Karel Medor se už přes týden těšil, že půjdou s Nestorem na fotbal – začíná kapitola Až po smrti v Medorkovi, kterého jsem sepsal někdy v 1. polovině 80. let, kdy jsme s Pavlem Reisenauerem alias Nestorem chodili na Bohemku do Ďolíčku (ještě s Honzou Brabcem, Mejlou, Láďou Leštinou, Honzou Kindlem, s Prokešovými…), protože fotbal byl v té všeobsáhlé debilitě jedna z mála sociálních aktivit, které jsme byli schopni a ochotni se účastnit: tedy pasivně, jako diváci, i když pasivně úplně ne – stáli jsme s Nestorem vždycky za bránou protivníka, a když Bohemka útočila, začal jsem troubit na saxofon, jako Židé na beranní rohy před branami Jericha, a Nestor k tomu vydával jakési neartikulované zvuky, abychom obranný val Kananejců co nejvíc narušili a znejistili.

Fotbal byl na první i druhý pohled naprostý nesmysl: dvaadvacet dospělých lidí se nesmyslně honí za nějakou kulatou věcí (už jen to, kdo vymyslel míč, musel být naprostý magor – kdo, proč, jak, k čemu, na co…!), sem tam, dopředu dozadu, honí se a trkají jako malá kůzlata, a deset tisíc dalších se na to kouká, řve, píská, tleská, chytá se za hlavu…

No právě. Tahle totální magořina, mimo dobu a čas, v neolitu stejně jako za starého Říma, byla zcela mimo bolševický pokrok, marx-leninské dějiny, komunistickou zdravovědu, vědu, kulturu, způsob myšlení, chápání, cítění, i když se bolševik pochopitelně kopanou coby lidovou záležitost snažil využít ke své prezentaci, takže i fotbal musel člověk brát odsuď pocuď.

V tý době bylo ovšem na hovno všechno. I holky. Jednou jsme se s Nestorem do jedné, té samé zakoukali nebo jsme si to aspoň mysleli, a že tedy kvůli ní svedeme souboj, a kdo vyhraje, bude jeho. Sešli jsme se kvůli tomu ve Hvězdě, přichystali si kopí, napřáhli je, že se do sebe pustíme, když v ten samý moment jsme se oba zarazili, usoudili jsme, že to je absolutní kravina a – city necity – šli jsme na pivo, což bylo po všech stránkách rozumnější, jak se hned na to potvrdilo, když se Zora na nás oba vykašlala s tím, že větší voly ještě nepotkala, načež z nás StB udělala homosexuální fašistickou skupinu, která slavila Hitlerovy narozeniny v lomu na Americe, s kterýmžto elaborátem pak obcházela rodiče našich kamarádů včetně nebohého pana inženýra Reisenauera, načež jsme u piva usoudili, že Zora na nás byla nasazená, jako ostatně celá tehdejší realita, čímž jsme byli z obliga.

Hlavní naší fašistickou činností ale zůstal fotbal, což byl jedna z mála věcí z veřejného života, kterou Rajzík akceptoval, a dokonce bych řekl, že i jediná – národ, stát, škola, kultura… to vše šlo mimo něj. Jeho jediné „veřejné“ angažmá bylo, že na jaře 1988 podepsal monarchistický Manifest Českých dětí a pak byl v trojčlenné delegaci s Lenkou Demartini a Karlem Tlustým (já byl tehdy v Ruzyni, tedy ne na letišti), která manifest v arcibiskupském paláci přečetla a obřadně předala kardinálovi Tomáškovi, který se zprvu blaženě usmíval, protože si myslel, že jde o království Boží, a když zjistil, že chceme obnovit monarchii, byl z toho zcela vyveden z míry. Českým dětem nicméně požehnal. Boží člověk.

Sedmnáctý listopad sice Pavel zaregistroval, ale to bylo tak více méně všechno – zůstal dál v kotelně, před listopadem i po něm, až do doby, než jsem ho zatáhl do partičky kolem čerstvě vzniklého Respektu, jehož se stal dvorním kreslířem.

Po celý zbytek života pak svými kresbami doprovázel komentáře k dobové politice a veřejnému dění, což byla věc, kterou bytostně nesnášel. I když svými ilustracemi vytvářel kongeniální kroniku doby, trpěl tím – dělal to však s nejvyšší poctivostí, žralo mu to veškerý čas a neměl chvíli na svou volnou tvorbu.

