Nad operetou se smráká

Foto Petr Horčička

Hned úvodem je třeba říci, že pro operetu jsem nikdy příliš nehoroval. Snad pro její podbízivost, triviálnost milostných zápletek a dalších klišé, suma sumárum pro zbytnělou a přitom nezakrývanou míru zábavnosti. Totéž platí ještě v daleko větší míře pro muzikály, na ty už vůbec nechodím (až na klasiku jako je My Fair Lady, Loď komediantů, Šumař na střeše a samozřejmě celý Bernstein). Na těch dnešních mi vadí jejich vtíravá komerčnost, pop-musicové nešvary, zpívání na mikroporty či dokonce na playback, jejich výroba připomínající běžící pás. Ale opereta má své kouzlo, je-li profesionálně dobře ukotvená a obsazená odpovídajícími interprety i s potřebami žánru obeznámenými inscenátory. Těch dnes už klasických titulů zas není tolik, ale mají své nezastupitelné místo v souhrnu „rodinného stříbra“ dramaturgie hudebního divadla.

Kam s operetou?

Proč tak široký úvod? Protože opereta se u nás zas tak trochu stává popelkou, nechtěným nemanželským dítětem. Mluvme o situaci u nás. V padesátých letech byla sice tato lehkonohá múza hanobena coby typicky buržoazní výtvor, kde mít majetek a vliv v koncipování dějových příběhů bylo terno, nikoliv Kainovo znamení, a tak v těch všech milostných příbězích, které až na pozdní Lehárovy „tragické operety“ končily zákonitě happyendem, hrdinové netrpěli nikdy materiální nouzí, ale byl to oblíbený „lidový“ žánr, a tak záhy prožívala opereta obrovský boom. V Praze vznikla hned dvě operetní divadla – v Karlíně a Nuslích -, která se později spojila v jedno, samostatný operetní soubor mělo Kladno, Teplice, samozřejmě Bratislava, v rámci vícesouborových divadel vznikly autonomní operetní soubory s vlastním orchestrem, sborem a sólisty. Tak tomu bylo v Brně, Plzni, Olomouci a Ostravě. Jedině Liberec, Opava a České Budějovice zařazovaly zpravidla jednou za sezónu do operního repertoáru jeden operetní titul. Stát byl štědrý na kulturu, která patřila do sféry ideologie, v této oblasti se nešetřilo, už proto se operetě dařilo. O obecenstvo nebyla nikdy nouze, a tak se hrály operety o sto šest. Záhy se ovšem ukázalo, že nenáročnost publika a tolerance ředitelů a uměleckých šéfů způsobily pokles kvality. A tak divácký úspěch operetních představení byl často z nouze ctnost.

Škrty v rozpočtech a muzikálový byznys

Po listopadové „sametovce“ se začalo nad operetou smrákat. V rozpočtu najednou scházely na kulturu peníze, začalo se škrtat a škrtat. Pole ovládli zcela muzikáloví byznysmeni, pro něž není kvalita uměleckého projevu vůbec žádnou nebo pramalou inspirací. Dokladem toho je Horáčkův a Hapkův umělecký paskvil Kudykam, který se díky přímé intervenci a zřejmě i dalším nepochopitelným vazbám dostal až do zlatých portálů Státní opery, zde prezentuje už po řadu měsíců svou hudebně-dramatickou nemohoucnost (jak to výstižně popsala Jana Machalická v Lidových novinách) a stále se tu drží. Takové odstrašující projekty mají zelenou. Muzikál vytlačil operetu i z karlínského divadla, kam se po letech s velkým návštěvnickým ohlasem vrátila inscenacemi Čardášové princezny a Polské krve. Netopýra po vzoru slavných operních domů hraje po řadu let Státní opera Praha, celkem nesmyslný pokus spojit v jeden večer tři různá operetní díla pod názvem Vivat opereta!, ač inscenačně vtipně pojednaný, nevyšel. Do Státní opery takovýto slepenec nepatřil a obecenstvo se k němu naštěstí obrátilo zády, protože to už byl krok k typu estrádních skládaček, kde jediný dramaturgický záměr je stará osvědčená divadelní praxe, že „pauza spojí všechno“.

