Holocaust bohužel patří jednou pro vždy k individuální i kolektivní židovské identitě, respektive k jejím projevům směrem dovnitř sebe i dovnitř komunity, a samozřejmě i navenek. To se odráží na prožívání a jednání Židů žijících po celém světě i na politice státu Izrael. Je však třeba neustále připomínat, že Židé o tuto součást své identity nikdy nestáli, že jí byli pohlceni zcela nedobrovolně. Té hrůze se prostě nelze vyhnout, musíte ji nějak zpracovávat, i když o tuto zkušenost nestojíte.

Tlustá čára – žádná čára

Mýlí se autoři, kteří připisují tuto součást židovské identity faktu, že se o šoa učí na školách, veřejně diskutuje, píše, točí filmy, hrají hry, že se toto téma politizuje apod. Ve skutečnosti tato identita vyrůstá z holocaustu samého, je jeho následkem.

Minulost nás vždy dožene, bez ohledu na to, jak tlustou čáru za ní uděláme ve své mysli i ve veřejném prostoru. Zkušenosti prarodičů a rodičů, jež dědíme prostřednictvím mezigeneračního přenosu, ostře vymezují hranice mezi dobrem a zlem, které dnes kdekdo relativizuje, jako by šlo o závod, kdo dříve zahltí ovzduší smogem slov zbavených obsahu. Známý psycholog Viktor Emanuel Frankl, osvětimský vězeň číslo 119104, popsal tuto hranici na základě vlastní bolestné zkušenosti:

„Trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor. Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jak ho poznala generace naše. Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“ (V. E. Frankl: A přesto říci životu ano. Karmelitánské nakladatelství Kostelní vydří, 1996.)

Dopad holocaustu na psychiku obětí

Pro ty, kteří se podobnou tématikou nezabývají, nabízím pro lepší pochopení následujícího textu stručný náhled na zjištění odborníků, kteří se po listopadu 89 začali zabývat posttraumatickými stresovými poruchami u lidí přeživších holocaust a jejich přenosem na potomky. Dokument Rafael institutu, který se krom jiného zabývá psychoterapií přeživších i jejich potomků z druhé a třetí generace, zpracovává téma „dopad holocaustu na psychiku obětí“:

„Chceme-li těmto lidem porozumět a dobře o ně pečovat, můžeme se odvolávat mj. i na dvě diagnostické kategorie obsažené v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Jsou to posttraumatická stressová porucha a přetrvávající změna osobnosti po katastrofické zkušenosti. Toto diagnostické zakotvení je důležité pro naši orientaci, avšak zdaleka nevyčerpává, nevyjadřuje míru a druhy poškození, které holocaust způsobil. Naše vlastní práce jakož i práce kolegů zahraničních vedou k nezpochybnitelnému závěru, že dopad holocaustu na psychiku a vztahy zahrnuje i poškození další; především je to mezigenerační přenos traumatu – holocaust se dotýká také generací dalších, a to každé způsobem specifickým. Pro porozumění specifickému obrazu generací dalších je dobré připomenout okolnosti vzniku poškození.“

V článku Transgenerační přenos traumatu a možnost uzdravování píší jeho autorky, psychoterapeutky Helena Klímová a Věra Roubalová (má žena, taktéž ze židovské rodiny), o své letité zkušenosti s psychoterapií v rámci projektu Rodiny po holocaustu:

„Naši první klienti přicházeli jednak z řad členů Židovské obce, zejména pak na doporučení kolegů a známých. Psychoterapeutická skupina, která vznikla na jaře 1997, byla otevřena těm, kdo přežili holokaust, a členům rodin. Nyní většina členů skupiny patří ke druhé generaci. (Dnes již i ke generaci třetí – fk). V průběhu let bylo možno shledávat, jak se odlišují od ostatních klientů psychoterapie. Výrazně častěji jsme v naší skupině shledali:

