Již před šesti lety vyšla u nás pravděpodobně nejvýznamnější publikace o současném Rusku – Nová studená válka od Edwarda Lucase (The New Cold War: Putin‘s Russia and the Threat to the West, Palgrave Macmillan, 2008), editora prestižního britského týdenku The Economist.

Název knihy by mohl mýlit. Zahraniční komentátoři totiž konstatují, že současný ruský prezident Vladimír Putin mentálně se Západem ve válce už dávno je. Ruská politika přitom stále víc zabředá do sebeobelhávajícího přesvědčení, že je to Západ a jeho nepřátelství, které Rusko nutí odpovídat razantně všude, kde se mu západní postoje zdají být konfrontační. Je to důsledek paranoe, chronické ruské nemoci ve vztahu k západním světu.

Spolu s druhou Lucasovou knihou Klam, která vyšla v roce 2012, podávají jeho práce především základní ucelený pohled na společenské a politické uspořádání a stav mysli ruské společnosti. Od vydání obou knih došlo k řadě událostí, které Lucasovy závěry o trendech vývoje v Rusku potvrzují: obsazení Krymu a podpora povstání proruských separatistů na východě Ukrajiny jsou toho dokladem. I když jsou Lucasovy práce spolehlivým zdrojem informací o tom, co současné Rusko je a co od něho lze v budoucnu očekávat, některé Lucasovy poznatky bylo třeba v mnoha směrech doplňovat, aby obraz situace byl v souladu se současným stavem věcí.

Politický systém

Lucas ve své knize především odpovídá na otázku, s jakým ruským státem, s jakým politickým systémem se Evropa setkává po zániku sovětského systému.

Základem výkonu vlády v současném Rusku je autokratická vláda Vladimíra Putina založená na neformální organizaci siloviků, důstojníků bývalé i současné rozvědky a bezpečnostních složek. Podle odhadů samotné Ruské akademie věd silovici zastávají až tři čtvrtiny vrcholných funkcí ve státě i v ekonomice. Přechod ze sovětského systému vlády jedné strany nad společností, která demokracii vlastně nikdy nepoznala, k vládě siloviků, byl v podstatě bezproblémový. A to tím spíš, že Putin sám pocházel z řad bývalé KGB a svým profesním původem tedy k silovikům patřil, znal jejich mentalitu a byl k nim poután i vztahy kolegiality a přátelství. A samozřejmě i naopak…

Komunismus či to, co se jím nazývalo, v Rusku zapustil hluboké kořeny, hlubší než v zemích podmaněných národů střední a východní Evropy, kde právní stát, kapitalismus a někde i politické svobody představovaly tradici. Příznačně na otázku, zda by bylo lepší, aby země zůstala taková, jako byla před rokem 1985 (nástup Michaila Gorbačova k moci a počátek jeho reforem, tzv. glasnosti), odpovědělo v říjnu r. 1999 kladně 58 % dotázaných ruských občanů.

Zdaleka nejdůležitějším rysem ruského politického systému je Putinova osobní popularita. Již z uvedeného průzkumu z r. 1999 vyplynulo, že 41 % dotázaných vkládalo do Putina veškeré naděje na zlepšení situace tehdejšího Ruska. Ve společnosti, která byla vychována carským samoděržavím a stalinským kultem osobnosti, závěr nijak překvapivý.

Třeba ovšem přiznat, že systém není otevřeně diktátorský. Například internet je zatím téměř bez kontroly, ale využívá ho nejvýš 20 % obyvatel. Situace se však rychle mění. Ruské vládní úřady připravují novou sadu zákonných opatření, která by radikálně zpřísnila kontrolu internetového obsahu a provozu v zemi. Zavedena byla kontrola bloggerů, ale to představuje jen slabý začátek. Dle informací ruského deníku Komersant se diskutuje o filtrování internetového obsahu na všech úrovních sítě, zákazu provozu DNS serverů mimo zemi a volného propojování místních datových sítí se zahraniční internetovou sítí.

Je dovolena existence opozičních stran, ty nemohou ale bez dalšího demonstrovat a nemají prakticky přístup k veřejným sdělovacím prostředkům. Kritici režimu jsou zastrašováni a často umisťováni do psychiatrických léčeben – praxe zavedená již sovětským režimem.

