Nakladatelství Triáda vydalo vloni Kritiky a glosy básníka, překladatele, vzděláním historika Zbyňka Hejdy – sebrané texty a rozhovory (nejen) o výtvarném umění, divadle, poesii, historii, historiografii.

Jde o třetí svazek díla, zbývající dva – Básně a Prosy a překlady – se připravují. Jelikož kulturní rubriky tuzemských deníků a týdeníků ignorují podstatnou část literatury, která za něco stojí, média knihu takřka zazdila. Byli jsme pak svědky trapné situace: v anketě LN o „knihu roku“ hned několik respondentů Hejdu vyzdvihlo, zároveň se do té doby nikomu z redaktorů deníků nezdála kniha za natolik podnětná, aby o Kritikách a glosách ztratil slovo. Totéž platí pro MF DNES, Hospodářské noviny, Respekt atd. atp. Není to nezvyklé, ale ještě pořád to člověku připadá nenormální. I proto tento článek, spíš základně informativní než recenzní.

Hejdova kritická práce není rozsáhlá – jak píše editor Michael Špirit, čítá cca 70 položek, texty, které autor napsal převážně v letech 1965–1969 a 1987–1998, většinou pro časopisy, k jejichž redakcím – nebo k úzkému okruhu spolupracovníků – patřil či patří: Tvář, Střední Evropa, Revolver Revue. Hejdovo „nečetné, tematicky a žánrově pestré nebásnické dílo je současně noeticky, názorově a stylově neobyčejně sevřené. Zbyněk Hejda nikdy nevystupoval jako kritik na plný úvazek, a protože jeho texty napořád sledují témata jako problém pravdy/lži a rozměru ideologie v umění, faktor paměti, věrnosti či pokrytectví u jedince i ve společnosti, mají jeho práce stejnou naléhavost v jakémkoli žánru – ať už jde o rozsáhlejší studie např. o české historiografii nebo o I. Blatném na jedné straně, či na straně druhé o recenzi učebnice dějepisu pro základní školy, glosu k jedné dvěma větám ze stati jiného autora či o biografickou vzpomínku.“

Pokud jde o poesii, věnoval se Zbyněk Hejda například R. Weinerovi, J. Demlovi, českému literárnímu baroku, I. Blatnému, surrealistům, J. H. Krchovskému. Psal o Skupině 42 – a z oblasti výtvarného umění též (opakovaně) o V. Karlíkovi, dále o D. Němcovi a J. Severovi. U řady textů se zdá zjevné, jak vznikly: nikoli z ambice soustavně veřejně komentovat tu či onu oblast umění, ale spíš na základě úvah, ústně sdělených a rozvíjených. Člověk si to živě představuje: na počátku je výklad a rozbor provedený v diskusi s přáteli, po němž teprve následuje vybídnutí/prosba: a nemohl byste toto napsat? (Pro přesnost: v 50. letech autor svobodně publikovat nesměl, za normalizace tiskl své texty jen v samizdatu a v exilu, nikdy neprojevil ochotu pohybovat se v režimem vymezených mantinelech.) Hejda se často polemicky vymezuje vůči interpretacím druhých, případně vůči trendu, který se mu příčí, a při té příležitosti formuluje vlastní pojetí, podložené ovšem zevrubnou znalostí věci. Myšlenky o Weinerově díle a nenormalitě literárního kontextu 60. let tak vyslovil v textu, který rozporuje názor Antonína Brouska, vynikající portrét Jiřího Němce se zrodil z reakce na poněkud kýčovitou charakteristiku J. N. z pera Ivana Martina Jirouse, dále jsou v knize kritiky či glosy, vycházející z reakcí na názory Jiřího Brabce, Milana Jungmanna a mnoha dalších.

Četba Hejdových textů působí radost: vyznačují se čistým, přesným jazykem (a přesným myšlením), neobyčejným intelektuálním „záběrem“, nikde v nich nenajdeme pseudovědecké zašmodrchanosti, ani ideologické překrucování. Jeho úvahy mají také nadčasovou platnost, a příliš nezáleží na tom, zda vznikly v letech šedesátých nebo osmdesátých, což vypadá jako banální konstatování, ale v Čechách není mnoho srovnatelných autorů. Proto připomenu podrobněji dva texty, které se týkají historiografie a – řekněme – českého „politického kontextu“. Činím tak s lítostí a omluvou, že téma umění nechávám stranou (kupříkladu Hejdovy texty o Ivanu Blatném patří jistě k tomu nejlepšímu, co bylo o básníkovi napsáno), ale ty ukázky mi přijdou důležité.

