J. Č. bylo 25. února 85 let. Tenhle rozhovor s ním vyšel před dvěma roky v tištěném Babylonu 1/XXVIII.

 

Začal bych aktualitou. ČRo s tebou ukončil letitou spolupráci. Můžeš k tomu něco říct?

No už to teď zase není aktuální, protože jsem se nakonec rozhodl, že přijmu nabídku Ondřeje Nováčka, programového šéfa rozhlasu, kterou mi dal už 25. února a já jsem si vzal nějaký čas na rozmyšlenou, že se budu od května na Vltavě podílet spolu s Vladimírem Franzem, Načevou a zpěvačkou Never Sol na pořadu Sedmé nebe každou neděli od 19 do 20 hodin. V podstatě se to bude podobat těm pořadům, který jsem dělal na dvojce s tím, že budu mít tedy jen čtvrtinu času, a tedy se to ještě víc soustředí k hudbě. Takže takhle.

Co za tím bylo? Člověk to vůbec nechápe – proč se veřejnoprávní médium, na jehož vlnách je dost šuntu a bohužel se zdá, že ho přibývá, zbavuje lety osvědčené kvality?

Já jsem o tom nepřemýšlel, nikdy jsem nebyl v Rozhlase zaměstnanej, což dneska považuju za štěstí, vždycky jsem byl externista, a pokud mě vyhazovali, tak vždycky jako externistu. Já jenom vím, že ta situace je tam několik desítek let taková mírně řečeno neutěšená a myslím, že tam už dlouho nebyl generální ředitel, který by byl osobnost a měl to v ruce.

Po kolikáté tě vlastně z rozhlasu vyhodili?

Po třetí. Poprvé to bylo v březnu 69, což se dalo čekat, když jsem pustil v pořadu Houpačka Běž domů Ivane. To jsem tam pak dvacet let nesměl. Po druhé to bylo v roce 98 za generálního ředitele Vlastimila Ježka. To jsem měl doživotní zákaz a skončilo to podobně jako teď, zase všelijakýma peticema, takže si to za čtrnáct dní zase rozmysleli a já pokračoval. Tohle byl takový třetí pokus.

O co šlo při tom druhém pokusu?

Tam šlo, teda formálně, o to, že jsem prohrál občansko-právní spor se svou první ženou Mirkou Filipovou o autorství knížky Hvězdy tehdejších hitparád. Ježek si nechal vypracovat nějaký rozbor od svého náměstka, podle kterého každý, kdo prohrál v takovémhle sporu, tak nesmí už s rozhlasem nikdy nic mít. Samozřejmě se ukázalo, že to je z právního hlediska nesmysl.

Jak ses dostal k hudbě?

Přes maminku, samozřejmě. Ona byla dámská krejčová, měla živnost na Vinohradech – měla dělnice, učednice, ale bylo to tak, že jsme měli pokoj a kuchyň, v kuchyni se přes den šilo a v pokoji se zkoušely zákaznice.

Takže velká kapitalistka.

Po únoru 48 pochopitelně. Ona byla velmi šikovná, a když bylo třeba udělat nějaké bohaté dámě šaty na druhý den na ples, tak ona to přes noc ušila, sama – tím nemohla dělnice zatěžovat. Maminka hezky a ráda zpívala a já to miloval. Večer už jsem na ni spěchal, aby tu krejčovinu uklidila, lehli jsme si na gauč a zpívalo se. Za protektorátu, já jsem 36. ročník, mi zpívala takový ty Spi Havlíčku / v svém hrobečku / národ zpívá / tvou milou písničku… V tomhle tom sokolským vlasteneckým duchu mě vedla. Zpívala i moje sestra a ty dělnice a učednice taky. Po válce jsem pak jezdil na tábory, skautský, sokolský, ymkařský… a tam se všude u táboráků zpívalo. Ale netušil jsem, že to bude jednou můj chlebíček.

Jak jsi prožíval únor 48 – vnímals, co se děje?

Samozřejmě. Mě strašně bavila politika, války, armády… Už za protektorátu jsem sledoval na mapě, když Němci konečně začali prohrávat. Poslouchali jsme rádio a hodně jsem četl noviny – když jsem šel do školy, uměl jsem už číst a psát. To mě naučila babička, která byla obyčejná služka. Strašně mě to bavilo. Po válce vycházela Německá válka od Emila Vachka, což bylo osm dílů v sešitech. To jsem hltal, kupoval jsem si je a nechal si je svázat.

Když komunisti vyhlásili v únoru 48 generální stávku, moje matka s těmi dělnicemi skutečně přestaly hodinu šít. Mně bylo dvanáct a povídám: „Mami, co blázníš? Vždyť to je všechno proti tobě.“ „No Jirásku,“ jak mi říkala, „to oni by nás nějaký lidi udali.“ Komunisti ještě nepřevzali moc a lidi už se báli! Takže stávkovala ukázněně.

I ve škole jsem si pouštěl hubu na špacír. Navíc jako jedinej ze třídy jsem nebyl v pionýru, takže jsem si jedničky mohl strčit za klobouk. Na gympl jsem se pochopitelně nedostal, ale šel jsem na průmyslovku, protože na tu nebyly takové politické požadavky. Tenkrát byly dvě možnosti – stavební průmyslovka anebo kladenské hutě. Já bych býval radši šel do hutí, protože na techniku jsem blbec, ale matka správně věděla, že v hutích bych se při svý nešikovnosti přizabil. Šel jsem na tu průmyslovku, kde jsem pak i odmaturoval, ale s příšernýma potížema.

V Praze …

Ano, ve Zborovský ulici, naproti Národnímu divadlu, přes řeku, teď je tam gympl. No a přitom jsem skoro denně chodil do divadla, do opery, k stání. Tenhle svět mi otevřela maminka. Když mi bylo osm, devět, deset … vzala mě na balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky a já tomu pak strašně podlehl, strašně mě to bavilo. A kromě toho jsem hodně sportoval. Dělal jsem sedm sportů závodně.

Taky jsem měl o generaci i víc starší kamarády, ve kterých jsem se vzhlížel, a oni byli tak laskaví, že třeba po představení v Národním divadle jsem si s nimi mohl jít sednout do vinárny, se sólisty, s dirigenty, a tak…

Tehdy mně bylo jasný, že se musím dostat na vysokou školu, což se mi nakonec po velkých peripetiích, kdy jsem kvůli tomu dokonce napsal Zápotockýmu, povedlo – nejdřív mě teda nevzali, ale pak jsem se dostal na novinařinu, kterou jsem studoval s prstem v nose, oproti tý stavařině. A tam jsem měl nejlepšího kamaráda Jirku Dientsbiera. Seděli jsme vedle sebe.

Jaká tam byla atmosféra?