Politickými oporami režimu jsou dvě „politické strany“, které v podstatě kamuflují vzájemné soupeření – pseudoopoziční strana Spravedlivé Rusko a otevřeně prokremelské Jednotné Rusko. Ostatní skutečně opoziční strany představují politicky i mocensky bezvýznamnou tříšť uskupení, a to včetně bývalé komunistické strany. Přesto podle průzkumu z r. 2007 se ještě 50 % Rusů domnívalo, že země potřebuje nějakou opozici a 30 % tehdy vyslovilo názor, že opozice má právo usilovat o alternativní politiku a převzít politickou moc.

Největší slabinou systému je zkorumpovanost. V roce 2008 vydala ruská Generální prokuratura zprávu, podle které celkový objem úplatků za rok činí asi 240 miliard rublů, což byla zhruba stejná suma jako státní rozpočet.

Pokud jde o soudy, ty se chovají v podstatě podle přání mocných. Sugestivně o tom vypovídá v loňském roce v Cannes promítaný a odměněný Zvjagincevův film LEVIATAN. Třebaže je to jen film, za vzpírání se vůli mocných se platí nejvyšší cena. Daleko nejspolehlivější oporou nového režimu je ovšem prokuratura, osvědčený nástroj moci již ze Stalinových časů, která může v podstatě neomezeně ovlivňovat i rozhodování soudů.

Pro vztah obyvatelstva k parlamentnímu systému je charakteristické, že ještě před sedmi lety – r. 2007 – bylo s dumou spokojeno 27 % občanů, nespokojeno 52 %. Rusové tehdy v podstatě nevěřili v poctivost demokratických voleb a smysl parlamentního systému. Nicméně Kreml veřejné mínění ovládá – současný souhlas s Putinovou protizápadní politikou to potvrzuje. To mu mj. vedle uvedených hlavních politických stran zajišťuje ještě mládežnická organizace Naši. Ta má asi 120 000 členů složených právě z mladých příznivců režimu, kterým se mezi lidmi říká posměšně Putinjugend. Je to tato organizace, jejímž prostřednictvím režim potvrzuje souhlas se svou politikou pořádáním podpůrných manifestací, zejména v Moskvě.

Přitom je třeba mít na mysli, že mezi Putinovým převzetím vlády a rokem 2008 Rusové výrazně zbohatli. Vznikla střední třída, kterou do té doby Rusko nikdy nemělo. Dnes do ní patří zhruba 35 % obyvatel. Na druhé straně Rusko má nejrychleji stárnoucí populaci v Evropě. V tomto desetiletí ubývá Rusů o milion ročně. Při zachování současného trendu by se počet Rusů do r. 2050 mohl snížit o třetinu.

Jak bylo řečeno, v současnosti zajišťují stabilitu režimu podle Lucase silovici, především aparát Federální bezpečnostní služby (FSB), který ruští opoziční analytici přirovnávají k náboženské policii Muchábarát v Saudské Arábii. Jsou naladění proti cizincům, bezohlední a brutální – a část z nich je i bigotně pobožná. Sami sebe pokládají za společenskou elitu, podle slov Nikolaje Patruševa, který nastoupil v r. 2000 po Putinovi jako vedoucí FSB, „ …je lze klidně označit za naši novou šlechtu“. Přestože mají v rukou podstatné části hospodářství, v žádném případě nedychtí po návratu k plánované ekonomice. Celkem 3 400 000 lidí, bezmála 12 % aktivní mužské pracovní síly, je zaměstnáno v útvarech, které uplatňují zásady vertikální organizace, bezpodmínečné poslušnosti, a také hluboce zakořeněné korupce.

