Na počátku ruské slávy Fantomase nebyly romány Pierra Souvestra a Marcela Allaina, které zná v naší zemi doposud jen málokdo, ale komedie André Hunebellea. Jean Marais, bývalý hrabě Monte Christo si v těchto filmech upevnil pověst miláčka ruských žen, které neměly ani tušení o netradiční sexuální orientaci svého idolu. Louis de Funés se mezi pionýrským potěrem proslavil jako druhý klaun po Juriji Nikulinovi. No a Mylene Demongeot byla prostě okouzlující. K Francii byl Brežněvův režim blahosklonnější než ke Spojeným státům nebo Západnímu Německu; lehčí francouzské filmy se na sovětských plátnech objevovaly, třebaže ne všechny. Na politickém dvorku končilo „tání“. Sovětský svaz se pootvíral světu seč mohl; Moskva opatrovala vzpomínky na Mezinárodní festival mládeže a studentstva; Gagarin vyletěl do kosmu; Marlen Chuciev natočil Červencový déšť; inteligence četla Hemingwaye a poslouchala jazzové gramodesky. Francouzské příručky tvrdí, že první díl trilogie o Fantomasovi vidělo v Sovětském svazu 60 miliónů diváků. I kdyby ta čísla byla trochu přehnaná, nelze zpochybnit fenomenální úspěch, který si film u sovětských diváků vydobyl.

Ideologicky neškodné snímky o Fantomasovi se dabovaly ve filmových studiích „Sojuzmultifilmu“. Jména Pierra Souvestra a Marcela Allaina nejsou v sovětské verzi titulků uvedena. Postavy namluvily hvězdy sovětské kinematografie. Fantomas -Fandor hovořil hlasem poválečné filmové hvězdy Vladimira Družnikova – sladkého krasavce, mistra Danily z filmu Kamenný květ, statečného partyzána Konstantina Zaslonova, pianisty Alexeje Balašova z Pověstí o zemi sibiřské. Mimochodem v originální verzi Jeana Maraise také dabovali, namlouval ho herec Raymond Pellegrin, jehož talentu Fantomas v mnohém vděčí za svou zlověstnou popularitu u francouzského publika. Komisař Juve se rusky vyjadřoval dikcí Vladimira Kenigsona, herce Malého divadla. Jak stojí ve filmových slovnících, Kenigson „na plátně vytvořil galerii cizinců, fašistů a podvodníků“. To je pravda: herce, který pocházel z rodiny ruských Švédů, režiséři rádi obsazovali do rolí nacistických důstojníků a jiných hrdinů s prohnilými západními tvářemi.

Pokud jde o obsah, komedie o Fantomasovi potentátům ze Státní kinematografie nemohly dělat vrásky. Co víc: v Hunebelleových filmech bylo možné vypátrat i Moskvě vyhovující sociální kontext. Úředníci buržoazního státního aparátu zosobněné ministrem vnitra, komisařem Juvesem a celou řadou policistů jsou ukázáni jako banda idiotů. Třebaže společenská kritika nepatřila mezi hlavní cíle, o které André Hunebelle usiloval, dovolil si mezi řečí vyjádřit svůj postoj k francouzskému státnímu aparátu tak, jak by si to vůči rodnému sovětskému zřízení nedovolil ani jeden náš oficiální umělec. V pokoji novináře Fandora stojí matrjoška – když se hodně chce, dá se i v tomto symbolu rozpoznat sympatie dopisovatele francouzských deníků k daleké zemi Sovětů. Krom toho vtípky, kterými se navzájem častují Francouzi a Angličané, lze vyložit jako odraz rozkolu v táboře zemí NATO. Paříž se v té době chystala vojenskou organizaci Severoatlantické aliance opustit.

Nicméně filmová produkce Hunebellea v sobě skutečně obsahovala velké nebezpečí pro sovětské propagandisty. Filmy o Fantomasovi byly výraznou demonstrací západního životního stylu. Obyvatelům Vladivostoku a Kaliningradu se dobrodružství Juvea a Fandora nejevily o nic fantastičtější, než naprosto realistické záběry francouzského, italského nebo britského každodenního života, na pozadí kterých se rozvíjel komediální syžet. Ty nejodvážnější sovětské představy o nemožném, přehnaném, nepředstavitelném a nevídaném zahraničním luxusu se soustředily v jediné scéně z Fantomase, kde okouzlující ženy za doprovodu džezového orchestru předvádějí šaty s bohatými výstřihy a šperky s brilianty na pařížské Terasse Martini nad Elysejskými poli. Krasavicím posílají sotva znatelné úsměvy zjevně dobře prosperující muži. Z těchto filmů si lidé brali to, co se nedalo načerpat ze sovětského tisku a z erární sovětské kultury: nové střihy na šaty, nové modely účesů; onen kód společenského chování, který byl cizí, zakázaný, ale po kterém tolik toužily milióny lidí.

