Vážený čtenáři,

k třicátému výročí Velké sametové revoluce jsme udělali rozhovor s jedním z tehdejších aktérů Pavlem Bratinkou, který byl už na začátku normalizace přesvědčený o tom, že se dožije pádu komunismu ještě v relativně mladém věku – v roce 1989 mu bylo třiačtyřicet. Měl snad křišťálovou kouli? To se dovíte na straně jedna a dál.

Petr Mach na straně 3 rekapituluje uplynulých třicet let ne příliš povzbudivě a Pepa Mlejnek mu o pár stránek dál přizvukuje: When there’s no future, how can there be sin? To se taky ptám Mirka Vodrážky, když se snaží Bondyho texty naroubovat na StB a naváží se do něj, že byl fízl, ačkoli Bondy fízl nebyl, i když byl – chytrýmu napověz, blbýho kopni. Podle Vodrážky oddělovat umění od postojů autora je západní „specializovaný“ pohled. „V undergroundu jsme však věci viděli jinak a v jednotě,“ tvrdí. Není to pak ale jako v Číně? Není umění uměním právě proto, že jeho autor může být úplný hovado a svině? To není tvrzení, to je otázka.

Jaký je ale smysl života jednoho mravence? ptá se naproti tomu Machovec v posledním vydání svého Smyslu lidské existence. „Věru žasneme nacházejíce u mravenců, těchto bytostí vzezření tak skromného, celý stát, průmysl, zařízení, o kterých jsme se domnívali, že jen my máme na ně monopol,“ píše slovutný Flammarion, ne sice o Číně, ale o mravencích. K tomu viz David Bartoň na straně II přílohy. Hned pod ním se rozepsal Viktor Šlajchrt o posledním Chudožilovovi, skvělý, Chudožilov existuje!

Káju Gotta jsem měl docela rád, no kdo by neměl, to by musel být úplný škarohlíd, něco jako Franta Kostlán, podle kterého kazil lidem vkus. Asi jo, když si ho ale kazit nechali…

Tohle číslo je ale především cikánský, pročež jsme zajeli s Františkem Kostlánem na romské sídliště v Krupce u Teplic, kde jsme se sešli s místními ve sklepě jednoho gádža, který má jen základní školu a jako koníček překládá německé středověké kabalistické texty – už má přeloženo osm set stran.

Rozhovor jsme udělali s Jožou Mikerem, místním vajdou, který má úžasný rodokmen, viz na straně I přílohy a pak na konci. Mimo jiný tvrdil: Tetut nane, Rom tu dela – když nemáš, Rom ti dá. Tetun hin a nades – když máš a nedáš, Rom tu tatčourela – Rom tě okrade. To mohu potvrdit. Jednou jsem přespal za Mníškem nad Hnilcom v cikánské osadě, byl jsem po deseti dnech vandrování úplně dutej, a když jsem druhej den řekl, že jedu stopem do Prahy, nedali jinak, než že musím jet vlakem a vnutili mě peníze na cestu. A to jsme byli dva.

Na straně III přílohy se můžete podívat do knihovny Jany Hejkrlíkové. Víte, co je: E luma denašel /perdal e blaka. /Imar guľile o čerešňe /phenďom mange? To veršuje Renáta Berkyová hned nad ní.

Kdysi dávno se setkali na půdě obři a liliputáni. Bůh dobře věděl, jak to dopadne, proto se rychle vytratil a přenechal rozhodnutí na dětech a jak to tedy dopadlo? To se dozvíte na další straně od Ivety Kokyové. Hned za ní Jan Horváth Döme vzpomíná na své rodiče: Nemusíme se stydět za své romství. Musí se žít poctivě, hezky, jak chce Bůh. Děkovat Bohu za každý den. Já děkuji i svým rodičům. Ať jim dá Bůh lehkou zemi, naši českou. Zůstávejte s Bohem!

Člověk by si řekl, že takovýhle svět už neexistuje. Staré Čechy přežily už jen v povídkách Romů. Tak někdy zase příště.

Číslo jsem tentokrát vyzdobili mým oblíbeným Otto Muellerem.