Někteří představitelé ruské opozice vidí ovšem perspektivy režimu v daleko dramatičtější podobě. Ruský spisovatel Vladimír Sorokin žijící v Berlíně říká, že systém, založený na archaických centralizovaných strukturách, které v podstatě vytvořil v 15. st. Ivan Hrozný, nemůže dlouho přežít. Pro Putina Ukrajina představuje zlý sen – navzdory jeho právě nyní uveřejněným plánům na rozdělení a podmanění Ukrajiny již z doby před Majdanem zůstává tato událost stálou hrozbou: že jako na Ukrajině vyjdou lidé do ulic a prosadí svou vůli. Podle Sorokina „… vlak jede do slepé uličky a nikdo ho už nemůže zastavit. Rusko je v zóně nepředvídatelnosti jako v roce 1917 a 1918. Také Putin neví, co nastane.“

Samovládce

Ve společnosti, která autokracii pokládá za nejlepší a jedinou možnou vládu, je Putin v čele ruského politického systému všeobecně přijímané řešení. Lucas uvádí, že proto je nejdůležitějším rysem ruské politiky Putinova popularita. Ale kde není podepřena všeobecným terorem, jako tomu bylo za stalinské éry, není tento pilíř moci spolehlivý. V současnosti to potvrzuje nervozita režimu v souvislosti s vraždou výrazného opozičního politika Němcova, která přivedla do ulic tisíce lidí.

V poslední době se proměnila i Putinova mocenská struktura vlády, a to ve zřejmém důsledku rostoucích ekonomických problémů, vyvolaných ukrajinskou krizí a mezinárodní izolací Ruska. V současnosti se Putin radí jen se čtyřmi lidmi, a to se šéfem Bezpečnostní rady, se šéfem zahraniční rozvědky, šéfem Federální bezpečnostní služby a ministrem obrany. Je to výrazný rozdíl i oproti relativně kolektivnímu přijímaní rozhodnutí v bývalém sovětském politbyru.

Experti soudí, že Putin má smysl pouze pro taktiku a sledování krátkodobých cílů, chybí mu tedy schopnost nastolovat a sledovat strategické koncepce a cíle.

O Putinově politice se soudí, že slouží především jeho vlastním zájmům. Přitom se Putin domnívá, že k tomu může využívat nacionalisty, kteří však naopak jsou přesvědčeni, že to jsou oni, kdo Putina mohou využívat, aby upevnili svou moc. Ať s Putinem či bez něho, aspirují na sjednocení Rusů kolem nacionalistického státu. O vnitřním napětí ve společnosti svědčí i slova Borodina, ideologa doněckých separatistů, že ruští dobrovolníci, kteří dnes bojují v Doněcku, budou zítra bránit svého prezidenta Putina v ulicích Moskvy.

Putinova situace v sobě skrývá nebezpečí, že by v krajně krizové situaci mohl jednat zkratově a spustit válečný konflikt širšího rozsahu. Marc Galleotti, profesor New York University a bývalý poradce britské i americké vlády soudí, že současné ekonomické problémy Ruska mohou poměrně brzy přivést především ekonomické elity, k nimž patří i značná část siloviků, k tomu, aby Putina opustily a zaměnily jej za osobnost s méně agresivními postoji vůči Západu. Nicméně i on uznává, že vývoj situace je nyní nepředvídatelný.

Strategie a strategické cíle ruské politiky

Zbigniew Brzezinski ve své knize Velká šachovnice tvrdí, že kdo by ovládl euroasijský kontinent, ovládl by svět. Takovou ambici Rusko nemá a ani mít nemůže. V každém případě se však pokouší rozložit Evropu, přesněji Evropskou unii a zejména narušit její vztahy ke Spojeným státům. To je v intencích trvalé zahraniční politiky Ruska vůči Evropě. Třetí dělení Polska nastolilo ruskou vládu nad Varšavou, Leninův pokus dobýt Varšavu v r. 1919–1921 zpět byl snahou tuto nadvládu obnovit, okupace východní Evropy od roku 1945 znamenala zatím maximální naplnění ruského imperiálního snu.

Jaké jsou dnes skutečné cíle Ruska však není stále jasné, uvádí Lucas. Pouze krátkodobé záměry jsou nesporné: uznání ruského primátu v bývalé sovětské říši, energetická „finlandizace“ Evropy, přijetí do klubu nejváženějších zemí na Západě a světová rovnováha zajištěná velmocenským postavením odpovídajícím světově uznávané vážnosti země.