Více omračující, více živé, více přiléhavé šaty, než jaké nosila žádoucí Mylene Demongeot, více elegantních kostýmků a kloboučků, než jich bylo vidět na osudové MarieHelene Arnaudové (lady Belthampová) si při střídmém sovětském živobytí šedesátých let nikdo ani nedovedl představit. Přibližně v té době se jako symbol „dovozového zboží“ dostaly do oběhu „francouzské voňavky“. Zdá se, že filmy o Fantomasovi jsou přímo prodchnuté touto omračující zakázanou vůní. Vrcholem rozkoše se stal kostýmek Tisíce a jedné noci; v těchto šatech, které jsou darem Fantomase, se poloobnažená Fandorova nevěsta objeví na bále markýzy de Rostelli.

Milá bezprostřednost a uvolněnost „tak roztomile hloupoučké“ Helene, která neodloží cigaretu, ani když pronásleduje Fantomase vrtulníkem a která se nestydí vášnivě líbat svého milovaného, i když se ocitá na očích cizím lidem – to není dobrý příklad pro komsomolky. Ale, bože můj, jak přitažlivý byl tento špatný příklad! Jak si člověka získávalo to neuvěřitelně uctivé, nezaměnitelně francouzské chování prodavače k zákazníkovi, číšníka k návštěvníkům restaurace, portýra k hostům hotelu – nekončící „Prosím, madam!“ „K vašim službám, monsieur!“. Ach tahle podmanivost pařížských bulvárů, atmosféra antických zřícenin Říma, horský vzduch Skotska (i když se natáčelo v Boulogneském lesíku), modř Středozemního moře, přepych zámeckých interiérů; nahodilá elegance, s níž duchaplní, veselí, lidé nikdy neklesající na duchu nosí pohodlné krásné šaty, stýkají se, zamilovávají se, žijí…

Můj známý, kterému bylo v roce moskevské premiéry Fantomase deset let, nazval fenomén dopadu filmů Hunebellea na sovětskou společnost „dotykem jiného estetického prostředí“. Cizí prostředí se každého dotýkalo jinak. Když tento můj známý vyšel z kina, byl otřesen tím, že jako sanitka mohou sloužit nejenom automobily značky RAF a GAZ, ale i přepychový Mercedes. Chlapecká asociace s filmem Fantomas se vynořuje z jeho paměti i čtyřicet let poté, co s komedií na pokračování seznámil.

Ano, sovětské děti Fantomas položil na lopatky. Společně s polskými filmy Čtyři v tanku a pes, Nepolapitelní mstitelé, rumunským komisařem Tudorem Miklovanem a jugoslávským indiánem Gojko Mitičem se Fantomas proměnil v klíčovou postavu folklóru dospívajících. Na Fantomase si hráli v parku. O Fantomasovi bylo složeno značné množství rýmovaček, pravda všechny na jedno brdo: „Jste mrtvý muž. Vybral jsem si vás. Přijdu brzy! Fantomas.“ Ve školních vtipech se komisař Juve a Fantomas drželi v bezprostředním sousedství nejprve s „Peťkou a Čapajevem“ a později, v osmdesátých letech – s Jamesem Bondem a komisařem Kattanim. Nebývalý případ: Fantomas se svou silou dokázal vyrovnat i samotnému majoru Proninovi! Všechny tyto dětské žerty charakterizoval určitý sovětský surrealismus, velice přesně odrážející konceptuální záměr filmové epopeje. I ve školních vtipech je Fantomas nepolapitelný, před policií mu pomáhají unikat technické novinky a teze o zlu a dobru jako protipólech je naprosto smetena ze stolu. Vzhledem k tomu, že soudní spravedlnost ve filmu ztělesňuje idiot Juve, sovětští pionýři před ním dali přednost ne tak strašné tváři zla, Fantomasovi v gumové masce z jílu. Pokud se pamatuji, gagy provázející boj Juvea s Fantomasem nebyly zdaleka nejdůležitější a konec konců se jen málo lišily od nekonečných honiček Vlka a Zajíce v Jen počkej!, jejichž relativnost je pochopitelná i dítěti. Daleko více táhnul obraz okouzlujícího lotra, kterého můžou lovit jak chtějí, a přece si vždycky najde příležitost uklouznout.