Jeho odpor k politice či jakékoli veřejné aktivitě byl nehraný. Vždycky se mě jednou za čas napůl pohrdlivě a napůl udiveně ptal, proč mám furt potřebu něco organizovat – proboha proč, na co, k čemu?! Nechápal, že to je podobně jako s tím fotbalem, že všechno, co člověk dělá, včetně psaní a pořádání různých ptákovin, nedělá proto, aby se snad jako nějaký nablblý svazák snažil jakýsi debilní svět zlepšit, ale aby si kolem sebe vytvořil prostor, ve kterém by se mohl jakž takž svobodně pohybovat. A je to naopak pasivita, která dokáže člověka uvěznit v systému zvaném okolí lépe a důkladněji než cokoli jiného.

To byl ale právě Pavlům problém. „Hele, nebylo tech stupidních třicet let v Respektu až tak na hovno. Teda bylo, ale potěší“ – poslal mi nedlouho před smrtí kresbu hokejisty Jiřího Hrdiny spolu s výše uvedenou douškou.

Snažil se ze světa, který mu byl bytostně cizí, vymanit mj. tím, že se odstěhoval z Prahy do Krušných hor, kam jinam. Ono to ale nefungovalo a fungovat ani nemohlo. Pavel by jednoduše žít či přežít na tomhle světě jiným způsobem nedokázal. V tom ale byla zároveň i jeho síla. Rajzíkova skepse byla nejen sebedestruktivní, ale taky či především byla konzistentní. Nikdy ani v nějakém náznaku se nesnažil získat pro sebe nějakou výhodu, udělat snad nějakou kličku, aby si něco usnadnil, neřku-li snad nějaký podraz, větší či menší sviňárnu, přihrát si malou domů… Nic nechtěl, nic nevyžadoval. Nikdy o nic neusiloval, o nic se nesnažil (samozřejmě, že ho těšilo, když se někomu líbily jeho obrazy a obrázky, ale to bylo asi tak všechno). K podobným praktikám byl pohrdlivě skeptický stejně jako ke všemu ostatnímu. Jeho skepse, která ho osvobozovala od všech sviňáren i sviňárniček, se tak přetvářela v pozitivní bytí.

Svým způsobem to byl jeden z nejsvobodnějších lidí, které jsem kdy poznal. Byla to ovšem svoboda draze vykoupená, protože byla sebezničující. Bylo jen otázkou času, kdy to jeho organismus nevydrží. Stalo se tak 13. února tohoto roku, kdy se mu zastavilo srdce. Nestore, tě Bůh.

Až bude po smrti

Jako každou věc tak i vítězství šli zapít. Sešli z Julisky k Internacionálu a zastavili se u Barikád. Seděli proti sobě a popíjeli pivo.

MEDOR: Člověče, viděls?

NESTOR: Co?

MEDOR: Ten Fiala, Rada…

NESTOR: No jo, a jejich trenér, Novák, to je zasloužilý mistr sportu!

MEDOR: Hm, to mě štve, člověče, že ten Vízek už bude v klubu kanonýrů a přitom takových padesát gólů dal z jedenáctek. Ty penalty by se neměly počítat, nebo aspoň z polovic!

NESTOR: To by mně ještě tolik nevadilo!

MEDOR: Máš recht, nevadí to ještě tolik.

Vypili každý dvě piva a dostali se do melancholické nálady.

MEDOR: Namaloval si něco?

NESTOR: Nic.

MEDOR: To je tím počasím. Já zas nemůžu kouřit. Ňák se mně z toho točí šiška. Akorát ten fotbal, ten fakt potěšil.

NESTOR: Nebylo to špatný, ale nakonec, co s tím.

MEDOR: Prašť jako uhoď, co jinýho dělat.

NESTOR: To je fakt.

MEDOR: Člověče, jak nás tak poslouchám, vypadá to, jako kdybychom se měli někam přemístit.

NESTOR: Ty chceš jít jinam?

MEDOR: Chraň Bůh.

NESTOR: To je možný.

MEDOR: Taky se mně zdá… Haška nesli na hřbitov lipnický sokolové, nás asi ponese celá duklistická jedenáctka!