Rusko má jen dvě možnosti: buď se rozloučit s konceptem obnovené ruské říše a se zvláštním pojetím dějin a sblížit se s NATO a Evropskou unií, nebo pěstovat zahraniční politiku ve spojení s muslimským světem či s Čínou. Druhá alternativa je téměř vyloučená – muslimský svět nezapomněl na sovětský vpád do Afghánistánu, čerstvé jsou vzpomínky na válku v Čečensku. Vztah s Čínou popsal v nadpisu článku o druhé alternativě britský týdeník The Economist jako Frienemis, což je nepřeložitelná složenina slov „přítel“ a „nepřítel“ (friend a enemy).

Čína a Rusko vedly v šedesátých letech spor o hranice, který vyústil v téměř regulérní válku, kdy tehdejší ruský vůdce Leonid Brežněv chtěl proti Číně použít jaderné zbraně. Zabránilo tomu varování tehdejšího amerického presidenta Nixona, že takový krok budou Spojené státy pokládat za vyhlášení jaderné války.

Nicméně jak praví oblíbené rčení, přáteli jsou ti, co na sebe zbyli. Obě země zvyšují vzájemný obchod a dojednaly perspektivně dodávky ruského plynu do Číny. Kromě toho Rusko a Čínu spojuje nenávist vůči Západu. Rozvíjí se proto také vojenská spolupráce. V jádru tohoto spojenectví je přesto zapouzdřeno napětí plynoucí z nároku obou velmocí hrát vůdčí roli – v tomto ohledu díky své drtivé ekonomické převaze Čína již dnes hraje prim. Označení vztahu obou zemí Frienemis je tak zcela výstižné.

Postoje Kremlu svědčí jednoznačně o tom, že svět se vrátil do éry velmocenské politiky. K Rusku je proto třeba přistupovat jako k autoritářskému režimu, nikoli jako k příslušníku rodiny evropských států. Protože Rusko omezuje západní investice zejména do své energetické politiky, je třeba naopak ruské investice umísťované v zahraničí pokládat za ryzí výraz expanzivní politiky. A tu Putin a jeho mocenské elity zakládají vskutku velkoryse. Nejde přitom ani zdaleka jen o investice.

Rusko využívá například zákazu dovozu zboží jako nástroje k podlomení vůle k opozici. Typicky se to týká Moldávie. Samozřejmě nejcitelnější pákou je manipulace s cenami plynu, uplatňovaná přednostně proti Ukrajině. Všude v Evropě se Rusko snaží o rozšíření svého vlivu. V Bulharsku se ruští příslušníci tajných služeb vydávají za ruskou menšinu, která požaduje ochranu Moskvy. V Černé Hoře skupuje Rusko v ohromném měřítku půdu. Není jediná země z bývalých sovětských satelitů, která by nebyla vystavena tlaku prostřednictvím Ruskem financovaných nevládních organizací a podobně podporovaných masmédií. Plán na realizaci imperiálního snu, v podstatě obnovení ruské veleříše v její sovětské podobě, je plánem vzniklým ještě před konfliktem na Ukrajině – který je ovšem jeho součástí. Neboť Ukrajina měla v konceptu Putinovy Euroasijské unie představovat její ústřední stavební kámen.

Jednou ze zemí hrající významnou roli v tomto plánu je Srbsko. Rusko tam má silnou podporu sympatizantů, neboť zaštiťuje odpor ke vzniku samostatného Kosova. Při demonstracích se objevují vedle srbských i ruské vlajky nebo podobizny posledního ruského cara Mikuláše II. a Vladimíra Putina ve vojenské uniformě. Vůdce srbských nacionalistů Šešelj požaduje připojení Srbska k Rusku a podle jednoho průzkumu si připojení přeje dokonce 70 % Srbů. Spojené vojenské cvičení ruských a srbských jednotek se konalo v roce 2014 současně s vysvěcením sochy Mikuláše II., kterou Rusko Srbsku darovalo. Rusko se Srbskem uzavřelo smlouvu o strategickém partnerství a později smlouvu o společných vojenských cvičeních a výměně výzvědných informací. Byla vytvořena společná jednotka umístěná na srbském území. Přitom ruské společnosti Gazprom patří 51 % srbského energetického komplexu NIS, který kontroluje 78 % domácího trhu s minerálními oleji. Srbské bankovnictví ovládla ruská banka Sberbank. Zároveň je Srbsko 100% závislé na dodávkách ruského plynu.

