Text Pepína Maracziho v závěru doplňuje báseň signatáře Charty 77 Vladimíra Hajného věnovaná Jana Zajícovi z roku 1983

V chladném lednu 1969 bylo možno na jedné pražské zdi číst slova: „Zaslouží stát pochválení, kde zbývá jen upálení?“ Byla to lidová reakce na oběť Jana Palacha. Národ byl konfrontován s odpudivými plky komunistického poslance Viléma Nového, který v únoru 1969 mluvil z tribuny o „pětici smrti“, o „studeným plamenu“, o hořlavině s „velmi nízkou výhřevností“ podstrčené Palachovi. Redaktor čs. rozhlasu Milan Rykl dostal za úkol zjistit, kdo je „pochodeň číslo 2“, a rozjel se na studentskou kolej Na Jarově (dnes Kolej Jana Palacha). Vyslechl pětici Palachových spolužáků a 20. ledna 1969 v pořadu Studio mladých, s verši Jaroslava Seiferta, odvysílal jejich svědectví: Palachovi prý říkali „vědec“ a dobře znal dějiny dělnického hnutí… Jméno další oběti nezjistil. Druhý Jan se stejně jako ten první rozhodl sám za sebe.

Mládí a studentská léta

Jan Zajíc se narodil 3. července 1950 ve Vítkově. Maminka byla učitelkou na místní základní škole a otec byl prodavačem v drogerii. O tři roky starší bratr Jaroslav studoval v roce 1968 na Vysoké škole báňské v Ostravě a mladší sestra Marta chodila do osmé třídy. Dle spolužáků byl Jan intelektuální a přemýšlivý typ. „Měl vytříbený smysl pro čestné jednání a pravdu. Velmi dal na ryzí charakter a rovnou páteř. Po střetnutích dokázal hledat smíření, uměl se omluvit. Uznával autoritu, ale ponechával si samostatný úsudek.“

Zajíc studoval Střední železniční gymnázium v Šumperku, bydlel na internátu a nad postelí mu visela portrétní fotografie, na kterou napsal „Jane Palachu, nezapomeneme – 16. 01. 1969.“ Budova byla obklopena ze tří stran vojenskými kasárnami a teď už i okupanty, se kterými Zajíc měl dva incidenty. Okupantů ve městě přibylo kolem pěti tisíc a vykoupili všechny kufry ve městě, protože, jak říkával Karel Kryl, „v Rasiji čemodanov nět.“

Palach ho zapálil

V záznamech Veřejné bezpečnosti (VB) se zachovala Zajícova výpověď o krádeži 85 korun: „Dne 19. ledna jsem se asi ve tři hodiny ráno probudil. Myslel jsem, že se kluci vrátili z plesu. Někdo se hrabal v mojí skříni. Uviděl jsem, že jsou to tři vojáci v uniformách tankistů. Vyběhl jsem za nimi na chodbu, ale měli náskok a první měl v ruce nůž či dýku. Vzbudil jsem vychovatele a ten dal zavolat VB.“ Vyšetřování případu ovšem vedlo do ztracena.

Po návratu z Palachova pohřbu Zajíc dostal důtku ředitele internátu, protože nejel domů, jak slíbil, ale odjel na Palachův pohřeb. Jak později řekl jeden ze spolužáků: „Palach mu ukázal cestu, odjel do Prahy, a když se vrátil, už hořel, nikdo ho nemohl uhasit.“ Účast na pohřbu v něm vyvolala myšlenku, jak „vyburcovat národ z letargie.“ Podle dokumentů z Archivu bezpečnostních složek (ABS) se o sebeupálení svěřil Heleně Švédové, své dívce ze Šumperka.

V Šumperku pak navštívil kamarádku Evu Vavrečkovou a domluvili se, že kdyby jeho čin zanikl, „měl by to udělat někdo další“. Eva se přihlásila jako „pochodeň č. 3“ a Zajíc jí navrhnul datum 8. března, svátek žen. Až po roce 1990 Eva Vavrečková potvrdila, že s Janem Zajícem mluvila ještě na internátu. „Řekl mi, že jeho smrt mě definitivně zavazuje. Ujistila jsem ho, že to udělám.“

Vytvářím třetí šanci

Jan Zajíc odjel ze Šumperka do Prahy 25. února vlakem v 06:55. Doprovázel ho kamarád Jan Nykl, student prvního ročníku: „Doufal jsem, že mu v jeho úmyslu cestou do Prahy ještě nějak zabráním.“ „Aby nebláznil“ ho měly přesvědčovat také spolužačky za železniční školy, Dáša Adámková a Blanka Škrobánková, které byly v tomto vlakovém spoji jako průvodčí na praxi.

V hlavním městě Zajíc zakoupil lahve benzínového čističe skvrn, krém na parkety a kufr. V další prodejně dokoupil kyselinu, dle policejní expertizy šlo o kyselinu chlorovodíkovou (solnou). Do kufru připravil hořlaviny pro Evu Vavrečkovou a napsal jí dopis: „Ahoj Evo! (…) Nedělám to proto, aby mě někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil. (…) Pamatujte: Když někomu stoupne voda nad hlavu, je už jedno kolik… Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí! Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál! Umřel jen ten, kdo žil pro sebe.“

Kufr uložen byl v nádražní úschovně. Zavazadlový lístek přidán do dopisu, který měl Evě předat Nykl. Zajíc na nádražním klozetu si ještě tělo potřel hořlavým krémem.

Hlavu vzhůru!