Začali jsme studovat v 55. roce, v 56. roce byla Budapešť, a taky XX. sjezd KSSS, na kterém Chruščov odsoudil Stalinův kult, a tam jsme zažili, jak lidi, kteří přednášeli marxismus a nebyli blbý, nebo se nám to tak tehdy zdálo, jak najednou otočili, a některý z nich, jako Jirka Čutka, který pak začal učit moderní českou literaturu, docela slušně, to mysleli i vážně. Ale samozřejmě tam byl taky Čestmír Amort – jeden z největších falšovatelů české historie.

Ta atmosféra se tak pozvolna uvolňovala. Začala vycházet Světová literatura. V 58. roce vzniklo Divadlo na zábradlí, v 59. Semafor. Ale šlo to velmi pomalu. Nedalo se to srovnat s šedesátými lety.

V tu dobu jsi poslouchal jenom vážnou muziku? 

Ne, od malička jsem poslouchal všechno možný, snad kromě dechovky a i na tu jsem chodil – byl jsem bohužel dva roky na vojně, tak jsem chodil o víkendu na zábavy v Příbrami tancovat.

Zaprvé mě strašně chytlo Osvobozený divadlo a ze starých desek jsem se to naučil všechno zpaměti – hudbu Ježka i ty texty. Dokonce jsme měli takový soubor na střední škole. Spolužáci napsali hru, kde byly písničky z těch osvobozených… Tak to jsme taky dělali.

Úžasně mě bavilo tančit, takže jsem chodil do tří tanečních kurzů najednou – do jednoho s Vaškem Havlem k mistru Florianovi do Malostranské besedy, kam chodila i Helena Klímová, manželka Ivana Klímy, která byla později moje spolužačka na fakultě.

Havel se vždycky dral, aby urval tu nejhezčí tanečnici a opravdu jako malý tank takhle těmi lokty všechny odstrkoval. Pak jsme se spřátelili, když začal dělat Tvář, ale to já už jsem byl v redakci Mladého světa – poslední dva roky školy jsem byl zároveň zaměstnanej, což mi dovolil proděkan Drozda, že jsem nemusel přestupovat na dálkový. Pohádal jsem se tehdy s mým tatínkem a fakt je, že jsem mu rozuměl – vracel jsem se z těch divadel pozdě v noci, zatímco on, který býval předseda Společenstva krejčích v Čechách a na Moravě a kterého pak odevšad vyhodili, dělal pomocného dělníka na stavbě, dojížděl na celý týden někam do Chomutova, a když se vrátil, zjistil, že jeho jediný syn není doma… Táta v životě nechodil do žádný školy. Pocházel z jižních Čech a číst a psát se naučil od nějakého válečného vysloužilce. Přesto to dotáhl takhle daleko. Seděl na pražský radnici za živnostenskou stranu. Usmyslel si, že rostu pro kriminál a řekl mamince, že na mě nebude dávat peníze, já se urazil a řekl jsem, že žádné peníze od něj nechci a našel jsem si práci. Ten závěr školy jsem už moc nestudoval, jen jsem dělal zkoušky. Nastoupil jsem do redakce Československého sportu a po dvou letech jsem si řekl, že sportu už bylo dost, zavolal jsem do Mladého světa, jestli by mě nevzali do kultury a oni řekli, že jo.

Když jsi dělal do sportu, znal jsi Otu Pavla?

To byl jeden z mých nejlepších kamarádů, který, když se dozvěděl, že jsem nastoupil do Mladého světa, tak mi volal – „Ty vole, proč si mi něco neřekl? Přece víš, že jsem s Arnoštem Lustigem jedna ruka!“ Lustig tam vedl kulturní rubriku, ale já jsem nechtěl, abych se tam dostal nějakou protekcí – protekčních dětí jsem měl až po krk, to jsem zažil na té střední škole.

Jaký Ota Pavel byl?

Seznámili jsme se tak – on byl taky původně sporťák, že jsme jednou šli z nějaký tiskovky, on mě dohonil a povídá: „Hele, nejsi ty nějaký nafoukaný?!“ A teď mi to začal vyčítat. Slušelo by se říct, že jsem nafoukaný byl, i když bych řekl, že ne, což ale člověk nikdy na sebe neví zejména, když mu je čtyřiadvacet. No a stali se z nás obrovští kamarádi. Jezdili jsme spolu na různý závody a když byl redaktorem Československého vojáka, bral mě s sebou do jejich služebního auta. Byli jsme spolu na mistrovství světa v hokeji v Bratislavě v 59. roce. Napsal mi jeden z nejkrásnějších dopisů, co jsem kdy dostal: nikdo mu prý nikdy neřekl tolik kritiky jako já a že ji přijímal rád. On byl strašně přátelskej. To je ale slabý slovo: Příšerně obětavej, až mu to měl člověk za zlé. Odnaučil jsem se ho například o cokoliv požádat, protože on všeho hned nechal a byl schopen nějakým vyřizováním pro druhého strávit celý den a nenechal si to vymluvit. A to se tak choval ke každému. Nepoznal jsem mezi novináři, a vůbec mezi mužskými – s ženskými to je trošku něco jinýho – tak laskavého a obětavého člověka. Když začal být slavnej, obracely se na něj mraky lidí, kteří mu posílali své příspěvky a on to opravdu všechno poctivě četl a odpovídal.

To bylo veliký kamarádství s Otou. Myslím, že žádný dva lidi mě neovlivnili tolik, jako Ota, který byl o pět let starší, a Karel Berman, basista z Národního divadla. Oba dva náhodou Židi.

Cos měl za okruh přátel v 60. letech?

Hlavně ze sportu. Nejlépe mi šla lukostřelba, kterou nikdo skoro nedělal. Tam jsem byl jednou druhý na mistrovství republiky, ovšem v dorostu.

To byl dlouhej luk, anglickej?

Dlouhej.

Máš jej ještě?

Nemám. Dneska by tím nikdo ani nezametal – to byly strašně primitivní luky a v Praze byly dvě místa, kde se daly koupit: u Horna v Jugoslávský a u Emericha Ratha Na Příkopech. Hodně jsem se kamarádil, dokonce to byl jeden čas i můj trenér, s Františkem Hadašem, který byl jediný náš mistr světa v lukostřelbě a zase – byl mnohem starší. Když jsem se pohádal se svým otcem, dneska mě to mrzí, ale co se dá dělat, škola mě nebavila a rozhodl jsem se, že ji nechám být a odstěhuju se do Ostravy. Sbalil jsem si kufr, vzal jsem to přes Strašnice, kde Franta bydlel, že se s ním rozloučím, a on mi to rozmluvil. To byl velikej kamarád.