• poruchy rodinných vztahů, osamělost a symbiotické závislosti,
• častou nemocnost – depresivní poruchu a psychosomatické poruchy,
• sklon dostávat se opakovaně do situace oběti,
• sklon k prožívání pocitů viny,
• jídlo jakožto hodnotu významnou, symbolickou a spočívající v centru různých poruch,
• soucit, identifikaci s ostatními ohroženými lidskými skupinami,
• potřebu pečovat o život ve všech podobách, zájem ekologický,
• vyšší vzdělanost, vyšší profesionální postavení členů, zájem o pečující profese,
• časté cestování, zejména za příbuznými po světě,
• delší dobu docházení do skupinové psychoterapie,
• roli v původní rodině popsanou jako „sváteční svíce“ – jedinec na sebe (případně mezi sourozenci) bere úlohu nápravce osudu.

Tyto znaky vystupovaly do popředí různě v různých obdobích života skupiny podle jejího složení, nicméně určitý cluster setrvává. Obsahuje jak poruchy, tak projevy posttraumatického růstu (oboje se může vyskytnout u jedné osoby současně).“

Transgenerační přenos traumatu se možná přenáší i biologicky. Z výzkumu neurologa Ivana Rektora z Masarykovy univerzity vyplývá, že prožitá traumata se projevují u dalších dvou až tří generací.

„Jsme pravděpodobně první, kdo ve větším rozsahu zkoumá i třetí generaci, to znamená generaci vnuků. Celý náš výzkum je postaven na vyšetřování, na odebírání testů, snímání magnetických rezonancí mozku u přeživších a u generace jejich dětí a generace jejich vnuků ve srovnání s českou populací, která ve své rodinné historii holocaust nemá… Vidíme u nich určité změny na takzvané funkční magnetické rezonanci… K našemu překvapení jsme zjistili velký strukturální rozdíl ve struktuře mozku. Obecně se dá říct, že i 73 let po válce se mozky přeživších holocaust po stránce strukturální liší od kontrolních osob. Především ve strukturách, které souvisí většinou s emocemi nebo s pamětí,“ popisuje Rektor dosavadní výsledky výzkumu. Pro potvrzení závěrů výzkum dále pokračuje.

Nepopsatelné pocity

Jako každý, i já bych byl nepopsatelně radši, kdyby se má židovská identita (součást mé identity celkové, otec byl Čech) od šoa neodvíjela, tedy, kdyby k němu nedošlo. Hluboké a nenapravitelné poničení osobnosti přeživších odskákaly i následující, poválečné generace, tedy i já. Mezigenerační přenos traumatu má neoddiskutovatelný vliv na životy Židů – i potomků dalších lidí přeživších nacistické koncentráky – podnes.

Moje maminka byla Židovka z ortodoxní rodiny, která se z Haliče (polský Sanok) přesunula zprvu do tehdy československého Mukačeva a poté postupně do Ostravy a Prahy. Nastupující sionistické hnutí, sociálně-ekonomické a další vlivy vedly za první republiky mnoho mladých Židů k levicovým postojům a odklonu od náboženství. Máma byla z chudé rodiny (z jedenácti dětí, z nichž některé brzy po narození zemřely), takže to platilo i pro její sourozence a pro ni.

Někteří mí strýcové během třicátých let přesídlili do Palestiny, dva z nich bojovali proti Hitlerovi, jeden v britské armádě v Africe, druhý se přidal k srbským partyzánům. Máminy rodiče (mé prarodiče) zavraždili nacisté v Osvětimi. Máma a její sestra prošly Terezínem, Osvětimí a jedním z pobočných táborů koncentráku Flossenbürg, kde je věznitelé nutili k  vysilující otrocké práci. Ke konci války se, po pochodu smrti, opět ocitly v Terezíně, kde je osvobodila Rudá armáda.