V pobaltských zemích Rusko podporuje silné proruské menšiny – vzniklé přistěhováním po násilných deportacích a etnických čistkách prováděných za stalinského režimu po obsazení těchto zemí SSSR v r. 1940.

Součástí velmocenské strategie je propaganda prostřednictvím sdělovacích prostředků. V Berlíně má vzniknout samostatný ruský televizní kanál, podobně ve Francii. Taková stanice vznikne také v Srbsku. Využívá se skepse vůči místním elitám, tendence k sebekritice, rozpory při aplikaci mezinárodního práva.

Rusko expanduje prostřednictvím Gazpromu na evropské trhy – vždy po projednání s ruskými tajnými službami. Jen v Německu a v sousedních zemích, mj. v Rakousku a Maďarsku, Gazprom vlastní či spoluvlastní řadu energetických společností. Podobně se rozšiřuje ruská expanze do logistických firem.

Tento tah je podporován trvalým vojenským tlakem. Náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov v r. 2013 hovořil o rozvíjení informační války a nasazování speciálních jednotek – jako se stalo při obsazování Ukrajiny.

Z širšího hlediska je ohroženo nejvíc jižní křídlo NATO, jmenovitě Itálie – která se již nyní odmítala připojit k protiruským sankcím. Není tajemstvím, že Putinovým hlavním kontrahentem je zde Sylvio Berlusconi, u něhož byl r. 2014 na tajné noční návštěvě.

Putinovy zahraniční tahy mají formu „hybridní války“, v níž se prolínají tvrdé („hard“) a měkké („soft“) prostředky moci. Jde o kontinuum nástrojů, někdy vojenských, někdy nevojenských, používaných tak, aby překvapovaly, mátly a znervózňovaly protivníka. Mezinárodním společenstvím, jako je EU nebo NATO, se tak ztěžuje nalézání a volba adekvátní odpovědi. Jednou ze zbraní uplatňujících tvrdou moc jsou vojenská cvičení na hranicích se zeměmi NATO, zejména také pobaltských států. Tato cvičeni ve svých scénářích imitují například i svržení jaderné zbraně na Varšavu. K tomu se pojí slovní komentáře. Tak hlavní Putinův propagandista Lev Kiselev v této souvislosti řekl: „V době romantismu (tj. v době détente) Sovětský svaz zaujal stanovisko, že nepoužije jaderné zbraně jako první. Moderní ruská doktrína taková není. Je po iluzi.“

Součástí této propagandistické války se stal animovaný obraz jaderné zbraně svržené na New York. Také vyhrožování obsazením Kyjeva patří do arzenálu těchto nástrojů. Pilně se využívá antiamerikanismus, kdy cílem je vnést rozkol mezi Spojené státy a Evropu.

Internetová síť České republiky obsahuje nespočet ukázek ruských či proruských propagandistických nástrojů, šířených například zřetelně proruským kanálem AENews.

Ruský ekonomický systém

Ruská ekonomika představuje hybridní systém, kde hlavním „podnikatelem“ je stát. Lucas podrobuje současný ruský ekonomický systém poměrně důkladné analýze.

Aby zabránily úplnému zhroucení ruské ekonomiky po kolapsu Sovětského svazu, poskytly Mezinárodní měnový fond a Světová banka Rusku půjčku, která byla ovšem rozkradena a peníze z ní skončily na zahraničních kontech. Přes značnou nejistotu řada západních firem začala v Rusku podnikat. Avšak Rusko, když se pod Putinovým vedením vzpamatovalo z nejhoršího, naopak postupně začalo uplatňovat svůj finanční vliv v Evropě a ve Spojených státech, s cílem podvracet a oslabovat politické systémy jiných zemí.

Hlavním zdrojem ruských příjmů je vývoz ropy a plynu. Podle Ruského statistického úřadu směřovalo v roce 2013 do Evropy 57 % vývozu a naopak z Evropy do Ruska přicházelo 46,5 % importu. Evropa tak byla nejdůležitějším ruským obchodním partnerem. Naopak Rusko bylo pro Evropu na třetím místě. Ještě před současnou ropnou krizí byly ruské devizové zásoby třetí největší na světě, za Čínou a Japonskem. Být zaměstnancem státního podniku toužilo za těchto okolností 51 % mladých lidí. Rusko se tak ustavilo jako rentiérská společnost, kde stát byl místem přerozdělování zisků z prodeje surovin.

