Robert Fremr, nynější kandidát na ústavního soudce, odsoudil 7. 7. 1988 devatenáctiletého Alexandra Ereta k šesti a půl letům vězení ve II. NVS (nápravně-výchovné skupině). Stalo se tak v rámci soudního procesu se třemi takřečenými záškodníky, v kauze zvané Olšanské hřbitovy. Dnes, v červenci 2023, při slyšení před senátory ČR dr. Fremr tvrdí, že nebyl důvod nikoho ze tří obviněných zprošťovat. Neuvedl přitom tu podstatnou věc, že A. Eret neprovedl žádný z oněch závažných záškodnických činů, které uskutečnili zbývající dva odsouzení. Šlo o rozvrácení pomníčků krasnoarmějců na Olšanech, o hození víka od kanálu z Nuselského mostu nebo o kladení obrubníku na koleje. JUDr. Fremr před senátory hovoří sugestivně o těchto trestných činech, jako by je spáchali všichni tři včetně Alexandra Ereta. V příslušném Fremrově rozsudku se tyto věci Alexandrovi Eretovi vskutku za vinu nepřičítají. Nicméně Alexandra Ereta soudce označil – tehdy jako i teď – za ideového vůdce skupiny a opentlil ho mnoha dalšími paragrafy. Mimo jiné také paragrafem propagace fašismu. A tak jako tehdy třicetiletý soudce neuvažoval, že by již v přípravném řízení, tj. ve vyšetřování vedeném StB, mohlo dojít k vážným pochybením, tak ani nic takového nepřipouští před senátory, ba dokonce před nimi zamlčí, že případ mu předpřipravila StB:

„Všechny ty skutky byly trestné a byl zde spor o motivaci.“ Odůvodněním oné trestné činnosti, její motivací mělo být podle Fremra to, že „hlava skupiny“ se shlédla „v německé armádě, měl prostě deník, kde si prostě psal taková, jak bych řek, jako taková mladická hesla, ale kde víceméně adoroval německé, německé vojáky, jako nacistický, no nono, aby to bylo jako přesný.“ Vedl si deník, „byla tam vysloveně politická hesla,“ pravil, „to byla ta skutečná motivace.“ „Jeden z mladíků,“ míní se A. Eret, „měl doma předměty s nacistickou tématikou. Proto byla podána obžaloba pro záškodnictví,“ referuje o Fremrově vyprávění server Česká justice. Jako posilující argument pro tento závěr Fremr před senátory uvedl, že „hlava“ byla německé národnosti a měla otce v emigraci.

V oné trestní věci nešlo ovšem jen o onen údajný deník, ale o více textů. Případ je pozoruhodný mimo jiné tím, jakou roli může sehrát literatura v justiční manipulované kauze, kdy i sama literatura je hořce manipulativním způsobem interpretována či spíše dezinterpretována. A JUDr. R. Fremr v roce 2023 stejně jako v roce 1988 tuto dezinterpretaci zcela zhůvěřile zastává.

Alexandr Eret mi v roce 1990 vyprávěl:

„Celkem byly uskutečněny tři domovní prohlídky, a to někdy i zároveň jak v Ostrovní ulici u prarodičů, tak u matky ve Vysočanech. První v červenci nebo v srpnu 1987, druhá v listopadu 1987, třetí asi čtrnáct dní potom. To byly zabaveny také otcovy traktáty, např. Pohádka komunismu. Některé zabavené materiály se objevily při výsleších prováděných JUDr. Boženou Kovarčíkovou. Byla mi čtena usnesení o domovních prohlídkách, jen někdy jsem viděl soupis zabavených věcí. U soudu jsem marně apeloval na čtení z mých prací, aby mi tak dokázali onu propagaci fašismu.

V lednu nebo v únoru 1990 jsem požádal o navrácení všech zabavených věcí. Bylo mi soudem, před který jsem byl eskortován z NVÚ Ostrov nad Ohří, sděleno, že všechny písemnosti byly v srpnu 1989 skartovány. Toliko mi byl vrácen psací stroj.