V eseji „Tabu v české historiografii“ z roku 1969 polemizuje Z. H. s marxistickými historiky a s Františkem Grausem. Píše: „Postulovat, aby historik převzal celou minulost jako dědictví (hrůzné i vznešené), je trochu vágní požadavek, nezpřesníme-li představu o tom, co považujeme v minulosti za hrůzné a co za vznešené. V dějinách se odehrává svár mezi dobrým a zlým, mezi násilím a myšlenkou, pravdou a lží. Jako národní celek se stáváme dědici obojích těchto sil a všeho myšlení. A tu, když část národa začíná s údivem tušit, že se stala dědicem zlého, násilí a lži, přichází historik a nabádá, že musíme dědit minulost celou, ale i její část hrůznou. Co s tím? Je to aktuální požadavek v takové situaci?“ Zdá se mi „užitečné postulovat, aby minulost byla chápána jako tradice. Minulost není uzavřená a jednou provždy hotová. Vracíme-li se k ní, tedy tak, že skrze sebe otevíráme její smysl do budoucnosti. Působí-li v naší přítomné dějinné chvíli, působí tím, že tuto přítomnou dějinnou chvíli chápeme v dimensi minulého a budoucího. Přitom směr, smysl této dimense záleží na nás. Smysl dějin není jednou provždy dán, vždycky znovu se tvoří. Naším úkolem je účast na jeho tvorbě a z toho také vyplývá naše odpovědnost za něj. Jen tak můžeme také přijímat dědictví minulosti. Dědictví hrůzné a vznešené nestačí prostě převzít, musíme je převzít s vědomím, že je dědíme jako vinu (to hrůzné) a jako tradici (to dobré). Tradice je tu proto, abychom na ni navazovali, hrůznou minulost přijímáme s lítostí jako vinu. Smysl takového pojetí historie je v tom, že nám může pomoci k tomu, abychom minulá provinění neopakovali.“

Text je starý přes čtyřicet let, ale přitom se zdá, jako by Hejda reagoval na současnou českou historiografii, která se svým požadavkem na „objektivní“ posuzování komunistické a především normalizační minulosti de facto vrací do oněch starých časů.

Na to navazuje druhá, rovněž velmi případná ukázka. V rozhovoru se Sergejem Machoninem z roku 1988 polemizuje Z. H. obsáhle s generalizujícími názory Otomara Krejči, který v jednom svém eseji pojednával postavení umělce na Západě a v totalitním systému: „Na začátku Krejčovy stati je barvitě vylíčeno, jak boss manipuluje například s jednotlivými umělci a jak je bossova ideologie, degradující umění, kulturu, umělce a talent na zboží, stejně nemravná jako ideologie, reglementující divadlo, televisi, film, celou kulturu v našich končinách. A konstatuje, že herec, spisovatel, režisér na Západě, který se vzepře, nehodlá se dát zmanipulovat a přijmout pravidla bossovy hry, to nemívá lehké. Viděno našima očima, nedají se tyhle obtíže, které má v kultuře se společností jednotlivec na Západě, s tím, jaké potíže má podobný jednotlivec u nás, srovnávat. To je asymetrické vidění, ve kterém splývá pobyt ve vězení s nelehkými podmínkami na svobodě.“ Polemiku je pochopitelně třeba přečíst celou, ale podobně jako předchozí ukázka ilustruje, že leccos už tu jednou bylo (a že nové nejsou ani současné nemravné teze, v nichž si různí autoři stěžují, že v dnešních Čechách sice není politická diktatura, zato je tu diktatura ekonomická, likvidující svobodu v podstatě stejně).

Díky Hejdovi – a podobně díky jeho přátelům a redakčním druhům z Tváře A. Stankovičovi nebo B. Doležalovi – má dnes člověk na co navazovat, i díky jejich příkladu může vznášet na kritika požadavek, aby za to, co píše, také osobně ručil. Číst Hejdu je radost, zážitek z intelektuální svobody.

Adam Drda

(Hejda, Zbyněk: Kritiky a glosy. Triáda, Praha 2012, 381 s.)

Babylon 1/XXII, 20. května 2013