No a pak jsem měl kamarády z divadla. To byl hlavně ten Karel Berman, basista, režisér, samozřejmě jako Žid za války v koncentráku … Já měl výborného dědečka, byl to švec, který to dotáhl na pošťáka. Vždycky, když jsem přišel k nim do Rumunský, hnal mě k atlasu a zkoušel mě z mapy. Já jsem vydával ve dvanácti letech svůj třídní časopis Lev, rodina ve mně viděla génia, dědeček věděl, že mám sklon nosit hlavu vysoko a vzdoroval tomu tak, že mě furt zkoušel a přesvědčoval, že nic neumím. A jednou mi takhle během pěti minut vysvětlil „židovskou otázku“: ten, kdo o Židech říká, že jsou to jen kšeftaři, tak je hlupák, protože my křesťani jsme jim žádnou jinou možnost živobytí nedali.

To byl osvícený děda.

Jo a přitom byl z vinohradského měšťanského prostředí, které odjakživa vidělo v Židech konkurenci a ke slovu Židák tam nikdy nebylo daleko. Opravdu mu stačilo pět minut, aby mi to vysvětlil tak, že od mých deseti, jedenácti let pro mě nějaký antisemitismus nepřicházel v úvahu.

Děda byl fantastický a já ho zbožňoval. Jednou mi dal k Vánocům knížku, a když jsem ji rozbalil, tak tam stálo: Jiří Černý, redaktor periodického tisku. Hned jsem běžel podívat se do slovníku, co je periodický.

Tak z toho už nešlo uhnout …

Jo, dědeček to odhadl. A pak jsme měli v rodině… Samozřejmě skoro všichni byli sokolové, národní socialisti, živnostníci, vlastenci, ale v podstatě v tom únoru se posrali všichni – s jednou výjimkou – prastrýce Jeníka, což byl bratr babičky, maminky mé maminky, který za války schovával bombu pro Heydricha.

Parašutistům?

Přímo Kubišovi…

Jak se k němu dostali, přes Sokol?

Jo, byl správce sokolovny na Proseku, a ta bomba tam vydržela v úkrytu až do konce války. Já jsem vždycky žadonil, strejdo, vykládej mi o tom a on nechtěl. A já pak přišel na to proč. Jeden z těch sokolů, nějaký Vaněk, spolupracoval s gestapem a po válce se dal okamžitě ke komunistům, ti sokolové se za něj styděli a vůbec nechtěli o tom celém příběhu mluvit. Vždycky se ale strýček chlubil tím, že když byl slet v roce 1948, už po únoru, komunisti zakázali sokolům zpívat a on proběhl řady Sokolů a všem říkal: bratři zpíváme. Takže to, že na sletu sokolové navzdory komunistům zpívali, byla jeho zásluha.

Za stanného práva po atentátu na Heydricha přenášel bombu z úkrytu, který hrozil prozrazením, do bezpečí, šel z Vysočan nahoru na Prosek, měl ji v tašce a teď najednou proti němu kordon esesáků. Kdyby se otočil a šel zpátky, tak by to bylo podezřelý. Tak si dal tašku pod pravou paži, levou rukou vytáhl průkaz, esesákům jej ukázal, ti se podívali – a pustili ho. To já bych se asi posral strachy.

Esesákům prošla pod rukama záložní bomba pro SS-Obergruppenführera…

Ano, měli těch bomb víc.

Tak to je úžasná historie.

Úžasná historka, která je popsána v té první knížce od Drejse Za Heydrichem stín. Ne tedy, že bych na to byl hrdej – hrdej můžu být na něco, co jsem udělal sám…

Ale těší to, že má člověk takového příbuzného.

Ano, přesně, těší to, takový příbuzný. Pak mi po válce maminka řekla, že tu síť, která pomáhala parašutistům, podporovala finančně – jako živnostníci jsme se za války neměli špatně, až do toho roku 48.

Ale ptal ses na ty kamarády. Pak to byli ze školy – na fakultu o ročník níž chodil Jindra Beránek, který pak dělal sociálně-demokratický tisk, doteď je činný ve Svazu novinářů, Jirka Hanák, kterému jsem tuhle volal, a on si vůbec nevzpomněl, říkal jsem mu – hele, velkej, plešatej, nosatej… Velikej kamarád, s kterým jsme pak shodou okolností byli spolu na vojně dva roky v Příbrami, byl Mirek Jenšík – jeden z našich nejlepších fotbalových a hokejových historiků, což jsem měl kliku, protože jinak to bylo hrozný … Byls na vojně?

Mám modrou na hlavu.

To buď rád, protože když mi někdo řekne, že vojna měla něco do sebe, tak si hned řeknu, že to je idiot. Jo a důležití byli evangelíci. My jsme byli evangelická rodina. Naši na to sice moc nebyli, ale matka chtěla, abych do toho kostela chodil. Konfirmoval jsem normálně v těch čtrnácti. Já měl, jako jsem měl v životě mockrát obrovský štěstí, tak jsem měl štěstí i na vikáře na Vinohradech.

Na Korunní?

Na Korunní. Už ten první Sklenář byl príma. Já mu říkal, že bych potřeboval omluvit, to už bylo náboženství samozřejmě nepovinný, po únoru, protože mám basket a on na to – tak to uděláme jinak, půjdeme se všichni podívat, jak ten basket hraješ. Pak tam byl Honza Šimsa, který byl vůbec báječnej, a taky Petr Pokorný…

Píseň o perle.

Ano, náš nejlepší biblista, a Jakub Trojan.

Tak tos byl v dobrý partě.

No v úžasný taky v tom, že jsem tam zažil svou první holku – první na všechno, od pusy až k závěru – Ninu Štulcovou, která se hodně zasloužila o to, že jsem šel pak na vysokou. Byla o rok starší, studovala germanistiku a pak dělala švédštinu. Takže z takovýhleho prostředí jsem přišel na školu.

Kde jste se potkali s Havlem po těch tanečních …

Po těch tanečních, kdy nám bylo sedmnáct, jsme se pak viděli náhodou na nějaký akci a on mě pak sám vyhledal, když jsem byl v Mladém světě v době, kdy Svaz spisovatelů už rozjížděl proti Tváři nějaký akce a Vašek přišel, jestli bych nějak nepomohl. Tak jsem něco napsal. Ale to jsme se vídali tak jako sporadicky. Naplno se to pak rozjelo až v roce 1983, kdy ho pustili předčasně z kriminálu, protože se báli, že by jim tam umřel na zápal plic. A druhý den, co ho pustili, jsme se viděli na Malostranský u metra a já mu říkal, jestli nechce přijít někdy k nám. Byl u nás hned druhý den, z čehož jsem pochopil, že měl toho kriminálu opravdu plný zuby. Vykládal a vykládal, nebyl k zastavení. A od té doby jsme se dost vídali včetně toho, že když jsem dělal antidiskotéku v Nové Pace, tak on tam kupodivu přijel. Tak jsem mu zahrál, aby měl radost Gipsy wife, a řekl jsem to i s jeho jménem.

Estébáci ti kvůli antidiskotékám nedělali problémy?

