Vážení mladí přátelé, občané a občanky

Lidé, kteří tu nejsou dnes s námi, se ptají, proč jsme tady. Že se přece nic až tak moc neděje. Děje se. Přispěli jsme už dnes k tomu, že se otevřela intenzivní debata nejen mezi ústavními právníky – rozebrala všechny možnosti, které by mohly přinést ty či ony reformy justice. Ozřejmila se řada souvislostí, včetně těch neblahých. Věřím, že naše společnost je dnes bdělejší a ostražitější, než byla před třemi nedělemi. Také politici si uvědomili, co všechno je ve hře.

Jsme tu proto, abychom varovali. Všechny demontáže demokracie začínají nenápadnou erozí justice. Naposledy v Rumunsku, Polsku, Maďarsku. První změny bývají sotva postřehnutelné. Někde se třeba změní věková hranice odchodu do důchodu, nebo délka mandátu, jinde malá změna při proceduře výběru soudních funkcionářů. A celá stavba se začne sypat. Dnes totiž, v situaci stíhaného premiéra, každá taková i jen teprve ohlášená změna vyvolá nejistotu mezi policisty, žalobci, soudci. Ti se pak začínají ohlížet, odkud na ně může být zítra vyvíjen nátlak a jakým směrem.

Nejsme především proti. Ale sedíme na sudu s prachem. Pro co že tedy dnes jsme? Jsme pro zachování stávajících institucí a pravidel, a to do doby, než bude uzavřen případ trestně stíhaného premiéra. Anebo do doby, kdy on sám nahlédne a bude rezignovat. Do té se nesmí hnout s Ústavou, do té doby je třeba počkat s reformami justice, i kdyby byly jinak sebeprospěšnější.

Máme plus minus dobrou Ústavu. Její nedostatky je možné odstranit ve chvílích relativně normálního politického procesu. Od něčeho takového jsme dnes dosti daleko. Dnes se nesmí vydrolit ani kamínek z konstrukce dělby moci, nesmí se vyndat či vyměnit ani to nejmenší kolečko z orloje toho složitého soustrojí, které udržuje křehkou rovnováhu mocí ve státě – mocí zákonodárné, výkonné a soudní. Dost na tom, co všechno se už v důsledku temných personálních intervencí premiéra změnilo v policejním aparátu.

Všichni ve veřejném životě hrajeme hru vadí nevadí. My voláme už nějaký čas – vadí. Nám to vadí. Znáte přece tu hru: kdo ohlásí vadí, musí něco nabídnout, obětovat. Musí dát něco placu. My dáváme náš čas a přicházíme na náměstí. Jindy přesvědčujeme ty, kteří nechtějí volit. Nebo ty, kteří se nemohou rozhodnout. Sepisujeme petice, zakládáme spolky, zpevňujeme občanskou společnost…

Premiér, který vládne zemi ve vzduchoprázdnu mezi obviněním a žalobou, to je to, co nám vadí. To nám velmi vadí.

Přitom věříme státním zástupcům, stojíme za nimi, za nejvyšším z nich, který jako jediný z vysokých lidí justice odmítl jet si na Hrad či do Lán pro instrukce. Věříme našim soudcům. Držme se dnes Ústavy, až zítra ji můžeme vylepšit. Právě tak jako naši justici.

Lidé, kteří tu nejsou, se ptají, co tu vůbec děláme. Že se přece až tak moc neděje. Jsme tu, abychom našim spoluobčanům řekli: děje se. Dříve nebo později budou volby. To bude zajisté ta nejdůsažnější hra. Ale ochota zaplnit náměstí, to je mezi volbami náš přínos demokracii. Když je třeba varovat, jako právě dnes. A když to bude zapotřebí, na shledanou na Václaváku! Poznávací heslo? Vadí! Nám to vadí!

Předneseno 13. května na Staroměstském náměstí