Mnozí  říkají, že daktyl skončil a metafora zanikla; že dějiny skončily a nic už není. Jaký máš názor na tohle apokalyptické  bzdění?

Mnozí se množí daktylem a dějiny jiné nebudou. Performance ve vypouklém časoprostoru. Jak ji vysvětlil Mojžíš v svých betonových deskách. Ve směru vlákna. Může za princip apokalyptické zdi popsat vodovodní kohoutek. Je v té chvíli stejně zazděný, otočený nahoru k stropu, výjimečný, nedostižný a cákající jak talent nesmrtelného básníka. Ani sto metrů pod deset vteřin. Neuběhnou všichni, kdo rádi mudrují po svých kancelářích zodpovědných osob. Naopak a to osol! Kdo vládne jen kladivem, má ho hned za počítač, skalpel i hřbet knihy s osou.

Tečky a přechodníky máš v básních jako závodníky. Přibliž publiku tvoji poetiku, jak ševelem i hromem zní v klubech a na pódiích fajnových!

Básník je jednou rukou v nebi a jednou nohou v hrobě – v programech input se sžívám s podstatou básnických idejí! Do hry tak vstupují i páteř, srdce, čidla, ruce a nohy. Tím dospívám k básnické situaci na bázi rozšířeného vědomí! V ní najdu báseň o rozsahu 4-8 veršů a odemknu ji seizmickým tichoklíčem jazyka během vřetena vteřiny. Měla by mít vůni kamélie nebo lisované olivy. Pak ji tisknu v tomto znění nebo roubuji. Na postmoderní poetické systémy, které důmyslně objevuji. Ten módní místo metafor svá metra řídí limity. Báseň přednáším na hrázi, kalinám nebo Měsíci. Desetkrát, stokrát a když nerudnu studem, přednesu ji čtenáři, který se básni stává bohem. Proto snad někdy říkají mi bohém. Když má všechno ideální konstelaci, báseň nás pak vyzve k inkantaci, mírně čarodějné a posvátné operaci. Což se nestává vždycky ani mechanicky. Jsou však zachována svědectví o tomto způsobu umění, což irituje různorodou reakci. Pouta, která se tak vytváří, nelze jen tak opakovat, vždy je třeba začít znova, znova…

Jen mi uniklo: kterou rukou jsme v nebi a kterou nohou v šachtě? Ať už si publikum lebedí na transoceánské jachtě, nebo u hospodského stolu, jsme stále v rozpětí radosti a bolu. Co tvé styly – jaké jsou a byly?

Jestli je možné nahradit jednu ingredienci druhou a za jakých podmínek, zdá se, že úděl mé metamorfózy. Jsem zaměstnanec orbitální dráhy. Své poetice říkám tichosoft. Nic jiného než styl. Poezie poslední možnosti. Z posledního i prvního místa v životě i na zemi. Má svá tajná pravidla. Jedním z nich je a není i trvalý průřez ticha. To mystérium, to prizma, ta tíha, co dohání miliony k mutismu. Souvisí snad trvalý průřez ticha s trvanlivostí paměti? S posmrtným životem? Se společným duchem?  Je jím zaznamenáno, co slyšíme do listí a do smetí? Zároveň to musí jako vole trochu vodsejpat, když vstoupím na prkna, co znamenají vesmír, musí to mít nadnáramný gross. A to tedá má. Tak velké, že se o tom neustále sepisuje v novinách. Tak vlastně absolutně slučuji naprosto neslučitelné. Proroka a Superstar. A i o to v mé poezii programově jde.

Tvé proudy slov omývají vědomí, jak zjevují mnohý výraz povědomý. Pásávali jsme kdys kozy (a kéž zas nastane ten čas) – hodláš zas vstoupit do kolbiště prózy?

Tolstoj řekl, že probudil se ze snu o sněhové bouři a napsal Vojnu a mír. I já mám stejný druhu sen, a nijak se tím netajím. Říká se, že autor je autorem, pokud vidí živý děj, asi tak pár centimetrů nad stolem. I mou skromnou observatoř zabydlují postavy. Některé dokonce asi mají oční tik. A jiný rýžku pod nosem. Jiné mě až do postele prohání. Antihrdinové pak i na mě dívají se úkosem. Dva roky píšu svou první e-knihu. Obchodník s nocí. Známý bestseler svou novou podobou mé city neúprosně kosí. Dávám do něj vše, co ve vesmíru je. Vyčerpán a zcela bez hořčíku pak ležím pod stolem a říkám si: Co pro mě těžké, ať pro čtenáře lehké je. A ještě něco, v knize najdou se kozy. Pastorála nikdy nezahyne, neboť jednorožec s kozou k sobě patří, a kozy bývaj všechno, jen ne neupřímné.

Ptal se Vít Kremlička

B. TICHO: AUTOPORTRÉT

ŽENY, 100m KRAUL, PÁTÝ POKUS: 64,80!

a umíme ještě, co už nikdo neumí

nakapat do očí radost kapátkem bronzovým

složit se…

na zázrak se skromným kapesným: oštěp

ten letí tři vteřiny povětřím, já o něco dýl

– vím z novin: že ticho stále ještě letí

že hvězdy ještě pořád čarují

AUTOPORTRÉT VE VIRTUÁLNÍM PROSTORU

slnc silence slnc slunce

autoportrét ve virtuálním

světě je z čistých dat 01

slnc slunce slnc silence

vnímáš se paralelně jak on

představivost je váza

ná průmyslově-kyberne

tickou fantazií tvůrce p

slnc silence slnc slunce

je větší než skutečnost již

obsahuje a přesahuje pro

gramem. Bullet time alokuje

v Dosu aby nabídl doku

slnc silence slnc slunce

ment system failure aby

bránil jehotvoje osobní

nastavení » mozek je zcela

ve výchozí funkci ale řídí

(tě) jinak než bys čekal

slnc silence slnc slunce

prvotní pocity datovým

pohybem instaluje prvotní

algoritmus pro některé

z výchozích nastavení slnc

slnc silence slnc slunce

pronikáním do ticha roze

znáš prvotní svět od Dosu