Při generální rekonstrukci má z Pantheonu Národního musea zmizet busta Julia Fučíka a vrátit se tam poprsí Františka Josefa I., což rozzuřilo komunisty: jedubaba poslankyně Semelová to označila za nehoráznost, zatímco její kolega, vysoce inteligentní člen pohotovostní pluku VB Zdeněk Ondráček prohlásil, že Fučík je součást historie, kterou nelze odstranit. Historie je ovšem taková, že císař na museum přispěl (ze svého) významnou finanční částkou, zatímco Fučíkovi soudruzi se na budově musea podepsali tak, že v roce 1968 rozstříleli jeho fasádu. Co se pak týká komunistické ikony Fučíka, přetiskujeme zde reakci Petra Placáka na historika Františka Janáčka ohledně Fučíka a jeho Reportáže psané na oprátce v revue Tvar, č. 45-46/1993.

František Janáček se v práci Odboj a jeho paměť (TVAR 35-36/1993) postavil za nacisty popraveného novináře Julia Fučíka. Ponechám stranou různé přičinlivce, kteří se v popírání všeho, co minulý režim vyzdvihoval, snaží poklonkovat době. Zaslouží si však Fučík opravdu, aby zůstal jedním z hrdinů protinacistické rezistence? – Před lety, asi jako jeden z mála školáků, jsem si pozorně přečetl Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce a už tehdy mně tam plno věcí nesedělo, avšak přičítal jsem to neumělosti Gustiny ruky. František Janáček píše, že Reportáž byla psána a upravena Fučíkovou rukou a že není v tomto smyslu padělkem. Tím hůř pro Fučíka.

Výhrady k obrazu Fučíka-hrdiny a závažné pochybnosti o pravdivosti Reportáže vyslovil v Křiku Koruny české Václav Černý. Dodal bych k tomu pár poznámek a dořekl to, co Václav Černý snad z jistého ohledu jen nakousl.

Už po prvních několika stránkách Reportáže čtenáře zarazí stylizace textu. Na první pohled je zřejmé, že nejde o autentickou výpověď člověka, ale o uměle sepsaný text psaný s určitým záměrem, ve kterém nemá hlavní místo podání svědectví o tom, jak se kdo na gestapu zachoval, jak to Fučík vnucuje čtenářům, ale jde především o osobní ospravedlnění Fučíkovo a jeho chování po zatčení. Přitom Fučík evidentně využívá svého zcela mimořádného postavení vězně, který není izolován, ale naopak má přístup ke všem informacím. Fučík ví, jak se vše odehrálo (ať už to ví od vyšetřovatele, s kterým jezdí na vyjížďky po Praze, nebo od dozorců), a může tak tomu, co se dozvěděl, podřídit text své Reportáže.

Je příznačné, že o klíčovém okamžiku celého příběhu uvězněného Fučíka, kdy byl Fučík po svém zatčení fyzicky týrán (později už nikdy bit není – s gestapem „hraje hru“) a kdy se rozhoduje nejen o osudu jeho, ale hlavně druhých, se z Reportáže nedozvíme téměř nic – na co se ho vyptávali, o čem vypovídal nebo nevypovídal. Vše se odehrává v jakémsi mátožném stavu, kterým jako by autor chtěl zastřít nepříjemnou skutečnost.

Takto např. Fučík popisuje nebezpečný akt policejní konfrontace se zatčenou Aničkou Jiráskovou:

–          Ale tuhle jistě znáš.

–          Neznám.

–          Měj rozum, člověče!

–          Neznám.

–          Julo, je to zbytečné říká Anička a jen zcela nepatrný pohyb prstů, svírajících kapesník, prozrazuje její vzrušení – je to zbytečné. Byla jsem usvědčena.

Tím jakoby se celá věc rázem změnila a Fučík na to reaguje: „Kým?“, čímž nepřímo doznává, že Jiráskovou zná, a autor, jako kdyby se sám lekl toho, co napsal, hned utíká do bezpečí jakéhosi polovědomí, kde neexistují ani gestapáci, ani Jirásková, vše je jen jakýsi zlý sen.

