Když si tak v duchu listuji knížkou, kterou napsal můj život, neodbytně se mi vrací vzpomínky na některá životní období a zážitky. Jako malý jsem si celý den hrával venku s dětmi. Bydleli jsme pod lesem, blízko řeky. Rodiče mě hlídali, pozorovali a dbali na to, aby mi nebyla zima a neměl jsem hlad. Když jsem nešel domů na oběd já, přišla za mnou s plným kastrůlkem máma. O jídlo jsem se podělil i s ostatními a oni zase na oplátku se mnou. Na dětství vzpomínám velice rád, byl to krásný, bezstarostný a veselý čas.
Škola, to bylo smutné období mého života, nic mi nedala, to život mi dal víc. Musím se přiznat, že velice rád vzpomínám na léta svého mladí. Pracoval jsem i hrál, vydělával peníze, pěkně jsem se oblíkal a ptal se zrcadla, kdo je na světě největší frajer. Na odpověď jsem ani nečekal, v tomhle jsem měl jasno. Děvčat se kolem mě točilo vždycky dost. Život s nimi se mi líbil, malými doušky jsem ho ochutnával a bral si, co mi nabízel. Když jsem však byl v nejlepším, přišel čas, kdy jsem musel na asentýrku a po jejím absolvování se ze mě stal regrut. Zpočátku jsem ani nevěděl, co to regrut je. Myslel jsem si, že to je nějaký akademický titul a že se ze mě stane profesor, nebo alespoň inženýr mindžimír. Ani jedno, ani druhé se mi nesplnilo a posléze mi došlo i to ostatní.
Bylo to hrozné pomyšlení: opustit své blízké, známé, přátele, muziku i osadu a jít na dva roky do neznáma. Fakt, že nebudu žít doma, ale v kasárnách, ve mně vyvolával pocity smutku a nejistoty. Nevěděl jsem, do čeho jdu, co mě čeká, a tak mi to naši chlapi, vojáci v záloze, jak se patří vylíčili. Když jsem slyšel, co všechno tam prožili a jak s nimi jednali, ani jsem tomu nechtěl věřit. Myslel jsem si, že mě Cigáni chtějí jen postrašit. Jedni říkali: „Neboj se, to vydržíš.“ Druzí mi zase radili, aby se mnou rodiče zašli k doktorovi a tvrdili, že se v noci počůrávám. Řekl jsem si, tak to teda ne, to raději padnu za vlast. Ale v skrytu duše jsem doufal, že když vážím ani ne padesát kilo, dostanu modrou knížku, anebo aspoň počkají, než nějaké to kilo navíc naberu. Ani jedno, ani druhé se nestalo. A když přišel povolávací rozkaz, na vojnu jsem zkrátka musel.
Jak jsem se ráno v den odvodu dostavil do kasáren, hned mě okradli o šest set korun, vysvlékli donaha, změřili, zvážili, ostříhali dohola, dívali se mně do zadku a hledali filcky. Když nic nenašli, nahého mě posílali od stolu ke stolu, za kterými seděly i ženy a vše zapisovaly. Moc jsem se styděl, červenal jsem se a zase blednul, měnil barvu jak chameleon. Zastavila se u mě statná a vnadná vojačka zapisovatelka, asi tak padesátnice. Úplně jsem zapomněl, že se nacházím v rouše Adamově, a zadíval jsem se jí do výstřihu. Měl jsem pocit, že jí to dělá dobře, a dokonce jsem na ní i poznal, že by se snad nejraději také svlékla, ale trvalo to jen chviličku. Ze snění mě vytrhl její zvýšený a chvějící se hlas: „Vojáku, dívejte se mi do očí!“ rozkázala. Odtrhl jsem zrak od jejího poprsí, pohlédl jí do očí a uvědomil jsem si, že jsem úplně nahý. V ten moment bych se hanbou nejraději propadnul do země. Hlavu jsem měl schovanou mezi rameny, krčil jsem se, přešlapoval z nohy na nohu a oběma rukama jsem si kryl tralaláčka. Vojandě se můj postoj nelíbil, a proto hlasitě zavelela: „Vojáku, postavte se do pozoru!“ Chvíli jsem přemýšlel, co mám dělat s rukama, ale když na mě zařvala „Tak bude to?!“, ruce jsem připažil a v pozoru jsme stáli oba. Útvarová potěšitelka, zapisovatelka, stará perdza, phuri goj, si mě změřila, nevím, zda s uznáním, nebo s lítostí, obrátila oči v sloup, něco si zapsala a zeptala se: „Narodil jste se…“
„Ano,“ odpověděl jsem. A hned nato padla další otázka — kde? „Doma,“ zařval jsem celý zmatený. Vojanda šla pomalým krokem ke mně a přitom s i natahovala gumovou rukavici na ruku. Rozbušilo se mi srdce, nevěděl jsem, co se mnou chce dělat, a strachy jsem málem omdlel.
