Jazyk liberální demokracie se na počátku 21. století proměnil, přijal mnohé prvky totalitních jazyků, stal se mnohem bezcitnější a surovější a začal ignorovat, že každý člověk je vybaven jistými právy a že zvláště Evropské společenství na respektu k těmto právům stojí. Jak bylo uvedeno v chartě Rady Evropy v roce 1950. Právo hájit vlastní stát má sice vyšší prioritu, ale jednotlivec nemůže být úplně opomíjen a marginalizován. Protože stát je takový, jací lidé v něm žijí.

Přímá demokracie je velkým nebezpečím hlavně proto, že v ní mají hlavní slovo méně vzdělané a politicky nedostatečně odpovědné vrstvy obyvatel, zatímco v zastupitelské demokracii si obyvatelé většinou vybírají ty, od nichž očekávají uvážlivé rozhodování. Často se říká, že prvky přímé demokracie mají jen doplňovat zastupitelskou demokracii, ale téměř nikdy to tak nefunguje. Mezi oběma formami demokracie je totiž poměrně zásadní rozdíl v tom, kdo rozhoduje. V přímé demokracii masa občanů, vedená nejrůznějšími, velmi často iracionálními motivy, zatímco v zastupitelské demokracii jednotlivci, zvolení ve volbách. I ti mohou chybovat a být i zkorumpovaní, ale v následujících volbách mohou být vyměněni. Masy občanů vyměnit nelze, i když se chovají tak, že demokracii poškozují. Celá moderní politická historie Evropy je protkána referendy se zničujícími důsledky pro demokracii.

Demokratické rozhodování je založeno na rozhodování většiny, ale to vychází z politické debaty a hledání kompromisu, čili z nějakého demokratického procesu. Rozhodování v přímé demokracii vychází z propagačních kampaní, v nichž se zpravidla používají nepravdivé, lživé argumenty, emotivně silně zabarvené (například, že hrozí islamizace celé Evropy), u nichž je šance, že osloví širší publikum. Rozhodování v přímé demokracii je ano nebo ne, a to zpravidla nezvratně, v zastupitelské demokracii může být rozhodnutí parlamentu, dolní komory, oponováno horní komorou a prezidentem a nakonec podrobeno soudnímu přezkoumání a jeho nejvyšších instancí, hlavně ústavním soudem.

Teoretikové přímé demokracie rádi užívají pojem „vůle lidu“, jenže je třeba se ptát, kdo to vlastně v jejich pojetí lid je a jak se vlastně jeho vůle tvoří. V zastupitelské demokracii jsou to občané, kteří si volí své zastupitele, aby v příslušných ústavních institucích rozhodovali. Podstatné je, že toto jejich rozhodování má svá přesná pravidla a je pod kontrolou veřejnosti, která většinou vyžaduje, aby bylo zdůvodňováno a bylo zjevné, v čem občanům prospěje. V referendech nic takového není, v nich se jen počítá účast a čeká se, jak se rozhodne, kdo bude vítězem a kdo poraženým. S demokracií to má společného pouze to, že vítězí většina, jenže v Evropské unii žijeme doposud v liberálních demokraciích, v nichž rozhoduje většina, ale také se uznávají a respektují práva a svobody jednotlivců.

Vůle lidu v pojetí pánů jako jsou Tomio Okamura nebo prof. Björne Höcke z Alternativy pro Německo je nebezpečným ideologickým konstruktem, ohrožujícím liberální demokracii. Proti této vůli lidu stojí vůle občanů, rozhodujících se v rámci daného ústavního systému. Proto se výše zmínění populisté a jejich přátelé pokoušejí změnit ústavu ve svých zemích. Björn Höcke jednou napsal, že cílem je obnovit politiku jako „službu lidu a vlasti“. Na tuto neonacistickou frázi je třeba říci, že smyslem politiky právě toto být nesmí.

Střední Evropa 2018 (Přítomnost)