Kvůli pořadům jsem kupodivu skoro problémy neměl, a pokud jo, tak na výslechu se mě na ně nikdy neptali. Pak si třeba zvali ty pořadatele, ale mě se u výslechu ptali třeba na Gruntoráda, a na takovýhle věci. Myslím, že byli chytřejší ti estébáci, než já.

Kde jsi zažil srpen 68?

Srpen 68 jsem zažil v podstatě v rádiu, protože já jsem od prosince 64 do března 69 dělal Houpačku, což byl pokus o první československou hitparádu, na kterou přišlo skoro milion dopisů ohlasů. Ve středu se to vždycky předtáčelo a 21. srpen 1968 připadl na středu. Ráno mě vzbudil soused, řekl mi, co se děje tak jsme se s mojí první ženou Mirkou Filipovou sebrali a jeli jsme do rádia – měl jsem tenkrát auto, protože mi v roce 66 vyšly dvě knížky, za které jsem si koupil za padesát šest tisíc Volhu. V rádiu jsme byli dřív, než sovětští vojáci, takže jsem viděl, jak je nějaký český civil navedl tam, odkud se naposled vysílalo. Mezitím to už ale technici stačili přemístit jinam. Zažil jsem, jak Jirka Dienstbier mluvil z balkonu k lidem a přestal, až když kolem začaly létat kulky. To byl taky velký kamarád, nesmírně vzdělanej, uměl francouzsky, ale hrozně nešikovnej. Jednou jsme spolu jeli na kanoi Vltavu, v listopadu, a já mu říkal, Jirko, nemel se furt. Samozřejmě se mlel, až nás vyklopil a málem jsme to oba odskákali.

Houpačka se nějaký čas nevysílala, mezitím se už měnily charaktery. Když nás po Běž domů Ivane zakázali, tak mně Věra Heroldová-Šťovíčková, která byla jistě báječná, obvinila, že jsme je podtrhli.

V jakém smyslu?

V takovém tom českém: oni drží pozice, aby tam nebyl někdo horší, a my to sabotujeme. Já jsem říkal, jaké pozice držíte? Ztrácíte jednu za druhou… Dali mi ještě nějakou nabídku, já jsem se vždy v životě klonil ke kompromisu, ale tohle nešlo. Zůstal jsem na volný noze, na který jsem byl vlastně už od roku 66, protože mě vyrazili z Mladýho světa – pro změnu zase svazáci.

Nakonec jsem ale mohl být komunistům vděčný, protože když jsem v Mladém světě přišel o místo, byl jsem nucenej se živit sám, což pak ještě mělo souvislost s rádiem. Mně rádio hrozně chybělo, já ho opravdu miloval a miluju dodnes, přestože jsem tam zažil tři výpovědi a v televizi se ke mně chovali vždycky mnohem lépe. Tak jsem si vymyslel ty poslechové diskotéky, kterými živím nejen sebe, ale celou rodinu dodnes. A taky, jak si tady lidi nemohli zvyknout na kapitalismus, tak já na něj byl zvyklej od šedesátých let.

Jakou muziku jsi měl, máš rád?

Popravdě řečeno se mně líbí všechno, s výjimkou té dechovky – a pak teda nemám rád smyčcový úpravy slavných skladeb. Jednou jsme jeli někam na zájezd s autobusem s Gottem, se kterým jsem se hodně stýkal v jeho začátcích, bavili jsme se o hudbě a on mi najednou povídá: „Že tobě se líbí i častušky?“ Já mu řekl, člověče, je to hrozný, ale některý se mi opravdu líbí.

To bylo s divadlem Apollo?

Ano.

Tak tos znal Pavla Vošického …

Samozřejmě. Je v Čechách?

Je, bezvadnej chlapík.

On mi před pár lety volal a pak už se neozval. Jezdíval s Apollem. Vždycky tam přišel a zazpíval nějakýho Raye Charlese. To uměl dobře.

Jaks to dělal s komunistickými úřady – s paragrafem příživnictví?

Jacísi dva právníci z ministerstva kultury, který mi fandili – Jula Straka a Kordač, myslím, že byl z rodiny toho arcibiskupa, objevili vyhlášku o odměňování veřejně známých osobností v netypických pořadech, která jako kdyby byla šitá na mě – bylo to ovšem pro fotbalisty apod., aby se mohly proplácet besedy do čtyř sta korun, což bylo tenkrát dost peněz.

Tak jsem jezdil po republice za čtyři sta. Jednak mě na to upozornili ti právníci, na tu možnost, a pak ti pořadatelé a zejména ženský byly statečný. Byl jsem třeba v Budějovicích a pak jsem se za půl roku dozvěděl, že tam byli estébáci je varovat, že Černého tedy ne, a ty holky, co to vedly, že tedy fajn, ale ať jim to dají písemně – mě už nebylo odkud vyhodit, ale je mohli vyhodit ze studií.

No a díky těm poslechovkám jsem přežil celou tu normalizaci. Živil jsem se tím, co jsem jakžtakž uměl, co mě nejvíc bavilo, co bavilo lidi, chodili na to a měl jsem dokonce i slušný peníze.

To byly nějaké kluby?

Svazácký kluby, někdy vysokoškolský – jiný nebyly možný.

Jaks to měl s razítkem?

V občanském průkazu jsem měl uvedeno svobodné povolání a platil jsem si sám pojištění.

A to bylo možný?

To bylo možný. Když mě někdy kontrolovali, tak každý policajt na to zíral jako vyoraná myš, ale posléze se s tím smířil. Tohle jsme měli, aniž bychom se dohadovali, společný s  Jazzovou sekcí, kde jsem ale nikdy nebyl členem.

Jak začala normalizace?

Neskromně, ale naprosto vážně považuju za jeden ze svých majstrštyků, že jsem zaprvé přišel na ten nápad vydat Krylovi, kterému nevyšel do té doby ani singl, celé album. Zadruhé, že jsem to prosadil, když ne v Supraphonu, tak u katolíka Jana Hanuše v Pantonu, a pak že to vyšlo, tiskárna to vytiskla a že se to prodalo – Kryl 9. 9. 69 odjel do Německa a už tam zůstal.

Trošku jsem podlehl strachu – to jsem byl pořád ještě v prvním manželství s Mirkou, že se neuživíme a dva roky jsem dělal korektora v tiskárně v Legerce, a pak mi nabídli místo v Lidové škole umění na Praze 1, kde jsem byl čtyři roky 73-77. To už jsem ale dělal zároveň od roku 71 ty poslechové diskotéky, zejména v Praze, v Čáslavský, kde jsem byl každou sobotu a tam bylo opravdu narváno – chodily tam celý rodiny, Klímovi, Tichotovi, Honza Lukeš… Až tam jednou dorazili Němcovi, a tím to skončilo, protože v patách za nimi tam přitáhli estébáci a potom to zatrhli. Ale to už jsem jezdil i po republice a měl jsem práce dost.

