V souvislosti s diskusemi kolem sochy Koněva v Dejvicích jsme se v článku Gangster na piedestalu  věnovali osobě rudého maršála. Důležitější než osoba jednoho vrahouna je ale povaha sovětského režimu a charakter války, kterou SSSR vedl v letech 1941-5 s nacisty – tedy to, čeho chtěl Stalin dosáhnout.

Jako fakt se dosud přijímá sovětská propaganda, že šlo o národně osvobozovací válku, v sovětském propagandistickém žargonu označovanou jako Velká vlastenecká válka, ve které RA bojovala proti nacistickým vetřelcům a se svojí vlastí zároveň osvobodila i nacisty ujařmené národy východní a střední Evropy. Nemůže být více cynická lež. Sovětsko-nacistická válka v letech 1941-5 měla povahu zápasu dvou kohoutů na jednom smetišti o tu samou kořist. O žádnou vlast v ní nešlo, ta měla naopak s definitivní platností zmizet v propadlišti marx-leninských dějin.

Stejně jako nacisté usilovali Sověti o rozbití poválečného versailleského systému, který Německo a Rusko postavil do role outsiderů, a zničit západní liberální demokracie – nejlépe s využitím prostředků a síly toho druhého. Stalin zamýšlel nasměrovat útok nacistů na Západ, proti Francii a Anglii, a teprve, až se „imperialisté“ vzájemně požerou, či oslabí, vstoupit na kolbiště a slavně zvítězit. Už v roce 1925 prohlásil o budoucím evropském konfliktu, o kterém nepochyboval a který byl v rámci komunistické ideologie nevyhnutelný: „Zasáhneme jako poslední a zasáhneme proto, abychom vhodili rozhodující závaží na misku vah.“

Mezi stranickými přáteli

Zástupce lidového komisaře zahraničních věcí SSSR V. Potěmkin viděl tento konflikt pár měsíců před společným nacisticko-sovětským útokem na Polsko a začátkem 2. sv. války, ještě před podepsáním paktu Molotov-Ribbentrop takto: „Fronta druhé imperialistické války se stále rozšiřuje. Lidstvo kráčí k velkým bitvám, které zahájí světovou revoluci. (…) A tehdy mezi dvěma žernovy – Sovětským svazem, hrozivě se tyčícím ve své obří velikosti, a nezničitelnou hradbou revoluční demokracie, která mu vyvstane na pomoc – budou zbytky kapitalistického systému proměny v prach a popel.“

Úlohu revoluční demokracie mělo v nadcházejícím tanci smrti sehrát nacistické Německo. Ostatně sám Hitler představoval režim nacionálního socialismu jako tu pravou demokracii, kde vůdce vyjadřuje skutečnou vůli lidu, přímo, bez podvodu zvaného parlamentní demokracie.

Od konce roku 1938 Moskva jedná tajně s Německem, zároveň jedná i se západními mocnostmi, a to pak využívá jako prostředek nátlaku na Hitlera. Zatímco západní země odmítaly Stalinovy nechat volnou ruku ve východní Evropě, Hitler tak učinil s tím, že si kdykoliv později vezme svůj slib zpět. Ve skutečnosti se třetí říše paktem se Sovětským svazem stala součástí komunistického plánu, jak dobýt svět. Hitler byl Stalinův člověk na Západě, mouřenín, který, až odvede svou katanskou a destrukční práci, bude sám zlikvidován, jak to s mouřeníny ve Stalinově říši odjakživa chodí.

V předvečer druhé světové války Sovětský svaz představoval Velkou Británii a Francii jako agresory a hlavní viníky nadcházejícího konfliktu, zatímco „silné Německo“ bylo podle Kremlu „nezbytná podmínka trvalého míru v Evropě“. Nacisté si pochvalovali, jak jde vše dobře podle plánu. Byl to ale Stalinův plán. 14. srpna 1939 poslal Ribbentrop Molotovovi telegram: „Kapitalistické demokracie Západu jsou nesmiřitelnými nepřáteli nacionálně socialistického Německa i Sovětského svazu.“ Při podpisu paktu Molotov-Ribbentrop připil Stalin na zdraví Hitlera a taky Himmlera, kterého ocenil, jak „zajišťuje bezpečnost německého státu“. Ribbentrop byl nadšený: „V Kremlu jsem si připadal doslova jako mezi starými stranickými přáteli.“ Nebyl sám. Když se Hitler ráno 24. srpna dozvěděl o podpisu smlouvy, tloukl pěstmi do zdi a křičel: „Teď mám celý svět v kapse!“ Ve skutečnosti vězel v kapse Stalina, a co hůř, vůbec to netušil.