Na druhé straně soukromé podnikání nepožívá žádné ochrany: daňový zákon dovoluje zestátnění každého podniku, bez možnosti odvolání. Kreml označil nejen těžbu ropy a plynu, kde podnikají výhradně státní společnosti, ale i třicet devět dalších odvětví provozovaných státem nebo podléhajících zájmu státu za „strategická“. V bankovnictví brzdí státní sektor modernizaci a růst půjček malým a středním podnikům. Státu patří plné tři čtvrtiny majetku, především půdy.

Ropa a plyn

Z hlediska zahraničního obchodu je Rusko rozvojová země: jeho hlavními vývozními komoditami, kromě zbraní, jsou suroviny, ropa a plyn, případně dřevo a chemické výrobky. Nicméně obě hlavní vývozní komodity představují v rukou Putina významnou zbraň.

Pokud jde o plyn, činí podíl Ruska na dovozu této komodity do Evropy 39 % resp. 27 % celkové spotřeby plynu. Rusko vyváží do Evropy 71 % své produkce plynu, největší dodávky odebírají Německo a Itálie. Pět členských zemí EU (Bulharsko, Estonsko, Finsko, Slovensko, Lotyšsko) je závislých na Rusku jako na výhradním a jediném dodavateli.

Přesto má tato zbraň své limity. Lucas uvádí názor Vladimíra Minova, bývalého ruského ministra energetiky, který tvrdí, že těžba ropy i plynu čelí krizi, přičemž situace ve vývozu plynu je horší. Produkce plynu totiž stagnuje a pravděpodobně bude klesat. Problémem je zastaralá síť plynovodů a ropovodů a nedostupnost moderních technologií na jejich inovace v důsledku západního embarga. Poslední okolnost zřejmě vedla Putina k tomu, že zrušil projekt Southstream, který měl vést plynovod po dně Černého moře a učinit na této větvi závislými balkánské země – Rumunsko, Bulharsko a dále Maďarsko s Polskem. Dojednání nového směru zásobování plynem má náhradou posílit závislost Turecka.

Poklesem cen ropy v posledním roce se příjmy Ruska ztenčily a ukrajinská válka naopak zatížila rozpočet. Ruská ekonomika se v současnosti dostává do krize, ale její vážnost nezpůsobují podle expertů západní sankce, uvalené Evropskou unií a Spojenými státy, nýbrž strukturální krize ruské ekonomiky jako celku. Rusko představuje v pětici států BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína případně Jihoafrické unie) nejzaostalejšího člena. Jeho průmysl je zastaralý a nevýkonný, konkurenční schopnost na zahraničních trzích mizivá. Pokles příjmů z ropy a plynu tento fakt jen vyjevil a podtrhnul. Podle ruské servisní firmy Avilo bylo v roce 2013 jen v Moskvě na prodej 4 687 podniků, v roce 2014 už to bylo 35 626 podniků.

Vztah k Evropské unii

Lucas především rozebírá ekonomické vztahy Ruska a Západu. Západní firmy se po rozpadu Sovětského svazu hrnuly do Ruska za vidinou snadné kořisti. Ale jak Putin konsolidoval svou moc, přicházeli západní (a často i domácí) podnikatelé o své pozice a zdroje zisků.

Ve stejném duchu se odvíjela i politika Západu k Rusku. Západ doufal, že penězi, které poskytoval Rusku, ovlivní i ruskou vnitřní a zahraniční politiku. Nestalo se. Naopak karta se obrátila a je to Kreml, který nasazuje svůj finanční vliv, aby podvracel a oslaboval politické systémy jiných zemí. Americká badatelka Andersonová, kterou Lucas cituje, píše již v r. 2007, že „ … silovici mohou využívat své finanční zdroje a mezinárodní kontakty k pronikání do cizích vlád, rozkládat politické strany, ucházet se o politické úřady v cizích zemích“. Podpoře Ruska se těší jak pravicové strany, jako je Front National Marine Le Penové ve Francii, která má za cíl oslabení Evropské unie, tak i levicové strany, jak se ustavují zejména v Řecku a ve Španělsku jako důsledek hospodářských obtíží těchto zemí, zejména vysoké nezaměstnanosti mládeže.