A co je důležitý, že jsem mohl psát do Melodie. I když odtamtud odešel Lubomír Dorůžka, tak inženýr Titzl, který to dělal po něm a kterého jsme zesměšňovali, že byl takový při zdi, to nicméně jakž takž držel až do toho roku 84, kdy tam pak přišla ta banda bolševických opilců v čele s Kratochvílem a ruku v ruce s ním i ten hnusnej Petr Žantovský – i když u něj se zdráhám říct hnusnej, protože mám dojem, že ten člověk musí být nemocný, protože to, co dělá, je normálním rozumem nepochopitelný.

Co to bylo za převrat v Melodii v roce 84?

Tenkrát na ÚV – obávám, že za tím byl člověk, jehož jméno je prakticky neznámé, přitom ale nadělal hodně zla, Luděk Vařbuchta, který byl pod Müllerem – soudruhům došlo, že Melodie má náklad přes sto tisíc a z toho chodí deset tisíc do Sovětského svazu, a že to není vůbec časopis, jaký by si oni přáli. V době, kdy se o západním umění psalo jenom s pěnou u huby, tak tam se o něm psalo normálně, nejen o jazzu, ale i o rockové hudbě.

Rozhodli se tedy, že to změní. Jenže se ukázalo, že z lidí, co tam byli, k tomu nebyl nikdo ochoten. Ani šéfredaktor Titzl, ale toho oni nechtěli, ani Horáček, ani Klos… Nikdo. Melodie byla v Orbisu strašlivě výdělečná, všechno ostatní bylo ztrátový. Nasadili do Orbisu Kratochvíla, což byl v té době začínající spisovatel, ne úplně špatnej, který si u nich získal jméno tím, že když byl šéfem Českého rozhlasu Ústí nad Labem, tak tam první po okupaci poskytl prostor sovětskému velvyslanci Červoněnkovi, aby z éteru promluvil. Tím to měl vyhraný. Pak byla přestupní stanice v tom Orbisu a nakonec z něj udělali šéfredaktora v Melodii. Chtěl si tam nechat Horáčka a Klose, ale oba to odmítli. A na to jsem jako novinář a hudebník docela hrdej, že skutečně s výjimkou několika málo lidí (nemá cenu je jmenovat, už nejsou naživu) to odmítli všichni, včetně takových lidí, jako byli Matzner, Poledňák. Miloš Skalka. Všem došlo, že to jsou nejen darebáci a opilci ti bolševici kolem Kratochvíla, ale že jsou i absolutně neschopný – s nimi mohl jít skutečně jen ten Petr Žantovský.

Tak jsme neměli kam psát, což se zlepšilo, když Vojtu Lindaura vyhodili z Opatova, protože tam pozval Nico. Lubomír Dorůžka mu zařídil, aby ho vzala Šotolová, sestra toho básníka, která byla šéfkou Gramorevue a Vojtěch během dvou čísel udělal z Gramorevue pokračovatelku Melodie a okamžitě nás tam všechny pozval jako externí autory.

Jak Kratochvílova Melodie dopadla?

Přivedl ten časopis úplně zu grund, až ho sami straníci v roce 88 vyhodili, což byla práce Zdenka Pavelky, který je opravdu strašně zvláštní figura. Pavelka byl jako redaktor Rudého práva na Lipnici, kde Rejžek pozval Havla k mikrofonu, načež druhej den Rudé právo k tomu napsalo: Škoda kaňky na jinak smysluplném díle. Pavelka si se mnou chtěl pořád tykat, já na to nakonec na té Lipnici přistoupil a on šel a napsal tohle. Když jsem si to druhý den přečetl, tak jsem mu hned napsal dopis, že s tím tykáním zase končíme. On pak dělal takový věci, že třeba o půlnoci zazvonil u Vládi Vlasáka, který měl zrovna rande s nějakou dívkou, a začal mu tam vykládat, aby se s Havlem nekamarádil, že je placenej z amerických peněz. Tak to si mohl odpustit.

Na druhou stranu ale zase vím, že když měli být kluci z brněnský university vyhozený z posledního ročníku kvůli rockovýmu koncertu, tak tam jel a ututlal to. Tak udělal pár věcí dobrých. A taky vyjednal ten puč, jestli se tak dá nazvat situace, když straníci nahradili v Melodii Kratochvíla Dobiášem z Mladého světa, který to pak dělal až do revoluce. Dodnes tomu Pavelkovi nerozumím. Když byla revoluce, tak byla taková veliká schůze v Repre, kde byli muzikanti, já tam byl za Koordinační centrum Občanského fóra, Pavelka ke mně přišel a povídá – tak už víš, jak jsem to všechno myslel? Já jsem odpověděl, nevím. A nevím to dodnes…

Jak jsi viděl Chartu?

Já jsem dostal Chartu k přečtení ještě před zveřejněním někdy kolem 15. prosince. Bydlel jsem v Jugoslávský a Uhlovi bydleli v Anglický. Pozvali mě tam, já si to přečetl, souhlasil jsem s každým slovem, ale bylo mi jasný, že když to podepíšu, tak za sebou už úplně spláchnu: vyhodili mě z Mladého světa, z rozhlasu a měl jsem za to, že by vyhodili i manželku i ze střední UMPRUM, kde učila a učí dodnes dějiny umění – čekali jsme tenkrát za měsíc své první a jediné dítě. Tak jsem řekl Petrovi, ať se nezlobí, že s tím souhlasím, ale nepodepíšu to, že se bojím. Petr na to reagoval slovy: „To přeháníš.“

Pamatuju si, že 12. ledna 77 jsem jel do porodnice na Albertov, protože dcera šla ven císařským řezem, četl jsem si cestou v tramvaji Rudé právo a zrovna tam byl článek Ztroskotanci a samozvanci – o všech těch lidech, kterých jsem si tak vážil, o Havlovi, Dienstbierovi… všichni tam byli jmenovaní, a říkal jsem si, že takhle bych přesně dopadl, akorát by mě nejmenovali hned, protože nejsem slavný.

Já se k tomu vždycky přiznal – byla to ode mě zbabělost, ale já prostě na to neměl. Byli lidi, který znamenali v tom umění sto násobně víc než já, například Aneta Fárova, která mohla přijít o mnohem víc, ale já tu sílu neměl. Takový ti, co se vymluvili na to, že to taky podepsala spousta exkomunistů, tak to u mě to nehrálo roli – u mě to byl zcela jednoznačně strach.

A co Anticharta?

To bylo pochopitelně něco zcela jiného: když člověk nepodepsal Chartu, tak to nechal na sobě – on je ten srab, který to nepodepsal. Ale podepsat Antichartu znamenalo plivnout na všechny ty lidi, co Chartu podepsali. Já samozřejmě spoustu těch lidí znal, měl jsem mezi nimi řadu kamarádů a bylo to taková hořkost tenkrát – ani ne z těch lidí, že to byli moji kamarádi, jako z toho, že českoslovenští intelektuálové jako celek strašně selhali. A to bylo přesně to, co bolševici potřebovali.