Stalin 7. září 1939 na schůzce s šéfem kominterny Dimitrovem vysvětloval pozice Moskvy následovně: „Válka se vede mezi dvěma skupinami kapitalistických států za rozdělení světa, za nadvládu nad světem! Nemáme nic proti tomu, aby se pořádně servaly a oslabily. Nebylo by špatné, pokud by přičiněním Německa bylo podlomeno postavení nejbohatších kapitalistických zemí, zejména Anglie. (…) My můžeme manévrovat a ponoukat jednu zemi proti druhé, aby se co nejvíce do sebe pustily. (…) Stavění demokratického režimu do pozice vůči fašismu bylo naprosto správné před válkou. V době války mezi imperialistickými mocnostmi to už správné není. (…) Setrvávat dnes na včerejších pozicích (jednotná lidová fronta), znamená sklouzávat na pozice buržoasie. Toto heslo je odstraněno. (…) Polský stát byl dříve národní stát. Proto jej revolucionáři bránili proti rozdělení a zotročení. Nyní je státem fašistickým, utlačuje Ukrajince, Bělorusy atd. Zničení toho státu by za současných podmínek znamenalo o jeden buržoasní fašistický stát méně! Co špatného by bylo na tom, kdybychom v důsledku porážky Polska rozšířili socialistický systém na nová území a obyvatelstvo?“

Z jedné strany SS, z druhé NKVD

A nešlo jen o slova. Rudá armáda dostala 14. září rozkaz „přejít do útoku proti Polsku za osvobození západní Ukrajiny a západního Běloruska od polské fašistické okupace“. Vojenský sovět Běloruského frontu pak vpád do zad nacistickému útoku zoufale se bránícímu Polsku dovysvětlil: „Běloruský, ukrajinský a polský lid krvácejí ve válce, kterou rozpoutala vládnoucí statkářsko-kapitalistická klika Polska a Německa. Dělníci a rolníci Běloruska, Ukrajiny a Polska povstali do boje se svými odvěkými nepřáteli, statkáři a kapitalisty. Hlavní síly polské armády utrpěly od německých vojsk těžkou porážku. Armády běloruského frontu přecházejí na úsvitu 17. září 1939 do útoku s úkolem pomáhat dělnickým a rolnickým povstalcům Běloruska a Polska při svržení statkářského a kapitalistického jha a nedopustit, aby Německo uchvátilo území západní Ukrajiny.“

Moskva k útoku na Polsko vyčlenila 620 tisíc vojáků, 4 500 tanků, 4 000 letadel – podobnou sílu jako v srpnu 1968 použila k okupaci Československa. Směrnice lidového komisaře obrany z 22. září 1939 stanovila, jak má RA v Polsku postupovat: „Obrátí-li se na velení Rudé armády němečtí představitelé s prosbou o pomoc ve věci zničení polských jednotek nebo skupin, které stojí v cestě menším jednotkám německých vojsk, velení Rudé armády, náčelníci kolon, vyčlení v případě nutnosti nezbytné síly, které zajisti zničení překážek, ležících ve směru jejich pohybu.“ Polsko, suverénní stát, byla zkrátka jen taková překážka

Když bylo dílo společnými nacisticko-sovětskými silami dokonáno, prohlásil Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR: „Stačil poměrně krátký nápor ze strany německé armády, a poté Rudé armády, aby z onoho škaredého plodu Versailleské smlouvy, žijícího na úkor utlačovaných nepolských národů, nic nezbylo.“ (Podobně mohl o pár měsíců dříve prohlásit Ribbentrop na adresu Československa: stačil poměrně krátký nápor ze strany německé diplomacie, a poté i armády, aby z onoho škaredého plodu Versailleské smlouvy, žijícího na úkor utlačovaných nečeských národů, nic nezbylo…)

Aby bylo jasné, jak takové utlačování národů vypadá, předvedli to bolševici názorně na okupovaných územích. Byly zinscenovány volby, ve kterých mohli být voleni jen komunisté či prokomunističtí kandidáti, kteří následně požádali o připojení k SSSR, přičemž Nejvyšší sovět, co se dalo dělat, vyhověl: obyvatelé okupovaných zemí se přes noc stali sovětskými občany se všemi „výsadami“, které k tomu patřily: kolektivizací a zabíráním selské půdy, konfiskacemi „nepřátelského“ majetku, plošným drancováním chudého polského venkova, který byl oproti realitě v Sovětskému svazu stále ještě bohatý. Na dobytých územích byly vytvořeny koncentrační tábory a začalo zatýkání.