Jako člověk z „druhé generace“ (přímý potomek přeživšího) jsem dělal a pociťoval věci, jimiž jsem se lišil a které jsem si nedovedl vysvětlit. Například jsem byl při výchově svých dětí přehnaně úzkostlivý i při maličkostech, natolik, že se to vymykalo okolnímu chování rodičů. Strašně mě rozčiloval přístup dětí k jídlu, které jsem jim uvařil – někdy jsem až zuřil, když nechtěly jíst nebo nad jídlem ohrnovaly nos. Byl jsem vždy alergický i na drobné nespravedlnosti, kterých je život plný. Vždycky mě dovedla doslova pobouřit i běžná bezohlednost, s níž se k sobě lidé navzájem chovají: drobné okrádání zákazníků v obchodech a hospodách, nesundání batohu v přeplněném autobuse, předbíhání ve frontě apod.

Měl jsem po celý život pocit prázdnoty „tam uvnitř“, častou neschopnost cítit a prožívat životní dary a záchvěvy naplno, se skutečnou radostí a do hloubi. Prožíval jsem mnohokrát utrpení mé mámy i dědečka a babičky, které jsem nepoznal. Špatně se to vysvětluje: nejen ve snu, ale i v bdělém stavu se náhle nechtěně ocitnete v koncentráku a prožíváte své představy o utrpení lidí, které tam nacisté zavřeli, nejčastěji vašich příbuzných. Pokud máte takový pocit obecně, za všechny koncentráčníky, není utrpení mírnější, je trochu jiné, ale stejně intenzivní. Zřejmě proto, že evropští Židé byli odsouzeni k likvidaci jako celek – za sobě rovné je nepokládali nejen nacisté a stalinisté, ale i mnoho dalších lidí z různých koutů Evropy.

Příčiny výše popsaného jsem začal chápat až v momentě, kdy jsem se seznámil s přenosem traumat jak teoreticky, tak prakticky – docházel jsem relativně dlouho do sebezkušenostní skupiny složené z lidí druhé generace.

Druhá generace

Vnitřní pocity příslušníka druhé generace popsala americká novinářka a spisovatelka Helena Epsteinová v knize Děti holocaustu (Volvox Globator, 1994). Epsteinová se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 emigrovala celá rodina do USA. O svých pocitech přitom píše:

„Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly.“

Helena Epsteinová, tak, jako mnoho dalších Židů druhé generace, uzavřela své pocity už v dětství do „železné skřínky“ a „pohřbila co možná nejdál od mozku“. Věděla přitom, že jednoho dne bude muset tu železnou krabici vyvléct na světlo a potřebovala k tomu „najít nějaký trik,“ jenž by jí umožnil prosekat se „pásem znecitlivění“, který se vždy, když ke skřínce postoupila blíž, znovu vytvořil. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity, vedle svých, popsala v Dětech holocaustu.

Nemívám obdobné „reminiscenční vstupy“ (flashbacky) v tak konkrétních obrazech jako Helena Epsteinová. Spíše jde o směs rozumového zvažování a vnitřní bolesti. Nejsilnější to bývá při radikálnějších vnějších impulsech. Například při neonacistických pochodech romským sídlištěm (proti mnohým jsem na místě protestoval) se někdy pocitově ocitám v koncentráku se svými blízkými. Nevidím je, ale vím, že tam jsou se mnou. Rozum mi říká obvyklé věci: neboj se, je to jenom jako…, ale zároveň dodává, že totéž může čekat mě a mou rodinu, všechny, kdo se zlu znelíbí tentokrát. Promýšlení provází bolest vycházející z nejhlubších zákoutí mozku, v kombinaci s pocitem prázdnoty a umrtvující bezmoci.

Můj blízký příbuzný, dospělý člověk ze třetí generace, měl nedávno v metru intenzivní pocit, že se ocitl v plynové komoře.