K povaze textů. Jedná se o mé literární práce: krátké povídky Hvězdy bláznů, Jacques Jabaques, Nebe 1968, Nesmrtelný Lakatoš nebo básnické sbírky Nejošklivější ze všech hrošíků. O tom, že bych si měl psát jakési deníky deviantního charakteru, slyším poprvé v těchto dnech. Strach z toho, že by byly publikovány moje texty, nemám. Nic z toho, co jsem psal, nepovažuju za deviantní, sexuální témata mě příliš nezajímají.“

V záznamu z 11. července 1990 A. Eret napsal: „Stroj mi nebyl zabaven králíkům pro legraci, ale proto, že jsem na něm vyhotovoval písemnosti, které se StB ani za mák nelíbily, a proto je nazvala antisocialistické, protisovětské či fašistické, i když o fašismu v nich nebyla ani zmínka. Jednalo se o povídky a básně zesměšňující socialistický způsob života, o kritiku padesátých let nebo třeba bratrské pomoci 21. 8. 1968 či autentickou reportáž z návštěvy sovětských Milovic v roce 1986. Zatímco psací stroj mi navrácen byl, mé písemnosti, které se staly hlavním důkazem političnosti celého případu a skutečným důvodem především pro mé odsouzení, potkal zcela odlišný osud. Jak jsem se dozvěděl z oznámení správy soudů v Praze ze dne 16. 5. 1990, byly tyto důkazní materiály na čísi příkaz zničeny dne 11. srpna 1989 usnesením Městského soudu v Praze. Inu, co peklo schvátí, to už nenavrátí. Tím byla zničena podstatná část materiálu, který by mohl posloužit při přehodnocení celého případu ‚Olšanských hřbitovů‘.“

A. Eret začal psát povídky a básně intenzivněji ve svých středoškolských letech. Jako student Střední průmyslové školy hornické v Příbrami uveřejňoval povídky ve školním časopise Průmyslováček.

Fragmenty Alexandrových textů byly zachovány v lékařském soudním posudku, podle nějž zabavená Eretova vlastní tvorba sestává z pěti sešitů básní a povídek z let (1982-1986). Text Nesmrtelný Lakatoš je stylizovaná výpověď v ich-formě ve slovenštině. Také v estébáckých spisech se najdou názvy některých povídek: Dědictví z Ameriky, Krvavý abbé aneb Jacques Jabaques zasahuje – vražda vprostřed polygonového pořadu, Apríl, Tajemná bažina, Strašlivý župan Ištván, Nebe 1968.

Některé texty se však dochovaly, například opis oné reportáže z návštěvy Milovic, psaný perem.  V roce 1996 jej autor přepsal do počítače a nepatrně redigoval, přičemž změnil i název této reportážní povídky na Kája a Honzík v Milovicích. Původní zabavený text se jmenoval Randy a Sandy diverzanty. Tento text figuruje mezi položkami propadlými v rámci rozsudku vyhotoveného JUDr. Fremrem, stejně jako povídky Nebe 1968 a Ročník 68 nebo magnetofonová kazeta „s nahrávkou nazvanou Nesmrtelný Lakatoš“.  Jako první mezi zabavenými předměty – dokládajícími propagaci fašismu – je uvedena „nacistická helma“.

Ukázky z povídky Kája a Honzík v Milovicích:

„Silnice vedla dále mezi světle hnědé bytovky, jejichž zdivo bylo pokryto nápisy vyrytými azbukou. Poměrně rozlehlé obchody s dvojjazyčnými pojmenováními – nejprve ruskými a potom českými – lemovaly lehce zvlněnou nákupní uličku. Hemžení v okolí zaujalo Honzíka jakousi monotónností stejnokrojů, které mu tancovaly před očima. Nebyly to ale uniformy, nýbrž teplákové soupravy. Snad každý z nakupujících měl jednu na sobě. Normální pouliční oblečení jako by v tomto koutku Milovic již vymřelo. Na křižovatce se chlapci rozhodli zabočit doleva, neboť tam zponáhla tepláků ubývalo. Zato se tam ze silnice tyčila bíle natřená plechová strázní budka s velkými skleněnými okny, za nimiž se rýsovala zelená silueta ploché důstojnické čepice, která se Honzíkovi při tom pohledu jevila ještě mnohem větší, než to okno samotné.“

„Rusové, když chtějí někoho potrápit, nechají ho dlouho čekat! – pravil strýček, který měl osudné noci z dvacátého na jednadvacátý srpen službu u hangáru a tím, co viděl, se nijak netajil. Podle toho je takových případů známo mnoho z oné noci, kdy sovětští výsadkáři obsadili v cuku letu ruzyňské letiště a nechali čekat nehybně celé hodiny kupříkladu cestující, zadržené a zavřené v odletové hale, či tehdejší pracovníky Československé tiskové kanceláře, zvané ČTK, také několik dlouhých hodin před namířenými hlavněmi samopalů a kulometů.