Tak to byl přesně záměr z jejich strany.

Já bych to nikomu nějak moc nevyčítal, nerozmazával bych to, ale pokud už ta debata došla tak daleko, že se říkalo, že to Werich nevěděl, tak jsem říkal ne, věděl – všichni to věděli moc dobře. Tak jsem to udělal a neexistuje na to žádná výmluva. Stejně jako není výmluva, když Ivan Mládek tvrdil, že nepodepsal Chartu, protože ji podepsali komunisti. Blbost.

Jak ses dostal k Občanskému fóru?

Snadno. Vašek byl, jak známo, takový úkolovací – pro každého vymýšlel roli, co by měl kdo dělat. Tak třeba po mně chtěl, abych napsal něco o hudbě pro symposium ve Frankenu, které organizoval s přáteli opat Opasek a kde se scházel exil. Říkal jsem Vašku, já jdu do nemocnice, budou mně řezat hemeroidy. On na to, to nic není, to stihneš. Viděl jsem, že s ním nic nesvedu, tak jsem to nakonec udělal. A takových úkolů měl pro mě několik – teda ne v takový drsný podobě. Pomohl jsem i s redakcí některých dokumentů, které Charta vydávala.

Jan Štern, kterého jsem si – jak jsem starý jako Metuzalém – pamatoval, co psal v 50. letech, ale člověk rád zapomene, když ty lidi měli pak úplně jiný postoje, mi zatelefonoval, představil se jako Karel a pak mi přinesl dokument, abych ho doplnil a navrhl úpravy.

S těmi dokumenty, jednou za mnou přišel Merta, já nebyl doma, manželka věšela prádlo a on jí celou dobu, co byli na půdě, říkal, jakýho má blbýho muže, který sestavoval dokument Ch 77 o populární hudbě, a že jsem do toho zahrnul jeho a Kocába, přičemž Merta dostal od Kocába vynadáno – Kocáb je taky trošku složitější osoba, než si lidi myslí. Tvrdil přitom, že se to pozná na každý větě, že jsem to psal já, což jsem se skoro urazil, protože zrovna tenhle dokument byl napsaný trochu levou zadní, myslím, že to psal Jarda Kořán. Já si teda o sobě nemyslím, že bych byl Zweig, ale přece jen mám jinou češtinu a čestný slovo, že zrovna tenhle dokument jsem vůbec nečetl, redigoval jsem jiný a s dalšíma jsem jim občas něco poradil.

Nicméně Charta jela i s tou mou příštipkářskou pomocí sama od sebe dobře. 17. listopadu jsem nebyl na Národní, protože Jonáš klub měl podzimní sraz a já tam uváděl Zdeňka Svěráka, který se vrátil z Moskvy, tak jsem se ho ptal, co se tam děje, a on vykládal velmi zajímavě o sporech mezi Gorbačovem a Jelcinem. Když jsem přišel domů, pustil jsem si Hlas Ameriky a zjistil jsem, co se stalo. Druhý den jsem se šel courat po Praze, všelijak a šel jsem taky, už nevím, kdo mě pozval, do Lidové demokracie na schůzi novinářů, což mě potěšilo, protože od roku 66 jsem novinář nebyl. A tenkrát jsem Štětinovi, se kterým jsem se neznal, říkal hele, to bych snad mohl zatelefonovat do Svobodné Evropy, a on na to, jo, samozřejmě. No svírala se mi bokovka, protože ještě 18. listopadu jsem pořád nebyl ten správnej disident… Výslechy jsem sice za sebou nějaký měl, ale takový spíš legrační – nikdo mi neubližoval. A v noci mi pak zavolal…

Ze soboty 18. 11. na neděli…

Ze soboty na neděli Vláďa Hanzel s tím, že založili Občanské fórum a jestli bych jim nepomohl. Hanzel byl dávno tajemník Havla a dodnes všichni tvrdí, teda hlavně to tvrdil Havel, že jsem mu ho doporučil za tajemníka já, ale já si na to čestný slovo nepamatuju. Vím, že když jsem byl jednou u Havlů, tak Olga, se kterou jsem si hodně rozuměl, si stěžovala, že se tam nedá žít – v tomhle bytě se neustále střídají estébáci, novináři, vyslanci nebo blázni, a chtěla poradit, kdo by byl ochoten a schopen si to vzít na starost. Ale že bych ji navrhl Hanzela, to si opravdu nepamatuju.

Druhý den jsem byl v galerii U Řečických ve Vodičkově, kde vzniklo Nezávislé tisové středisko, kde se mě ptali, jestli bych nepromluvil na demonstraci na Václaváku za nezávislé novináře. Tak jsem řekl, jo, přičemž má úvaha byla jednoduchá: nejsem samozřejmě žádný disident, to jsou tam jiní kanóni, ale zaprvé jsem to své jméno nikdy nějak neposral, že by si někdo mohl říct, co ten tady má co dělat, a za druhý – uměl jsem mluvit na mikrofon. Takže jsem pak na tý první velký demonstraci přečetl patnáct řádků rukopisu, které jsem si napsal předtím u Jirky Dědečka, který bydlel na Starém Městě a já byl u něj na obědě. Kdekdo se mě od té doby ptal, jaký to bylo dívat se na ten plný Václavák a já říkám žádný – já si to vůbec nepřipouštěl, to bych se zbláznil. Akorát jsem si dával pozor, abych to četl dobře a abych nekoktal.

Tak jsem tam zůstal, a když se to v Koordinačním centru Občanského fóra dělilo, co kdo bude dělat dál, tak si k sobě vybral Pithart deset lidí a Havel deset lidí. Mezi těma, co si vybral Havel, jsem byl já. Pak už to šlo svou cestou a já věděl, že chci být především novinář. Takže když později přišla od Pitharta nabídka, abych dělal ministra kultury, tak jsem poděkoval, ale… Politika mě sice bavila celý život, ale novinařina mě bavila víc, říkal jsem si, že bych to neuměl a taky jsem věděl, že je to všechno za námi.

Kdy jsi poprvé slyšel rokenrol?

To byla doma buď v roce 55 nebo 56, LP desku Elvise Presleyho – už nevím, od koho jsem to měl půjčený. Byl jsem tehdy zcela okouzlen operní hudbou, ale zároveň taky swingem a vůbec jazzem jako takovým a rokenrol mně přišel hrozně primitivní.

Primitivní bezpochyby je.

Právě. Někteří moji kamarádi říkali, že rokenrol je jazzová dechovka. Jan Rychlík, kterého jsem si nesmírně vážil, napsal, že rokenrol je zahnívající odnož blues. Tak ti mi mluvili z duše. První, kdo mě z toho vyvedl, ne dlouho potom, byl spisovatel Pavel Hanuš – půlka dvojice Liďák-Haďák, který mi řekl, člověče, na tom něco je.

