Rabín Jisrael Meir Lau se narodil roku 1937 v polském městě Piotrkow–Trybulanski. Jeho otec byl posledním vrchním rabínem místní židovské obce. Válku přežil, jak sám říká, jen s pomocí Boží prozřetelnosti. Je respektován širokou veřejností v Izraeli i ve světě, z titulu duchovního představitele Židů v Izraeli se setkal v roce 1993 s tehdejším papežem Janem Pavlem II. V současné době se v izraelských médiích odvíjí bouřlivá diskuse na téma případné kandidatury r. Laua na post prezidenta Státu Izrael v příštích volbách.

Na toho chlapce ruku nevztahuj!

„Co jste cítil? Nač jste myslel? Co jste viděl před sebou?“ Podobné otázky mi kladli poté, co jsem odříkal Kaddiš a vybrané verše Žalmů při ceremonii, která se konala v Osvětimi-Birkenau u příležitosti šedesátého výročí jejího osvobození. Padal hustý sníh. Tuhá zima. Během těch třech hodin jsem litoval tisíce přítomných a mezi nimi izraelského prezidenta, amerického viceprezidenta, hlavy států a předsedy vlád významných evropských států. Litoval jsem je ještě více než velkou skupinu přeživších, mezi kterými byl i můj bratr Naftali. My už jsme na to přece byli zvyklí. Stávali jsme hodiny na apelech, na sobě nic, co by se dalo nazvat oblečením. Jen pruhovaná košile a dřeváky na nohou. A teď jsme tady, šedesát let poté, žijeme a fungujeme navzdory tomu všemu.

Přednášel jsem se zavřenýma očima: „I když půjdu údolím smrti, nebudu se bát zla, protože Ty jsi se mnou… neboť jsi mou duši vyrval smrti… budu kráčet před Bohem zeměmi živých… nechť je Jeho jméno vyvýšeno a posvěceno.“

Měl jsem zavřené oči, ale viděl jsem je jasně. Těsně vedle mě vystupovali z vagónů. Přesně na tomto místě jsem je viděl při selekci — kdo pro život a kdo na smrt. Viděl jsem jejich překvapené pohledy, když zjistili, že byli podvedeni a zatraceni. Viděl jsem gestapáky a jejich ukrajinské nohsledy, jak je bijí a strkají do nich — a rozevřené chřtány strašlivých psů. Rvali děti a nemluvňata z náručí rodičů. Viděl jsem, jak se zvířeckou krutostí rozbíjí rodiny. Tři věci se mi neustále vybavují jako noční můry mého dětství: vagóny, holinky a psi…

Slyšel jsem řev: „Schnell, Schnell“ — rychle, rychle. Štěkot. Dětský křik: „Mami! Tati!“ Slyšel jsem zoufalý pláč matek a viděl jsem tváře otců potřísněné krví, jak byli biti rukojeťmi zbraní, protože se snažili ochránit dítě ve svém náručí.

Se vší úctou k prezidentům a předsedům vlád, přes všechnu lásku k mým bratrům a sestrám, kteří prošli ohněm a s nimiž jsem sdílel společný osud, nikoho z nich jsem neviděl. Odříkal jsem jejich jménem Kaddiš za ty, kteří byli krutě zavražděni na tomto místě, v Osvětimi-Birkenau, a v ostatních vyhlazovacích a koncentračních táborech, v ghettech, v lesích i na cestách.

První vzpomínky — Na troskách domova

Postava otce stojícího na shromaždišti. To je obrázek, který mě už bude navždy doprovázet; první vzpomínka z dětství, vrytá do mé mysli.

Bylo mi pět let a čtyři měsíce. Byl jsem malý a vyděšeně jsem natahoval krk, abych spatřil svého otce stojícího na prostranství — Umschlagplatz — vedle největší synagogy v našem městě Piotrkowě — Trybunalskim. Tatínek s plnovousem vzbuzujícím respekt byl oblečený do svého černého rabínského obleku a stál tam uprostřed, obklopený Židy. Z jedné strany muži a z druhé strany — ženy a děti.