Stejně nepřesvědčivě působí Fučíkem popsaná scéna při zatčení v bytě u Jelínků, kdy Fučík stojí skrytý s dvěma pistolemi za dveřmi a v duchu se má takto rozhodovat:

Vystřelím-li, padnou dříve oni (přátelé) než já. I kdybych zastřelil jen sám sebe, začne přestřelka a oni (přátelé) se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Mirek a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit – ze mne nedostanou nic a z Mirka? Člověk, který prožil dva roky v koncentračním táboře ve Franci a který se ilegálně uprostřed války dostal z Francie až do Prahy – ne, ten přece nezradí. Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale za to obětuji zbytečně životy čtyř soudruhů. Je to tak? Ano! (str. 14-15)

Zvlášť pozoruhodná je v tomto dramatickém okamžiku poznámka o „Mirkovi“, o kterém Fučík při popisu scény ví, že to bude on (na rozdíl od Fučíka), který zradí, který za všechno může. Jindy popisuje Fučík v Reportáži události, jako kdyby vůbec netušil, co se při nich odehrává, co je jejich podstatou. Tak o konfrontaci se zatčeným Zikou píše:

Zavolali mě ke konfrontaci. Podali jsme si ruce, usmál se na mne svým širokým úsměvem a řekl:

–          Buď zdráv, Julo! (str. 121)

Na první pohled dojemná historka, jenže to podání ruky Zikovi se v tomto případě rovná udání – bez ohledu na to, jestli se sám Zika k Fučíkovi přihlásil, nebo zda gestapo totožnost Zikovu znalo (navíc Fučík píše o tom, že si Zika při zatýkání pádem z okna smrtelně poranil páteř, po 18 dnech ho umírajícího převezli k výslechu do Petschkova paláce, ke byl konfrontován s Fučíkem a za několik hodin nato zemřel – tak jak to s tím podáváním ruky a zdravením bylo?).

Celá věc je o to pozoruhodnější, že v případě konfrontace s Janem Černým, která je v Reportáži zachycena hned o stranu dál, Fučík ví, jak má reagovat! Na otázku „znáš ho?“ odpovídá „neznám“.

Protikladů a těžko pochopitelných věcí je v Reportáži hodně – obvykle vznikají, když se autor snaží násilně předělat či upravit skutečnost dle vlastních představ. Vycházet jen ze samotného textu Reportáže může být jistě zavádějící a vše závisí na tom, do jak míry je vůbec pravda to, co Fučík popisuje.

Co je však nepochybné a nanejvýš trestuhodné, je samotná existence Reportáže. Jestliže někdo – jedno zda s úmyslem dobrým či zlým – v prostředí gestapácké věznice svěří papíru řadu skutečností a jmen lidí, přitom o některých gestapo dokonce ani neví, a tyto motáky se jmény (přitom o Fučíkově sepisování ví více lidí!) svěří neznámému člověku (v tomto případě dokonce SS- dozorci), pak je to zločinec stejně jako opilý řidič, který ohrozí životy jiných (v tomto případě o to horší, že zatímco opilec sedá za volant se zastřeným vědomím, Fučík píše Reportáž při plném vědomí a navíc tím, že se o vlastní vůli rozhodl zapojit do odbojové činnosti, se zavázal dodržovat určitá pravidla) a neměl by být oslavován jako hrdina, ale jeho počínání by mělo být odsouzeno.

Tvrdí-li František Janáček, že Fučíkova Reportáž se stala jedním z nejvýznamnějších projevů nejen české, nýbrž i evropské rezistence a zaslouží si plný respekt, pak je mi Evropy skutečně líto. Dle mého je Reportáž vyhotovená v gestapácké cele nebezpečné denunciační dílo a zaslouží si rozhodně odmítnout.

(V článku je použito 3. vyd. Reportáže z nakl. Svoboda r, 1947)

red. zkrc.