Udělám, co je v mých silách

Vědomí, že zlo se může vrátit, mě provází po celý život, někdy je slabší, někdy silnější, varovnější. A nejsilněji to mám v posledních letech. Zřetelně vidím, že dnes je lidem válečná zkušenost mnohem lhostejnější, než tomu bylo třeba v šedesátých letech, kdy lidstvo prožívalo pozvednutí z válečného svinstva. Nové generace dávaly hlasitě najevo, že chtějí jiný svět než jejich rodiče: studentské a další nepokoje ve Francii, Německu, Japonsku a dalších zemích, beatníci a hippies v USA… Rodila se úžasná díla. Poezie, divadlo, kinematografie, hudba a další umění prožívalo, z dějinného pohledu, jeden ze svých vrcholů, z něhož čerpala i sedmdesátá a osmdesátá léta. Člověk měl silnou potřebu dokázat sám sobě, že není jen predátor.

Dnes se nejen na internetu vyskytuje poměrně dost lidí, jimž přestávají vadit extrémní názory a kteří začínají uznávat násilné řešení problémů za správné. Či, zatím v krajních případech, jimž se po plynových komorách jako prostředku nápravy světa stýská a rádi by se k té „zlaté době“ vrátili. V Evropě i USA se k moci derou nacionalističtí a xenofobní populisté, rasisti, protofašisté a další extremisté všeho druhu. Společenská atmosféra je více než napjatá, i proto, že jsme již dávno překročili hranice přijatelného a pozvolna směřujeme, řečeno s Viktorem Franklem, k tomu člověku, který vynalezl spalovací pece. Prožíváme opak onoho pozvednutí z válečného svinstva z 60. let, tedy: opět se do něj noříme.

Přeživším, většinou již devadesátníkům, se vrací bytostný strach z přítomného a budoucího dění, mnozí z nich sdělují svému okolí, že jim dnešní doba silně připomíná konec 30. let, tedy roky bezprostředně předcházející druhé světové válce, v nichž fašismus hrál podstatnou roli nejen v Německu a Itálii, ale například i u nás během tzv. druhé republiky. Tytéž pocity, vyfutrované konkrétními příklady a dobrými argumenty, mají i mnozí jejich potomci, včetně mě, pochopitelně. Napsal jsem na toto a související témata nespočet článků, odráží se to i v mých básních a povídkách.

Zas a znovu sám sebe ujišťuji, že udělám vše, aby se TO nemohlo opakovat. I u mě, jako u dalších potomků koncentráčníků, jde o celoživotní záležitost, protože rána, která během šoa ťala do dna lidské duše, je nezhojitelná. Holocaust není něco, co pověsíte na ramínko a jdete klidně spát. Je vaší součástí, kterou nechcete, ale žijete jí a poměřujete jí dění ve světě i u nás.

Záchrana veškerého stvoření

Mnozí Židé se rozhodli pro pomáhající profese, jsou z nich lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, psychoterapeuti, sociální pracovníci… I to je důsledek jejich identity spojené se šoa: pomoc potřebným zachraňuje svět. „Rabi Nehemja napsal: ,Hodnota jediného člověka se rovná (hodnotě) celého stvoření.´ Židovští učenci zdůrazňovali striktně individualizované morální jednání, které připisuje člověku, jenž zachrání lidský život, zásluhy za záchranu veškerého stvoření.“ (Micha Brumlik: Judaismus. Grada Publishing, 2012.)

Další, jako já, volí z obav před budoucností cestu veřejného angažování se, v lidsko-právních či ekologických neziskových organizacích nebo v médiích. Píší knihy a články, natáčejí filmy, píší divadelní hry, hrají a zpívají autorské písně, které kritizují současný a berou se za přijatelnější svět.

Můj cit pro spravedlnost, za jehož rozbujelost vděčím i přenosu traumat mých předků, mě v souladu s mým židovstvím vedl k ochraně lidských práv a k obraně menšin, nad nimiž se část většiny cítí nadřazena – mám samozřejmě na mysli Romy a migranty. V prvním i druhém desetiletí tohoto století jsem zprvu pomáhal uprchlíkům a dalším migrantům v neziskové organizaci Berkat (InBáze), poté Romům ve společnosti ROMEA, s níž spolupracuji dodnes. Mé články na jejím zpravodajském serveru Romea.cz se zabývají životem lidí v ghettech, extremismem, lidskými a občanskými právy, situací ve společnosti apod.

