Co je Stankovičův „noční zvuk pionýrské trubky“? Kde ho lze slyšet, kdy a co ohlašuje? Sbírka toho jména vlastně neexistuje, dřív než vyšla, splynula s Patagonií.1 Kde „noční zvuk pionýrské trubky“ hledat ve vzniklé „dvousbírce“? Báseň toho jména tam „chybí“. Vyšla r. 1968 časopisecky, do žádné sbírky ji Stankovič nezařadil.2 Pohleďme na toto menší „vydání“ „Nočního zvuku…“. Kde je ten zvuk v něm?

Noční zvuk pionýrské trubky

Noc sněhů s něhou cích

noclehů v kohoutcích tekoucích,

v nichž sídlí kanárci koumáci

emigranti z klecí –

– v mikroklimatu zjitřeného nitra

 

Co s kapkou na nose, kaňkou na cti pionýrské?

Vůkol Ni ret Ni sfinx Ni kvil

Hlavičky špuntů hermeticky uzavřené přetékají hořem.

A zatím ve varlatech Don Quijotů – vodovodů

v bytech jak padlý sníh,

co mají v srdcích svých soudruzi vedoucí,

spí věčným spánkem ten,

jenž se k smrti uluštil

1964

O znění trubky ani slovo, ba v „Ni ret Ni sfinx Ni kvil“ nelze nečíst též konstatování, že trubku ke rtům nikdo nepřiložil, a ta nekvílí. Uslyšme v tom i latinské a německé (dialektické!) „nix“, snad i řecké „nyx“ – sníh a nic a noc, latinské „nil“ – zase nic, a už máme něco, co se básní vine jak červená „nit“.

Noc, sníh, v srdcích a všude, nikde nic, spánek, smrt, kohoutky kapající, noční, neživotné. Jak pionýři – nebozí špunti s hlavami plnými hoře – spí, kdo se uluštil. Nemáme (neměli jsme) snad báseň luštit, je to marné? Nebo jen nebožák nenašel rozluštění včas? Vylučuje se to?

Jsme k vším prostupujícímu hoři všichni věčně odsouzeni? Na to odpovídá na explicitní rovině neobvykle snadno luštitelná Stankovičova báseň oné rané dvousbírky:3

Soumrak hoří

To modré z nebe modřin Tvých

už neobjímá obří Říp…

Od Neumětel po Assisi

modré, jež snesl s nebe Řím.

Ve Stankovičově poesii jde nakonec hlavně o tento soumrak našich hoří, o Vzkříšení následující po Vtělení. („Tehdy, / Beethovenova posmrtná / masko s příčeskem, / jenom ta slova mnou byla, milá, / na nichž sis zuby vylámala: / ‚Kohútek jaraby v královský / fleš!‘“ čteme v básni „Stavěli tesaři“4 a v té souvislosti snad můžeme ve výše uvedené trojici „Ni“ číst i latinské „rex“.) A pochopitelně – jde i o budoucí vzkříšení mrtvých za zvuku… andělských polnic (jakkoli v básni „Noční zvuk…“ je – jako nepřítomná – jmenována na místě anděla obdobně okřídlená sfinx). Jejich splývání s pionýrskými trubkami je výsostný (?) příklad radikálního (z)rušení rozdílu vysokého a nízkého, ba nejnižšího a nejvyššího, jež je u Stankoviče klíčové, jak v průkopnické studii konstatoval r. 1996 Richard Svoboda, ostatně při rozboru básně nazvané „Český Betlém“.5

Kokrhání kohoutků životných, ranních, bdělých a budících, troubení, kříšení, oheň bdění, soumrak hoří! Abychom ve Stankovičově rané poesii ten zvuk, ten tón uslyšeli a ten plápol uviděli, je třeba luštit i neluštit, studovat význam i poslouchat „pouhý“ zvuk, přecházet od jednoho k druhému, nechávat se jedním navádět na druhé a obojím na to hermetické, co může vyšlehnout či zaznít kdesi mezi obojím.

Kolik lidí ten zvuk v Stankovičově poesii či díky ní už uslyšelo? Veřejně se s tím, pokud vím, svěřil jen zcela recentně Petr Král,6 který zvuk pionýrské trubky jasně zaslechl přinejmenším v básni Červený kohout mých snů kokrhá,7 potažmo v Tramtárii, jež se objeví v jejím posledním verši (a tam „v polibku“), když nás byl verš předposlední pozvedl „nad netečn[ý] spán[ek]“. Zároveň Král viděl, jak se „Andrejův vnitřní požár (…) rozlil skrz báseň od obzoru k obzoru, napříč celým světem.“ – A několika odstavci v nejnovějších RR novinách „to poslal dál“. (Takto obdarován jsem neodolal a výše – pardon, jestli nepatřičně explicitně – se pokusil nadhodit některé další možné souvislosti toho zvuku, té červeně, toho požáru ve Stankovičově rané poesii.)

Ať žije Král!

