší, degenerovaná forma divadla o vztahu číslo dvě (člověk sám se sebou) je takzvané divadlo jednoho herce, kdy herec, zejména když je to žena, přednáší nekonečné monology o svém duševním vztahu. Pro obecenstvo je to zátěž a vyžaduje to od něho velkou dávku altruismu, hlavně když ten monolog nenapsal Beckett.

Za divadlo o vztahu číslo tři (člověk a společnost) bych považoval spíše společenské drama než politické divadlo. Politické divadlo bych přiřadil ke vztahu číslo čtyři (světská metafyzika). V praxi nejsou samozřejmě hranice tak jasné a já netvrdím, že rozhovor o divadle je možný a užitečný jedině na základě mnou navrhovaných kategorií. Je to jen jedno z možných dělení, stejně dobré jako jiné, pokud obstojí ve zkoušce střízlivé úvahy.

To znamená, že dnes je partnerem člověka v divadle buď jeho vlastní já, nebo společnost, nebo metafyzika, ale ne druhý člověk. Proč? Mohli bychom říci: protože je to všeobecná móda. Víme, že stejně jako má každá doba svou módu v oblékání či estetice, má i svůj módní intelektuální styl. A s módou nemá smysl se přít.

Možná že příčinou ochromení divadla „člověk – člověk“ je všeobecné odosobnění života. Všechno se stává anonymní, všechno se institucionalizuje, osobnost osaměla tváří v tvář různým mocnostem a „věcem“. (To je taková fráze, až nám skřípe v zubech, ale nedá se nic dělat.) Proto vidíme v divadle jen osamělé individuum a moc. Musíme počítat i s narcismem jako silnou vlnou univerzální filosofie, která pochází odkudsi z Kalifornie. Druhou možnou příčinou je to, že v divadle „člověk – člověk“ je těžší vzbudit zdání něčeho nového a objevného než v jiných. Obvinění, že „tohle není nic nového“, je ta nejtěžší urážka. Buď nám našeptává, že jde o plagiát, nebo v nejlepším případě o neschopnost ducha „vykročit na neprošlapané cesty“. Věci se nám často líbí nikoli proto, že jsou moudré nebo dobře udělané, dokonce ani ne proto, že se nám doopravdy líbí, ale proto, že jsou „nové“. „Člověk sám se sebou“, „Člověk a společnost“, „Člověk a metafyzika“ se honosí takovými systémy, které nám – závisle na novém prostoru a kultuře – mohou připadat nové, nebo se všude za nové považují. Behaviorismus a introspekce, determinismus a svobodná vůle, existencionalismus a psychoanalýza – to je to první, co nás napadne v tematickém okruhu „člověk sám se sebou“. Vlastenectví a anarchie, pozitivismus a anticivilizace, dekadence a marxistická kritika jakož i pozitivní marxistické východisko – v tematickém okruhu „člověk a společnost“. O metafyzických systémech bude lepší vůbec nemluvit, stačí zmíněné antimetafyzické divadlo Beckettovo a spousty jeho epigonů. Každý z těchto systémů byl kdysi omračující novinkou, některé jsou novinkami dodnes, opět závisle na místě a čase. A stále máme šanci, abychom v těchto vztazích vymýšleli další novinky. Je však těžké vymyslet cokoli nového v tom, co se odehrává mezi dvěma lidmi. Mohou vznikat nové intelektuální systémy, nová vysvětlení různých úrovní skutečnosti, jenže akce a reakce jsou takové, jaké byly a pravděpodobně i budou.

Zaobírat se vztahem „člověk – člověk“ by znamenalo, že by bylo nutno se trochu zaobírat i morálkou a etikou. Ani to však nevyhovuje vkusu naší doby. Toto téma odmítneme s ironickým úsměvem, pokud není zabalené do politických nebo psychoanalytických abstrakcí. Vyšlo z módy, přestalo být zajímavé. Náš zájem dokážou vzbudit nanejvýš perverznosti. (…)

Asistoval jsem při několika režiích v různých zemích, vedl jsem semináře na dvou vysokých divadelních školách. Všude jsem viděl totéž: herci dovedou skákat a metat kotrmelce, mluvit tenkým nebo hlubokým hlasem, rádi porozumí obecnému, zejména společenskému významu díla (nebo si myslí, že mu rozumějí) a s rozkoší se ponořují do hlubin duševních vrstev postav. Naproti tomu trpí překvapujícím nedostatkem psychologické fantazie, když mají pochopit partnerovu (a zároveň svoji) situaci. Často absolutně nedovedou pochopit vzájemnou souvislost konkrétních akcí a reakcí. Nevědí a nezajímá je, dokonce je ani nenapadne, že by je mohlo zajímat, proč někdo v dané situaci udělá právě to a ne jiné gesto (za předpokladu, že gesto je právě takové a ne jiné, tedy vhodné a nikoli náhodné), a ještě méně dovedou příslušným gestem odpovědět. (…)

Opakuji: herci velmi dobře rozumějí obecným motivacím, které se rozebírají u stolu. Vědí, že postava, kterou vytváří jejich partner, trpí Oidipovým komplexem nebo třídním útlakem, ale v konkrétní situaci nevědí, jestli se chce příslušná postava poškrábat na hlavě, nebo jestli by se neměla podívat doprava místo doleva, a proč. Chápou obecné motivace, nechápou konkrétní situaci. Horší je, že totéž můžeme říci i o režisérech. Vlastně jen o těch, kteří ještě vůbec něčemu rozumějí.

Neobviňuji herce. Jsou to jen děti své doby a na jejich příkladu chci ještě vysvětlit tezi, že sice všemu rozumíme, ale nedokážeme zjistit to, co je nejbližší, přítomnost druhého člověka, bez níž nemůžeme existovat, ale přitom nevíme, co si s ní počít. (…)

Jak jsem už řekl na začátku: mé bytí je určeno čtyřmi vztahy. Jsem jen proti tomu, že ten jeden očividně zanedbávají, právě ten, který je důležitý i v poměru k ostatním třem. Uvědomme si, že ať vzlétneme nevímjak vysoko do nebe abstrakcí, nic nedokážeme bez člověka, který je dole na zemi. Bez něho by nevznikl ani náš vnitřní svět, bez jeho obrazu by se neobešla ani naše nejvlastnější fantazie. Nikdy nevidím království bez krále, republiku bez prezidenta, vlast bez krajanů. A pokud jde o metafyziku, těžko si představit scénu, ve které by se víra nebo dějiny předvedly obecenstvu jinak než prostřednictvím herců.

Původně vyšlo: Babylon, 17. 10. 2011, Literární a výtvarná příloha, s. 2, přel. hst.