Na té druhé straně jsem byl také já společně s matkou a třináctiletým bratrem Šmu’elem-Milkem. Nejstarší z nás sourozenců, šestnáctiletý Tulek-Naftali, se tenkrát zdržoval ve sklárně „Hortensia“ vedle Piotrkowa, kde pracoval. Rok předtím ho už odvlekli z našeho domu v Piotrkowě a odvezli do Osvětimi. Dva důstojníci SS v černé uniformě, s červenou páskou a hákovým křížem na paži vyrazili přední dveře našeho bytu a s řevem se obrátili na Naftaliho s otázkou, kde je rabín. Když jej nenašli — odvlekli Naftaliho, vyšetřovali ho a mučili ve sklepě gestapa a 30. června 1941 jej naložili na nákladní auto, které jelo přímo do Osvětimi. Tam vykonával nucené práce, aniž by ale přestal plánovat útěk. Čtyřicet dní po zatčení plán vyšel, podařilo se mu uniknout peklu a vrátit se domů.

Pekelné plameny začaly dotírat i na nás v Piotrkowě.

Na plácku před synagogou, kde všichni přítomní stáli, bylo cítit obrovské napětí. Na shromaždišti vládlo zlověstně hluboké ticho. Důstojník piotrkowského gestapa s pohledem vraha najednou přistoupil k mému otci. Postavil se před něj, vytáhl zpoza pasu svojí „majku“ — metrový obušek — a vší silou udeřil otce do zad. Síla a nečekanost rány zezadu otce přinutila udělat pár kroků vpřed. Zdálo se, že lámající se tělo neudrží a spadne. Ale pak se ve vteřině narovnal, couvl zpátky a vrátil se na místo, kde stál, než na něm přistál obušek. Stál tam vzpřímeně, s nevídanou silou skrýval fyzickou bolest a to nesmírné ponížení. Viděl jsem, jak otec vynakládá veškeré síly k tomu, aby udržel rovnováhu a neupadl k Němcovým nohám. Věděl, že kdyby upadl, místní Židé by byli zcela otřeseni – a tomu se snažil zabránit.

Všichni okolo věděli, proč a kvůli čemu ho Němec uhodil. Nacisté nařídili Židům oholit si vousy. Mnoho piotrkowských Židů se o tom s tatínkem radilo a ptalo se, zda mají uposlechnout. Odpověď byla jasná: Vykonat příkaz a vyhnout se tak trestu. Sám se sebou ale jednal přísněji a ponechal si plnovous i pejzy, aby tím chránil čest městské rabínské instituce a tradici předků. Výsledkem neuposlechnutí bylo to, že mu na zádech přistála „majka“.

Ty rány ale měly ještě další příčiny. Důstojník nacistického gestapa se rozhodl s otcem takto zacházet proto, že plynně hovořil německy, a také kvůli jeho funkci místního rabína. Tatínek Židy před Němci reprezentoval. Lidé z gestapa se mnohokrát na piotrkowské Židy obraceli skrze otce a také Židé po něm předávali gestapu své žádosti. Byl na obci velice váženou osobností. Zbít a především ponižovat právě jeho znamenalo pro Němce mnohem víc než kdyby tak jednali s jinými Židy. Mělo to velký symbolický a morální význam.

A možná tu byl ještě jeden důvod, nebo přinejmenším souhra náhod. Doktor Avraham Grinberg, ředitel židovské nemocnice v Piotrkowě, který z pekla vyvázl a stal se známým gynekologem v Tel Avivu, mi po letech vyprávěl, že stál vedle mého otce na plácku před synagogou, když ten začal Židům okolo říkat: „Nechápu, proč tady stojíme se založenýma rukama. I když nemáme zbraně, je naší povinností je napadnout holýma rukama. Nemyslím si, že by se někdo z nás díky nečinnosti mohl zachránit. Vůbec nic neztratíme, pokud se pokusíme s nimi bojovat.“ Ještě než dokončil větu, přistála mu „majka“ gestapáckého důstojníka na zádech.