Kdy začíná holocaust?

Jestliže se zlo nemá opakovat, je třeba mu čelit už ve chvíli jeho vzniku – když je již v mysli mnohých ukotveno jako možné řešení problémů, je pozdě. Holocaust nezačal v plynových komorách vyhlazovacích táborů, ale v momentě, kdy byla vybraným skupinám lidí upřena důstojnost. Jak toto společnost přijme jako normu, je poměrně lehké transportovat uměle vytvořené nepřátele mimo dohled, mučit je a vraždit. Takového násilí se přeci nedopouštějí jacísi ďáblem vyvolení tajemní jedinci, ale obyčejní lidé, jako jsme my. Příkladů, které to potvrzují, najdeme mnoho. A myslí si to dost lidí, kteří se zabývají holocaustem a jeho následky.

Vzpomeňme na jugoslávské války v 90. letech minulého století. Lidé tam prováděli ta nejhorší zvěrstva, rovná těm nacistickým a bolševickým, sousedi sousedům. Byl jsem na přednášce jednoho psychoterapeuta žijícího v Holandsku, jehož klienti byli i lidé z Bosny. Jeden z nich se zmítal v protichůdných pocitech: dva sousedé, srbští nacionalisté, mu znásilnili těhotnou manželku, potom plod z jejího břicha vyřízli a ukřižovali ho na dveřích od domu. Muž poté oba muže našel a z pomsty je zavraždil. Měl výčitky, že nebyl doma, aby ochránil ženu, byl šílený z její smrti i smrti jeho potomka, způsob, jakým byli sprovozeni ze světa, ho deptal. A zároveň měl výčitky, že zabil dva lidi – ještě docela nedávno sousedy a přátele, jak se domníval. (Omlouvám se za konkrétní drsný příklad, ale mám za to, že bez nárazu na realitu lze jen velmi těžko pochopit pocity lidí prožívajících hrůzu svou či svých předků. A není od věci vědět, čeho všeho je člověk schopen.)

Srovnatelné příklady násilí popisovali někteří uprchlíci z Afghánistánu, kteří požádali o pomoc u nás, když mně a dalším lidem z neziskovek popisovali chování příslušníků Talibánu.

Po odsunutí nacistických armád na východní frontu zbývaly v Polsku téměř tři miliony Židů, které bylo v souladu s konečným řešením „nutno vyhladit“. Postaral se o to 101 policejní prapor, skládající se z mužů, kteří nebyli dostatečně zdatní, aby se mohli stát součástí bojových jednotek. Americký historik Christopher Browning to rozebírá v knize Obyčejní muži (Argo, 2002):

„Konečné řešení v Polsku pro ně znamenalo, že někdy museli postřílet všechny, jednoho člověka za druhým, jindy zase nemocné, slabé, přestárlé a děti a násilně deportovat všechny zbývající. Proměna této skupinky obyčejných mužů, z nichž jen 25 až 30 % bylo členy nacistické strany, v masové vrahy, byla poměrně rychlá a postihla většinu. 80 až 90 % dotyčných mužů ve vraždění pokračovalo, zatímco pouze 10 až 20 % z nich to odmítlo, požádalo o uvolnění nebo se zabíjení vyhýbalo.“

Mnohokrát zmiňovaná a citovaná Hannah Arendt, která sledovala proces s Eichmannem, poukázala na to, že tento člověk nebyl žádná zrůda: „Byl až děsivě normální, měl pocit, že nic špatného neudělal; a necítil by sebemenší výčitky svědomí, kdyby nacisté zvítězili a on mohl dovršit konečné řešení.“ (H.A.: Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. 1995, Mladá fronta.)

A konečně: „Hrůza spočívá v tom, že nacisté byli lidští, nikoli nelidští…,“ řekl Jehuda Bauer z izraelského památníku šoa Jad Vašem na pražské konferenci Fenomén holocaust (1999).