Když jsem se vrátil z vojny v 63. roce, tak v Praze najednou bylo dvě stě rockových skupin. Začal jsem o tom psát, našel v tom zalíbení a už jsem u toho zůstal – za dva roky na to jsem měl o tom hotový dvě knížky, jednak o českém rokenrolu Zpěváci bez konzervatoře a jednak Poplach kolem Beatles. Jsem šťastný, že jsem takovou hudbu poznal, protože rokenrol má obrovskou šíři – od toho nejjednoduššího opravdu tříakordového až po Pink Floyd.

Cos měl za oblíbený kapely?

Beatles už asi zůstanou láskou na celý život. Hrozně se mi pak líbili Rolling Stones, ale těch anglických a amerických kapel od té doby až dodnes, včetně těch dnešních jako třeba Irové, The Frames s Glenem Hansardem, je celá řada. Pokud jde o jednotlivce, tak tam je to trošku jednodušší – doživotně jsem propadl Dylanovi a Cohenovi. A pokud jde o tu naší scénu, mám rád například brněnský Květy a ještě nadupanější rokenrol jsou ti Bratislaváci Korben Dallas, kteří mají asi čtyři nebo pět alb a jsou opravdu výteční.

Měl jsem štěstí, že jsem se hned z kraje seznámil s Pavlem Bobkem a s Pavlem Sedláčkem, o kterých si dodnes myslím, že to byli nejen výborní zpěváci, ale i angličtináři, což bylo důležitý – znali ten americký rokenrol a měli jej radši než třeba Beatles.

Ti mě do toho zasvětili a pod jejich vlivem jsem o něm do Mladého světa napsal první dvoustranu v roce 63 – do té doby se slovo rokenrol mohlo používat v našich  médiích jen jako nadávka. A já právě abych se od toho odpíchl, tak jsem napsal takové souhrnné články o Elvisovi i Cliffu Richardovi a celý se to jmenovalo ROKENROL, což bylo vysázený velkým červeným písmem. A pak už jsem se tomu věnoval stále.

Taky, upřímně řečeno, mně šlo na nervy, jak bolševici ty rockery pronásledovali. A bohužel se toho zúčastňovali i staří výborní muzikanti, kteří v tom viděli konkurenci, takže psali udání atd. Tak to bylo ošklivý. Takže jedna z těch prvních pohnutek byla, že se musím těch kluků zastat. To se ve mně ozval takový ten evangelík. Mimochodem na fakultě jsem měl přezdívku Pastor, čemuž jsem nebyl moc rád, ale trochu to sedělo.

To byl tedy rok 1963.

Ano, v tom roce jsem s tím rokenrolem začal. Chtěl jsem těm klukům pomoct, ta hudba se mi zalíbila a už jsem u toho zůstal. Trošku něco jiného byli později The Plastic People of the Univers. Když mě Jiří Němec požádal, abych napsal takový elaborát k jejich soudu, napsal jsem to tak, aby to pro ně vyznělo co nejlépe – Vaculíkovi se to líbilo, ale bylo to psané účelově. Trošku jsem chápal Patočku, když říkal, že se mu sice ta hudba nelíbí, ale musíme se jich zastat.

Změnils potom názor?

Změnil. Samozřejmě jsem pak zjistil, že z celé té tvorby, a nejen z Plastiků, ale také z DG 307, se dají vybrat krásný věci, který mě oslovují, jako třeba jsou plastické Pašijové hry, a že především Mejla Hlavsa byl velká autorská a interpretační osobnost.

Co folkaři …

Folkaři mi přirozeně přirostli dost k srdci, protože se to podobalo tomu, co jsem zpíval se skauty a co mě učila maminka, ty národní písničky. Maminka mojí druhé ženy Jitky, s kterou jsem od roku 72, byla Moravanka a já začal jezdit na Podluží a na Horňácko, což je pro mě, co do folkloru českýho, země zaslíbená – těch deset vesnic na tom pomezí slovácko-slovenským.

Když se pak objevil Karel Kryl, tak to bylo pro mě osudové setkání, a Vláďa Merta, nebo Olda Janota – těch osobností bylo celá řada a počítám k nim i Jarka Nohavicu, jakkoliv si o Putinovi, od kterého si vzal metál, myslím něco jiného. A rád bych taky jmenoval Jirku Smrže z Písku. Merta o něm tvrdí, že to je náš nejlepší folkař. Já si myslím totéž.

Sledovals přestřelku Hutky s Nohavicou?

Hutkova písnička Udavač z Těšína mi připadá po všech stránkách slabá. Především myšlenkově je ukrutně povrchní. To Nohavica trefil sám sebe líp, když se v jedné písničce ptal sám sebe, jestli je hrdina nebo dezertér.

Ohledně folku mě fascinuje, jak bolševik, který se zaklínal lidovým uměním, po písničkářích šel. Hutkovy zápisky o stranu dál tu psychopatii režimu pěkně popisujou, přitom de facto o nic nešlo …

Komunisti byli naprosto nepoučitelní. Člověk by si řekl, že když si rozbili držku s jazzem, že si dají pozor. Ne. Opakovali tutéž chybu s rokenrolem, s písničkáři, s Plastikama, s punkem … Kdykoliv tu chybu udělali znovu. Podle mne v tom strašnou roli hrálo to, že estébáci museli pořád něčím zdůvodňovat svou existenci. Třeba to nesmyslný tažení proti Jazzové sekci. Kdyby se tvářili, že neexistuje, udělali by nejlíp.

Jo, ale na druhou stranu byl ten systém nastaven tak, že potřebovali mít všechno pod kontrolou, a když to neměli, tak si mysleli, že by se jim to začalo drolit, což by se asi začalo.

Kdykoliv jsem se potkal s těmi lidmi z tý tak zvaný „věrchušky“, což bylo málo kdy, ale pokud k tomu došlo, ať už to byl ten Luděk Vařbuchta, který je dnes mimochodem předseda KSČ na Praze 10 a nezměnil své názory v ničem, nebo lidi z Pragokoncertu, tak s nimi vést normální řeč o hudbě, byť prostou jakékoli politiky, bylo nemožný. Oni mohli diskutovat jenom za toho předpokladu, že věděli, že se jich každý bojí a že budou mít poslední slovo.

Co byla ta normalizace za dobu?

Bylo to drastický vygumování paměti, protože člověk by si řekl, že ty tanky v ulicích v srpnu 68 nemohou lidi zapomenout, ty mrtvý a přejetý studenty. Šlo to a velice rychle. Byl to Husákův v podstatě velice důmyslný pokus dokázat, že když se dají lidu chléb a hry, tak všechno ostatní je nepodstatný. Proto taky – navzdory té mladé generaci historiků – tvrdím, že ne Gottwald, ne Zápotocký, ne Novotný, ale Husák byl ten nejškodlivější a nejnebezpečnější prezident. Byl to on, komu se podařilo zahnat společnost k televizorům, autům a na chaty a vnuknout lidem představu, že do ničeho ostatního se nemají plést.