SS a NKVD se shodly na likvidaci polských elit, kam byli zahrnuti podnikatelé, majitelé půdy, soudci, úředníci, klérus, důstojníci armády, intelektuálové, učitelé, aristokracie. NKVD zatýkalo v noci, zatčené mučilo a vyžadovalo od nich absurdní přiznání. Po rozdělení Polska mezi nacisty a komunisty stovky tisíc Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, Židů, kteří žili ve východních oblastech Polska, skončily v koncentrácích, byly deportovány na Sibiř nebo rovnou povražděny. Katyň byla jen špička ledovce. Scénář, který se bude opakovat ve všech sověty „osvobozených“ zemích v letech 1939-1945, ať už se jedná o Polsko, baltské státy, Rumunsko, Podkarpatskou Rus, nebo Karélii. Jen v Pobaltí bylo represím NKVD vystaveno 700 000 lidí.

A nešlo jen o to nastolit sovětské pořádky – území Polska muselo být vyčištěno od všech živlů („nespolehlivých“ Poláků, Ukrajinců, Bělorusů či Židů), aby mohlo být připraveno k útoku Rudé armády na Západ a sloužit jako spolehlivé zázemí, kde by nebyly žádné nepokoje. Podobně když Stalin připravoval útok jižním směrem na Turecko a Írán, vysídlil v l. 1939-1940 ze Zakavkazska meschetinské Turky, Peršany a černomořské Řeky.

Útok na Západ

Poté, co si bolševici s nacisty rozdělili Polsko, následoval v rámci jejich dohody sovětský útok na Finsko, obsazení baltských zemí a Besarábie, Kreml uzavřel v Moskvě čs. konzulát a odmítl možnost obnovení Československa, načež si NKVD a gestapo vyměnili politické vězně, a to včetně německých komunistů, kteří uprchli před nacisty do Sovětského svazu.

V rámci smlouvy s SSSR nacisté následně napadli Dánsko a Norsko, Belgii, Holandsko a Lucembursko, Stalin, který to označil za „skvělé úspěchy“ nacistického wehrmachtu, si mnul ruce: padlo Dánsko – výborně, padlo Norsko – skvěle, padl Benelux – výtečně. Nezůstalo jen u slov. SSSR poskytovalo nacistům v jejich útoku na Západ veškerou logistickou podporu a zásobovalo je strategickými surovinami, včetně surovin pro válečný průmysl. Jen od února 1940 do února 1941 dodal SSSR Berlínu 1,4 milionů tun obilí, 900 tisíc tun ropy, 500 tisíc tun železné rudy, 100 tisíc tun chromu.

Až když se během pár dnů zhroutila obrana Francie, druhé největší vojenské mocnosti v západní Evropě, a wehrmacht pochodoval Paříží, začaly se u Stalina objevovat obavy z přílišné hegemonie třetí říše, které poněkud kalily radost ze zničení další demokracie.

Blitzkrieg

Tento termín je spojován s nacisty, ale stejně tak by mohl být spojován se Sověty – Hitler nebyl jediný, kdo bleskovou válkou připravoval, Stalin se činil obdobně. První, kdo porušil nacisticko-sovětskou spojeneckou či lépe spikleneckou smlouvu, byl ovšem Sovětský svaz, který obsadil nejen rumunskou Besarábii, ale i Bukovinu, což ovšem v dohodě s nacisty nebylo. Sověti se tak dostali nebezpečně blízko k rumunským ropným polím (v Bukovině, která byla do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, navíc žilo mnoho Němců), přičemž Moskva anexi Bukoviny zdůvodnila vskutku originálně – šlo prý o úrok za využívání Besarábie Rumunskem v letech 1918-1940!

Už v říjnu 1940 schválil Stalin plán preventivního úderu na německou armádu, který měl expansivní charakter. V prosinci 1940 jej pro Stalina rozpracoval Žukov. Hlavní roli v něm měl hrát moment překvapení, masové nasazení tankových svazů a letectva, bombardování protivníkových pozic, využití paravýsadků v týlu nepřítele, důkladná kamufláž vlastních záměrů a drtivá převaha sil nad zaskočeným protivníkem. Podle Žukova mělo jít o „náhlý zdrcující úder“. K útoku proti Evropě, ve kterém se z Německa mělo stát předmostí, měla být použita největší armáda na světě.