V první polovině sedmdesátých let Fantomas nečekaně vtrhnul do sovětské reality. Noviny skoupě a bez zbytečných podrobností informovaly o věhlasném případu banditismu, který se v roce 1974 projednával u Rostovského soudu. Pachatelé, bratři Vjačeslav a Vladimir Tolstopjatovi a také jejich komplicové Gorškov a Samasjuk, získali přezdívku „Fantomasové“, neboť při jedné z prvních loupeží si na hlavy nasadili ženské punčochy. Banda držela téměř pět let v šachu město Rostov na Donu, kde podnikla celkem patnáct ozbrojených přepadení. „Fantomasové vykrádali obchody, výběrčí inkasa, pokladníky továrny na boty a chemického závodu. Po pokusu o vykradení kasy projektového institutu „Južgipprovodchoz“ byli tři z pachatelů zadrženi a „Fantomas Samasjuk“ byl zabit během zatýkání. Proces rezonoval, jak jen mohl rezonovat v sovětských sedmdesátých letech. Tolstopjatovy a Gorškova odsoudili k nejvyššímu trestu. Ke komedii to mělo hodně daleko: rozsudek byl vykonán.

V témže roce se na sovětských obrazovkách objevila druhá část trilogie o nadporučíkovi milice Aniskinovi, dvouhodinový umělecký snímek nazvaný Aniskin a Fantomas. Společně s režisérem Vladimirem Rappoportem se na této ironické detektivce podílel představitel jedné z hlavních rolí, skvělý sovětský filmový herec Michail Žarov. Pro druhého hrdinu moc prostoru nezbylo. Scénář na motivy svých děl napsal Vil Lipatov, který koncem šedesátých let v časopise Znamja otiskl cyklus povídek o náčelníkovi policejní stanice Fjodoru Ivanovičovi Aniskinovi ze sibiřské vesnice Kedrovka na břehu řeky Ob. Lipatov ponořil své čtenáře do podmínek sovětského venkovského života i s jeho tajemníkem partaje Sergejem Tichonovičem a předsedou kolchozu Ivanem Ivanovičem, s prodavačkou vesnického spotřebního družstva a jejím milencem traktoristou Griškou Storoževem, se stejnou pádností, s jakou Souvestre a Allain seznamovali své obdivovatele s podrobnostmi pařížské belle époque. Žarov a Lipatov samozejmě Fantomase potřebovali jen jako zápletku pro syžet: vesničtí výrostci, kteří se ponořili do hry na pověstného francouzského filmového padoucha, si navlékli masky z černé punčochy a oloupili pokladního, v jehož tašce byly výplaty kolchozníků. Stranický veterán Aniskin, šedesátiletý vesnický mudrc v policejní čepici, pronikavý duch, kliďas, který má přehled o všem, co se ve vesnici děje, nejenže pochytá zločince, kteří navedli mladé „Fantomase“, aby spáchali zločin, ale pokouší se také uskutečnit sovětskou světonázorovou iluzi. Fjodor Ivanovič je přesvědčen o tom, že život záleží na tom, zda se člověk rozhodne jednat správně a rozumně a na plátně se mu podaří dokázat oprávněnost svých slov v praxi. Televizní film s divácky oblíbenými herci, který navázal na snímek Ivana Lukinského „Vesnický detektiv“, si získal popularitu a po několika letech byla trilogie završena v sovětských měřítcích stejně populárním filmem A znovu Aniskin. Brzy po triumfu Vil Lipatov, laureát ceny Leninského komsomolu, zemřel – jak tvrdí jeho životopisci, na předávkování drogami. Spisovateli bylo 52 let.

Je možné, že se Fantomas do čistě ruského příběhu o milicionáři Anisksnovi přeci jen nepřipletl náhodou? Je možné, že to nebylo vyvoláno ani tak záměry autorů, kteří ve fabuli filmu jen důvtipně rozehráli chlapeckou hloupost, ale i tou okolností, že zideologizovaná kultura automaticky odpovídá pokaždé, když ji vydráždí pokus útok zvnějšku? Přímá odpověď udatné síle Jeana Maraise, bufonádě Louis de Funése, sexappealu Mylene Demongeot, celé té cizácké společnosti spotřeby byla nemožná. Reakce proto byla neadekvátní, ale i tak Fantomase dostali na plátno, navíc s kontextuálním ideologickým komentářem. Próza Lipatova se ukázala jako vyhovující antiteze západní zkušenosti, vždyť Lipatov psal „pravé“ ruské povídky a pečlivě stylizoval mluvu a životní podmínky svých hrdinů v jedině pravém lidovém duchu. Popisy západů nad Obem a jiných sibiřských krás se v jeho dílech přirozeně mísí s rozvážnými úvahami kolchozníků o nadcházejícím pracovním dni. To není ta sovětská skutečnost, s níž se chtějí ukazovat, tahle sovětská skutečnost je ze všech „nejopravdovější“, se selským rozumem, s rozvážným sedláckým důvtipem. Skládá se z prémií za přesčasy, dobrovolných lidových milicí, hraní na tahací harmoniku ve venkovském klubu; má nejednu vadu, ale řadu z nich, snad kromě opilství, jak se shodnou autor a jeho hrdina, je možné vykurýrovat. Aniskin je stejně jako Juve „obětí povinností“, jen ta povinnost je zde chápána jinak. Kousek vesnických výrostků je hloupost, která se zvrhne v násilí na kolchozním pokladníkovi. Nejenže v tomto systému souřadnic není pro Fantomase místo, on je dokonce, přesně jako v teoriích surrealistů – tím aktem umění, který způsobuje šok odhalení již jen samotnou skutečností svého příchodu na filmové plátno. Proto se cizácký obrázek tak hodil do krámu scénáristovi. Spojka „a“ v názvu filmu znamená „proti“ – vždyť na samotném území Kedrovky si nadporučík Aniskin z boje s Fantomasem odnáší jasně vítězné vavříny. A není divu: sovětská masová kultura se rozvíjela podle jiných zákonů, než kultura světová, před cizími vlivy ji chránily nejen cizí jazyky a státní hranice.