Ten obrázek se mi vryl do paměti především proto, že jsem byl svědkem strašného ponížení. Jako dítě jsem samozřejmě nerozuměl významu plnovousu ani příkazu jej odstranit, ale chápal jsem, jak strašně tatínka bijí. Dítě není schopno vidět svého otce, hrdinu, se kterým se ztotožňuje, jak je ponižován. A já, protože jsem věděl, že otec je vrchním rabínem tohoto města a že ho všichni obdivují a milují, nemohl jsem unést jeho rány a ponížení jak z titulu otce, tak z titulu místního rabína. Dodneška, když se ohlédnu zpět na těch šest let války, je mi jasné, že tou nejstrašnější věcí nebyl hlad, zima nebo rány, které jsme museli během šoa překonávat, ale právě ponížení. Je obtížné, a možná úplně nemožné, snášet ten strašný pocit bezmoci tváří v tvář bezdůvodnému ponižování. Pocit bezmoci je součástí ponížení. Po celou válku mi v hlavě znělo polské slovo: „Dlaczego“, které znamená Proč? Za co? Co jsme vám udělali, že po našich duších tak šlapete? Jak velké bylo naše provinění, když jsme si vysloužili takový trest? Neměl jsem žádnou odpověď kromě jedné: My jsme Židé a oni — nacisté — v nás vidí původ všeho zla na světě.

Dítě, které vidí, jak jeho otce bije důstojník gestapa „majkou“, jak do něj kope okovanými botami a pouští na něj psa, až otec téměř podlehne ranám a upadne, ponížen tak přede všemi — nese si s sebou ten těžký obraz až do konce života. Střežím ale v paměti i jiný zážitek: Pamatuji si okamžik, kdy tatínek vynaložil nesmírné duševní úsilí a nedovolil svému tělu, aby upadlo, neprosil o slitování. Znovu se napřímil před důstojníkem gestapa. To je z mého hlediska obraz, který okamžitě vymazal pocit bezmoci doprovázející ponížení. Z něj se pak může zrodit nová duševní síla.
(…)

Ten, který opásává Izrael statečností

„Když slyší povel Pohyb! Pohyb!, každý voják chápe, co pro nás, izraelskou armádu, znamená ‚pohyb‘. Pouze jeden směr: Kupředu, vždy kupředu, pouze a jen kupředu. Protože my Židé se nemáme kam vrátit.“ To říkal svým vojákům během šestidenní války tvrdý plukovník Šmu’el Gonen (Gorodiš), příslušník armády narozený v Izraeli a velitel sedmé brigády, a tak jej také citoval Šabtaj Tevet ve své knize Vydáni všanc. Silná a přesná věta. Chajim Heuzman, autor náboženských pořadů vysílaných v izraelské televizi, mi mnohokrát vyprávěl, jak se s Šmulikem Gorodišem učil jako kluk jeruzalémském chederu „Ec Chajim“. Když jsem se s Gorodišem setkal, zeptal jsem se ho, jak takovou větu mohl říct někdo, kdo se sice učil v jeruzalémském „chederu“, ale nezažil šoa na vlastní kůži. Gorodiš se vykrucoval a měl jen odpovědi typu: „Dejte pokoj, já sám nevím, proč jsem to řekl. Nebylo to plánované“ a tak podobně. Podobné pokusy o vyhýbavou odpověď mi nakonec objasnily, nakolik je vzpomínka na šoa ukryta hluboko v každém Izraelci, i když v ní zrovna nebylo žádné rodinné pouto. Gorodiš sloužil jako symbol takového Izraelce; voják, žádný duchovní člověk, žádný Ka Zetnik, žádný muzulman. A přesto s sebou nosil šoa jako ustavující a formující národní zkušenost.