Genocida začíná v našich myslích. Právě proto, že v člověku je vedle dobra ukryto i zlo a schopnost naplnit jej v praxi, je třeba být ostražitý a brát projevy nesnášenlivosti a nenávisti vážně. Jsou to tyto emoce, které mají potenciál přenést některé lidi přes předchozí bolestné zkušenosti, jakoby neexistovaly. A přehlédnout varování je snadné, když máte vypnutou signální soustavu.

Zneužívání holocaustu

Neříkám v tomto textu nic objevného, ale podstata věci se ve veřejné diskusi z různých důvodů vytrácí. Asi tím nejčastějším jsou debaty o zneužívání holocaustu, které posouvají smysl židovského utrpení kamsi do virtuálního světa.

Ano, představitelé státu Izrael to občas přeženou, když používají holocaust k ospravedlnění svého chování. To ostatně bývá i předmětem kritiky ze strany izraelských médií či židovských intelektuálů. Pro příklad uvádím názor izraelského historika a novináře Toma Segeva, který ve své knize Sedmý milion hovoří o manipulaci či politickém zneužívání holocaustu. Tuto knihu nedávno připomněl časopis Babylon článkem politologa Josefa Mlejnka ml.

Kupříkladu o někdejším premiéru Menachemu Beginovi uvádí Segev i toto: „V době, kdy Begin spravoval premiérský úřad, znamená šoa úhelný kámen filosofie státu Izrael a politiky jeho vlády. V červenci 1981 zdůvodnil zničení iráckého nukleárního zařízení slovy: ‚Musíme chránit náš národ, protože půldruhého milionu jeho dětí zavraždili hitlerovci v plynových komorách.‘ Často srovnával Jásira Arafata s Hitlerem a mluvil o něm jako o ‚dvounohé bestii‘ – takto před mnoha lety označil Hitlera. Palestinskou národní chartu OOP porovnával s Mein Kampf. ‚V dějinách lidstva nikdy nebylo ozbrojené organizace tak nenávistné a opovrženíhodné, kromě národních socialistů,‘ rád říkával. V červenci 1982, v předvečer invaze Izraele do Libanonu, řekl Begin členům kabinetu: ‚Víte, co jsem udělal a co jsme všichni udělali, abychom předešli válce a ztrátám životů. Takový je ovšem náš osud v Izraeli. Není jiného řešení než nezištná válka. Věřte mi, alternativou je Treblinka a my jsme rozhodli, že nebude víc Treblinek.‘ … V dopise prezidentu Ronaldu Reaganovi napsal, že díky zničení Arafatova hlavního stanu v Bejrútu se cítil, jako by vyslal izraelskou armádu do Berlína, aby zničila Hitlera v jeho bunkru.“

Jak následně píše Josef Mlejnek: „Segevovy názory odpovídají spíše postojům izraelské levice, nikoliv nacionalistické pravice, k jejímž předním vůdcům Begin patřil. Nicméně pokud stát Izrael legitimizuje skoro veškeré politické kroky dědictvím holokaustu, posiluje tím u svých politických protivníků tendence k ,osvětimské lži´, ke zlehčování ba přímo k popírání šoa. Výklad patrně nejstrašlivější historické události je tak dodnes předmětem politických (tj. hlavně mediálních) bitev. Nabízí se proto všetečná a zároveň hořká otázka, zda, řečeno s Elie Wieselem, nepřítel v tomto ohledu (alespoň zčásti) nedosáhl svého cíle.“

Ani mně takové počínání politiků a dalších veřejně činných osob příliš nesedí, asi proto, že nechci být v roli oběti a nechci kvůli tomu přivádět druhé do role obětí, tentokrát mého vlastního konání. Dělám proti zlu, co je v mých mravenčích silách, protože nechci, aby se takové násilí dělo komukoli dnes, a také proto, že takto se dokážu bránit zničujícímu pocitu nespravedlnosti, který mi, vedle pozitivních impulsů (posttraumatický růst), přináší mezigenerační přenos traumat.

