Švýcarští intelektuálové v čele se spisovateli umělci a filozofy dotáhli k celostátnímu referendu myšlenku garantovaného základního příjmu pro všechny obyvatele.

Tak alespoň referoval server iDnes 28. ledna tohoto roku. A 15. března nás informoval, že myšlenku garantovaného příjmu testuje stále více zemí, jmenovitě Finsko, Kanada a Nizozemí.

Myšlenka spočívá v tom, že ať dítě či dospělý, nezaměstnaný či práci nehledající, všichni by měli nárok na základní příjem pokrývající tzv. životní potřeby. Na první pohled fantasmagorický nápad bývá odůvodňován tím, že již beztak máme tolik sociálních dávek, podpor a přídavků, že by ve spojení s jejich odstraněním a tedy i aparátu spravujícího jejich výplatu nakonec nebylo vše finančně o moc nákladnější, než se na první pohled zdá.

Jak je možné, že by stát mohl všem vyplácet nějaký příjem? Čím budou takové peníze kryté? Jakou hodnotou nebo službou? Nebo se oklikou vracíme ke kolébce lidstva do Afriky, kde lze nejčastěji zaslechnout stesky nad tím, že jsou chudí kvůli tomu, že tiskárnu na peníze nemají tady, ale v Evropě? Stačí si ke štěstí jen vyrobit tiskárnu? Zjevně si to mnozí myslí a nemusí to být zrovna mechanik v Senegalu nebo rolník v Kongu.

I zde v Evropě si valná většina obyvatel myslí, že rolí státu je starat se a poskytovat služby. Těch může být nekonečně mnoho, tedy nejen zajištění bezpečnosti, vzdělávaní nebo zdravotnictví, ale i hospice, péče o děti, stravování a někteří by si jistě nechali v režii státu líbit i dovolenou nebo cokoli dalšího. Něco takového už tady bylo. Zatímco většina z nás má zkušenost s reálným socialismem, dnešní zkušenost nazýváme sociální stát. Málokdo se ovšem ptá, jaká je cena za to, aby stát toto všechno zvládl. A co tato rentiérská mentalita dělá s lidmi a jejich psychikou. Cena je pochopitelně obrovská. Pokud jde o popis více slovy, je lepší pokusit se popsat blíže proměnu státu, kterou musel urazit, aby alespoň něco z toho dokázal plnit.

Proces vytváření tzv. sociálního státu lze vidět jako důsledek vítězství jedné ze socialistických koncepcí. Nejvíce by odpovídala asi II. internacionále, tedy sdružení marxistů se sociálně demokratickými stranami. K dosažení světlých zítřků nebylo třeba budování nového řádu a člověka (jak prosazoval koncept III. Internacionály), ale jen volby správné strany, která zařídí „spravedlivější“ rozdělování. Tento korupční potenciál zafungoval tak dokonale, že z politické soutěže se sami distancovaly všechny subjekty, které by na něm nechtěly participovat nebo ho dokonce chtěly omezit. K takovému systému jsou ale zapotřebí i zdroje. Zatímco komunistický experiment skončil naprostým vyčerpáním všech zdrojů, aniž by přinesl to zdánlivě nejsnadnější, slibované materiální zlepšení, na západě se rozhodli naopak těžit z osvědčeného modelu a jít čistě cestou přerozdělování. Otázkou byla jen jeho míra, která kontinuálně rostla. Toho bylo dosaženo zvyšováním daňové zátěže.

Zastánci základního příjmu argumentují mimo jiné vyšší svobodou, kterou jakýmsi mávnutím kouzelného proutku má sebou základní příjem přinést. Svobody přitom mezitím ubývá. Stejně se argumentovalo i při zavádění tzv. sociálního státu.