Za posledních pár desetiletí nikdo nepřišel s vážným úmyslem dát hrdinovi knih Souvestra a Allaina novou filmovou podobu. Nicméně skutečnost, že kinematografie narazila na mělčinu, neznamenala, že Fantomas a jeho věční pronásledovatelé přestali být módními hrdiny masové kultury. Jsou to příliš přitažlivé obrazy, příliš silná tradice. Není náhoda, že ve jménu nejpopulárnějšího detektiva ruské slovesnosti posledních let Erasta Fandorina je slyšet ozvuk románů Souvestra a Allaina. Hrdina knih Borise Akunina je Rus, ale trochu zvláštní; má v sobě něco cizozemského, něco pařížského, něco fandorovského. Romány Akunina, jak bývá mimochodem uváděno v anotacích, pojednávají o časech, kdy literatura byla velká, víra v pokrok bez hranic a zločiny se páchaly s grácií a vkusem“. Souvestre a Allain se zachytili za samý okraj této epochy; i Fandor i Fandorin jsou podle mého „z jednoho těsta“. První je v boji s absolutním zlem pravda méně úspěšný, ale i k druhému se zlo pokaždé znovu vrací, protože zlo, stejně jak Fantomas, má stovky a tisíce tváří.

Na podzim roku 2006 zrežíroval petěrburský režisér Anatolij Paudin v Permském dramatickém divadle představení podle prvního románu Souvestra a Allaina o Fantomasovi adaptovaného Natalií Skorochodovou ve hře Tanči, strašidlo!. Praudin je znám tím, že ke scénickému materiálu přistupuje jako filosof. Když byl svého času hlavním režisérem petěrburského Divadla mladého diváka, podařilo se mu realizovat myšlenku „divadla dětského smutku“. Fantomas je pro Anatolije Praudina důvodem k hlubokému zamyšlení nad odpovědností umělce. Praudin mi řekl, že na Fantomasově historii ho nejvíce zaujal pařížská estetický kontext začátku minulého století, „umělecká směs“, která, jak se režisér domnívá, se stala podnětem k rozbití společenské normy a v důsledku vedla k výbuchu Evropy a první světové válce. V zemi, kde Fantomase posuzují výhradně podle lehkých francouzských komedií, se volba takové koncepce zdála podivná. Uralské noviny si stěžovaly, že v představení nebylo „ani nic směšného, ani nic strašného“ a široké publikum bylo spíše zklamané.

Fantomas, který se jen mihnul na divadelní scéně, zanechal daleko znatelnější stopu v hudbě. V polovině devadesátých let založil Kirill Bulygin skupinu „Fantomas“. O Fantomasovi zpívaly skupiny „Klinika“, „Máša a medvědi“ a „Nůž pro frau Muller“. Z řady této populární hudby vystupuje skladba Karena Kavalerjana napsaná pro „orchestr proletářského džezu Brigáda C“. Píseň si dobyla takovou popularitu, že jí často zařazují do zpěvníků v karaoke barech, a to znamená, že už zbývá jen krok k všeobecnému lidovému uznání. „Váš strach jsem já“, výbušně skřehotá Garik Sukačev. Fanoušci Brigády C z karaoke barů mohou jen stěží tušit, že před sto lety o témže psali pařížští hledači literárních dobrodružství Pierre Souvestre a Marcel Allain:

***

Jsem Fantomas,

jsem temný génius,

Jsem Fantomas,

jsem píseň beze slov,

Jsem Fantomas,

jsem bluf i osud generací

Jsem Fantomas,

jsem přízrak velkých měst.

Ukázku z knihy Andreje Šarého, Zank F: Fantomas v knihách a na plátně vybral a přeložil Jan Machonin