V průběhu dvaceti let od pádu komunismu se hranice Evropy (tedy i východní Evropy) výrazným způsobem změnily. Prostor Ukrajina-Litva-Bělorusko, „ULB“, o němž psal pařížský emigrační časopis Kultura, se stal oblastí „UMB“.

Moldávie nahradila Litvu, jíž se (spolu s Lotyšskem a Estonskem) podařilo vstoupit do NATO a Evropské unie. Je náhoda, že pouze tyto tři země ze všech bývalých republik Sovětského svazu existovaly jako nezávislé státy na mapě meziválečné Evropy?

Po rusko-gruzínské válce, zkušenosti globální hospodářské krize a výrazném snížení angažovanosti Spojených států ve východoevropských záležitostech není pochyb o tom, že jiné bývalé sovětské republiky (dokonce i ty v eurointegračních snahách nejvytrvalejší, jako je Gruzie) nemají v dohledném časovém horizontu šanci na plnou integraci do evropských nebo euroatlantických struktur. Období „sjednocení Evropy“, které se na konci osmdesátých let zdálo být jedním z prvků „konce historie“, se samo uzavřelo a podle mnoha ukazatelů zůstane současná hranice Evropské unie ještě dlouho hranicí mezi střední Evropou (která se zcela „vrátila na Západ“) a východní Evropou (jež zůstala „blízkým zahraničím“ Ruska).

Tato druhá Evropa přitom stále více připomíná nárazníkovou zónu (podobné výrazy v poslední době otevřeně používají také někteří polští publicisté) mezi Unií a Ruskem. Jinak se tomuto pásu států mezi říká oblast „výsadních ruských zájmů“ nebo „blízké zahraničí“. Velmi důležitým a znepokojivým aspektem tohoto nového rozdělení kontinentu je doslova každodenně rostoucí asymetrie mezi státy „UMB“ a jejich sousedy – východními zeměmi Evropské unie. Nejedná se jen o rozdíl délky života, kvality zdravotní péče, možnosti volného pohybu a překračování hranic, míry korupce a úrovně vzdělání, ale také o okruh témat, která jsou předmětem veřejné debaty, o znalost aktuálních evropských problémů. Bělorusko i Ukrajina s Moldávií zůstávají do značné míry v ruském a ruskojazyčném (to samozřejmě není vždy to samé) informačním prostoru a ruská média „ovlivňují způsob, jak obyvatelé vnímají události na mezinárodní scéně“ (1).

Mají tedy Ukrajina, Moldávie a Bělorusko společné vlastnosti, které by tyto země vydělovaly jako zvláštní politický region? Nezapomeneme-li, že v Moldávii a na Ukrajině jsou vnitřní rozdíly mnohem citelnější než v Bělorusku, lze podle mého názoru uvést několik rysů, jež tyto státy spojují:

* Všechny tři na oficiální úrovni využívají velmi intenzivně rétoriku evropanství a evropských standardů, v případě Ukrajiny a Moldávie je to rovněž rétorika integrace do Evropské unie, která se většinou nesetkává s odpovídajícím porozuměním a podporou ani v Bruselu, ani ve většině jiných evropských hlavních měst;

* Vnitřní politické procesy v každém z těchto států mají typické postsovětské rysy: vládnoucí elity se nezaměřují na strategické rozvojové úkoly, ale na převzetí a ovládnutí dostupných zdrojů, redistribuci vlastnictví a odsunutí zájmů konkurenčních skupin (2). Právě tento přístup elit do značné míry vysvětluje, proč tyto země „své vztahy s EU nevnímají jako příležitost usnadňující reformaci státu, ale pouze jako nástroj k posílení své moci a rozšíření manévrovacího pole“(3) (mj. ve vztahu s Ruskem). Upozorněme na tomto místě, že jediný postsovětský stát, který se pokusil o radikální změnu sovětských struktur na všech vládních úrovních, leží mimo popisované území (jedná se o Gruzii za vlády Michaila Saakašviliho);

* V každém z těchto států je ruština de facto (a v případě Běloruska také de iure) druhým oficiálním jazykem, udržuje si do značné míry prestižnější pozici než národní jazyky a velmi důležitou roli ve společenském životě stále hrají prvky masové sovětské kultury;

* Všechny tři země jsou závislé na ruských surovinách (což se Kreml pravidelně pokouší využít k politickým cílům), zároveň ale stále zvyšují obchodní obrat s Evropskou unií (Ukrajina i Moldávie mají od určité doby vyšší obchodní obrat s Unií než s Ruskem);

* Ani jeden z těchto států prakticky neexistuje na kulturní mapě Evropy a má výrazné problémy s prezentací vlastních tradic a historické suverenity (dobrým příkladem je to, že se Bělorusko velmi často nazývá Weissrussland nebo White Russia). Zároveň Rusko všechny tyto státy otevřeně chápe jako svou sféru vlivu;

* V každé z těchto zemí se k moci díky demokratickým volbám dostali „proruští“ vůdci, kteří ovšem brzy projevili nezvyklé schopnosti k samostatné hře.