Při jeho obhajobě je stejná váha jako svobodě přikládána i konceptu lidské důstojnosti. Konec konců hned článek 1 Listiny základních práv a svobod praví: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Zatímco východní marxisté budovali nový řád a člověka, západní nenapadlo nic lepšího, než důstojnost a svobodu vztáhnout na čistě materiální hledisko. Tento přístup slavil takový úspěch, že se sociální stát stal v západních demokraciích naprostým standardem a dnes se ho neodvažuje zpochybňovat žádná politická síla, ať se řadí do jakéhokoli politického spektra. Největší problém s novým stavem věcí měli liberálové odmítající z principu přerozdělování jako nelegitimní akt donucení. Zatímco liberálové vždy vyznávali rovnost právní, politickou a morální, pro socialisty byla nejdůležitější rovnost materiální. Podle socialistů pokud někomu náhoda nadělila velké schopnosti, je z principu nespravedlivé za ně získávat i vysoké odměny. Tento antagonistický ideový spor se podařilo sladit dvěma velikánům politické filosofie 20. století, Johnu Rawlsovi a Ronaldu Dworkinovi. Individuální svobodu spojili s rozdělováním výhod tak, aby pomáhaly dobrovolné kooperaci všech. Obhajoba přerozdělování z jejich úst není založena na materialistické koncepci sociálních jistot, ale víře v dosažení větší svobody společnosti jako celku. Třebaže jejich díla jsou dodnes populární, je stále zřejmější, že se jim podařilo uvařit jen podobný dort jako pejskovi a kočičce.

Každá dobře míněná snaha se dá zneužít a socialisté či rovnostáři ani nic jiného nikdy nedělali. Hovoříce o nejchudších a nejpotřebnějších ať vědomě či nevědomě ignorovali práva a potřeby všech ostatních a tedy každého člověka zvlášť. Snaha po dobytí jakékoli renty může vést logicky pouze k rovnostářství a tedy okleštění jiných svobod. Dalším doprovodným prvkem je skutečnost, že taková snaha směřuje i proti lidské přirozenosti, tedy našim možnostem a cílům, o které usilujeme a v jejichž naplňování nalézáme štěstí. Jednoduše ignoruje detaily a složitosti společenského života i jedinečnost každého individuálního života. Na společnost je schopná aplikovat nanejvýš mechanizující představy.

Rovnostářství se vždy prezentuje jako náprava nespravedlnosti, ve skutečnosti je ovšem pravým opakem. Rovnost neví nic o povinnostech, ničí hierarchii i schopnost rozlišovat. Proto v demokracii s rovným či všeobecným volebním právem vítězí nejčastěji průměrnost a konformita. Přesto někteří tvrdí, že teprve vymazání rozlišení povede k té „čisté“ demokracii. Jinými slovy však pouze staví na roveň hrušku s ježkem a myslí-li to vážně, nezbývá než tuto „rovnost“ vynucovat tyranií. Je toto naplnění spravedlnosti, lidské přirozenosti, nebo jen ztráta logického uvažování? Spíše se přikláním k tomu, že na rozdíl od minulosti k tomu, abychom dnes přežili, již nemusíme myslet. Jak pravil již starý klasik Tocqueville: „Pohodlí se stává cílem ve chvíli, kdy přestaneme rozlišovat vrstvy a odstraníme privilegia“. Dovedeno do důsledku je i vrchol demokracie, svobodné volby, z principu rovnosti nesmyslem: Jak vybrat nejlepší, když z definice žádní takoví neexistují?

Problémem rovnosti a rovnostářství je, že se nikdy nedokázalo povznést nad prostý materialismus. Materialismus však není schopen jakkoli omezovat sebe sama nejen z hlediska statků, ale i z hlediska etického či morálního. Je to nejúčinnější zabiják lidské vzájemnosti a solidarity.

Hannah Arendtová se jednou v diskusi o lidských právech nechala slyšet, že mnohem více před lidskými právy preferuje práva Angličana. Jistě ji k tomu vedla i její osobní zkušenost pronásledované německé Židovky prchnuvší před Hitlerem na poslední chvíli do Spojených států. V každém případě však chtěla říci, že raději volí práva zaručená a především vymahatelná, vzniknuvší dlouhodobou evolucí, a nikoli revolučním vzedmutím nebo myšlenkovým konstruktem několika intelektuálů.

Součástí lidských práv jsou i mnohá sociální práva, která mají často pouhou deklaratorní povahu a jejich vymahatelnost je eufemisticky řečeno diskutabilní. Přesto samotná jejich ukotvenost je pro mnohé signálem, že kolem dějin otáčejí na správnou stranu, snaží-li se je institucionalizovat a reálně zajistit, nejlépe ve jménu svobody, pokroku, důstojnosti apod.

