Jaroslav Javorský, ukázka z pamětí
Takže jsem tam nyní, poté, co mně Dědek odevzdal do jiné převýchovy, stál nehnutě, jak jsem jen mohl a čekal nehnutě, co bude dál. Opět prohlédli „pečlivě“ všechny mé lidské otvory – dostal jsem jejich spodní prádlo, z něhož jsem si pak léta léčil různé kožní plísně, staré kanady bez ponožek a bez tkaniček, hnědé tepláky, nastříhané Rudé právo jako moderní toaletní papír i s heslem „Proletáři všech zemích spojte se“, můj zubní kartáček a zubní pastu, která prošla jen díky tomu, že nebyla v obyčejné tubě a bachař, co nevěděl, jak se dostat dovnitř, ze sebe nechtěl nejspíš dělat vola, že něco takového vidí poprvé.
Klaply dva katry a já vstoupil do své „řeky“. „Pět kroků ke dveřím a pět kroků zpátky, za okny kvetou ostnatý dráty…“ V rohu cca dva metry široké místnůstky byl kohoutek na studenou vodu a nášlapné WC, které sloužilo „pod obojí“. Čtyřmi palubkami staršího data pobitý asi 2 m dlouhý, 80 cm široký a 50 cm vysoký betonový kvádr umístěný naproti WC v rohu – bez matrace – měl sloužit po celou dobu mé rekreace jako postel, na kterou si během dne od 5.00 ráno od budíčku až po 21 hodinu večerní do večerky nesměl odsouzenec lehnout ani se posadit – tak jako na protější ve stěně zabudovanou sklápěcí „stoličku“.
Jednu sepranou deku na přikrytí v noci vydávali okénkem až před večerkou a ráno ji brali při budíčku zpět – pochopitelně ani žádný polštář… Je to vlastně to první, co se člověk ochuzený o nějaký vjem musí naučit. Tomu, který oslepne, příroda okamžitě pomáhá vycvičit jeho další vjemy a já jsem přestal „vidět“, co se děje za dveřmi, a tak jsem se učil ty zvuky rozlišovat a přiřazovat je pravděpodobnému dění na chodbě a na schodišti. Vrátil jsem svého ducha do doby člověka jeskynního a musím říci, že to sice trvá déle, že člověk stále nějak chybuje, ale zlepšoval jsem se procentuálně den ode dne. Kromě toho, že jsem časem ze sedmdesáti procent takto „viděl“ i za katr, se tříbila i moje mysl.
Druhým a asi nejdůležitějším faktorem, se kterým se „samotkář“ musí co nejdříve a co nejlépe popasovat, je čas. Ten jde s pocitem samoty a opuštěnosti ruku v ruce dnem i nocí a člověka, který na to není aspoň trochu připravený (o zvyku je tu zbytečné mluvit – to jsou snad jen bájné výjimky), to jednoho dne dříve nebo později dostane, a může ve svém předsevzetí, nebo odhodlání vyměknout.
Hlavní problém tkví v tom, že v té cele není absolutně nic, s čím by si člověk mohl tu ne jednu a ne krátkou, ale DLOUHOU chvíli, nějak zkrátit. To byl jeden z mých hlavních bodů psychické předpřípravy poté, co jsem tu již v březnu t. r. laboroval. Tentokráte jsem se snažil mít každodenní „nabitý“ program s úkoly, které jsem si již částečně předem snažil předpřipravit.
Dalším problémem – je problém střev hladovkáře, jak jsem se mohl přesvědčit při svém prvním pokusu. Ve střevech i po té dlouhé době stále něco zůstává, a protože nic nepřijímáte, nemáte ani potřebu vylučovat, ale z těch strávených zbytků ve střevech se časem může utvořit tuhá, nerozpustitelná hmota velikosti husího vejce, kterou pak nelze dostat normální cestou ven, přičemž nepomáhají projímadla a mnohdy ani výplachy. Ten výplach potom je nejen nepříjemný, ale také bolí a jak říkám, nemusí mít úspěch a pak již je možná jen operace.
Tímto poučen jsem si již předem obstaral silné projímadlo, a ještě před odchodem k vychovateli jsem jej včetně více jak deci řepkového oleje z mačkárny vypil, a nyní v lochu očekával ony blahodárné účinky.
Dalším problémem, o kterém jsem předem věděl, ale kterému jsem nedovedl nijak předejít, byla zima na kobce. Je všeobecně známo, že člověk, který nepřijímá stravu, je zákonitě se svoji teplotou těla na štíru – protože tělo nepracuje správně, a v kamenné, vlhké kobce, kde se ani v zimě netopí, která je více jak 4 metry vysoká, se teplo nemá kde a na čem udržet, nehledě k tomu, že bachaři s oblibou na noc ještě „větrají“ vyklopením okénka na vrcholu cely, kam vězeň nemá šanci dosáhnout, či nějak vylézt.
Takže přes den jsem poskakoval a mával rukama kolem sebe, abych nějak rozproudil krev, a v noci, leže na palubkách a přikryt jednou slabou, sepranou a mnohdy i páchnoucí vojenskou dekou, jsem se do ní zachumlal i s hlavou, a místo spaní hodně zhluboka dýchal, abych se aspoň tím dechem trochu zahřál.
Na to se nedá zapomenout a to jsou i ty momenty, kdy vím, že nikdy nemohu komunistům odpustit, a že ta největší chyba po sametové revoluci byla, že tady v českých zemích komunistickou stranu nezakázali tak, jak to učinili po válce Němci s NSDAP, protože dopady komunistické ideologie na lidstvo jsou dle mého názoru stejně negativní, a v některých směrech ještě horší, než fašistické ideologie – v každém případě tu šlo o nadvládu kasty, u komunistů o to horší, že se přitom odvolávali na svůj lid. Je jen málo lidí, kteří něco podobného ve Valdicích zažili, a napsali o tom. Ale bylo v té době bezpočet těch, kteří to na své kůži museli pocítit a kteří v té kobce byli přede mnou za stejných podmínek… a pak i těch, na které to čekalo, ale kteří o tom v té chvíli, kdy já jsem tuto kobku okupoval, ještě ani netušili, že skončí v díře… Ale já ano.
A právě to byla v tu chvíli pro mne moje zájmová skupina. Potřeboval jsem s někým konkrétním komunikovat. A tak jsem komunikoval s tím, který to ještě neví, který bude teprve potrestán a poté, co mě odvezou na eskortu, kdo ví v jakém stavu, nastoupí po mně jako nový samotkář. A tak jako mně i jemu bude zima, bude mít chuť si zapálit, bude mít dlouhou chvíli a jistě uvítá moje nápady na zkrácení si té čekací doby. A tak jsem začal vymýšlet, hrát si onu hru s tím svým neznámým, hledat nejlepší místa, kde co schovat …