Je úterý, 21. výročí svátku nelogicky nazývaného jako „Den vítězství pracujícího lidu“. Jan, oblečen do kostkovaných kalhot a šedého tříčtvrťáku, v doprovodu studenta Nykla, nebudil pozornost. V paláci U Nováků je ve výloze upoutaly fotografie striptýzových tanečnic po titulkem Krása bez závoje a vydali se cestou náměstím nahoru.

Kolem poledne u Domu potravin se Zajíc slovy „Hlavu vzhůru“ s Nyklem rozloučil a předal svou občanku a dopisy pro Oldřicha Víta, šestadvacetiletého studenta Husovy bohoslovecké fakulty, s nímž se Jan seznámil při protestní hladovce zahájené 21. ledna u kašny pod rampou Národního muzea. Při ní se bohoslovec Vít tehdy svěřil, že by se „také dokázal upálit“, Zajícovy požadavky podporoval, ale později sebevraždu jako formu protestu odmítl. Hladovku nakonec rozehnaly bezpečností složky. Normalizace nabírala dech. Seznamy komoušů, kteří zklamali a budou vyloučeni z kompartaje, se začaly plnit… Jana Zajíce stále trápilo, proč jsme se sovětské okupaci nebránili. Naší společnosti vytýkal zbabělost, „služebníčkování“ a činil ji odpovědnou za celý ten neblahý vývoj.

Václavské náměstí 39

Není o tom přímý důkaz, ale pravděpodobně někdo stačil kontaktovat bezpečnostní orgány, protože v horní části náměstí po Zajícovi už pátraly hlídky Veřejné bezpečnosti.

Jan už ale vešel do průjezdu domu na Václavském náměstí č. 39. Sešel po schodech dolů ke kotelně. Sundal si kabát, vytvořil provizorní louč do ruky, aby ji zapálenou použil v momentě, kdy vyběhne na náměstí.

Svědkyně Jaroslava Šlechtová prý viděla, jak Zajíc vyběhl z WC. Vyšetřovací spis s popisem místa činu obsahuje 22 stran a podrobný pitevní protokol. „Na betonovém podlaží leží ohořelý zimní pánský kabát a několik hadrů natočených na dřevěný kolík. (…) Přímo nad druhým schodištěm leží naznak úplně ohořelý Jan Zajíc. Na pravé zdi je znatelná šmouha po popálení zadní části těla a další šmouhy po prstech ruky.“ Pitevní protokol prokazuje, že se kyseliny napít nestačil. „Skutečně to vypadá, že došlo k vzplanutí dřív, než očekával.“ Na místě zůstalo pět prázdných půllitrových lahví od benzínového čističe skvrn, kterými si polil šaty. Také rozbitá lahev od kyseliny, kožené rukavice a klíč od WC. Dle expertíz došlo k nečekanému vzplanutí. Buď na zkoušku škrtl sirkou nebo mohla být příčinou statická elektřina vzniklá třením ošacení. Krátce po půl druhé odváží sanitka z průjezdu mrtvé Janovo tělo špalírem přihlížejících občanů.

Na svátek žen do blázince

Normalizace, kvůli které se oba Janové obětovali, aby svým činem vyburcovali společnost, běží už v plném proudu. Zglajchšaltovaný režim odmítl splnit Zajícovo přání, aby měl pohřeb v Praze. Na jeho poslední cestě ve Vítkově v neděli 2. března slouhové okupantů zakázali, aby byla v čele smutečního průvodu nesena čs. státní vlajka. Stejně jako při pohřbu Jana Palacha se režim obával, aby nedošlo k celonárodním protestům.

Eva Vavrečková, „živá pochodeň číslo 3“, se dověděla o tom, že Jan opravdu provedl to, o čem spolu mluvili, 25. února večer. Matce neřekla, že by o Janových úmyslech věděla. Kufr a dopis z úschovy na hlavním nádraží v Praze se ale dostal do rukou policejních vyšetřovatelů. Vavrečková se ještě zúčastnila Zajícova pohřbu. Krátce před svátkem žen byla ale zatčena a z preventivních důvodů umístěna na uzavřeném oddělení v blázinci. Později emigrovala z „komunistického ráje“ do Kanady. Zajícova maminka byla vyloučena z učitelského sboru a soudruzi opakovaně odstraňovali květiny z Janova hrobu. Komunistickou imaginární „plíživou kontrarevoluci“ vystřídala zcela profánní „plíživá normalizace“.

Podobnost Janů

„My v Čechách se už tak v národní sebereflexi potýkáme s traumatem mučednictví,“ napsala spisovatelka Eva Kantůrková v roce 2009. „Kníže Václav byl zabit bratrem u dveří chrámu, jejich bába kněžna Ludmila, patronka česká, byla uškrcena: náš nejslavnější katolický svatý Jan Nepomucký byl králem umučen a hozen do Vltavy: a biskupa Vojtěcha Slavníkovce usmrtili pohané v posvátném háji.“

U příležitosti státního svátku 28. října 1991, prezident republiky Václav Havel, Janu Palachovi a Janu Zajícovi propůjčil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. Třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. U příležitosti 50. výročí od události, v roce 2019, náhrobky obou Janů se staly národními kulturními památkami.

„Mentálně, charakterem, věkem, orientací i rozhledem byl Jan Zajíc Palachovi podobný,“ dodává historik Petr Blažek. Ke spojení obou Janů došlo i obrazně. Česká pošta v roce 2019 vydala příležitostnou známku s portréty obou obětí. Naplnilo se tak přání Jana Zajíce. Nedovolili jsme komoušům a různým rudým hejskům, aby svou nenávistnou propagandou udělali z obou Janů blázny. Před jejich obětí se skláníme s úctou a pokorou…

(Únor 2021)

Vladimír Hajný