Peníze ke konsolidaci moci a k zahraničním akcím, jak už řečeno, získalo Rusko z prodeje ropy a plynu. V r. 2006 bylo šestým producentem plynu na světě a jen těsně následovalo Saudskou Arábii v těžbě ropy. Na ropu a plyn připadají přibližně dvě třetiny ruského exportu, polovina vládních příjmů a třetina hrubého domácího produktu.

Největší ekonomický vliv má Rusko v Německu. Typickým představitelem ruských zájmů v této zemi je bývalý kancléř, sociální demokrat Schröder, předseda dozorčí rady ruského plynovodu Nord Stream, který přes Baltské moře obchází Ukrajinu a Polsko.

Rusko se cítí ohroženo Evropskou unií a Severoatlantickým paktem, které pokládá za expanzionistické. Proti nim směřuje své zbrojní plány a vojenskou doktrínu. NATO odpovídá zintenzivněním své přítomnosti v pobaltských státech. Zřizuje také jednotky rychlého nasazení a pořádá vojenská cvičení svých námořních jednotek v Černém moři a pozemních jednotek v Gruzii.

Celý tento vývoj přispívá k posilování povědomí evropské solidarity, k nutnosti integrovaně a solidárně odpovídat na ruskou agresivitu a podvratnou činnost.

Ruská propaganda

Neodmyslitelnou součástí Putinovy novoimperiální politiky je propaganda, důležitý prostředek měkké moci (soft power), uplatňovaná navenek – ale i dovnitř jako nástroj vytváření politické legitimity a připravující veřejnost na případný konflikt se Západem. Lucas uvádí, že nástrojem této ideologické války je zákon, který zmocňuje presidenta nařizovat FSB, aby likvidovala „extremisty“ jak doma tak v zahraničí. Pod tento pojem spadají „… ti kdo vyvolávají masové nepokoje a dopouštějí se vandalismu,“ – třeba tím, že vyslovují svůj nesouhlas s Putinovou politikou. Je to nástroj umlčení jak jednotlivců, tak sdělovacích prostředků, jež o jejich počínání referují. Mezi zeměmi, jež jsou pokládány za vyspělé industrializované státy světa, platí Rusko za jedno z nejnebezpečnějších míst pro novináře. Od r. 1992 jich bylo zabito celkem sedmačtyřicet.

Charakteristický pro obsah ruské propagandy současnosti je postoj ke Stalinovi, stalinismu a vůbec režimu, který Rusku vládl sedm desítek let. Jako typický příklad uvádí Lucas knihu Moderní dějiny Ruska 1905–2006, příručka pro pedagogy. Stalin se tu líčí jako velký vůdce, jehož okolnosti přiměly přijímat tvrdá rozhodnutí. Podle příručky nebyli oběťmi Stalinových represí rolníci, příslušníci inteligence, věřící lidé a osoby spjaté s carským režimem, nýbrž vedoucí činitelé komunistické strany. Cílem bylo údajně mobilizovat vedení, aby efektivně řídilo proces industrializace.

Dalším prvkem vznikající státní ideologie je náboženství, kde vedení pravoslavné církve poskytuje Putinovu režimu morální a duchovní legitimitu. K pravoslaví se v postsovětské éře přihlásilo údajně 60 % obyvatelstva, i když podle některých zdrojů skutečně praktikujících věřících je jen 6 %. Bigotními se stali i někteří příslušníci FSB, dědici instituce, která církev za sovětského režimu nemilosrdně pronásledovala. Přitom hlava ruské pravoslavné církve Alexej prohlásil, že západní podoba lidských práv nedovoluje pravoslavným věřícím žít v souladu se svou vírou. Kreml tak spojuje s pravoslavnou církví víra, že ruská civilizace je založena na svérázných hodnotách, zcela odlišných od hodnot, na nichž je založena západní civilizace. Tento styl myšlení a vnímání reality vyúsťuje v přesvědčení, že ruský stát neexistuje, aby sloužil lidu, nýbrž působí jako jakési poslání či plán s bezmála nadpřirozeným základem. Kořeny lze hledat v tradici ruského mesianismu.