Zásadní podíl na historickém vědomí šoa měly právě izraelské války.

Šestidenní válku si každý pamatuje díky slavnému vítězství izraelské armády a díky jejímu heroickému ukončení. Ale ty tři týdny napjatých příprav a boje samotné na ni vrhly obrovský stín šoa. Přednáším o šoa každoročně šéfovi tajné služby a jejím špičkám a pokaždé ocituji větu, kterou řekl Šmu’el Gorodiš svým vojákům. Dávám ji za příklad i během svých přednášek na vojenských základnách. Vyprávění ale začnu několik týdnů před vypuknutím války.

Beru nyní své posluchače na stadion Hebrejské university v Giv’at Ram, kde se konal po devatenácté pochod Dne nezávislosti. Byla to velmi strohá přehlídka izraelské armády. Podle dohody s Jordánskem o klidu zbraní měla izraelská letadla zakázáno létat nad Jeruzalémem, který z poloviny Jordánsku patřil, a tak se izraelské letectvo ten rok oslav Dne nezávislosti neúčastnilo. Na podiu stáli náčelník generálního štábu Jicchak Rabin, po jeho pravici prezident Zalman Šazar a vlevo předseda vlády a ministr obrany Levi Eškol. V jednu chvíli se objevil kapitán rozvědky a předal náčelníkovi generálního štábu lístek. Ten lístek začal šestidenní válku. Stálo na něm, že egyptský prezident Abdal Násir převelel tisíc tanků ze severního Jemenu na přední Sinaj a k nim ještě rozestavěl asi sto tisíc vojáků připravených k boji.

Bezprostředně po Dni nezávislosti, připomínám čtenáři, že to bylo v polovině května, bylo vyhlášeno povolání všech záložníků a začala třítýdenní mobilizace, která trvala až do šestidenní války. Země byla úplně paralyzovaná, na ulicích nebyli vidět žádní mladí muži, vše potemnělo, začala kontrola krytů a lidé si dělali zásoby jídla. Třicátého května jordánský král Husajn odletěl do Káhiry a připojil se ke Sjednocené arabské republice. Izrael byl ohrožen ze všech stran: Sýrií na severu, Jordánskem na východě a Egyptem na jihu. Vzrušená nálada panující uvnitř veřejnosti v tomto období čekání se neustále stupňovala: Konaly se demonstrace požadující jmenování Moše Dajana ministrem obrany a ve vzduchu visela palčivá otázka, zda je izraelská armáda vůbec připravena na válku. Důstojníci generálního štábu kritizovali Levi Eškola za to, že doposud nevydal rozkaz zaútočit na arabské státy, které nasadily Izraeli oprátku a škrtily jej na všech třech hranicích. Opakovaně zdůrazňovali, že izraelská armáda není stavěná k defenzívě, ale k ofenzívě. Eškol oslovil národ na rozhlasových vlnách, ale do svého projevu se zamotal. Nikdo neviděl, co přesně se mu stalo, protože ještě nebyla televize, a došlo se k závěru, že Eškol koktá místo aby vyzařoval rozhodnost a přesvědčení. Pět dní před vypuknutím války sice Moše Dajan převzal funkci ministra obrany, ale nálada v ulicích měla daleko do obranyschopnosti. Mnohým lidem se vybavovaly řeči, které se vedly v Evropě koncem třicátých let. Většina přeživších ještě žila a zprávy o ohrožení státu, obklopeného arabskými sousedy, kteří si přejí jej zničit a Židy zahnat do moře, znovu přinášely známou ozvěnu a děsivé hlasy z minulosti.