Jak již bylo řečeno výše, při troše duševní ekvilibristiky lze i garantovaný základní příjem považovat za další z lidských práv. Když je všechna srovnáme do řady a začneme uplatňovat (právo na důstojné bydlení, vzdělání, sociální zabezpečení, samozřejmě takové, aby náš život mohl být nazván důstojným a svobodným ad.), máme tu miliony natažených rukou dožadujících se svých práv, od kterých se na oplátku nejen nic nechce, ale ani nečeká. Angažovaný sociální stát tak valnou většinu obyvatel odsuzuje k údělu zbytečnosti, a obyvatele redukuje na biologické mechanické jednotky s kvantifikovatelnou potřebou a spotřebou. Dokáže tak vlastně zajistit jen vědecky řízený výkrm. Naštěstí (pro někoho bohužel) člověk není stroj. Není se co divit, že spotřeba antidepresiv raketově roste.

Stát pro výkon takové agendy pochopitelně potřebuje své nástroje, jako jsou nejrůznější svazky, evidence, databáze, hlášení a registrace, vše, co slouží k lepší kontrole. K lepší kontrole slouží i nové zákony umožňující snadnou kriminalizaci kohokoli za cokoli. K tomuto účelu se tvoří normy záměrně s nepříliš jasným výkladem, případně si vzájemně odporující, aby i při nejlepší vůli nebylo možné vyhovět všem požadavkům a nařízením. Setrvalá hrozba sankcí vykoná s ovečkami své. Možnosti kontroly a moci jsou jistě opojné. Kromě snahy o výkrm tak spojitou nádobou takového stavu je snaha uvrhnout velkou většinu společnosti do stavu existenční závislosti na státu, aby ji bylo možné vydírat stavem sociální nouze. Pochopitelně, dokud lidem dovolíme uplatňovat jejich schopnosti a přednosti, nemůžeme je kontrolovat.

Zájmem státu je tak opak toho, co kdysi. Totiž schopnost občana postarat se sám o sebe. K tomu je třeba, aby každá snaha naplnit zodpovědnost za sebe sama byla co nejvíce ztížena nebo nejlépe v budoucnu trestána. Proto můžeme pozorovat, že povinnosti zaměstnavatelů už přerostly do absurdních rozměrů a poslední perličkou je povinnost chránit zaměstnance před stresem. Se stejnými problémy se potýkají i volení zástupci. Starostové, kteří chtěli třeba opravit kanalizaci, těžko mohli tušit, že v tu ránu jsou z nich podezřelí z podvodu. Kdyby to tušili, žádnou kanalizaci opravovat nebudou i kdyby měla smrdět na kilometry daleko.

Výsledkem je diskreditace celého demokratického zřízení a volání po vládě silné ruky, po autoritě, někom, kdo konečně „udělá pořádek“, ať je to kdokoli nebo to bude stát cokoli. Jak vidíme takřka denně, současný vývoj se ubírá právě tímto směrem.

Rozšířením záběru a agendy státu se navíc naprosto změnila povaha ekonomické kriminality. Pokud dříve stát stíhal a snažil se eliminovat gangstery se svými organizacemi pochopů a výběrčích výpalného, protože byli považováni za škůdce společnosti vytvářejících paralelní společenské struktury, dnešní stát zcela převzal jejich agendu a od občanů pevnou rukou často i za jejich potlesku vybere výpalné ve výši, o které se nezdálo ani donovi Corleone. Gangsterům dnes bohatě stačí napojit se pouze na veřejné rozpočty. Z jejich hlediska je to velmi ekonomické, protože není třeba vydržovat armádu poskoků a vyděračů, někdy dokonce ani fond úplatků. Stačí jen umně definovat veřejný zájem a prosadit nastolení žádané agendy. Zaplatit je třeba jen pár lobbistů, právníků a novinářů.  Vše ostatní již zařídí stát, který peníze vybere a přerozdělí do správných kapes. Odpadá starost s plátci, výběrčími, s konkurencí, státní mocí. Říká se tomu privatizace státu, vedlejším důsledkem je i ona záhada „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“. Občané toho mnoho nezmohou. Buď patří ke skupině, která je sama korumpována, nebo je jim vysvětleno, že je sobecké a neetické vymezovat se vůči transferům, které plynou někomu jinému. „Veřejný zájem“ má přednost. Transferů je tolik, že něco malého nakonec většinou ukápne každému a nikdo nemá odvahu se zeptat, nakolik tento státní gangsterismus škodí a brzdí celou společnost.