Vláda čistého cynismu a naprosto vyprázdněných hodnot.

Naprosto vyprázdněných slov a pojmů, nějaké osobní integrity, zastávání a setrvání na svých názorech. To bylo hrozně škodlivý a bylo to od samého začátku normalizace, která na tom byla postavena. Pro mě nebylo nejhorší to, co dělají bolševici, pro mě bylo hrozný – a teď čestný slovo nemluvím o sobě –, že když byla zrušená v rozhlase Houpačka, tak ten den přišlo třináct mých kolegů se hlásit, že by to dělali místo mě. To ovšem v jejich profesních životopisech není. Novinařina je ale buď založena na faktech, nebo to není novinařina.

Poskytl jsi rozhovor Babylonu, což je mj. monarchistický plátek. Byl bys pro monarchii?

No pokud si pod slovem monarchie představím Velkou Británii, tak jen to nejlepší. Jednak jsem tam několikrát byl a vždycky jsem se tam cítil vůbec nejsvobodněji. A taky jsem královně Alžbětě podal ruku.

Jak se ti to povedlo?

Když byla s princem Philipem v Praze, tak pozvali na Hrad lidi, co měli něco společného s Anglií, takže jsem se tam mj. poprvé viděl s vítězem Wimbledonu Jaroslavem Drobným. Celou dobu toho čekání na přijetí, což bylo několik hodin, jsem ho poslouchal, jak vykládá o tenisu. Ale čekali jsme na královnu a já si vzpomněl na Seiferta – kdo neví, co s láskou, ať se zamiluje třeba do Anglické královny.

Opravdu, když se jí člověk díval do těch modrých očí, tak jsem pochopil, že by bylo možný se do ní zamilovat. Zatímco Philip jako důstojník těkal očima po stropě, kde lítají holubi, ona tu ceremonii brala skutečně vážně, za což jsem jí byl hrozně vděčný. Taky to byl jediný případ v mé kariéře, kdy jsem odřekl svoje hraní v klubech, což jsem neudělal, ani když hráli Queen v Budapešti, protože profesionální smlouva je pro mne svatá. Tady jsem si ale řekl ne – to mi nemůže mít nikdo za zlý. Vzpomínám na to hrozně rád.

Anglická královna se k ničemu prakticky nevyjadřuje, panuje svojí existencí a jen tím drží britskou společnost pohromadě. Tady ti zdejší hradní pitomci se vyjadřují úplně ke všemu, a navíc rozdělují společnost záměrně.

Pokud jde o reprezentaci našeho státu, tak já – protože jí vidím až do žaludku a vím, že Zeman by byl nešťastný jak šafářův dvoreček, kdyby se o něm dva dny nepsalo – tak se snažím o něm vůbec nemluvit. Nepsat. Nerad prorokuju, ale jednou se budou naši potomci strašně divit, jak mohl být někdo takový svobodně zvolen prezidentem.

Jak si pamatuješ Zemana z Občanského fóra?

No jednou, nebylo to ještě vyhraný, v Laterně magice, kde nalezlo Občanské fórum útočiště, jednalo se od rána do noci, všichni už byli unavení, a ten tamní divadelní soubor se rozhodl, že nám večer udělají takový improvizovaný představení, pro nás, což bylo od nich hezký gesto. Všichni to samozřejmě sledovali, jen  Zeman stál zády k účinkujícím a vykládal tam nahlas něco s tím svým humorem, který všichni známe, nějakým dámám, který se chichotaly. Já si tehdy říkal, ten člověk je nevychovanej, od maminky neví, že se během představení nemluví. Pak jsem něco podobného s ním zažil ještě mnohokrát a vím, že Zeman je schopný lhát kdykoliv a kohokoliv pomluvit a když se navíc pokusí o nějaký fór, tak z toho vyjde něco příšerného. Před volbami byl na plakátech sociální demokracie spolu s Buzkovou, načež se mu znelíbila, pustil ji úplně k ledu, a když se ho na to ptali novináři, řekl: „V důležitém zápase se nechávají maskoti na lavici náhradníků.“ No to je vůči dámě opravdu…

Říkal jsem si, že kdyby žil můj dědeček, který mě vychovával, a zjistil by, že se vůbec bavím s tím Zemanem, tak by mi řekl něco velice ostrého, protože člověk, který si neváží žen, neváží si politických konkurentů a neváží si ani nejbližších spolupracovníků… Tak koho on si váží? Sebe sama.

A neváží si ani těch „dolních deseti miliónů“ na které se cynicky odvolává, ač jimi opovrhuje.

On nenávidí český novináře, jak on říká, je to póvl a hnůj, a pokud se mu nás – protože se samozřejmě za novináře považuju a jsem šťastnej, že jsem se k tomu povolání mohl dostat – povedlo jako cech urazit, tak to bylo tehdy, když Petra Žantovského na Hradě vyznamenal medailí za zásluhy prvního stupně, přičemž prohlásil, že to je nonkonformní novinář. V dějinách moderní český žurnalistiky neexistuje konformnější novinář, než je Petr Žantovský. Zeman to samozřejmě ví a řekl si, že nám všem vyrazí dech. A to se mu teda, aspoň pokud jde o mě, podařilo.

Zeman je Zeman. Co ale říkáš jako novinář tomu, že Petr Žantovský je místopředsedou Rady ČTK, a teď byl do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jmenován Ladislav Jakl?

Žantovský má hroší kůži, tak dlouho se cpal do všech funkcí, až se do téhle procpal. A Jakl je podobný případ, jen novinářsky je schopnější. Mě by zajímala jména lidí, kteří tyhle dva do těch funkcí navrhli a schválili. A rád bych slyšel i důvody, proč právě Žantovský a Jakl.

Na podzim to bude od listopadu třicet let. Jak se díváš na tu polistopadovou dobu?

Tak především to vidím naprosto jinak, než ti, co jsou zklamaní a říkají, že kvůli tomuhle jsme klíči nezvonili. Já považuju to, že jsem se dožil té změny a že se jí dožívám už třicet let, za veliké štěstí svého života. Kdykoliv tady na Letný vyjdu z domu – a bydlím tu od roku 72 – a vidím nápis třída Milady Horákové, tak si vzpomenu, jak jsem nikdy nevěřil, že se toho dožiju. Přes všechno to, co se děje, jsem šťastnej, a taky nemůžu říct, že by mě to, co se děje špatnýho, nějak moc překvapilo, protože já jsem bedlivě a několikrát pročetl Peroutkovo Budování státu.

A tam to všechno je.

Všechno tu už bylo. Samozřejmě, že bych mohl dlouze vzpomínat na to, co se nepovedlo, ale to bych byl sám proti sobě. Můj převládající pocit je štěstí, že se moje dcera a vnučka narodily do tohoto systému.

Pod Lipami, 3. dubna 2019