Asi není sporu o tom, že letošní rok vymezily zejména dvě události spojené s hlasováním. V červnu brexit neboli referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie a v listopadu pak americké prezidentské volby, v nichž zvítězil (zatím) nevyzpytatelný tlučhuba Donald Trump. Málokterá hlasování se ve světě i u nás sledovala s takovým napětím a málokdy předtím výsledek vyvolal tolik emocí.

Odkládané rakouské prezidentské volby s populistou Hoferem a zeleným profesorem Van der Bellenem, které se táhly po několik měsíců, pak symbolicky vytvářely jakýsi permanentní „podkres“ roku osudových volebních rozhodnutí. Ale nejásejme, nemáme to za sebou, nadcházející rok bude v tomto ohledu dost podobný.

Rok lze samozřejmě rozložit do různých etap – dle měsíců, ročních období, semestrů a prázdnin, na dobu před dovolenou a po ní. Člověk zbožný se řídí především církevním kalendářem, jenž mu předepisuje i období postu a povoleného masopustu. Kalendářů tudíž existuje plno druhů, čím dál tím důležitější místo mezi nimi však zaujímá kalendář volební. Jelikož funkční období parlamentů i prezidentů je nejčastěji, byť ne vždy, fixně stanoveno, dají se volební kalendáře sestavovat i na několik let dopředu – a zabývá se tím hned několik organizací. A zdánlivě nudnou pravidelnost volebních kalendářů mohou zpestřit volby předčasné, vyvolané vážnou politickou krizí, pikantní nahrávkou ze soukromí politika či třeba atentátem. Jaký by tedy mohl být volební rok 2017?

Leden: Dá se očekávat spíše mrazivý klid, pokud ovšem někoho eminentně nevzrušují volby do Senátu na Haiti. Leč úřadu by se měl ujmout Trumpovic Doník. Začne se vyjasňovat, co vlastně z toho všeho, co napovídal, myslel vážně.

Únor: Lze si ještě poměrně bezstarostně užívat sněhu na horách, chystají se pouze prezidentské volby v Ekvádoru a v Turkmenistánu.

Březen: Začne přituhovat – další díl nervy drásajícího seriálu „osudové volby“ proběhne v Nizozemsku. V průzkumech sice vedou populisté Geerta Wilderse, ale na nadpoloviční většinu v parlamentu asi nedosáhnou.

Duben: Patrně, spolu s Německem, jeden ze dvou zahraničních vrcholů sezóny: první kolo prezidentských voleb ve Francii. Vzhledem k tomu, že mezi Marine Le Penovou z Národní fronty a kandidátem umírněné pravice Françoisem Fillonem, kteří se pravděpodobně probojují do druhého kola, lze jen obtížně nalézt rozdíl ve vztahu k Rusku, nedá se od toho vlastně již teď čekat skoro nic dobrého. Určitě ne pro nás.

Květen: Pokud někoho neuspokojí druhé kolo prezidentských voleb v zemi galského kohouta, může upnout své naděje k Íránu – že v tamních prezidentských volbách vyhraje nějaký reformista. Pro Evropana však i íránský liberál v podstatě znamená talibance.

Červen: A zase ti francouzští žabožrouti! Po prezidentských volbách přijde ještě „nášup“ v podobě voleb parlamentních, které ale mohou zmírnit, nebo naopak dokonat neštěstí, jež lze očekávat od klání prezidentského. Kde jsou ty časy, kdy tam s přehledem vítězil nějaký ten Louis de Funés se snadno zapamatovatelným programem o třech bodech: Za prvé: plná zaměstnanost, za druhé: plná zaměstnanost, za třetí: plná zaměstnanost!

Červenec, Srpen: Hurá! Prázdniny! V létě by se mělo volit jen v Africe: prezidenta si vyberou v Keni a ve Rwandě, do parlamentu se bude volit opět v Keni a také v Angole a v Gabonu. Ovšem pozor. Jedna věc je datum voleb, druhou tvoří skutečnost, že před volbami zpravidla probíhá emotivní kampaň. Viz říjen neboli naše domácí Afrika.

Září: Malý předkrm zkraje podzimu: parlamentní volby v Norsku. Obavy zde vyvolává zatím spíše datum: 11. září.

Říjen: Pro nás určitě absolutní vrchol roku. České parlamentní volby by měly navíc časově plus mínus provázet parlamentní volby v Německu (přesné datum ještě není stanoveno, počítá se však nejspíše s koncem září nebo s říjnem). A jelikož domácí prezidentské volby jsou naplánovány na počátek roku 2018, od léta u nás pofrčí hned dvojitá kampaň.

Listopad: Prezidentské a parlamentní volby v Chile – což je ale teď politicky docela klidná země, padouch Pinochet dávno leží na krchově.

Prosinec: V plánu sice byly prezidentské volby v Jižní Koreji, vzhledem k odvolání stávající prezidentky patrně proběhnou dříve. Předčasné parlamentní volby se dají v příštím roce očekávat mimo jiné též v Bulharsku a Itálii, popřípadě skoro kdekoliv jinde, neboť ono může stačit i nějaké to videjko s koksem či nějakým jiným podobným svinstvem a máme politickou krizi jako hrom! Listopad s prosincem 2017 se však patrně ponesou rovněž ve znamení bilance předchozích měsíců.

Jaká bude? To si nyní netroufne říci opravdu nikdo. Nejčernější scénář má dokonce podobu faktického konce Evropské unie – v případě souběžného úspěchu Wilderse a Le Penové provázeného chaosem v Itálii a nevýhrou Angely Merkelové. A pokud to v Nizozemsku, Francii, Itálii a Německu dopadne alespoň trochu dobře, snáze potom zase vydýcháme situaci, že to u nás třeba dobře nedopadne.

Pro „osudová“ hlasování v nedávné minulosti je nicméně zároveň typická též určitá těsnost výsledku či velká role, kterou hraje volební systém (viz USA). Plyne z toho poučení, že je důležité k volbám každopádně jít a dokázat v nich vybírat hodně pragmaticky – a právě i s ohledem na volební pravidla. Hlasy pro stranu, jež nepřekoná volební klauzuli, si de facto rozdělí strany, které danou laťku překonají, hlasy pro prezidentského kandidáta/kandidátku s malou šancí na postup do finálového kola může někdo méně přitažlivý leč ještě přijatelný fatálně postrádat. O tom, zda se v příštím roce naplní spíše ty černé, nebo naopak světlejší scénáře, rozhodne ve velké míře právě skutečnost, nakolik si příznivci různých politických táborů – u nás i v jiných zemích – dokáží uvědomit platnost a význam výše nastíněné a na první pohled banální či školometské „politologické poučky“.