Na banketu 5. května 1941 v Kremlu, kterého se účastnili armádní velitele, Stalin prohlásil: „Je třeba připravit lid na myšlenku o nevyhnutelnosti války, ofenzivní války. Další cíle Sovětského svazu mohou být dosaženy jen s použitím zbraní.“

Západní sověty okupovaná území nebyla vyčištěna pořádně. V rámci příprav útoku na Německo rozkázal Stalin 14. června 1941 zatknout a poslat na Sibiř další desítky tisíc „nespolehlivých“ osob ze všech oblastí připojených v l. 1939-41 k SSSR. Jen z Pobaltí to bylo 43 000 lidí. Podle původního plánu měla být ofenziva zahájena 12. června, ale věc byla o měsíc odložena.

Mezitím Hitler Stalina předběhl. Stalina ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že by se mohl Hitler rozhodnout pro sebevražedný plán války na dvou protilehlých frontách, ač ho od toho zrazovali nacističtí generálové. Stalin ovšem podcenil Hitlera coby naprosto nesoudného megalomana, opilého úspěchy wehrmachtu na Západě a vidinou role vládce světa, kterého seslala sama prozřetelnost. Stalin byl sice paranoidní, ale na rozdíl od Hitlera měl všech pět pohromadě. Na rozdíl od útočných plánů nebyla RA na obranu vůbec připravena a všechny zprávy o blížícím se nebezpečí považoval Stalin za provokace Britů.

Sovětská okupace Československa 1945

Jak víme, wehrmacht se vyčerpal, vykrvácel a zmrzl na nedozírných pláních Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Stalin svého soka vyšachoval ze hry a nacisticko-sovětské spiknutí proti svobodnému světu ve Stalinově podání se začalo naplňovat. Obsazování Československa Rudou armádou od října 1944 se odehrávalo ve výše uvedeném rámci.

Osvobodit národy střední a východní Evropy, to bylo to poslední, co by snad Stalin chtěl – země tohoto regionu se měly stát základnou k dalšímu pochodu komunistů na Západ. Předtím musely být ale vyčištěny od všech potenciálních nepřátel a zkonsolidovány pod komunistickou vládou. O tom svědčí nejen celkový charakter sovětského režimu, ale i či především kroky, které na „osvobozeném“ čs. území podnikal.

Československo se stalo nejzápadnější obětí rozpínavosti sovětského impéria v několika postupných krocích. Nejdřív Moskva anektovala nejvýchodnější část republiky Podkarpatskou Rus, ačkoli Stalin předtím ujistil čs. londýnskou vládu, že uznává Československo v předmnichovských hranicích. Následoval scénář uplatněný už předtím na jiných anektovaných územích po nacisticko-sovětské dohodě o rozdělení sfér vlivu ze srpna 1939 – narychlo zinscenované volby, ke kterým byly připuštěny jen prosovětské živly, které pak požádaly o připojení k SSSR. Následovaly sovětské pořádky – českoslovenští občané, představitelé rusínské samosprávy, kněží, intelektuálové, učitelé, podnikatelé, lidé veřejně činní, celá nekomunistická rusínská elita, byli pozatýkáni a posláni do gulagu. Politici, kteří před válkou působili v rámci Československa nebo Maďarska, byli popraveni. Augustin Vološin byl zatčen v Praze 15. května 1945 sovětskou vojenskou kontrarozvědkou Směrš a odvlečen do Moskvy, kde byl umučen. Rolníci byli nahnáni do kolchozů, řecko-katolická církev byla zakázána, rusínština zrušena. Z československých občanů rusínské národnosti se stali sovětští Ukrajinci.

O akci proti „fašistům“, s kterými s oblibou operovala sovětská (ruská) propaganda, rozhodně nešlo –Rusíni mj. tvořili podstatnou část Svobodovy východní armády (bylo jich v ní víc než Slováků). Problém byl ovšem v tom, že v ní nebojovali za bolševickou říši, ale za svobodné Československo a Podkarpatskou Rus v jeho rámci. Ostatně všichni, kdo bojovali proti nacistům, byli v duchu nacisticko-sovětského spiknutí dopředu stigmatizováni. Jakmile byla RA v Praze, zakročila proti vedení domácího odboje.

„Co je to za povstání! Nějací dva hlupáci dostali strach, uzavřeli dohodu, nechali se oklamat buržoasií,“ prohlásil na adresu prokomunistických členů ČNR Stalin. Ačkoli se čs. exilová vláda, která se do Prahy vrátila přes Moskvu, dušovala, že to bude domácí odboj, který nesl šest let na svých bedrech tíhu nacistické okupace, kdo bude po válce doma rozhodovat, na základě intervence Sovětů byla ČNR zlikvidována. Jakmile pak byla komunistická moc v Československu konsolidována, účastníci protinacistického odboje, domácího, západního i východního, stejně jako velitelé Slovenského národního povstání, byli pozavíráni nebo popraveni, pokud neutekli na Západ – komunisté dokončili to, co nestihli dokončit nacisté.