„Ohněte se,“ poručila. Poslušně jsem se ohnul a nastaly mi perné chvíle. V očích se mi zajiskřilo, křičel jsem, cukal sebou a uhýbal, ale všechno marné. Zneuctěn a se slzami v očích jsem se dozvěděl, že jsem zdravý jako ryba. Byl jsem moc rád, že to mám za sebou.
Od anální vyšetřovatelky vedla cesta do sprchy a potom do skladu s erárem, kde jsem vyfasoval výstroj i výzbroj. Bylo toho strašně moc. Ověšený jak vánoční stromek jsem se vším došel na pokoj, kde jsem se oblékl do vojenské uniformy a s řízkem od mámy v ruce jsem se stal vojákem Československé lidové armády.
První rok jsem byl šaškem šašků, mocnářů, pánů, panáků, loutek a figurek. Byl jsem zařazen jako holub, ale nevznášel jsem se, jen jsem lítal s hadrem a koštětem v ruce. Vytíral jsem a čistil i čisté a umyté. Seznamoval jsem se s vojenskou dopravní technikou, pucoval ji a konzervoval. Učil jsem se zdravit, pochodovat, lehat si do kaluží, střílet a zvládat buzeraci důstojníků, poddůstojníků i starších vojáků, mazáků. Byl jsem zbaven všech práv, měl jsem však možnost držet hubu a krok. Když jsem si dovolil protestovat, ztratil jsem právo na vycházku a o opušťáku jsem si mohl nechat zdát. Za trest jsem dostal ještě rajony, čistil jsem do večera a opakovaně záchod, chodbu a schodiště.
Jako nováček jsem dostával záhul od rána do večera. Jednou jsem došel unavený po rajonech na pokoj a tam našel svou ráno vzorně ustlanou postel rozházenou. Věděl jsem, kdo za tím stojí, a taky jsem věděl, co mě čeká. Beze slova jsem postel opět vzorně ustlal, rovně a bez jediného záhybu. Ani vlásek, ani smítko na ní nebylo. Přišel velitel družstva, ten odkundes, ten ňikhaj ňič, ten jedna dvě nuly, ten khula, a rozházel mi postel znova. Slovák Čobolák to udělal několikrát za sebou. Když už se blížila večerka, tak mi ještě vyhodil poskládané věci ze skříňky na zem. Ten den už jsem udělal dost práce, byl jsem utahaný a už se mi nechtělo, ale osobní věci a výstroj jsem musel poskládat zpět do komínku, jinak by mi to vojáci ukradli, prodali a koupili si chlast. Samozřejmě by to potom svalili na mě. Proklínal jsem toho zrzavého frajtra a skládal věci zpět do skříňky.
Když jsem byl se vším hotov, soudruh svobodník — s velkým předkusem, pihovatý blonďák — mi skříňku znova vyhodil a řval: „Toto je poskládané, toto je komínok?!“ Beze slova jsem musel znovu ukládat věci zpět, vzteky jsem se klepal. S chutí bych mu dal facku. Jenže jsem nemohl nic dělat, tak jsem si aspoň v duchu přál, aby ho zneuctili dva psi najednou. A potom mě ještě napadlo, že by jim měl vylízat zadky. Zlost mě rázem opustila a ta milostná představa, psi a on, ve mně vyvolala záchvat smíchu. Veliteli ulítly včely a opravdu čučel, jak se směju na plné kolo a nemůžu přestat. Soudruh svobodník, kaj leha andre phuv te cirdel, aby ho šlak trefil, se však po chvíli zase probral, řval a snažil se mi vlízt i do myšlenek, vyzvídal, čemu se to směju. Kdyby věděl, čemu se směju, nechal by mě ten dilino gadžo zavřít, ale nakonec se zmohl akorát na to, že mi nařídil na čtrnáct dní zaražené prdy.
Důstojníci, vojáci z povolání, měli na vojně dlouhodobou placenou dovolenou a já jim dělal i druhý rok šaška do počtu. Bránil jsem svou vlast, na nepřítele, který byl všude kolem, střílel slepými náboji a musel jsem si u toho i zpívat. Jdou, vojáci jdou, Bože, jaká je to krása, vojáci jdou pěkně v řadách za sebou. Jak husy! vždy jsem si tiše zanotil jen tak sám pro sebe. To byla sranda, když jsme šli okolo Hradce a v malé zahrádce rostly tam tři růže! levá, levá. Chodili jsme po městě sem a tam a pořád dokola jsme zpívali jen dvě písničky. Lidi tleskali, důstojníci se radovali, že dostanou k platu nejen prémie, ale i osobní hodnocení. My holubi jsme byli oběťmi zašívárny důstojníků, poddůstojníků a mazáků. Věděl jsem to a celý nešťastný jsem počítal dny, kdy už se dostanu z toho blázince ven.