Tento poslední bod je velmi důležitý. Od Leonida Kučmy, který v roce 1994 vyhrál předčasné prezidentské volby na Ukrajině s heslem „posílení vazeb se severním sousedem“ a udělením ruštině statutu oficiálního jazyka, se očekávalo téměř nové „sjednocení s Ruskem“. Svůj proslov však nakonec pronesl ukrajinsky a na konci druhého volebního období dokonce vydal knihu, jejíž název se teď zdá ještě odvážnější než na začátku roku 2004 – Ukrajina není Rusko.

Podobnou proměnou prošel také jiný proruský prezident – Vladimir Voronin v Moldávii. V poslední době jsme svědky toho, jak oficiální ruská propaganda označuje za „zatvrzelého rusofoba“ běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, který v realizaci svých „proruských“ volebních slibů (včetně návratu k sovětským státním symbolům nebo k ruštině jako oficiálnímu jazyku) došel nejdále. Zároveň žádný z „proruských“ prezidentů v postsovětské oblasti neuznal nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, na čemž Kremlu velmi záleželo (4).

Ačkoli je Rusko na rozdíl od Evropské unie (a za vlády Baracka Obamy také Spojených států) v této oblasti velmi aktivní a sebevědomé, nesmíme je přeceňovat ani démonizovat. Mimo jiné proto, že Kreml do této doby nebyl schopen zemím svého „blízkého zahraničí“ představit srozumitelnou a atraktivní vizi eventuální rozvojové strategie. Mytologie „Ruského světa“(5), již v poslední době prosazuje patriarcha Moskvy a vší Rusi Cyril, se zatím v této roli neujala – dokonce i když patriarcha neustále zdůrazňuje, že v Evropě na tyto země nikdo nečeká a že Unie mezitím „více energie věnuje bagatelizování perspektiv členství než zdůrazňování společné evropské identity“(6).

Kreml podle všeho nejistotu v regionu chápe a dobře si uvědomuje, že ani Lukašenko ani Viktor Janukovyč nejsou „proruskými“ politiky do té míry, aby dobrovolně souhlasili s různými ústupky. Z tohoto důvodu volí Moskva v rozhovorech se zeměmi „UMB“ tvrdou rétoriku, včetně zavírání plynového kohoutku nebo zákazu exportu moldavského vína, a do této doby nebyla schopna opustit paternalistický, ostře asymetrický přístup, který téměř hraničí se zpochybněním suverenity sousedních států. Proto je také celou dobu udržován pocit ohrožení ze strany Ruska, který je velmi silný (často přehnaně) nejen v případě Ukrajiny, ale také některých východních členů EU. Kreml pro svou vnitřní politiku potřebuje obraz regionu „UMB“ jako území nejistoty a chaosu, proti němuž staví údajnou stabilitu ruské vlády. Neuvěřitelné propagandistické úsilí směřující k vytvoření zkarikovaného obrazu oranžové revoluce a jejích důsledků pro Ukrajinu skvěle ukázalo naivitu prognóz některých expertů, tvrdících, že demokratičtější Ukrajina otevřená Západu může Rusku posloužit za vzor. Právě naopak – Kreml se vynasnažil Západu ukázat, že v tomto regionu je samostatným a odpovědným hráčem jen Rusko, které se jako jediné musí účastnit všech rozhovorů a rozhodnutí o stupni evropské integrace Ukrajiny nebo jiných zemí východní Evropy. Každý samostatný krok směrem na Západ, který udělá Kyjev, Kišiněv nebo Minsk, je potom označován za protiruský.

Zdůrazněme, že ukrajinská vláda ruské straně dodala celou řadu argumentů. Kyjev má viditelné problémy s vysvětlováním svých postojů na mezinárodní aréně. Přesně to ukázala mediální kampaň během „plynové války“, kdy Gazprom ihned vytvořil anglickojazyčnou stránku se sofistikovaným vysvětlením svých argumentů, nebo situace během rusko-gruzínské války, kdy největší ukrajinské televizní stanice vycházely ve svých výpovědích a komentářích z ruských informačních zdrojů. V otázce diskreditace ukrajinského politického pluralismu (který ve skutečnosti není demokracií, ale viditelně se liší od ruského nebo běloruského systému) udělaly ukrajinské elity všechno proto, aby podpořily tezi oficiálních ruských médií, že se nejedná o žádný pluralismus, ale o chaos a nepořádek.