Nahradíme-li výpalné dotacemi, které jsou vlastně výpalné, na které se skládají všichni daňoví poplatníci, je dnes největší mafián ze všech, naprostý capo di tutti capi, nikoli náhodou ministrem financí. Za prorůstání organizovaného zločinu do státní správy jsou však považovány nezdaněné kabelky Jany Nečasové a nikoli světově unikátní stav, kdy člen vlády čerpá miliardové dotace a ty mají kontrolovat jeho zaměstnanci. (Z tohoto pohledu největší provinění všemi zavrženého Zdeňka Bakaly a OKD spočívá v tom, že nešel do politiky nebo jiným způsobem nezajistil odpovídající dotace, jaké mají například doly v Polsku.)

Hlas lidu po „silné ruce“ byl tedy vyslyšen. Zásadní posun pro český právní řád představují nové normy z Babišovy dílny, a to Elektronická evidence tržeb a kontrolní hlášení plátců DPH. V balastu slov a urážek všech nesouhlasících zaniklo, že popírají základní principy právního státu, ke kterému se Česká republika dosud řadila. A to princip proporcionality a subsidiarity. Jinými slovy, pokud už stát má nástroje k řešení jisté problematiky, není oprávněn zavádět další, ale využívat ty stávající. Porušuje také rovnocenné postavení občana a státu, protože dané normy dělají z velké skupiny občanů apriori zloděje, třebaže ve skutečnosti se věc má naopak.

Vychýlení rovnovážného postavení státu vůči podnikatelským subjektům právě ve prospěch státu podtrhují další návrhy, jako Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, který nahrazuje výčet stíhatelných činů výčtem těch nestíhatelných. Pochopitelně tím potencionální trestní odpovědnost narostla přímo exponenciálně. Zavedením principu presumpce viny tak padla další hradba toho, co nazýváme právním státem a hodnotou „západu“.

Jak jsme viděli v nedávné minulosti, protikorupčním bijcům se dnes daří, a jestli ne dnes tak jistě zítra, kriminalizovat téměř každé rozhodnutí nebo subjekt. Třebaže to nikdy nepřiznají, jejich motivace není protikorupční, ale spíše čistě politická. Prostě se rozhodli přenést politiku z institucí a orgánů, které se jim nepodařilo obsadit standardní cestou na instituce a orgány, které snadněji vyhoví jejich objednávce.

Politickou a trestněprávní odpovědnost si nepletou jen aktivisté, ale i policie a někteří státní zástupci.  Někteří si na tom dokonce postavili vlastní téměř politickou kariéru, třebaže z principu a popisu práce mají být apolitickými služebníky státu. Úsilí o dosažení renty se se stalo nejběžnější formou skupinové konformity.

Vraťme se ale k meritu věci. Sociální systémy, které sami stále považujeme za nedokonalé či nedostatečné, a to často z jiných důvodů, než které jsem zmínil, se úplně jinak jeví milionům a miliardám obyvatel rozvojového světa. V jejich očích se proměňují ve zhmotněný příslib ráje na zemi. Pro participaci na něm jsou pochopitelně schopni téměř všeho, aniž by tušili, jakého zločinu se dopouštějí na vlastních duších.

Když byla Orwellova díla brána za úžasnou metaforu reálného socialismu budovaného jedinou historicky vyvolenou neomylnou stranou, málokoho vůbec napadlo, že k něčemu podobnému může sám o sobě dospět i svobodný svět, tedy demokratické země s volnou soutěží politických stran.

Pokud chceme získávat další jistoty a vznášet nové a nové nároky, které má zajistit nejlépe stát, je zřejmé, že zatím neexistuje společenský model, který by je byl schopen naplnit bez prvků totality a posilování kontroly poskytovatele těchto nad každým jednotlivcem. Nejsmutnější je, že mnozí lidé tuto diskrepanci nejen nevidí, ale ani jim nevadí. Říkejme jim nepřátelé svobody. Dobrovolně se vzdávají části té své, svého lidství, svého života, ke kterému nejistota a náhoda patří stejně jako narození a smrt, a vzdávají se svých snů a tužeb výměnou za kus žvance a status otroka. Osud „západu“ se zdá být zpečetěn.

Babylon 1/XXV, 18. dubna 2016