Zároveň panoval silný pocit, že Izrael zůstal na mezinárodní scéně opuštěn stejně jako Židé o pětatřicet let dříve. Na ulicích vládla temná a chmurná nálada, všichni v sobě tu hrozbu nosili, i když většina národa spoléhala na sílu izraelské armády. Byl jsem tehdy rabínem synagogy a učitelem na gymnásiu Zeitlin v Tel Avivu. Protože jsem měl k disposici auto a telefon, byl jsem kromě své běžné funkce přednášejícího pod hlavičkou vrchního vojenského rabinátu na jihu a v centru země zodpovědný za povolání záloh. Ve škole jsem s žáky přemýšlel, kde by lidé nejvíce potřebovali morální posilu. Společně jsme navštěvovali nemocnice a domovy důchodců. Téma šoa vykukovalo zpoza novinových titulků a v každém vydání rozhlasových zpráv, nebylo možné mu uniknout. Lidé sice nemluvili o šoa otevřeně, ale všichni jej pociťovali až příliš reálně. Přímo fyzicky sahalo po každém Izraelci a dalo nám pocítit, že procházíme černým tunelem, aniž bychom viděli světlo na jeho druhém konci.

Když jsem četl slova Gorodiše určená jeho vojákům, pochopil jsem, že šoa není pouze dědictvím přeživších, a že ačkoliv se o tom málokdy hovoří, je zkušeností provázející židovské společenství jako celek.

z hebrejského originálu přeložila Markéta Pnina Rubešová

Rabín Jisrael Meir Lau se narodil roku 1937 v polském městě Piotrkow–Trybulanski. Jeho otec byl posledním vrchním rabínem místní židovské obce. Válku přežil, jak sám říká, jen s pomocí Boží prozřetelnosti, nejprve v piotrkowském ghettu a po jeho zrušení v táborech, povětšinu času v blízkosti svého staršího bratra Naftaliho. Konec války zastihl r. Laua v Buchenwaldu. V koncentračních táborech ztratil celou rodinu kromě dvou bratrů, Naftaliho a Jehošuy. Ihned po válce se s Naftalim odstěhoval do Izraele, který byl tehdy ještě britským mandátním územím a kde žil u svého strýce (ten se sem přestěhoval již před válkou). Vzdělání získal na ješivách (náboženských školách) v Jeruzalémě, Zichron Ja’akov a v Bnej Braku u Tel Avivu. V roce 1971 získal titul rabína a služebně nejdéle působil v Tel Avivu (v letech 1985-1993, a pak od roku 2003). Deset let vykonával funkci vrchního aškenázského rabína v Izraeli. Je respektován širokou veřejností v Izraeli i ve světě, z titulu duchovního představitele Židů v Izraeli se setkal v roce 1993 s tehdejším papežem Janem Pavlem II. a tuto schůzku chápal nejen on jako historickou, vzhledem k napjatému vztahu mezi Izraelem a Vatikánem kvůli přinejmenším ambivalentnímu postoji katolické církve k pronásledování Židů za druhé světové války.

Kromě memoárů, z nichž pocházejí uvedené ukázky, je autorem srozumitelného a komplexního přehledu o praktické stránce judaismu a spisu o medicíně a etice z židovského hlediska.

Vzpomínky vyšly k šedesátému výročí konce války a zaujímají na poli moderní izraelské literatury výjimečné místo. Knih o šoa sice doposud vychází nesčetné množství, ale troufáme si říct, že nejspíš žádná z nich není psána z pozice věřícího člověka, který tradici předků zůstal věrný tváří v tvář hrůzám války, což je podtrhováno ještě tím, že tato osoba se po letech stala náboženským představitelem židovského státu. Rabín Jisrael Meir Lau získal roku 2005 za svou celoživotní činnost Izraelskou státní cenu. V současné době se v izraelských médiích odvíjí bouřlivá diskuse na téma případné kandidatury r. Laua na post prezidenta Státu Izrael v příštích volbách.

Babylon 3/XVI, Literární a výtvarná příloha, 27. listopadu 2006