V jednom ze svých projevů Putin v r. 2013 prohlásil: „Vidíme jak mnohé euroatlantické země se ve skutečnosti odvracejí od svých křesťanských hodnot.“ A dál pokračoval: „Naproti tomu Rusko vždy bylo státní civilizací, sjednocenou ruským lidem, ruským jazykem, ruskou kulturou a ruskou ortodoxní církví.“

V duchu této ideologie je psána kniha Třetím impériem se musí stát Rusko, jejímž autorem je ruský podnikatel Jurjev. Líčí v ní svět v r. 2053, kdy Rusko porazilo USA v jaderné válce. I když to lze pokládat za fantasmagorii, Putin si takovou rétoriku osvojil. Problém je v tom, že okolní svět nebere tuto situaci vážně. Celý tento arzenál smyšlenek, pololží a lží se ruskému divákovi denně představuje na televizních obrazovkách, takže ten pak žije ve virtuální realitě. Takové pořady jako zmíněný obraz jaderných výbuchů nad New Yorkem, jsou zcela v duchu Orwellových dvou minut nenávisti v jeho románu 1984. Postavení televize coby zdroje informací je v Rusku zcela dominantní. Dodejme, že jen 19 % Rusů ještě čte noviny a jen čtvrtina obyvatel využívá k témuž internet.

Rusové ztrácejí základní smysl pro historickou pravdu. V r. 1914 byla v Moskvě uspořádána velká výstava „Dějiny. Rurikovci“ popisující historii dynastie Rurikovců od 9. do 16. století. Výstava v popisu vlády Ivana Hrozného uváděla, že nebyl „hrozný“, že jeho tělesná garda Opričnici nezpustošila zemi, ale zejména že Ivan nezabil svého syna. Přitom v Treťjakovské galerii visí známý Repinův obraz, na němž car drží po svém činu v náručí zkrvavené tělo svého syna.

K tomu podstatný závěr z komentáře německého týdeníku Die Zeit z 3. 3. 2015: „Britský Guardian tento týden poznamenal, že ruská vláda cílí na to smazat rozdíly mezi pravdivým a lživým, dokonce diskreditovat myšlenku, že by pravda mohla existovat. Zjevně je to Putinova postmoderní odpověď na problém dnešní autoritativní vlády. Protože v dnešním globalizovaném a provázaném světě není už možné jako za sovětské éry prosazovat jedinou pravdu totalitně, snaží se o pravý opak: nemůže být nikdy dost pravd, které se navzájem popírají. Nejlepší proto je, je-li skutečnost reprodukována tak, že sama od sebe vzájemně si odporující pravdy vylučuje. V Moskvě rozhodující otázka nezní už ‚co je pravda‘, ale pouze ‚kdo o ní rozhoduje‘.

Tento para-pluralismus zastírá vraždu Němcova stejně tak jako anexi Krymu a válku na východní Ukrajině. Putin je stále o jednu lež napřed, jednoduše stále chce znejasnit, co se právě děje.

Ruskou společnost touto metodou halí stále víc do mlhy, ovšem za jednu cenu. Kde vnitřní logika neplatí, kde skutečnost poklesává čistě na věc názoru, kde prezident se potápí k amforám, loví tygry a vede vyšetřování, musí člověk nabízet lidem jako pravdu jen opěrné body – a to Putin také dělá: jeho Rusko se utíká k imaginární velikosti, podestlané pokroucenou minulostí. Projekční plochou je nejdřív Ukrajina, prapříčinou tohoto nového imperialismu je však ruská rozmrzelost z reality a útěk před skutečností.

I díky tomu, že na Západ působí Putinův para-pluralismus, popírající kategorii pravdy, zmatečně, dosáhl Vladimir Putin svou politikou znepravďování a odskutečňování mnoho, vnitropoliticky i zahraničně politicky. Přesto je na cestě bez návratu.

Časem si pravda vyžádá své právo. A lidé tu svou.“ Citát z Die Zeit potvrzují jinak a na jiném místě citovaná slova ruského spisovatele Sorokina i název staré knihy H. G. Wellse Rusko v mlze…

(Edward Lucas, Nová studená válka, MF 2008; Edward Lucas, Klam, MF 2012.)

Babylon 1/XXIV, 13. května 2015