NESTOR: To nejlepší nakonec. Vůbec, je dneska něco dobrého?

MEDOR: Velká cena Monaka a Stepující stonožka.

NESTOR: Fakt?

MEDOR: Jo.

NESTOR: Myslíš, že to Prost letos vyhraje?

MEDOR: Těžko říct, vyhraje, má nejlepší stroj.

NESTOR: Čet si toho Laudu?

MEDOR: Ne.

NESTOR: Přinesu… Ta Stepující stonožka, francouzská komedie?

MEDOR: Hrozná legrace… hezký holky.

NESTOR: Mám ji jak z praku.

MEDOR: To mi povídej a přitom máme pouze čtyři.

NESTOR: Nejsme nejmladší.

MEDOR: Von je vlastně člověk v lihu už od jara, od jara oddaluje kocovinu.

NESTOR: Už mě to sere.

MEDOR: Mě taky, hlavu mám jak hovno.

NESTOR: Prdel.

MEDOR: Co jsem to chtěl, kurva, říct.

NESTOR: To je dobrý.

MEDOR:…..Pití…..pití jen a jen pití……….….spánek a jídlo a člověk musí bejt nanejvýš opatrnej, aby z toho nevybočil……………..………. (bere půllitr a usrkne z něj) ech (otřese se)……………..(usrkává)….. Co? Říkals něco……………………… třeba se radši i upít než něco dělat……………………(usrkává)……….. hmota……………..(usrkává a zapaluje si cigaretu)……………….všechno tady je hmota………………..ďábel našeho těla………………..knih hudby srdce náš život (pije)………………… ech………………ech……………… (srká)…………………….(pije)………….. Ech…………..(smrká)……………………. (pije)…………………………náš duch je jak lesklej zlaťák…………….(pije)…… musíme bajt nanejvýš opatrní……….. (pije)……ech……. (smrká)…….(pije)… hemžení smažení…………(pije)……ech…. (pije)……….(smrká)……nejlepší je celej den spát………..(pije)……a v noci potom spát………….(pije)…….(zapaluje si cigaretu)………. (pije)……..ech………

Uběhne deset minut.

(Zapaluje si cigeretu, pije)…..ech….. život prospat a smrt taky….. (pije)…….. co je vlastně ten……život to není…… (pije)……ech…………myslíme…….. (pije)……..musíme … musíme si zachovat čistou desku………nepopsanou……… (pije)…….až nebudeme (pije). ….. ech……. až umřeme … snad začneme teprve…….. začneme snad teprve…….existovat………být………… (pije)……..

Rozum ti usnul. Jdeš po horách, na zádech batoh plný žrádla, věčného žrádla, konzerv koupených ve městě, věčnej mezek, věčně se mu sbíhají sliny, pot stéká pod košilí, rudá, spálená kůže nesnesitelně pálí, hlava ti třeští z toho úmorného slunce, puchýře na nohou z kožených bot, kurevské mouchy dohánějící k zběsilosti a vražedná žízeň. Tam ho potkáš. Skáče o jedné noze, na hlavě placatou čepici, jakou snad nosili komisaři v bolševickém Rusku, a na těle vojenský kabát. Zeptáš se na pramen, zachrchlá něco, snad v jakémsi nářečí, snad nemá jazyk, směje se řadou černých zubů, posudkem žádá cigaretu, mouchy se bez rušení prolézají v jeho bahnité tváři. Vesele si hopsá na jedné noze jako klokan, stále dokola, zubí se na tebe, dohání k zoufalosti, tupé zvíře, nikdy ti nedá pokoj…

Jdeš nočním městem a ztichlé ulice jako kdyby čekaly na tvé kroky, tmavá okna jako kdyby čekala na tvůj pohled. Jdeš ulicemi, pod kutnou, slova plynou se rtů, kreténe, kreténe! kreténe!…. Když usneš, opuštěná loďka se kolébá na uklidněném moři, slunce vychází, slunce zapadá, řvaví buřňáci. Nebo rozbitá loďka na dně oceánu, nekonečná tma, černí tvorové nepotřebují barvy. Tak se probouzí. Všechno v hajzlu!

Úryvek z románu Medorek, kresby Pavel Reisenauer