Šoa jako radar

Lidé z následujících generací mohou leckdy vidět věci a dění svobodněji, ve smyslu osvobozování se od následků šoa, a v širších souvislostech, jelikož více svobody může umožnit i širší rozhled. Psycholog Pavel Roubal (syn mé ženy z prvního manželství), příslušník třetí generace, na základě svých zkušeností reagoval na hlavní témata tohoto článku následovně:

„Holokaust vytváří úzkost. Dvacet let léčím hlavně lidi s úzkostí. Pokud se mají uzdravit, většinou potřebují zvládnout žití v přítomnosti, získat zpět sebevědomí, že si s mezilidskými situacemi poradí, i při nepřízni osudu. Naučí se přijmout ztrátu. Holokaust je silné téma. I ohrožená demokracie, i klimatické změny, i hlad a chudoba. Nesrovnávám to, ale princip mi přijde stejný. Můžu žít, když jednám na základě úzkosti?

Mám hlavně otázky a přemýšlím o nich. Celou svou historii Židé putovali za lepším životem. Nakonec ho snad našli v Americe. Ale stejně jsou dodnes menšinou, tedy imigranty. Výjimkou je právě Izrael – tam konečně vzali svůj osud do svých rukou a postavili ho na boji. Bojím se, že to každý Žid musí přijmout, že jako Žid je buď věčný uprchlík v cizí zemi, nebo bojovník ve své. Ti kdo to pochopili a přijali před válkou, jednali ještě včas. Podle mě má smysl žít ekologicky, i kdybychom klimatické změny nezpůsobili a ony byly jen projevem cyklu. Stejně tak má smysl bránit menšiny a demokracii, i kdyby to nemělo vliv na cyklus střídání totalit a svobody, míru a válek. Myslím, že v tom je rozdíl mezi přemýšlením první a druhé generace, které většinou nepřekročí stín svojí úzkosti, a dalších generací, které se vrací k zdravému vidění světa.“

Jak vidno i z předchozích příkladů, pohledy na to samé dění a pocity z něj plynoucí mohou být rozdílné a (oba, všechny) pravdivé zároveň. Izraelští představitelé (a Begin byl jen jedním příkladem) někdy politizují šoa, čímž asi škodí i Izraeli a Židům vůbec. Avšak zjevně k tomu mají vážný důvod, jímž je holocaustem hluboko zakořeněná obava ze ztráty toho, co v jejich očích brání návratu neblahé minulosti.

Ba dokonce tím přeháněním mohou někdy i napomoci ostatním. Přeživší a jejich potomci mají větší dispozice pro rozeznávání nebezpečí než lidé, kteří v rodině nemají osudovou koncentráčnickou zkušenost. „Není to tak, že bychom my Židé kvůli šoa neviděli ostatní masakry, nýbrž že nám právě šoa v našich hlavách umožňuje ostatní masakry vidět a předvídat. Šoa funguje jako radar,“ zdůraznil známý fakt francouzský filozof Bernard-Henry Lévy (Respekt, 4. – 10. 3. 2019). Svět asi vážně nebude černobílý.

Odpověď na otázku položenou v Mlejnkově článku je z mého pohledu jednoznačná: ano, nepřítel zčásti dosáhl svého cíle – je však třeba také vědět, že to ani nemohlo dopadnout jinak. Podstata tohoto problému ovšem leží jinde než v politizování samém:

Ani ti lidé, kteří se takové politizace dopouštějí, si tu část své identity, jež je založená na holocaustu, nevybrali dobrovolně. Náboženství můžete přestat praktikovat, čímž přestává být silnou součástí vaší identity. Zůstává tam, ale dáváte přednost jiným identifikačním znakům. Ani vlastní kultury se nezbavíte, můžete však přijímat vlivy jiných kultur a zahrnout je do vlastní identity, jak to běžně dělají Židé v diaspoře.

S holocaustem to však udělat nelze, máte jej vyrytý diamantem do své skleněně křehké duše.