Sověti se od počátku chovali v Československu jako na dobytém území. Podobně jako na Podkarpatské Rusy postupovali i na Slovensku. Svévolně zatčeno a odesláno do gulagů bylo kolem deseti tisíc Slováků a nešlo vůbec jen o hlinkovce – zatýkáni byli i náhodní chodci na ulicích. Poté, co RA vstoupila do Bratislavy, byly během prvních tří dnů znásilněny tisíce žen. RA loupila majetek, nejen osobní včetně pověstných hodinek, ale zařízení celých továren bylo nakládáno na vagony a posíláno do SSSR jako válečná kořist, stejně jako si Sověti bez řečí přivlastnili uranový průmysl, zasahovali do výsostných záležitostí čs. vlády, určovali, kdo se může a nemůže u ní akreditovat, odmítli za ni Marshallův plán atd.

Když se konaly v roce 1946 v Československu první poválečné volby, Koněv, velitel okupační zóny v Rakousku, Československu a Maďarsku, stál se svou RA v záloze, kdyby se komunistům věci vymkly z rukou, a v době voleb pro jistotu nařídil přesun Rudé armády mezi východním Německem a Rakouskem. Varšavská smlouva byla v roce 1955 založena ne jen jako útočná formace namířená proti Západu, ale i jako krycí organizace pro přítomnost RA ve střední Evropě a zároveň dozor SSSR nad satelitními státy. Jejím velitelem byl starý dobrý Koněv. Z této pozice pak pacifikoval o rok později Maďarsko, a kdyby nebyl v roce 1968 už v důchodu, bezpochyby by velel i operaci Dunaj. Fyzickou okupací Československa v srpnu 1968 státy Varšavské smlouvy pod vedením Moskvy byla už jen dovršena sovětská agrese proti Československu po roce 1945, agrese, která nebyla ničím vyprovokovaná ani opodstatněná – vyplývala jen ze zvrhlé komunistické ideologie a imperiální podstaty Sovětského svazu.

Velká protivlastenecká válka

A nejde jen o nás a ostatní národy východní a střední Evropy, kteří na tom byly obdobně – Poláky, Slováky, Rusíny, Ukrajince, Bělorusy, Židy, Rumuny, Maďary. Stejně tak to bylo s Rusy. Sověti stejně jako nacisté byly dvě protivlastenecké síly, které vlastní národy využívaly jen jako instrument ke svým světovládným ambicím, bez ohledu na nějaké národní zájmy, tradice, kulturu či vlastní občany. Nikdo ze sovětských vrahů Rusů a dalších národů nebyl nikdy popohnán k odpovědnosti, naopak jsou dodnes součásti cynické lži o Velké vlastenecké válce, která byla od začátku podvod kremelských vládců na národech Sovětského svazu.

Přesně jak to napsali ruští akademici ve svých dvousvazkových dějinách Ruska 20. století: „Miliony Rusů povstaly proti okupantům, aby uhájily své domovy, bojovaly za Rusko, ne za Stalina v naději, že po válce budou rozpuštěny kolchozy a z vězení a vyhnanství se vrátí statisíce příbuzných, a dostanou poctivou práci. Když lidé Ruska zvítězili nad vnějším nepřítelem vlasti, byli ještě více porobeni nepřítelem vnitřním – Stalinem a bolševiky. Ti kdo bojovali za Rusko v této hrozné válce, se stali skutečnými hrdiny Velké vlastenecké války, zatímco ti, kteří porobovali lid, zůstali jen jednou ze stran sovětsko-nacistického střetu.“

Socha sovětského hrdlořeza Koněva byla v Dejvicích instalována uprostřed normalizace jako pomník nevkusu, podlézavosti, patolízalství, servilnosti. Je to hold tuzemských kolaborantů 21. srpnu 1968 coby závěrečnému akordu onoho sovětsko-nacistického spiknutí proti svobodnému světu a zároveň i svědek nesamozřejmosti svobodné existence české společnosti v moderním věku – od roku 1781 znovu a znovu se pokoušející zbavit nevolnictví, které není zvenku, ale vězí v ní samé. Přitom jen stačí pojmenovat věci pravými jmény.

P. S. Možná bych v Dejvicích tu sochu Koněva i nechal, jen bych ji natřel narůžovo jako onen falešný sovětský tank 23 na Smíchově. Nebo ještě lépe – potřel bych ji duhovými barvami gayů. Praze by přibyla další atrakce.

Babylon č. 3/ XXVIII