Na vycházku jsem chodil rád, ale tu jsem si musel zasloužit. A když jsem ji nedostal, tak abych nezahálel a neměl roupy, musel jsem přenášet písek, kamení a jiný materiál z místa na místo. Na práci jsem byl zvyklý z domova, ale toto byly galeje, kterým se říkalo příprava na mobilizaci. A opravdu jsem se jí dočkal, naši bratři z ESESESER nás napadli a přes noc obsadili Československou republiku.
Armáda byla na boj připravena, důstojníci nás vojáky na to nachystali. Denně nám vymývali mozky a vtloukali nám do hlavy, že nejlepší obrana je útok. My jsme byli připraveni zlikvidovat nepřítele a mysleli jsme si, že tentokrát už budeme střílet ostrými náboji. V plné výzbroji jsme čekali už jen na rozkaz, ale žádný nepřišel. Americký agresor, na kterého nás celou dobu připravovali, taky nepřišel. Tak jsme byli rádi, že přišel alespoň náš bratr Ivan. Byla to velká a vážená návštěva, ale nezvaná a neočekávaná. Rusům jsme museli vzdát hold. Papaláši se s okupanty objímali, líbali a na stranické tribuně provolávali hesla jako: Se Sovětským svazem na věčné časy. A pacholci a patolízalové, aby se zviditelnili, tak přidávali: A nikdy jinak.
Rusové vpadli i k nám do kasáren a my vojáci v plné výzbroji jsme naše bratry museli jaksepatří uvítat. Vlastenci byli zklamaní. Vyšli do ulic proti okupantům s holýma rukama a někteří položili za vlast i své životy. A placení vojáci z povolání, bojoví velitelé, důstojníci, kteří měli bránit naši vlast, ti převlékli kabáty, uniformu zahodili a chodili na veřejnosti už jen v civilu. Báli se, aby je lidi neutloukli. I poddůstojníci se báli, nás vojáky už nebuzerovali a v jídelně se do fronty stavěli tak, jak přišli. Dělali i rajony, sami si čistili kanady, sami si stlali postele. — Vojnou jsem byl už dost unavený a znechucený. Seděl jsem v hledišti našeho útvarového divadla a s bradou opřenou o hlaveň kalašnikova jsem se zájmem sledoval hru análních horolezců s názvem Komedie za všechny love…
Na vojně mě ale potkalo i štěstí, hrál jsem v útvarové kapele a byl jsem rád, že můžu dělat to, co mě baví. Lidi tam byli fajn, muzika vynikající, jen kdyby nebylo toho celoročně ožralého majora. Už ani nevím, jak se ten Šuruľitkus jmenoval, ale pamatuju si, že měl v kasárnách na starosti kulturu a pravidelně chodil na naše zkoušky. Všechno uměl, všude byl a s muzikanty nehrál, ale válčil. Major Šuruľitkus si zasedl i na mě, pokaždé mě seřval, převálcoval a stavěl mě blbec do pozoru, i když jsem hrál. Sám hrát neuměl a počítat už vůbec ne. V útvarovém dechovém orchestru, kde zacláněl, mu připnuli činely na ruce a on jimi jen málokdy dokázal bouchnut do taktu na první dobu. A to prosím pěkně seděl na židli. A když Šuruľitkus h rál a měl u toho ještě do taktu pochodovat, tak se mu ruce i nohy pletly a byl celý mimo rytmus. Pochod hrál na druhou, i když měl být na první. Major, voják z povolání, se snažil srovnat si pochodový krok s rytmem. Poskakoval při tom jak koza a činely mlátil o sebe tak silně, až je ohnul jako obyčejné plechy. Šuruľitkus nebo taky Lolonakh, mi připomínal spíš klempíře než muzikanta. Náš major měl nemoc z povolání. Normálně už mluvit neuměl, neustále jen řval, jako by mu cpali do konečníku ostnatý drát. Však by si to i zasloužil, byl to hajzl. Vedl řeči, kterým moje nebožka máma říkávala „ani prišic, ani priplatac“, jinými slovy, že Šuruľitkus seděl na míse a sral vedle. Ještě dnes si na něj živě vzpomínám, hrát neuměl, nesahal mi ani po paty, ale vojnu mi udělal.
A tak jsem poznal, že vojna není kojná a buzerace a šikana jsou tu zákonem, proti kterému nic nezmůžu. Proto jsem mlčky trpěl, snášel potupu i hanu a já — Cigán — jsem poslušně sloužil své vlasti dál. Metr se mi krátil a myšlenka na domov mě při tom hřála a posilovala. Počítal jsem dny do civilu a snažil se nevyčnívat z řady. Když nastal den D, konečně jsem si oblékl svoje kalhoty, svůj rolák a svůj plášť a obul svoje boty a byl jsem zase frajer. S kytarou v ruce jsem opouštěl bránu kasáren a jako zázrakem jsem v tu ránu zapomněl na psychiatrický ústav. Venku jsem plnými doušky nasával svobodu. Ta mi ale voněla! Bože můj, božínku! byl jsem volný jako pták a domů bych nejraději letěl.

Všude samá krása – 20. století v povídkách romských autorů, KHER 2021