V dnešních geopolitických podmínkách jsou Rusko a Evropská unie v oblasti „UMB“, v poslední době často označované za „společné sousedství“, odsouzené k rivalizaci. Předstírat, že je to jinak, nebo že to může být jinak, ukazuje na nepochopení státních zájmů jednotlivých zemí EU, tím spíše, že o společné a důsledné zahraniční politice Unie můžeme hovořit pouze jako o snu, ne o skutečnosti. Současní kremelští vládci v této situaci otevřeně říkají, že cenou za zlepšení vztahů s nimi, mj. pro Polsko, je uznání regionu „UMB“ jako nárazníkové zóny. Část polských politických elit a médií to uznala za hotovou věc, samozřejmě pod vlivem tvrzení o „suverénní vůli lidu“ těchto zemí, „zpragmatičtění“ zahraniční politiky a „realistickém“ hodnocení polských možností. Zcela souhlasím s názorem Adama Pomorského, že v tomto případě se jedná o „tlačení Polska k harakiri v regionální politice“(7).

Základní otázka může znít takto: Nakolik trvalé je současné rozdělení Evropy? Mají Ukrajinci, Moldavané a Bělorusové šanci zbavit se současného statutu Evropanů druhé (nebo dokonce třetí) kategorie, který jim dnes stále citelně připomíná přinejmenším procedura vydávání víz nebo zacházení s obyvateli těchto států na hranici schengenského prostoru?

Toto rozdělení vypadá na první pohled jako trvalé. Ve skutečnosti ale vychází z velmi křehkého geopolitického konsensu, který se může změnit už po nejbližších volbách v USA. Skutečnou výzvou pro země „UMB“ je jiná otázka: v jakém stavu (společenském, hospodářském, kulturním) budou ve chvíli další změny konjunktury? To je závislé také na tom, jak země „UMB“ využijí velmi omezenou nabídku Východního partnerství, a na kolik se nečlenské země dokáží zapojit do evropských vzdělávacích programů, otevřených i pro země mimo Unii. Právě na tom do značné míry závisí, zda budou postsovětské země ještě schopné samostatného rozhodování o svém osudu.

***

(1) Nicu Popescu, Andrew Wilson, Polityka Unii Europejskiej i Rosji wobec wspólnych sasiadów, Warszawa – Londyn 2010, s. 17.
(2) Zde souhlasím s názorem ruského analytika Andreje Rjabova. Viz Andrej Rjabov, Postsovetskoje pritiaženie: k itogam prezidentskich vyborov na Ukrainie, „Neprikosnovennyj zapas“ 2010, nr 2, s. 340.
(3) Toto přesné hodnocení je obsaženo již ve výše citované analytické zprávě: N. Popescu, A. Wilson, Polityka Unii Europejskiej i Rosji wobec wspólnych sasiadów, s. 45.
(4) Můžeme se setkat s názorem, že právě neschopnost Moskvy vynutit si na svých „přátelích“ uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie je symbolickým projevem „reálných vlivů Ruska v regionu“. Viz Arkady Moshes, Russia 2004–2009: A Regional Power Challenged [in:] Hiski Haukkala, Sinikukka Saari red., Russia Lost or Found? Patterns and Trajectories, Helsinki 2009, s. 89.
(5) Na shromáždění „Ruského světa“ v Moskvě v říjnu 2009 patriarcha mj. řekl, že do „Ruského světa“ lze zahrnout země, kde „je ruština používána jako komunikační jazyk mezi národy“, kde existuje „společná historická paměť“, vědomí „společné civilizační přináležitosti“ a „unikátní ruský způsob života“. In: „Glavred“, 2010, nr. 30–31, s. 13.
(6) N. Popescu, A. Wilson, Op.cit.
(7) Citát pochází ze skvělého rozhovoru Adama Pomorského a Wlodzimierze Marciniaka: Rosyjskie gry, „Europa“ 2010, nr. 2, s. 31.

O autorovi: Andrij Portnov (nar. 1979), historik, šéfredaktor časopisu Ukraina Moderna (Kyjev), absolvent Dněpropetrovské university a Varšavské university, hostoval na universitě v Helsinkách; autor knih Věda ve vyhnanství. Vědecká činnost ukrajinské emigrace v meziválečném Polsku (2005, ukrajinsky), Historie na ukrajinský způsob (2010, rusky) a četných ukrajinských, polských, ruských, německých a běloruských vědeckých publikací.

Přeložila Lucie Zakopalová

Babylon 5/XX, 17. října 2011