Opereta strádá a chřadne

Autonomní operetní soubory byly postupně rušeny či, lépe řečeno, splývaly s operními soubory, a zdálo se, že nejen operetním umělcům, ale i operetě jako takové zvoní hrana. A publikum se, dá se říci, v podstatě s daným stavem smířilo, dočasně rezignovalo. Nechme procesu volný vývoj, o klasickou operetu nemám strach, protože tady platí okřídlený bonmot, že „dobré zboží se chválí samo“.

S kvalitou se nedá kupčit

Shodou okolností jsem se ocitl v Ostravě, kde ve vícesouborovém Národním divadle moravskoslezském nastoupilo nové vedení – jako ředitel Jiří Nekvasil a jako hudební ředitel opery Robert Jindra. Ambiciózní, dosud mladí umělci, kteří si cestu na vedoucí posty museli „vyšlapat“ usilovnou, cílevědomou a uvážlivou prací, kdy v našich poměrech (pro nedostatek financí, ale i z jiných důvodů) neobstojíte jenom s imperativem umělecké kvality, ale musíte stále vážit řešení ve stylu „menšího zla“. Prokletím naší kultury totiž je, že opravdovou „kvalitu“ nikdo nevyžaduje. Ani vedení divadel, ani obecenstvo, ani ti, co kulturu financují, ba ani kritici, protože ti mnohdy až na výjimky divadelní dění vysvětlují, analyzují, často pochybné koncepce všelijak vykládají, ale v podstatě nehodnotí. Nemají se totiž o co opřít. Povědomí kvality vymizelo. Celá léta jsme byli nuceni si vystačit sami, dnes se tu sice uchytí leckdo, ale zpravidla proto, že nesehnal uplatnění jinde. Se zahraničními pěvci se roztrhl pytel, ale kvalitu to vesměs nepozvedlo, bývají většinou slabší než ti naši. A ti skutečně dobří nacházejí uplatnění za hranicemi, kde se narozdíl od nás za kvalitu platí. A tak pěvce, kteří zpívají v Drážďanech, Lipsku, Düsseldorfu, Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nebo Curychu, si u nás nemůžeme dovolit zaplatit. To vše se neblaze promítlo ještě s větším handicapem do existence operetních souborů, potažmo operetních představení, protože sem zpravidla spadli ti, co už z těch či oněch důvodů nestačili na „operu“.

Ostrava — poslední operetní mohykán

V rámci šetření padl na nové vedení ostravského divadla nezáviděníhodný úkol zlikvidovat operetní soubor, ušetřit za gáže a zvýšit automaticky kvalitu operetních představení (podobně jako již předtím v Plzni, Brně a jinde) tím, že alespoň jeden klasický operetní titul provede operní soubor (ve stávající sezóně to je Orfeus v podsvětí).

V Ostravě je situace poněkud odlišná. Zde má opereta věrnou a zřejmě i bojovně naladěnou diváckou obec. Tito diváci operetu milují, nevím, jestli chodí na operu a činohru, ale stačí vyprodat každé představení. Chtějí slyšet tento žánr hudebně-zábavného divadla, s kterým se sžili a pro nějž by přinesli zřejmě i materiální oběť v podobě zvýšeného vstupného. Ale rozhodnutí naštěstí ještě nepadlo. Podařilo se najít cestu, jak vyhovět potřebám šetření a jak zároveň nerozladit stabilní kádr operetních diváků a milovníků tohoto žánru. Podařila se určitá restrukturalizace, což znamená, že poněkud zredukovaný provoz samostatného souboru zůstal v podstatě zachován s tím, že ty nejnáročnější operetní tituly půjdou na vrub operního souboru. Operetní soubor kromě takzvané lidové operety bude i nadále uvádět oblíbené muzikály.