(20. 10. 2019)

poznámky

1 Viz ediční komentář k „dvousbírce“ Noční zvuk pionýrské trubky – Patagonie in Andrej Stankovič, Knihy básní 1, Triáda 2017, s. 391–393. (Dvou)sbírka sama je tamtéž na s. 9–134.

2 Je na s. 681 Knih básní 2, Triáda 2017. Dle edičního komentáře poprvé vyšla v 1. čísle samizdatového almanachu Tempo z r. 1968.

3 Knihy básní 1, c. d., s. 59. (K básni jsem pár poznámek přičinil v článečku „‚Temný‘ básník“, in: Benyovszky, L., Matoušek, J. (eds.), Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum, sv. VII, Togga 2017, s. 281–291. (Se souhlasem nakladatele dostupné zde <https://www.academia.edu/39357293/_Temn%C3%BD_b%C3%A1sn%C3%ADk> [cit. 20. 10. 2019].)

4 Knihy básní 1, c. d., s. 80.

5 „Metatext o metatextu, máku, plečce, ajznboňákovi a vejpravčím“, in: Tvar 1996, č. 5, s. 17. Dostupné zde <http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Tvar/7.1996/5/17.png> [cit. 20. 10. 2019].

6 „Trubka a Tramtárie“, in: RR noviny / Stankovič, Revolver Revue 2019, s. 6.

7 „Červený kohout mých snů kokrhá // Ve všech břichou dobrých rodin / a kdovíkde všude ještě / tluče bednář do obruče, / kterou však už kluci honí, / jen v své dílně polyká / děravé groše slin-díků // za tatínka, za maminku, / za rudé ruce, / co přihlazují / pochcanou slámu / nad netečným spánkem, / za Tramtárii v polibku.“ (Knihy básní 1, c. d., s. 38.)

V RR novinách je v Králově příspěvku báseň citována ve znění z trigonského vydání z r. 1994, kde poslední verš zní „za Tramtárií v polibku“, třetí verš „tluče bednář na obruče“ a pátý „jen ve své dílně polyká“. Zde uvedené znění z Knih básní 1 odpovídá oběma samizdatovým vydáním. (Viz ediční komentář k básni na s. 401 Knih básní 1.)

 

Český Betlém *

Andrej Stankovič

 

Rozpočítadlo 77

ZOO 69 78

Dvě konvergentní varianty úvahy na téma Lepra-rachitisu plyš či lyra luna aneb Na ryby s „na pipipi“ na rtech 79

Stavěli tesaři 80

Klíč k hlíně aneb Dole 81

Ranní pláč plamenů nad nezvedeným ů 83

Dva fragmenty 84

Teď, Pane Bože, stoupni na špičky a postrkuj nám ručičky 85

Výroční žranice v hotelu Krása 86

Z Panamské tajgy 88

Raport 89

Akt ředkvičky 90

„Happy end v dvanácti jazycích“ aneb „Abbé!“ („Bůh tedy… krvavě“) aneb: Jít zlatou střední cestou tření studní v zrcadlech v srdcatech 91

Ale luna… 93 A

Act sans paroles, po dobrém či po zlém 94

– – – (Na konci těch hrozeb nula) 95

Variace na Máchu 96

Rekviem 97

Pomalé ruletové blues 98

Schweinfurtská karkulka aneb Vír mléčných skel při obřezání Páně: „Mám? Nemám!!“ aneb Ve vlhku vlku… 99

Snímání 100

Nejsoukromější umění 101

Fosforeskující Sisyfos aneb Modlový případ 102

Proč Servác touží býti Žofkou 104

Má vlast aneb Mým národům 105

Tři variace k poctě Josefu Palivcovi aneb Jan D. Dravec: Jan kdovíjak, si ami 106

Rektifikace Kochańského II. 107

Zle porafal se, teď se tulí aneb Cukor káva nepomáhá 108

Smuteční hudba za štětce 109

Sfingapur 110

Denní břicho 111

Hosanna (lačný žaludek) hvězd 112

Variace na jméno 113

Chceš píseň severu znát 115

Fotografie čenichu 116

Sobotales 118

Kořenem zla je soudce tip aneb Úlitba volům heboučkým 119

Zrcadlo otázky Madon už kleští odpověď andělů Páně 120

Neumyješ 121

Tak proto odpouští má láska mému koni 122

Rub a líc 123

Rozhovor letního podvečera 124

Tříska kříže uch aneb Dýchni na mě, pošli, milá, ó Pane, vyslyš nás 125

Políčko, pole… 126

Per amica silentia lunae aneb Marodka lycea 127

Český Betlém 128

Jak se směje vesele, když je svině při těle aneb Strašnice prasnice aneb Valouny z ňader Niobé vymlelo Rio B… 129

Paví Otto (z atlasu motýlů) 131

U vilky zahrádku, v ní plno zárodků, za chvilku, pro lásku veřejných záchodků! 132

– – – („Jak by si mohla zapamatovati) 133

Až já budu… 134

* Zde uvedená Stankovičova báseň je redakční náhodně vybraný úryvek z indexu názvů Stankovičových textů v Knihách básní, které ve dvou svazcích vydalo nakladatelství Triáda, 2017