Honzík věděl, že strýček nekecal. Moc toho nenamluvil, ale aspoň na něj bylo spolehnutí. Byl přesvědčen, že Sověti chtějí jej a Káju alespoň částečně potrestat a vynervovat, a nechávají je proto cekat v nejistotě, co bude. Ruští velitelé nepospíchají s rozkazy, co se zajatci, nýbrž nechají je dlouho na pochybách, aby v nich hlodala nejistota a strach, aby se pěkné rozleželi.“

„Vyndejte všechno z kapes! –  Chlapci vyhověli a vypadalo to dost zoufale: Honzík vylovil z kapes a z taštičky, zvané somračka, kuriózní předměty, jako například dva úplně tvrdé rohlíky, Vilíkovu kudličku, zaživší toho dne své druhé sovětské zajetí a zápisníček, do nějž si zaznamenával různé říkanky, úryvky textů, a kam mu kdysi Kája čínským perem načmáral ‚studii‘ o ideálním policistovi, který má ušní boltce obrácené dozadu, aby mohl naslouchat, co si lidé povídají za jeho zády. Bohudík se příslušník v notýsku, který jen zběžné prolistoval, nepoznal. Zato jej zaujaly Honzíkovy říkanky: ‚Co to máš za povídačky naší Kačky? Kdes to vopsal, ty chytráku!‘

‚To je z čítanky pro druhý ročník průmyslových škol,‘ zalhal Honzík a příslušníka, který průmyslovou školu neměl, tím nechtěné rozlítil:

‚I když jsi prcek, neznamená to, že jsi Napoleon!‘ pravil příslušník Veřejné bezpečnosti k Honzíkovi a přeměřil jej krátce lehce pohrdavým pohledem od čupřiny po patu a nazpět: ‚Ty máš možná školu, ale já té můžu strčit do basy, až zčernáš!‘“

x x x

Alexandr Eret byl zatčen 29.7. 1987, byl přibrán ke kauze rozvrácených pomníčků rudoarmějců, u jejichž ničení nebyl. Doposud prováděla vyšetřování normální policie (SNB), ale již 4. 8. byl na stíhaného Ereta založen osobní svazek StB s krycím názvem VANDAL II., přičemž v odůvodnění vytvoření svazku se mj. píše:

„V období březen až duben 1986 navštívil ERET  s HAVELKOU několikrát Milovice, kde fotografovali vojenské letiště a prostor dislokace tankové divize vojsk sovětské armády. Oba byli zadrženi vojenskou hlídkou SA a zabavený film byl zničen. Na základě této skutečnosti začal ERET psát článek pod názvem SANDY (přezdívka ERETA) – RANDY (přezdívka HAVELKY) – DIVERZANTY. V tomto článku popisoval život ve vojenském městě Milovice, životní úroveň sovětských lidí a vojáků a svoje zážitky z pobytu zde.“

Ve svazku VANDAL II. se objevuji záznamy, z nichž vyplývá, že StB registrovala A. Ereta již v souvislosti s jeho výpravou a zadržením v Milovicích v roce 1986.

Navrhovaná opatření ze dne 8. dubna 1986 jsou:

1. prostřednictvím odboru S-StB provést prověrku obou zadržených osob.
2. Provést vytěžení studentů na SPŠ Příbram, zda Eret nemluví o tom, že dojíždí do Milovic.
3. Ověřit čas odjezdu vlaku z nádraží ČSD Milovice.
4. Vzhledem k tomu, že se jedná o závažnou skutečnost, vyžádat prostřednictvím náčelníka KGB SSkV Milovice s. Gračeva výslechy:

–    hlídky, která provedla zadržení jmenovaných osob,

• velitele posádky pplk. Luchanina a jeho zástupce mjr. Bistrova
• dalších osob, které byly přítomny v době vytěžování zadržených

Na závěr báseň Alexandra Ereta zachycující lapidárně začátek a podstatu jeho trestního stíhání:

Volšany

Přijeli si pro tebe do Olbersdorfu.

V černý estébácký volze. V samachódu.

Dva vožralý mladiství pokáceli pomníky:

na čestným pohřebišti

sovětskejch vojáků v Praze.

Na Volšanech.

Údajně už posledního května.

Nikdy si tam nebyl. Ale to je jim u prdele.

Jednoho z nich znáš. Chodil si s ním do školy.

A vobčas na pivo.

Seš Němec. A fotra máš ve Vídni. Máš pech!

„Tak to vyklop! Tys je naved!

Tys je na ty Volšany poslal! Je to jasný!“

Vezli tě do Prahy. Přes Brno. Pomalu.

Silnice byly ucpaný. Sověti tam přesunovali:

Vojenskou techniku. Samý samachódy.

P. S. K údajně „nacistickým symbolům“, které se měly najít při domovní prohlídce u A. Ereta. Na straně 20 Fremrova rozsudku jsou vyjmenovány zabavené věci z domovní prohlídky. Vedle černé helmy neznámého původu bez jakýchkoli emblémů, kterou Fremr zcela bezdůvodně označil za nacistickou, to byly i Eretovy povídky z roku 1968 …